OD MOSTU K HOŘE - Významným rodákem prachatickým byl mistr Křišťan - na obrázku je zdejší Nová radnice

OD MOSTU K HOŘE

Jak už jsme si v těchto dobách zvykli, čeká nás práce polem. Což neznamená zemědělskou práci, ale činnost mnohem méně mírumilovného charakteru. Neboť v onen čas se v Království českém (tak jako i předtím a rovněž potom) pilně válčilo. A když se zrovna nebojovalo, tak se neméně pilně popravovalo, vraždilo, vypalovalo, drancovalo, znásilňovalo. Je nám líto, ale lepší dobu vám v Toulky českou minulostí prozatím nabídnout nemůžeme.

'Když se dostala hrozná pověst o veliké porážce bratří u Mostu do Prahy, celé město bylo zarmouceno, plakaly ženy a sirotci, ztrativší tam otce, a všichni jak světští, tak duchovní želeli nezřízeného skutku svých bratří. Také věrní kazatelé po všech kostelích volali říkajíce, že všemohoucí Bůh spravedlivým svým soudem dopustil na nás tu ránu. Neboť když jsme na počátku bojovali na obranu jeho přesvaté pravdy v oddanosti a pokoře, všechno se nám s pomocí Boží příznivě dařilo na jeho pokyn; ale nyní, když naši bratří upadli v nešlechetné myšlení a někteří bojují ne za pravdu, nýbrž za kořist, nemilosrdně berou statky chudých a zabíjejí bližní krutěji než pohané, rozhněval se na nás Pán a dopustil na nás ránu. Proto opustíce zlé, podrobme se milé vůli Boží a modleme se k němu, aby ráčil od nás odvrátiti svůj hněv a ráčil nám uděliti své milosrdenství.'

U města Mostu dostali pražané polem pracující zatím nejhorší výprask. A byla to zřejmě tato porážka, která přesvědčila nejmocnějšího muže Čech Jana Želivského, že sám nemůže rozhodovat o vojenských záležitostech. I kdyby měl tak málo sebekritičnosti, která by ho dovedla k tomuto závěru, byl si vědom toho, že už nesmí s vojskem opustit Prahu, protože kdyby nebyl v Praze, tak by nemohl hlídat a brzdit politickou aktivitu svých nepřátel. A tak došlo v volbám nového hejtmana. 'Povstali někteří a žádali, aby za jejich hejtmana byl zvolen Bzdinka, nový rytíř, obci vždy (jak říkali) velmi věrný a dobře zasloužilý a vynikající obránce evangelické pravdy, a pokud na nich bylo, zvolili jej.'

Nekázeň pražského vojska u Mostu a s ní spojený doslova chaotický úprk z bojiště - to byl pro každého zkušeného bojovníka velice varující signál. Něco takového se v budoucnu už nesmí opakovat! Proto dal nově zvolený vrchní hejtman dohromady nový vojenský řád. Jeho úroveň byla značná - o tom svědčí skutečnost, že jeho jediný článek který se nám dochoval, byl později převzat do vojenského řádu Žižkova. 'V tom čase vytáhly tři čtvrti Pražského města proti Mostu, aby shromáždili bratří rozptýlené sem tam po městech a spojíce se vjedno vyhnali míšeňské vojsko z království; a s nimi jel i Žižka, táborský hejtman, aby aspoň nahnal Němcům strachu - dlel tehdy v Praze pro léčení očí, ale lékaři mu nedávali žádnou naději na vyléčení zraku. A tak dorazili až do Loun, a když Míšňané uslyšeli, že se pražané opět shromáždili, vrátili se z Českého království domů.' Což je řečeno opravdu velice jemně. Ve skutečnosti vzali nohy na ramena a bleskově se stáhli za hranice. Na druhé straně překvapuje, že toho pražané nevyužili - když už se jim podařilo vzbudit děs v německých očích samotnou přítomností prakticky slepého vojevůdce. Z Loun se prostě obrátili na zpáteční cestu (přesněji uprchli), aniž se pokusili dobýt oslabený Most. Jako by skutečně bylo cosi na pověsti, že kdysi Žižka slíbil rukoudáním Mosteckým, kteří ho zajali, tomuto městu nikdy neškodit.

