OSAMĚLÝ RVÁČ

OSAMĚLÝ RVÁČ

Zatím jsme stačili dorazit do doby rudolfinské, v níž nalézáme ku potěšení svému a jak se zdá i posluchačskému věru přehršel osobností, o nichž by bylo hříchem se nezmínit. Kupříkladu o Kryštofu Heřmanu Russwormovi, jemuž přisoudil český spisovatel a historik Miloš Václav Kratochvíl epiteton Osamělý rváč, a my jsme si tento titulek vypůjčili.

'29. dne měsíce listopadu Léta Páně 1605., v outerý před svatým Ondřejem, Heřman Kryštof Russworm konec svůj vzal a v šest hodin na orloji při úsvitě na rathauze v Starém Městě pražském před svým pokojem (v němž jest u vězení ostávalú sťat. Téhož dne, dřívěji než on byl popraven, tři služebníky jeho ve čtyři hodiny na Malé Straně na justici oběsili; jeden hofmistr jeho, ten byl Němec, druhý byl Vlach a třetí Uher.'

Tak tedy skončil - podle kroniky rožmberského zaměstnance Václava Březana - svůj nedlouhý život Heřman Kryštof Russworm. Vysokého věku se tento pan hrabě věru nedožil. Což nebylo v době tureckých válek jevem právě řídkým - lidský život byl levný. Dočkal se sotva čtyřicítky. Narodil se jako Hermann Christoph, jelikož na svět přišel v Sasku, a ani jeho příjmení nemuselo znít tak, jak je známe dnes. Psal se totiž také Ruesswurm a Russwurm a ještě Rooswurm. Podle spisovatele a historika Miloše Václava Kratochvíla přišel na svět ve Frauenbreitungen, což je hrad přestavěný na zámek. Svoje mládí strávil v habsbursko-španělských službách, v leženích v Nizozemí a na Rýně. Tady se mu dostalo pověsti muže sice nadmíru neohroženého, leč také nezvládnutelného, divokého a schopného - schopného všeho. 'Slynulť jako smělý, udatný a vytrvalý válečník, jako velitel bystrý, neohrožený ve lstích válečných zběhlý, avšak též jako prchlý, někdy neprozřetelný člověk,' píše o něm kronikář. 'Ve stanech jeho panoval ruch navázaný, avšak před nepřítelem přísně a krvavě vymáhal poslušnosti od poddaných mu důstojníků i vojáků. Život jeho byl zlopověstný pro nevázanost a prostopášnost i v oné době a mezi tehdejším vojenskou neobyčejnou. Karty, kostky, lehké ženy byly jeho živlem.'

Čili to byl - alespoň podle toho, jak to tenkrát chápali - dobrý voják. Velice dobrý, ale. taková malá vada na kráse. Nectil příliš zákony. Což je maličkost, ty nedělají leckomu těžkou hlavu. Ani dnes. I když by měly. Russworm se velmi často se dostával do konfliktů. Jednou se dokonce ocitl v těžké rozepři se svým nadřízeným. Bylo to na nože. Russworm v hádce důstojníka poranil, byl zatčen, vsazen do šatlavy v Amiensu.

'Tentýž den pan hrabě pilně diktoval městskému písaři a dobře zaplacení jezdci roznesli dopisy z amienského vězení,' dočítáme se v knize Miloše Václava Kratochvíla. 'Za týden navštíví zajatce mladý kapucín, který přes hodinu zpovídá pana hraběte Russworma mezi čtyřma očima. Téže noci ujíždí Heřman Kryštof se dvěma sluhy na dobrých koních pryč z Amiensu. V temnotách za zády se rychle ztrácí město i vězení. Strážci jsou dobře spoutáni a mají roubíky v ústech a v kapsách dukáty. V podzemní šatlavě zbylo jen několik rejtarů. Bůh s nimi.'

