OSUD JMÉNEM PŘIBYSLAV - Žižkův památník v Žižkově Poli u Přibyslavě

OSUD JMÉNEM PŘIBYSLAV

'Po společných úmluvách na poli Špitálském před Prahou utichly na chvíli všecky bouře v zemi a brzy po svatém Václavu počala se valná výprava všech vojsk husitských k osvobození Moravy. V té se zúčastnili kromě Žižky a přátel jeho kníže Korybut s pražany, Hynek z Valdštejna i Diviš Bořek z Miletínka s vojsky svými. Ti na cestě přitáhnuvše k hradu Přibyslavi, nedaleko hranic moravských, všickni kromě pana Diviše Bořka, jenže vpředu táhl, obehnali hrad ten, usilovně jeho dobývajíce.'

Září 1424 bylo naplněno činností přímo horečnou: V Žebráce se sešli na předporadách katoličtí páni, v Berouně zase pražané a táboři i zástupci Žižkova bratrstva. Upřesňovali své programy, na jejichž základě bude jednáno o příměří. Na poloviční cestě mezi Berounem a Žebrákem leží Zdice. Tady se konal buďto koncem září nebo začátkem října památný sněm, na kterém byly přijaty závažné úmluvy. Zatím měl podle nich být dodržen status quo, což se týkalo majetkových poměrů i politických sfér. Šestnáctičlenný rozhodčí sbor (polovina katolíků, polovina husitů) měl bdít nad dodržováním příměří. Což ovšem neplatí, pokud napadne zemi 'cizozemec.' A taky jestliže kdo z domácích poruší klid v Čechách a na Moravě, obě strany společně ho přimějí k pořádku. Zemský sněm proběhne v Kouřimi na jaře příštího roku a tak se vyřeší všechny sporné církevní a světské otázky. Na sněmu budou mít katolíci 50 hlasů, husité taky tolik. Jenomže právě v tuto dobu je Morava napadena Zikmundovým zetěm Albrechtem (neboli cizozemcem), a tak v prvních říjnových dnech vyráží z Prahy na Moravu dvacetitisícová armáda pražanů, táborů i příslušníků Žižkova svazu. Výprava na Moravu vedla kolem hradu Přibyslavě, který patřil Zikmundovu přívrženci panu Čeňkovi z Ronova.

Kdo přišel s návrhem oblehnout ten hrad? To se neví. Přibyslav sice ležela na pochodové ose tažení, ale její obležení (i když se k něm Žižka odhodlal) nebylo z hlediska celkového operačního záměru k ničemu. Co tedy vedlo Žižku, že se před Přibyslaví vůbec objevil? Žižka se na hrad Čeňka z Ronova vrhl jenom tak mimochodem. No tak úplně mimochodem to nebylo - chtěl se pomstít. Za tři roky starý zločin. Z Čeňkův podíl na někdejším povraždění táboritů v Chotěboři. Už jsme si přece několikrát připomínali, že Žižka měl dobrou paměť. Nezapomínal. Za každou křivdu, skutečnou i domnělou, se mstil. Se vší nelítostností. Než však stačil zaútočit, onemocněl.

'Když Zikmund zpozoroval, že se Žižkovi daří vše podle přání a že už je jediný, na němž závisejí záležitosti v Čechách, pokoušel se tajně ho naklonit a sliboval mu správu celého království, rovněž velení nad vojskem a každoroční značnou dávku zlata, jestliže ho uzná za krále a přiměje města, aby mu přísahala poslušnost. Zajisté velká pohana královského majestátu, potupa císařské slávy i věčná hanba křesťanské obce, že Zikmunda, pána mnoha království, potomka císařů a jeho samotného císaře, spatřil náš věk jako prosebníka, který člověku pocházejícímu z rodičů ani dost málo urozených, starci, slepci, kacíři, svatokrádežníku, schopnému každého zločinu nabízí peníze a nejvyšší hodnosti, aby se ráčil přiklonit na jeho stranu.'

Zda chtěl Zikmund skutečně korumpovat, o tom můžeme jenom pochybovat. Eneáš Silvius Piccolomini si buďto bohapustě vymýšlel, nebo měl špatné informace. Žižku Zikmund nekupoval, nehledě na to, že by se hejtman prostě koupit nedal. Ani další pasáž Eneášovy Historie české se nezakládá na pravdě: 'Když Žižka, který s podmínkami souhlasil, zamířil k Zikmundovi, aby dohodu splnil, byl během cesty u hradu Přibyslavě božím řízením, jak sluší věřit, a zachvácen morem a zemřel.'