'Po volbě pana Bzdinky za hejtmana Jan Sádlo, pán z Kostelce, který vytrvale stál s pražany za evangelickou pravdou, upadl u některých konšelů do podezření nevěrnosti. Když se to dostalo k sluchu již řečeného Jana Sádla, ten znepokojen a chtěje se očistiti, poslal ke konšelům posla se žádostí o bezpečný glejt, aby ospravedlnil svou vinu. Konšelé, slíbivše jej napsali, že může bezpečně přijíti beze vší obavy, že takovým udavačským řečem o něm nevěří. On se tedy dostavil s bratry a pány z Janovic na radnici, aby se ospravedlnil, tu byl však konšely zajat a téhož dne o druhé hodině noční na radnici sťat, aniž se mu dostalo přesvaté posily věřících, ač se jí horlivě domáhal. A jeho tělo bylo nazítří bez jakéhokoli obřadu u svatého Mikuláše pochováno.' Klasický příklad toho, s jak velkou chutí revoluce požírá své děti. V Sádlově případě byly porušeny všechny existující právní principy. Svévolně byl odsouzen příslušník panského stavu na základě nedoloženého obvinění, se kterým přišla rada města, ve kterém byl Jan Sádlo hostem, a navíc s průvodním listem, který mu zajišťoval bezpečnost. Zdali se vynořily nějaké důkazy o Sádlově nevěře (tzn. zradě)? Cosi se naznačovalo o údajném jednání Jana Sádla s králem Zikmundem, jenomže (jak se později ukázalo) šlo o majetkoprávní záležitosti. O obsahu tohoto zápisu, který byl dlouho soukromou a tajnou záležitostí Jana Sádla, se však jakýmsi podezřelým způsobem dozvěděl kdosi z pražanů a roztočil osudové kolo. Byl to zkrátka (řečeno dnešním slovníkem) průšvih. Značný. 'Pan Jan Sádlo věrně podporoval pravdu přijímání podobojí a stíhal, pokud byl s to, všechny neřády nezaložené na zákonu Páně. A to bylo, jak se předpokládá, podnětem nenávisti některým mužům ve městě velmi mocným. Ale většina Pražanů s žalostí oplakávala jeho tak náhlou smrt a věrní kazatelé Páně soukromě i veřejně obviňovali konšely z jeho tak náhlého usmrcení a stále tvrdili, že jím těžce zhřešili.' Pod dojmem popravy předního husitského pána sepsal mistr Křišťan z Prachatic, který žil s Janem Želivským v nesmiřitelném protivenství, jakýsi list. 'Mistr Křišťan přeložil některé články proti knězi Janovi.' Což si ovšem dovolil hodně. Vzápětí přišla odpověď. 'Žáci kněze Jana' (Jana Želivského) 'po kázání po obědě se navzájem vyzývali, aby učinili útok na dům i kostel svatého Michala a pokřikovali, že má být mistr Křišťan utopen. Pronášejíce mnoho hanlivých slov se však rozešli.' Osoba Křišťanova sice nedoznala žádné újmy, ale ve svých právech byl omezen, protože proti jeho vůli byl do jeho kos-tela dosazen jeden z nejbližších lidí Želivský, kněz Vilém. Důvod? Co vlastně vyčítali mistru Křišťanovi? 'Nechce s námi souhlasit v našich skutcích, nýbrž ještě stále zachovává ony žerty' (žalobníci tím mysleli, že se drží původního církevního řádu), 'a dále nechce podávati dítkám' (jakože je v rámci podobojí nenapájí krví Kristovou alias vínem) 'a nikdy nezpívá česky, jako činí v jiných kostelích.' Nové koště v Křišťanově kostele kněz Vilém se projevil asi okamžitě: 'Ten Vilém svými každodenními kázáními více bořil, než stavěl.' V době, kdy domácí i zahraniční odpůrci husitů se chystali rozhodně zaútočit a kdy vojsko hejtmana Hvězdy z Vicemilic plnilo svoji povinnost v poli, byly spory mezi kněžími a mistry víc než povážlivé. V této situaci se jako východisko jevila synoda pražského duchovenstva, a na ní návrhy mistrů, zaměřené proti Želivskému. Jenomže Jan Želivský byl mistr taktiky. Jako by jenom tak, bez jeho vědomí padl z pléna návrh, aby kněžstvo a spravoval pouze on. Želivský na to reagoval velice skromným odmítnutím. I když nějakou přehnanou skromností nevynikal. No není přec důležité, jakým kdo je, leč jakým se v ten pravý okamžik jeví, že. Čím víc člověk studuje dějiny, tím mu připadají aktuálnější.

'Kněz Jan povstav a rukou nařídiv ticho, pravil, že není schopen spravovat tak četné kněžstvo; předstíral však (jak je obava) pokryteckou pokoru, a řekl, aby byli správci zvoleni Jakoubek ze Stříbra a Jan řečený Kardinál, mistři svobodných umění, on sám chce jako jejich žák, sedě při jejich boku, na sebe vzíti a nésti břemeno naň vložené, třebas těžké.' (I dnešní politikové na sebe, aniž to od nich někdo chce, žádají naložiti na sebe obětavě různá břemena, až se pod nimi prohýbají, najmě ta, z nichž jim kynou tučné příjmy.) Z nárazu radikálů a umírněných vyšel vítězně Želivský.