Malér. Značný. Kdyby to aspoň bylo v souboji. Ne, stalo se to v hádce, v docela sprosté hádce, aniž se ten druhý dotkl zbraně. Russworm vytáhl najednou nůž a přibodl poručíka Pétoncourta ke zdi. Lejtenant zatřepal rukama jako připíchnutý motýl křídly. A zanedlouho nato měl Russworm další malér s jistou dívkou, svedenou v polním ležení (ona nebyla ani tak svedená, jako spíš hrubě znásilněna), a dohromady toho bylo už tolik, že Heřman Kryštof musel vzít nohy na ramena a před svým velitelem Bassompierrem rychle prchat. Nebyl to velký problém, ztratit se tehdy v Evropě, člověk byl takovou jehlou v kupce sena. Hledejte si žoldnéře v armádách po celém kontinentě, byť to bylo i u vzájemně spřátelených armád! V tom Amiensu, jak už o něm byla řeč, svoboda skončila. Starý přísný maršál Bassompierre si to vzal k srdci a mermomocí chtěl dát svého podvelitele zavřít, a kdyby jenom zavřít: On ho dal odsoudit na smrt. Na což dotyčný pro jistotu nečekal. Díky úplatkům se dostal rychle na svobodu, jak již víme. Nějakou dobu se potuloval porůznu, často se vyskytoval ve vojscích proti sobě bojujících. (Tenkrát válečníci střídali svého zaměstnavatele ještě častěji než dnešní profesionální sportovci.) Nakonec se nechal ještě s několika dalšími žoldnéři najmout markrabětem Karlem Burgavským, což byl syn Ferdinanda Tyrolského. Kvůli jeho válečným zkušenostem (a ty byly navzdory poměrně nízkému věku bohaté) ho jmenovali 'nejvyšším lejtenantem' neboli podle dnešního řádu podplukovníkem, a podřídili mu čtyři sta jízdných a poslali ho do Uher.

'Nekonečná uherská mizérie. Menší místní akce, podřadné úkoly, věčná subordinace nejrůznějším pánům, o nichž si Russworm myslel své. Střídali se, podobni apoštolům na orloji, který Russworm viděl v Praze, vysoko postavení, vznešení, se svatozáří svých generálských a maršálských patentů, každý chvíli strnule postál, než ho čas posunul do přítmí a minulosti: chladný, aristokratický Pálffy, jemuž rána do stehna zůstavila zajímavý náznak lehkého pokulhávání; kníže Schwarzenberk, pyšný a sebevědomý voják, který měl vždy a všude pravdu a neslyšel a neviděl své okolí; arcikníže Maxmilián, sekundogenitura bez vyhlídky dočkat se kdy trůnu, a proto bez zájmu, který nedovedl a nechtěl nic brát vážně; a konečně další císařův bratr Matyáš, neúhledný nerudný chlapík, plný trpkosti a nebezpečné tajemnosti; ti všichni směli posunovat Russwormem po své šachovnici, přikazovat mu, co má a co nesmí, a občas ho klepli přes prsty, když chtěl mít vlastní rozum.'

V těch Uhrách měl Russworm zase konflikt. Co jiného tam mohl mít, při své povaze. Mimo jiné s císařským maršálkem Schwarzenberkem. Uherské válčení začalo pro Russworma u Komárna. Tato pevnost byla obležena Turky. Russworm posadil vojáky do dvou lodí se zásobami, v noci proplul kolem tureckých hlídek, aniž si jich kdo všiml, a druhou noc se vrátil zpátky. Komárno bylo tím pádem zase na dva měsíce zásobeno lidmi i s proviantem. U Ostřihomi dokonce rozprášil turecké obléhatele. Jako první vpadl do jejich ležení a zbytek byl už jen věcí nožů. Nákladní vozy praskaly v nápravách pod naloženou kořistí. Russworm v čele prolítl drancujícími skupinami a pokoušel se ještě zachytit prchající turecké oddíly. Z Prahy mu za to došel zlatý řetěz a jmenování generálvachmajstrem, což nebyla hodnost generálská, byť to na první poslech tak zní: generálvachmajstr je prostě generální strážmistr. 'O parádní jízdě u města Hatvanu se mluvilo od Vídně až po Prahu. Kterýsi voják vypátral zapomenutou branku v zadním cípu tureckých hradeb. Oddíly pánů Russworma a Trčky k ní nalehly jako česno včel, úzkým praménkem se protlačily průrvou v opevnění a vzápětí zaplavily příkopy, parkány, ulice města dusotem, řevem a třeskem zbraní. Byla to hatvanská (hotvonská) paráda smrti. Valonští vojáci si potrpěli na čistou práci. Křik z města byl slyšet daleko do kraje - Valoni čistili soustavě dům od domu. Když otupili meče, sehnali si sekyry. Vše se však stane brzy jednotvárným a je třeba si vymysliti nějaké zpestření - třeba závody ve stínání více hlav jednou ranou, anebo ještě něco jiného: otevírání těhotných životů. Mezitím byla Turky obklíčena pevnost jagerská, i s panem Trčkou, který do ní dorazil. Po týdnu se Jager vzdal. Z hladu. Valonští mušketýři zaplatili za Hatvan - čtyři tisíce jich bylo přivázáno ke kůlům, zbaveno mužství a pak pomalu sedřeno z kůže k smrti. Důstojníci se zraněným Trčkou odvedeni s řetězech. Nikdo je od té doby nespatřil.'