PŘÍBĚH EDWARDA TALBOTA

PŘÍBĚH EDWARDA TALBOTA

Tato schůzka se odehrává za vlády - pozor, přijde první z řady jmen - za vlády císaře a krále Rudolfa II. Habsburského, i když on sám hlavní roli v tom kuse hrát tentokrát nebude. Podstatnou ano, leč hlavní ne, neboť ta je na scéně našich dějin svěřena hostujícímu protagonistovi. Narodil se ve Worcestru v západní Anglii a dostal jméno Edward, které si ponechal, zatímco příjmení Talbot si během svého pohnutého života (pro jistotu) změnil na Kelley.

'Zanedlouho po vypovězení dvou učenců, alchymistů a astrologů anglických, Johna Deea a Edwarda Kelleyho z Prahy jim pan Vilém z Rožmberka umožnil návrat a usadil je na svém třeboňském zámku. John Dee tu se svou rodinou pobýval několik let a svého novorozeného syna pojmenoval dokonce Theodorus Trebonianus - Theodor Třeboňský.' Kolem dvojice anglických alchymistů se v Třeboni rozproudily nezvykle čilé mezinárodní styky. Od historika Jaroslav Pánka se dozvídáme, že 'za proslulým učencem Johnem Deem jezdili přátelé z Anglie, ale také hosté z říše, z Francie , z Polska a dokonce i z Ruska.' Dozajista to bylo kvůli výměně informací, ale nejenom vědeckých. 'Někteří z nich pravděpodobně pracovali pro špionážní síť nejbližšího rádce královny Alžběty, sira Francise Walsinghama a přes Krakov dodávali zprávy o postoji, který zastávali středoevropští Habsburkové k narůstajícímu španělsko-anglickému konfliktu. Jaký však byl podíl obou alchymistů na tajné službě vlasti, zůstává otevřenou otázkou.' (Takže ani nevíme, jaká jejich krycí jména tito dva agenti užívali. Třeba si říkali 'Křivule' a 'Baňka.') Od svých hostů očekával pan Vilém především objev 'kamene mudrců.' Ten mu měl otevřít cestu ke zlatu. Velký zájem byl i o zázračný elixír. Na tom pracoval, seč mohl, Edward Kelley. Jenomže při návštěvách Třeboně mohli Angličané Vilémovi nabídnout místo zlata jenom sliby, a pak taky poněkud svéráznou zábavu, které říkali 'andělské rozmluvy.' Ony to byly obyčejné spiritualistické seance. Ty organizoval Dee. Byl přesvědčen o úžasných možnostech člověka a řadil mezi ně také schopnost navázat spojení s nadpozemskými bytostmi. Jako média přitom používal svého syna Arthura, nebo také - Edwarda Kelleyho. Jedna z takových rozmluv začínala (zřejmě za Vilémovy účasti) alchymistickým obřadem. Dee kladl otázky, a médium odpovídalo 'slovy andělů.' V těch odpovědích se mohly vyskytovat jak narážky na Vilémovu politickou činnost, tak i vysvětlení nekonečných průtahů na cestě za zlatem. John Dee snad podléhal své teorii natolik, že bral seance vážně, zato chytrý Kelley z nich dokázal těžit ve svůj prospěch. Vladař měl úlohu ztíženou tím, že se rozmluvy nejspíš i v jeho přítomnosti odbývaly v angličtině, a anglicky Rožmberk nerozuměl, takže mu ty rozmluvy musely být teprve dodatečně překládány do latiny. 'Několikrát po sobě vysoko vzplál oheň, a uprostřed každého plamene se zjevil ocelově modrý plápol a vydal ze sebe odpudivý pach síry, jako by nás všechny měl zadusit.' Netrvalo však dlouho, a mezi doktorem Deem a jeho ctižádostivým pomocníkem vypukly vážné rozepře. Dee pořádal o propuštění, a Rožmberk mu nebránil. V březnu 1589. se John Dee rozloučil s Třeboní a přes Německo se vrátil do vlasti. Ani Kelley už ve službách Viléma z Rožmberka nezůstal. Taky od něj odešel. Tím spíš, že toho roku dosáhl velkého společenského úspěchu, protože byl přijat do českého rytířského stavu. (Slušný vzestup pro muže bez ušních boltců, kterých pozbyl, protože padělal úřední listiny.) Podařilo se mu výrazně zazářit na pražském dvoře Rudolfa II., ale po několika letech skončil jako zločinec v kobce mosteckého hradu. Na tuto etapu je však ještě čas. Je na ni ještě dost času. Nicméně - ten čas se krátí.

