PANSKÁ JEDNOTA - Prokop Holý

PANSKÁ JEDNOTA

'Někteří táborité a sirotci začali se nepřátelsky stavět proto Menhartovi z Hradce a ostatním pánům a považovat jejich jednání za podezřelé, jako by byli poslušni koncilu. A nebyla to lichá domněnka. Páni se totiž spolu často scházeli, uznávali svůj blud, říkali, že jsou ubozí, protože se sice odřekli královy vlády, ale snášejí Prokopovo jho. On je pánem, on řídí zemi podle své zvůle, vybírá poplatky, uvaluje daně, má vybrané vojsko a vede je tam, kam chce; uchvacuje, loupí, zabíjí, nestrpí nikoho, kdo by odporoval jeho záměrům. Urození stejně jako neurození jsou pro něj otroky. Není nešťastnějšího lidského pokolení než Čechové, kteří musejí ustavičně žít v táborech, trávit léta i zimy pod širým nebem, ležet na tvrdé zemi, co chvíli se chápat zbraně, hned bojovat doma, hned za hranicemi, buď vést válku, nebo snášet strach z války. Je třeba setřást konečně toho krutého tyrana a nesnášet je, aby ti, kdo přemohli zbraněmi ostatní národy, neotročili Prokopovi.'

Takové a podobné řeči spolu čeští páni zřejmě skutečně vedli (aspoň to tak zaznamenal Eneáš Silvius Piccolomini), ale jako bychom v nich slyšeli myšlenky vyjednávače z Basileje Jana Palomara. Ten vskutku v Praze nezahálel. Ještě před krátkým časem tvrdil, že se nelze dohodnout o čtyřech artikulech, když sami husité se v jejich výkladu a pojetí tak různí. Nyní na svatomartinském sněmu v Praze (v listopadu 1433) tlumočí nový názor koncilu: Kalich bude povolen jen těm, kdo se ve všem ostatním srovnají s katolickou církví.

'Jednání s Basilejskými začalo hned po slavnostech modliteb, za vítání a vděčení obapolného. Sněm očekával a žádal slyšeti konečně formu svolení sborového ke čtyřem článkům pražským; poslové ale ptali se nejprve, přijme-li sněm od sboru výklad dalších tří článků, jestliže kalichu bude dána svoboda. Sněm, než k tomu odpověděl, žádal slyšeti dříve formuli osvobození kalicha, Na to se zase ptali poslové, zdali Čechové, dosáhnouce žádoucího konce co do všech čtyř článků, chtěli napotom přilnouti k pokoji a jednotě církve. Mistr Rokycana odpověděl jménem celého sněmu, že chtěli, a z úst všech přítomných ozývalo se hlučné: „Tak, ano, tak“ Jenom Petr Payne vstav řekl, že „žádoucí konec bude, až budeme všichni svorni!“ Ale okřičen byv od ostatních, zmlknul.'

Tenhleten svatomartinský sněm ustavil zemskou vládu a projednal návrh prvních kompaktát neboli ujednání o podmínkách smíru. Už Františku Palackému připadal, jako že to je 'vítr na moři, bez vesel, bez opačiny a přístavu jistého.' (Opačina je zadní veslo na lodích, čili něco jako kormidlo.) Legáti se snažili seč mohli jednání v Praze protahovat, sněm však bez ohledu na ně upřesňoval návrhy usnesení. Problém byl ovšem v tom, že řada účastníků už odmítala v hlavním městě pro drahotu setrvat. Nakonec byl vyhlášen výsledek volby zemského správce. 'Aleše Vřešťovského z Rýzmburka, člověka starožitného rodu, ale nebohatého, za správce všeho království vyhlásili a hejtmanem nazvali. Ale když při něm pečeť zemská a důstojenství toho úřadu bylo, tak při Menhartovi z Hradce největší podstata a moc zůstávala.' Zkrátka - byl to pán spíše chudý, ale s dobrými vztahy k hlavě konzervativců Menhartovi z Hradce a k dalším vysokým šlechticům. Prostě přijatelná osoba. Dostává se mu plných mocí, aby 'zemi uvedl v poklid, svornost, lásku a jednotu křesťanskou.' Takřka nadlidský úkol. Tedy alespoň na to, jak to v našem království tehdy vypadalo.