Na této větě je pravdivé pouze jedno slovíčko: 'Zemřel.' Copak Žižka nemohl podlehnout morové nákaze? To jistě mohl, ale je tu příliš mnoho nejasností, rozporných údajů, ba i záhad, abychom mohli vyřknout jednoznačný soud. Když dobyl Ronov, začal Žižka obléhat hrad Přibyslav. To bylo 7. října 1424. Za čtyři dny nato, 11. října, zemřel. Ze Starých letopisů českých se dozvídáme, jak se to stalo: 'Tady se bratr Žižka smrtelně roznemohl od hlízy a učinil odkaz svým věrným bratřím Čechům, panu Viktorinovi z Kunštátu, panu Janu Bzdinkovi a Kunešovi z Bělovic, aby se báli Pána Boha, neustále a věrně bránili pravdu boží a spoléhali na odplatu věčnou. Pak se bratr Žižka poručil milému Pánu Bohu a skonal ve středu před svatým Havlem.' Podle Prokopa Lupáče z Hlavačova (ten ovšem žil až v polovině 16. století) a jeho Kalendáře historického měl Žižka zemřít sedmý den od chvíle, co onemocněl. Lupáč uvádí datum smrti 21. října, jenže toho dne byl Žižka pohřben, takže šlo asi o omyl v datu. Žádný další historický pramen už neuvádí, nač slepý hejtman před Přibyslaví zemřel. Pouze Staré letopisy české: 'Roznemohl se od hlízy.' Vratislavský rukopis téže kroniky opakuje skoro stejnými slovy: 'Roznemohl se jest tu těžkou nemocí od hlíz.' Jednou hlíza v jednotném čísle, podruhé v množném. Hlíza: Každého ale musí nejdříve napadnout - mor. Mor u nás opravdu řádil, Ale o rok později, Léta Páně 1425.: 'Téhož léta byl mor veliký po vší české zemi. I umřela jest v Prešpurce králová Žofie Česká před svatým Václavem. A také umřel pan Čeněk na Veliši.' Královna Žofie sice odešla navždy o něco později, ale s tím morem se letopisec nespletl. Takže mor. Tímto problémem se v roce 1911 zabýval i universitní profesor, přítel Jiráskův i Vrchlického, dr. Josef Thomayer. Ano, dr. Thomayera zaujalo, že se v Žižkově životopisu od Václava Vladivoje Tomka praví: 'V ležení před Přibyslaví roznemohl se Žižka nemocí morovou od hlíz, která v málo dnech učinila konec jeho životu.' V jiné Tomkově práci, Dějepisu města Prahy, se však říká něco trošku jiného: 'Při obležení tomto roznemohl se však Žižka od hlíz a krátce ulehl k smrti.' Thomayer si tady poznamenal: 'Zde tedy není o moru ani zmínky.' Jak to tedy opravdu se Žižkovou nemocí bylo? Josef Thomayer, vynikající lékař a vědec, se pokusil tento problém vyřešit: 'Legenda, že by Žižka zahynul na mor, vynořila se asi z toho údaje, že jedna forma moru se vyznačovala tvořením hlíz v tříslech, v podpaží i jinde. Přišel-li mor do země, byla to příhoda zlá, vzrušující, kronikáři zaznamenávaná. Ale Staří letopisové čeští o dalším řádění moru ve vojště Žižkově roku 1424. ničeho nevypravují. Byla by tedy smrt Žižkova ojedinělým případem moru, což při eminentní nakažlivosti nemocí této mysleti se nedá. Není žádné zprávy, která by ověřeným způsobem oznamovala, že v čas, kdy Žižka se roznemohl, v Čechách mor panoval.'