'Pokus se daří, Veličenstvo. Na dně pánve se již usazuje trochu zlata. Ne. neračte se obtěžovat. Nebude to dlouho trvat a přinesu vám výtěžek transmutace.' Opravdu, netrvalo to dlouho, možná čtvrt hodiny,a Kelley na pánvi přinesl kus zlata. 'Pozor, Veličenstvo, zlato je ještě příliš horké!' 'A co znamená ten rudý kamínek, který je na tom. zlatu. přilepen?' 'Rubín. To se stává dost často, je-li tinktura, která vylučuje zlato, příliš silná.' Kelley polil zlato studenou vodou, rukama zvedl slitek a na tácu jej podával císaři. 'Prosím pokorně, aby Vaše císařská Milost přijala od chudého anglického alchymisty tento kousek zlata jako dar z úcty a lásky. Mám za to, že zlato váží asi libru.' Ještě žádnému alchymistovi se nepodařilo císaři věnovat kus zlata i váze jedné libry. I tak proslulý mistr, jak byl Dee, daroval jen dvě zrníčka. Kelley ovšem dobře věděl, co dělá. Ta jediná libra ne právě nejčistšího zlata jich přinese sto, ne-li více, bude-li Kelley přijat do sboru císařských alchymistů.

'Slitek zlata o váze jedné libry byl vystaven ve skleněné vitríně v hlavním sále sbírek císaře Rudolfa. U zlata byla cedulka, na níž bylo napsáno: Rytíř Edward Kelley z Imany fecit a datum. Mnozí z hostí se u skříňky zastavovalo a mnozí z nich si přáli osobně poznat takového čaroděje, který dokáže vyrobit zlato. Kelleyův výrobek chválili nejenom význační hodnostáři, ale i mnozí znamenití vědci meškající na dvoře císařském, protože jim bylo řečeno, že císař pochvaly na toto dílo slyší neobyčejně rád. O slitku tom se také mnoho mluvilo mezi ostatními alchymisty u dvora. Všichni litovali, že nebyli při tom, když se ten pokus dělal. Mnozí se mezi sebou marně dohadovali, jakým způsobem Kelley zlato získal.

Císař se ten mistrovský kousek odměnil. Povýšil Kelleyho na hlavního alchymistu u císařského dvora, vyměřil mu plat, který se příliš nelišil od platu ministerského, a také si usmyslil, že toho irského šlechtice (Kelley jím samozřejmě nebyl, jenom se za něj vydával) bude jmenovat císařským radou, kterýžto titul vynášel pěknou sumičku peněz. Novému císařskému radovi to však nestačilo. (Inu, s jídlem roste chuť, jak ví každý, kdo se ocitl mezi horními pár tisíci) Nebyl spokojen, protože nemohl sedět ve společnosti nejvyšších úředníků a rádců panovníkových jako rovný mezi rovnými, protože nemohl předložit dokument, že skutečně pochází ze staré rytířské rodiny v Irsku, kde (jak tvrdil) Kelleyové požívají nejvyšší úcty. A císař nezklamal. Požádal sněm Českého království, aby rytíř irský Edward Kelley byl přijat do stavu českého rytířstva a udělen mu inkolát, třeba prozatím žádný pozemkový majetek nevlastnil. (Nebyl to první ani poslední podvodník vyznamenaný českým státem) Samozřejmě, že přání císařovo musilo být splněno, a cizinec, který zatím neměl v Čechách ani čtvereční sáh půdy, byl přijat do stavu českého rytířstva a příslušný dokument byl vložen do zemských desk. 'Platilo pravidlo, že nikdo nemohl být pokládán za rytíře, kdo neměl svých statků na venkově. V té věci ukázal Vilém z Rožmberka svou velkomyslnost. Během Kelleyovy návštěvy na Třeboni daroval novému rytíři za věrné služby dva ze svých deskových statků, a to hrad Libeřice se vsí stejného jména, a statek Novou Libeň s dědinami blízko Prahy - Okrouhlím, Petrovem, Bohuliby, Oleškem, Hodkovicemi, Zahořany, Kamennými Vraty, Oborou, Třebšínem se všemi dvory, dědiníky, se všemi polnostmi, lesy, lukami i ostatním příslušenstvím. Cena toho daru převyšovala částku 30 000 kop. Dar ovšem nebyl tak veliký, jak se zdálo na první pohled. Dědiny ty ležely v blízkosti města Jílového a spravovat je z Třeboně bylo obtížné a drahé, takže užitek z nich byl nepatrný, často žádný. Kelley uspořádal velikou hostinu, na oplátku zase vladař nařídil velký hon ve svých rozsáhlých lesích. Při noční jízdě domů došlo k nehodě, která však neskončila tragicky. Opilý vozka s kočárem plným vzácných hostů sjel ve tmě s hráze do rybníka. Naštěstí se pánům ani dámám nic vážného nepřihodilo. Třeboňský archivář Václav Březan, který všechny alchymisty i různé umělce byl by nejraději poslal do horoucích pekel, ve svých pamětech k té události poznamenal: Škoda, že se ti umělci neutopili!'