'S Prokopem Velikým zdá se jako by byly odvrátily od vojsk bratrských i rada i štěstí. Neuměla ani dobýti Plzeň, ani nechati ji a odhodlati se k dílu jinému; sužujíce a sami zase hladem i morem sužováni jsouce, upadali čím dále tím více v nenávist a únavu; zástupové jejich do všelikých krajů na picování rozesíláni hubili zemi, vydírajíce na chudině poslední její zásoby a proto považováni obecně ne za hájitele, ale za zjevné škůdce i nepřátele zemské; a když lid páně Menhartův pobil jich u Horažďovic několik set, a rytíř Malovec v jedné vesnici mezi Benešovem a Chotýšany vyhladil je i s tou vesnicí, to bylo již obecným míněním národa pokládáno za vítězství a nikoli za ztrátu, zvláště když se tehdy pravilo, že většina oněch „bratří“ již ani nebyli Čechové, ale cizinci. Nejhorší ale však úkaz byl vždy ten, že mezi nimi samotnými nalezli se lidé, kteří netoliko ze soukromého záští, ale také za holé peníze hotovi byli zraditi své spolubojovníky.'

Což se přihodilo právě u Plzně. Po celý podzim toho město vydrželo, i když se v něm tísnilo kolem osmi tisíc lidí. Ke stálému obyvatelstvu musíme totiž připočítat katolické měšťany z jihočeských a západočeských měst, ovládnutých husity, dále protihusitsky smýšlející inteligenci a řadu duchovních. Ti všichni našli v Plzni azyl. Basilejský koncil a císař Zikmund jim na pomoc nepřišli. Nemohli. Chyběly jim peníze, což platí zvlášť o Zikmundovi, a tím pádem i vojáci. Zoufalý zápas toho západočeského města sledovali sice s účastí, ale zatím zpovzdálí. 'A v ten čas pan Přibík z Klenového, jenž s lidmi svými také ležel u Plzně, dal se navésti, že úkladem i násilím dodal asi 700 korců obilí do města; poté ujel a uzavřel se v zámku svém ve Stříbře. Později zopakoval pan Přibík s pomocí ještě jiných pánů zrádný svůj skutek s tímže prospěchem.'

Zdá se, že u Plzně bylo rozhodnuto. Od táborského a sirotčího svazu začal vzápětí odpadávat jeden spojenec za druhým. Táborské a sirotčí vedení však zůstalo stále pod vlivem polních obcí. Z jejich strany žádná změna. Nic nepochopili, nic jim nedošlo. O to více to začalo docházet umírněným kališníkům i pražskému husitskému svazu, ve kterém hrálo prim Staré Město pražské. Koncem března 1434 vznikla aliance umírněných husitů. Cíl tohoto seskupení (k jeho předním členům patřil Vilém Kostka z Postupic) byl jasný. Přimět polní vojska ke kapitulaci a dovést jednání s koncilem ke zdárnému záměru. Ke splnění tohoto cíle měla přispět úzká spolupráce s českými katolíky. Basilejský koncil byl pochopitelně pro, jeho emisar Jan Palomar dokonce předal české šlechtě několik tisíc zlatých na nutné vojenské výdaje, což byl argument určitě pádný. Spolehlivě zabral. No, a pak už události nabraly dramatický průběh.

