OSUD JMÉNEM PØIBYSLAV - Žižkùv památník v Žižkovì Poli u Pøibyslavì

OSUD JMÉNEM PØIBYSLAV

'Po spoleèných úmluvách na poli Špitálském pøed Prahou utichly na chvíli všecky bouøe v zemi a brzy po svatém Václavu poèala se valná výprava všech vojsk husitských k osvobození Moravy. V té se zúèastnili kromì Žižky a pøátel jeho kníže Korybut s pražany, Hynek z Valdštejna i Diviš Boøek z Miletínka s vojsky svými. Ti na cestì pøitáhnuvše k hradu Pøibyslavi, nedaleko hranic moravských, všickni kromì pana Diviše Boøka, jenže vpøedu táhl, obehnali hrad ten, usilovnì jeho dobývajíce.'

Záøí 1424 bylo naplnìno èinností pøímo horeènou: V Žebráce se sešli na pøedporadách katoliètí páni, v Berounì zase pražané a táboøi i zástupci Žižkova bratrstva. Upøesòovali své programy, na jejichž základì bude jednáno o pøímìøí. Na polovièní cestì mezi Berounem a Žebrákem leží Zdice. Tady se konal buïto koncem záøí nebo zaèátkem øíjna památný snìm, na kterém byly pøijaty závažné úmluvy. Zatím mìl podle nich být dodržen status quo, což se týkalo majetkových pomìrù i politických sfér. Šestnáctièlenný rozhodèí sbor (polovina katolíkù, polovina husitù) mìl bdít nad dodržováním pøímìøí. Což ovšem neplatí, pokud napadne zemi 'cizozemec.' A taky jestliže kdo z domácích poruší klid v Èechách a na Moravì, obì strany spoleènì ho pøimìjí k poøádku. Zemský snìm probìhne v Kouøimi na jaøe pøíštího roku a tak se vyøeší všechny sporné církevní a svìtské otázky. Na snìmu budou mít katolíci 50 hlasù, husité taky tolik. Jenomže právì v tuto dobu je Morava napadena Zikmundovým zetìm Albrechtem (neboli cizozemcem), a tak v prvních øíjnových dnech vyráží z Prahy na Moravu dvacetitisícová armáda pražanù, táborù i pøíslušníkù Žižkova svazu. Výprava na Moravu vedla kolem hradu Pøibyslavì, který patøil Zikmundovu pøívrženci panu Èeòkovi z Ronova.

Kdo pøišel s návrhem oblehnout ten hrad? To se neví. Pøibyslav sice ležela na pochodové ose tažení, ale její obležení (i když se k nìm Žižka odhodlal) nebylo z hlediska celkového operaèního zámìru k nièemu. Co tedy vedlo Žižku, že se pøed Pøibyslaví vùbec objevil? Žižka se na hrad Èeòka z Ronova vrhl jenom tak mimochodem. No tak úplnì mimochodem to nebylo - chtìl se pomstít. Za tøi roky starý zloèin. Z Èeòkùv podíl na nìkdejším povraždìní táboritù v Chotìboøi. Už jsme si pøece nìkolikrát pøipomínali, že Žižka mìl dobrou pamì. Nezapomínal. Za každou køivdu, skuteènou i domnìlou, se mstil. Se vší nelítostností. Než však staèil zaútoèit, onemocnìl.

'Když Zikmund zpozoroval, že se Žižkovi daøí vše podle pøání a že už je jediný, na nìmž závisejí záležitosti v Èechách, pokoušel se tajnì ho naklonit a sliboval mu správu celého království, rovnìž velení nad vojskem a každoroèní znaènou dávku zlata, jestliže ho uzná za krále a pøimìje mìsta, aby mu pøísahala poslušnost. Zajisté velká pohana královského majestátu, potupa císaøské slávy i vìèná hanba køesanské obce, že Zikmunda, pána mnoha království, potomka císaøù a jeho samotného císaøe, spatøil náš vìk jako prosebníka, který èlovìku pocházejícímu z rodièù ani dost málo urozených, starci, slepci, kacíøi, svatokrádežníku, schopnému každého zloèinu nabízí peníze a nejvyšší hodnosti, aby se ráèil pøiklonit na jeho stranu.'

Zda chtìl Zikmund skuteènì korumpovat, o tom mùžeme jenom pochybovat. Eneáš Silvius Piccolomini si buïto bohapustì vymýšlel, nebo mìl špatné informace. Žižku Zikmund nekupoval, nehledì na to, že by se hejtman prostì koupit nedal. Ani další pasáž Eneášovy Historie èeské se nezakládá na pravdì: 'Když Žižka, který s podmínkami souhlasil, zamíøil k Zikmundovi, aby dohodu splnil, byl bìhem cesty u hradu Pøibyslavì božím øízením, jak sluší vìøit, a zachvácen morem a zemøel.'