Nemohl být Žižka otráven? Nepřátel měl skutečně mnoho, a listem z podzimu 1423 ho věrný kazatel Ambrož varoval, že má být zavražděn a že vrah dostal už na svůj čin zálohu. Co když se vražda povedla až tady, před Přibyslaví? Je to možné, ale dokázat to prakticky nelze. Ledaže by vrah použil arsenik a my jsme dnes zjistili v Žižkových kostech jeho stopy. Jenomže: arsenik jako vražedný prostředek by byl snad pravděpodobný ve městě, na hradě, prostě nikoli na polním tažní, kde všichni jedli totéž. Z jednoho kotle. Ani s rostlinným jedem, který nezanechává v kostech nebožtíka stopy, se při polním tažení nepracovalo lehce, zase tu platí to, co o arseniku: lze totiž předpokládat, že Žižka jedl totéž co ostatní. Zemřel však jenom on. Kromě toho u Žižky v době jeho umírání byli kolem jeho lože jeho přátelé a spolubojovníci, kdyby to byl mor, asi by tam nestáli., tenkrát se přece věřilo, že morová nákaza se šíří vzduchem.

A ty hlízy. Nevede právě od zmínky o nich nějaká stopa? Hlízy jsou v podstatě zvětšené uzliny a vznikají při jakémkoli hnisavém procesu. Nelze tedy z nich vyvozovat, že by jejich původ musel být nutně morový nebo způsoben otravou. Což si uvědomil už dr. Thomayer. Navíc zjistil, že v 15. století nebylo lékařské názvosloví jednotné: 'Máme z 15. století, tedy ze století smrti Žižkovy, dva české spisy lékařské: Razesovo ranné lékařství a Salicetovo ranné lékařství. V těchto dvou spisech máme dostatečně prokázáno, že názvosloví lékařské nebylo ustáleno. V Salicetově ranném lékařství ukazují tak již nadpisy některých kapitol, kupříkladu. O nežitu neb hlíze na kořenu jazyka. Užívalo se obou těchto slov patrně ve stejném smyslu. A na jiném místě čteme nadpis: Hlízy neb nežity. Naproti tomu zase další kapitola má nadpis: O otoku neb nežitu horkém i studeném. Viděti z toho bez sebemenšího násilí, že právě ve století Žižkovy smrti označovaly se názvem otok, hlíza, nežit více méně tytéž věci.' Z toho všeho si dr. Thomayer otevřel cestu k závěru, že Žižkovým onemocněním byly 'pravděpodobně nežity, totiž menší zánětlivý proces v kůži a vazivu podkožním, spojený se snětí malé části tkáně.' Podle Thomayera se občas vytvářejí nežity neobyčejných rozměrů, 'a to tak, že vznikají zánětlivé otoky, někdy rozměry pěsti přesahující. V této formě sluje obrovský nežit v jazyku latinském carbunbulus, kdežto menší nežity označuje latina názvem furunculus. Karbunkul jest onemocnění těžké s velkou bolestí a s vysokou horečkou spojené. Postihuje hlavně osoby starší, po čtyřicátém roce věku, a ohrožuje život postiženého. Při kočovném způsobu života, jaký po čas válek husitských u Žižky vidíme, sotva mohl dbáti skrupulózní čistoty tělesné a jeho tělo bylo vydáno plnou měrou infekci karbunkulové. Mám proto za to, že Žižka s jistou pravděpodobností zahynul nemocí zde vylíčenou, tedy karbunkulem.' Tento závěr vynesl Thomayerovi u 'ochránců vznešenosti českých dějin' hodně nesouhlasu a dokonce osočování. Copak mohli připustit, že by slavný hrdina naší minulosti mohl zemřít tak neheroickým způsobem? Žižka mohl dostat nemoc, při které vznikají hnisavé procesy. Třeba vozhřivku. Tou se mohou od koně nakazit i lidé. 11. října 1424 hejtman Jan Žižka z Trocnova, který si pár posledních měsíců nechal říkat Jan Žižka z Kalicha, umírá.

'Tu příšeru ohavnou, krutou, strašlivou, bezohlednou zahubil boží prst, když ji nemohla zničit lidská ruka. Když se ho prý za nemoci otázali, kde chce být po smrti pochován, rozkázal, aby z jeho mrtvoly stáhli kůži, tělo předhodili ptákům a šelmám, z jeho kůže udělali buben a ten aby jim byl v bitvách vůdcem; že se nepřátelé dají na útěk, jakmile uslyší zvuk toho bubnu. Táborští, kteří si jinak oškliví obrazy, namalovali nad městskou bránu obraz Žižky a jakéhosi anděla, držícího v ruce kalich, a k Žižkově uctění slouží každoročně mši.' Napsal o Žižkovi Eneáš Silvius Piccolomini, k čemuž my dodáváme: Bez komentáře.