'Na Moravě zápisem valného sněmu brněnského utvrzen byl všeobecný mír zemský obyčejem starodávným na pět let. Nedlouho potom následovaly také v Praze podobné úmluvy mezi šlechtou českou. Páni čeští a moravští, Staré Město pražské a některé jiné obce spojili se pod poslušenstvím nového správce zemského „za jeden člověk“, zavázavše se pomáhati sobě vespolek až do těch hrdel, aby pokoj a pořádek zase v zemi obnoven byl; k tomu cíli že měl provolán býti mír zemský po všech krajích a kdokoli nepřizná se k němu dobrovolně, měl mocí a násilím býti připuzen; vojsku stálému čili rotám polním poroučelo se, aby se rozešly a přestaly hubit zemi, a slibováno jim odpuštění za všecko, cokoli zlého dotud spáchaly, jestliže rozkazu toho uposlechnou; neučiní-li tak, bylo jim vyhrožováno, že s nimi jako se škůdci zemskými nakládáno bude. Především ale usneseno jest sbírati vojsko a volati k němu na žold také ty bratří z rot polních, kteří by roty své opustiti chtěli - novému tomu táboru kázáno sbírati se na Kačině nedaleko Kutné Hory.'

K husitské revoluci vzhlíželi lidé dělné práce s nadějemi. Početné obyvatelstvo katolických a německých oblastí ale poznalo polní vojska z té nejhorší stránky. V očích živitelů společnosti postupně mizely rozdíly mezi korouhvemi - oni totiž jedni i druzí násilím odnímali výsledky těžké práce, odháněli prořídlý dobytek a brali všechno, co mělo nějakou cenu. Na sliby, že se tak děje ve vyšším vítězství čtyř artikulů, už nikdo nedal. Nejeden poddaný úročník želel starých časů, kdy si zaplatil povinné dávky a ze skromného zbytku nějak vyžil. Proti vojenské moci neměl prostý člověk odvolání a proto se jí bránil po svém. Ke všemu, co nemusel, se obracel zády, a kde mohl, tam se vyzul z odpovědnosti za společnou věc (což ovšem není jev zas tak příliš starobylý.) Někteří z roduvěrných táborů, kněží i laiků si to s zpožděním uvědomili: 'Odchýlila se od nás obec a především dělní lidé, protože jsme je zatížili daněmi,' přiznává v prosinci 1434 soused z Hradiště hory Tábor jménem Šimon, 'a třebaže jich bylo na naší straně mnoho, i ti jsou od nás pryč.' (Aktuálnost těchto slov je i dnes přímo třeskutá.)

'Kněz Prokop od svého loňského ponížení v táboru před Plzní pobýval mezi sirotky v Novém Města pražském, aniž vrátil se více k Plzni; zdálo se, jako by teolog v něm naprosto udusil válečného velitele. Vida však, co šlechta připravovala i kam konečně mířila, a boje se, aby svoboda zákona božího, jak on jemu rozuměl, neutrpěla vítězstvím jejím, odvážil se přece zase k bojování a k veliké radosti stran krajních uvázal se opět u vrchní velení nad veškerou mocí táborskou i sirotčí.' Otevřený konflikt začal v Praze. Nové Město (to bylo věrné sirotkům) se pokusilo zastrašit Staroměstské a přimět je k opuštění nové aliance. Staré Město bylo sice fakticky odříznuto od světa, ale odolalo. Spoléhalo na zásah zemského správce, který už předtím vyzval tábory i sirotky k umírněnosti a pohrozil jim silou, pokud ho neuposlechnou. Nehrozil pouze, on svá slova myslel naprosto vážně. Nedaleko u Kutné Hory na kačinských lukách se začala pod jeho vedením shromažďovat vojenská pohotovost husitské šlechty, rozhodnuté zaútočit proti svým nedávným spojencům. Koncem dubna se tady soustředily víc než dvě stovky šlechticů se svými družinami - celkový počet bojovníků se dal střízlivě odhadnout na 6000 mužů. Ale co teď s nimi? Vzhůru na Plzeň? Ono se skutečně všeobecně soudilo, že Aleš Vřešťovský zasáhne proti polním vojskům a táborům před Plzní a vysvobodí katolické město ze sevření. Zemský správce tyto domněnky ještě podporoval a dal je i programově šířit. Plzně si však ani nevšiml. Namířil si to na Prahu.