Na této vìtì je pravdivé pouze jedno slovíèko: 'Zemøel.' Copak Žižka nemohl podlehnout morové nákaze? To jistì mohl, ale je tu pøíliš mnoho nejasností, rozporných údajù, ba i záhad, abychom mohli vyøknout jednoznaèný soud. Když dobyl Ronov, zaèal Žižka obléhat hrad Pøibyslav. To bylo 7. øíjna 1424. Za ètyøi dny nato, 11. øíjna, zemøel. Ze Starých letopisù èeských se dozvídáme, jak se to stalo: 'Tady se bratr Žižka smrtelnì roznemohl od hlízy a uèinil odkaz svým vìrným bratøím Èechùm, panu Viktorinovi z Kunštátu, panu Janu Bzdinkovi a Kunešovi z Bìlovic, aby se báli Pána Boha, neustále a vìrnì bránili pravdu boží a spoléhali na odplatu vìènou. Pak se bratr Žižka poruèil milému Pánu Bohu a skonal ve støedu pøed svatým Havlem.' Podle Prokopa Lupáèe z Hlavaèova (ten ovšem žil až v polovinì 16. století) a jeho Kalendáøe historického mìl Žižka zemøít sedmý den od chvíle, co onemocnìl. Lupáè uvádí datum smrti 21. øíjna, jenže toho dne byl Žižka pohøben, takže šlo asi o omyl v datu. Žádný další historický pramen už neuvádí, naè slepý hejtman pøed Pøibyslaví zemøel. Pouze Staré letopisy èeské: 'Roznemohl se od hlízy.' Vratislavský rukopis téže kroniky opakuje skoro stejnými slovy: 'Roznemohl se jest tu tìžkou nemocí od hlíz.' Jednou hlíza v jednotném èísle, podruhé v množném. Hlíza: Každého ale musí nejdøíve napadnout - mor. Mor u nás opravdu øádil, Ale o rok pozdìji, Léta Pánì 1425.: 'Téhož léta byl mor veliký po vší èeské zemi. I umøela jest v Prešpurce králová Žofie Èeská pøed svatým Václavem. A také umøel pan Èenìk na Veliši.' Královna Žofie sice odešla navždy o nìco pozdìji, ale s tím morem se letopisec nespletl. Takže mor. Tímto problémem se v roce 1911 zabýval i universitní profesor, pøítel Jiráskùv i Vrchlického, dr. Josef Thomayer. Ano, dr. Thomayera zaujalo, že se v Žižkovì životopisu od Václava Vladivoje Tomka praví: 'V ležení pøed Pøibyslaví roznemohl se Žižka nemocí morovou od hlíz, která v málo dnech uèinila konec jeho životu.' V jiné Tomkovì práci, Dìjepisu mìsta Prahy, se však øíká nìco trošku jiného: 'Pøi obležení tomto roznemohl se však Žižka od hlíz a krátce ulehl k smrti.' Thomayer si tady poznamenal: 'Zde tedy není o moru ani zmínky.' Jak to tedy opravdu se Žižkovou nemocí bylo? Josef Thomayer, vynikající lékaø a vìdec, se pokusil tento problém vyøešit: 'Legenda, že by Žižka zahynul na mor, vynoøila se asi z toho údaje, že jedna forma moru se vyznaèovala tvoøením hlíz v tøíslech, v podpaží i jinde. Pøišel-li mor do zemì, byla to pøíhoda zlá, vzrušující, kronikáøi zaznamenávaná. Ale Staøí letopisové èeští o dalším øádìní moru ve vojštì Žižkovì roku 1424. nièeho nevypravují. Byla by tedy smrt Žižkova ojedinìlým pøípadem moru, což pøi eminentní nakažlivosti nemocí této mysleti se nedá. Není žádné zprávy, která by ovìøeným zpùsobem oznamovala, že v èas, kdy Žižka se roznemohl, v Èechách mor panoval.'