'V síle asi 12 000 jízdných i pěších, vešlo vojsko do Prahy; skrze Malou Stranu a most Karlův přišlo do Města Starého, i poslalo hned opovědní listy proti Novoměstským. Nazítří ve čtvrtek 6. května, v den Vstoupení Páně, hnalo se útokem proti Novému Městu na několika místech najednou. Ačkoli tu byli přítomni vůdcové znamenití, Prokop Holý, Ondřej Keřský a Mikuláš z Padařova, neodolali velikému počtu nepřátel. Hned na počátku boje z věže staroměstské u tak řečené Staré rychty mistrný puškař, stříleje Novoměstským do věže vysoké u Matky Boží Sněžné, odrazil uši zvonu, kterým na poplach se zvonilo, takže tento padnul a uškodil krásné věži samé, ana téhož dne potom i cele obořena byla. Takto rozmetána jsou všechna plánkování a zavíradla, i opanováno jest rychle a bez velikého krveprolití celé město; jen na radnici chtěli se někteří brániti, ale odřekli se boje, když jim bylo povoleno vyjíti z města bez škody. Jakkoli mnohým podařilo se vyváznouti (jak se zdá shovívavostí pánů zemských), škoda Novoměstských toho dne byla veliká - netoliko pleněním ve všech domech soukromých, ale také pobráním a úmyslným zničením všech privilegií a veškerého archivu městského. Staroměstští od toho dne osobovali sobě panství nad Novoměstskými jako nad poddanými.'

V tentýž den, kdy do rukou vojáků zemského správce padlo Nové Město pražské, ztratili radikálové v řadách husitů jakoukoli naději na brzkou kapitulaci Plzně. Ano, už jsme napověděli, že bývalý táborský spojenec Přibík z Klenové prolomil obležení (bylo to právě tehdy, přesně v noci z 5. na 6. května), a dodal do města ještě jednou potraviny, které obyvatelům Plzně dostačovaly až do konce června. Kromě Přibíka se akce zúčastnil i Zdeněk z Drštky (to byl Zikmundův hejtman na Horšovském Týně), Hynek Krušina ze Švamberka, Bušek Calta z Rabštejna a další. Přibík se opět stačil bleskově stáhnout na svůj hrad Stříbro, na rozdíl od Jana ze Sobětic, který to nestihl a dostal se do rukou rozhořčených táborů, 'kteří mu jazyk týlem vytáhli.' Přepadení Nového Města a zásobená Plzeň - to byly důvody, pro které Prokop Holý stylizoval na útěku z Prahy naléhavý list do ležení před Plzní. Žádal v něm, aby táboři a sirotci opustili západočeský prostor.

'Bratru Prokůpkovi, správci vojska sirotčího a tak dále. Pán náš všemohoucí, jenž po bouři činí utišení a po zármutku svoje utěšuje, budiž s Tebou, bratře v Kriste, nad jiné mně milý! Věz, že dopuštěním božím falešní pánové se staroměstskými Pražany přepadli nejmilejší bratry naše měšťany Novoměstské, něco jich pobili a města, jak jsme spatřili, se zmocnili. Proto myslíme, abyste všeho nechajíce hnuli se od Plzně k Sedlčanům. Shromažďujeť Čapek (hejtman sirotků) mnohý lid a my táboři rovněž, jak doufáme, ježto lépe je nám zemříti, než nepomstíti nevinné krve nejdražších našich bratří, úkladně prolité. Buďte zdrávi v Pánu, vědouce, že po ztrestání své utěšuje. Prokop Holý.'

To byl poslední dopis, který Prokop ve svém životě napsal.