Nemohl být Žižka otráven? Nepøátel mìl skuteènì mnoho, a listem z podzimu 1423 ho vìrný kazatel Ambrož varoval, že má být zavraždìn a že vrah dostal už na svùj èin zálohu. Co když se vražda povedla až tady, pøed Pøibyslaví? Je to možné, ale dokázat to prakticky nelze. Ledaže by vrah použil arsenik a my jsme dnes zjistili v Žižkových kostech jeho stopy. Jenomže: arsenik jako vražedný prostøedek by byl snad pravdìpodobný ve mìstì, na hradì, prostì nikoli na polním tažní, kde všichni jedli totéž. Z jednoho kotle. Ani s rostlinným jedem, který nezanechává v kostech nebožtíka stopy, se pøi polním tažení nepracovalo lehce, zase tu platí to, co o arseniku: lze totiž pøedpokládat, že Žižka jedl totéž co ostatní. Zemøel však jenom on. Kromì toho u Žižky v dobì jeho umírání byli kolem jeho lože jeho pøátelé a spolubojovníci, kdyby to byl mor, asi by tam nestáli., tenkrát se pøece vìøilo, že morová nákaza se šíøí vzduchem.

A ty hlízy. Nevede právì od zmínky o nich nìjaká stopa? Hlízy jsou v podstatì zvìtšené uzliny a vznikají pøi jakémkoli hnisavém procesu. Nelze tedy z nich vyvozovat, že by jejich pùvod musel být nutnì morový nebo zpùsoben otravou. Což si uvìdomil už dr. Thomayer. Navíc zjistil, že v 15. století nebylo lékaøské názvosloví jednotné: 'Máme z 15. století, tedy ze století smrti Žižkovy, dva èeské spisy lékaøské: Razesovo ranné lékaøství a Salicetovo ranné lékaøství. V tìchto dvou spisech máme dostateènì prokázáno, že názvosloví lékaøské nebylo ustáleno. V Salicetovì ranném lékaøství ukazují tak již nadpisy nìkterých kapitol, kupøíkladu. O nežitu neb hlíze na koøenu jazyka. Užívalo se obou tìchto slov patrnì ve stejném smyslu. A na jiném místì èteme nadpis: Hlízy neb nežity. Naproti tomu zase další kapitola má nadpis: O otoku neb nežitu horkém i studeném. Vidìti z toho bez sebemenšího násilí, že právì ve století Žižkovy smrti oznaèovaly se názvem otok, hlíza, nežit více ménì tytéž vìci.' Z toho všeho si dr. Thomayer otevøel cestu k závìru, že Žižkovým onemocnìním byly 'pravdìpodobnì nežity, totiž menší zánìtlivý proces v kùži a vazivu podkožním, spojený se snìtí malé èásti tkánì.' Podle Thomayera se obèas vytváøejí nežity neobyèejných rozmìrù, 'a to tak, že vznikají zánìtlivé otoky, nìkdy rozmìry pìsti pøesahující. V této formì sluje obrovský nežit v jazyku latinském carbunbulus, kdežto menší nežity oznaèuje latina názvem furunculus. Karbunkul jest onemocnìní tìžké s velkou bolestí a s vysokou horeèkou spojené. Postihuje hlavnì osoby starší, po ètyøicátém roce vìku, a ohrožuje život postiženého. Pøi koèovném zpùsobu života, jaký po èas válek husitských u Žižky vidíme, sotva mohl dbáti skrupulózní èistoty tìlesné a jeho tìlo bylo vydáno plnou mìrou infekci karbunkulové. Mám proto za to, že Žižka s jistou pravdìpodobností zahynul nemocí zde vylíèenou, tedy karbunkulem.' Tento závìr vynesl Thomayerovi u 'ochráncù vznešenosti èeských dìjin' hodnì nesouhlasu a dokonce osoèování. Copak mohli pøipustit, že by slavný hrdina naší minulosti mohl zemøít tak neheroickým zpùsobem? Žižka mohl dostat nemoc, pøi které vznikají hnisavé procesy. Tøeba vozhøivku. Tou se mohou od konì nakazit i lidé. 11. øíjna 1424 hejtman Jan Žižka z Trocnova, který si pár posledních mìsícù nechal øíkat Jan Žižka z Kalicha, umírá.

'Tu pøíšeru ohavnou, krutou, strašlivou, bezohlednou zahubil boží prst, když ji nemohla znièit lidská ruka. Když se ho prý za nemoci otázali, kde chce být po smrti pochován, rozkázal, aby z jeho mrtvoly stáhli kùži, tìlo pøedhodili ptákùm a šelmám, z jeho kùže udìlali buben a ten aby jim byl v bitvách vùdcem; že se nepøátelé dají na útìk, jakmile uslyší zvuk toho bubnu. Táborští, kteøí si jinak oškliví obrazy, namalovali nad mìstskou bránu obraz Žižky a jakéhosi andìla, držícího v ruce kalich, a k Žižkovì uctìní slouží každoroènì mši.' Napsal o Žižkovi Eneáš Silvius Piccolomini, k èemuž my dodáváme: Bez komentáøe.