PØÍBÌH OLDØICHA, ÈECHA Z PORTU NAONIS

PØÍBÌH OLDØICHA, ÈECHA Z PORTU NAONIS

Slavná Národní knihovna paøížská chová ve svých zdech nejeden knižní poklad. Jenom jejich seznam by vydal na poøádný tlustospis. Takové tlustospisy skuteènì existují. Pod jménem Latinus a èíslem 2584 je v jednom takovém seznamu Národní knihovny v Paøíži vytištìno: 'Fratris Odorici bohemi de Foro Iulii descriptio partium Orientalium.' Èesky: 'Bratra Oldøicha, Èecha z Furlánska, popis krajù východních.' Ten paøížský tlustopis uvádí u každé své položky taky první vìtu rukopisu. Výjimku neèiní ani u èísla Latinus 2584: 'Ego frater Odoricus Bohemus de Foro Iulii.' Neboli: 'Já, bratr Oldøich, Èech z Furlánska.'
Za pøíbìhem Odorica neboli Oldøicha, Èecha z Furlánska, se musíme vypravit hodnì hluboko do historie. V té historii se taky dozvíme, proè se k jeho jménu pøidává to Furlánsko. Všechno zaèíná v dobì, kdy vlastnì ještì ani nebyl na svìtì. Nìkdy kolem roku 1230. V zemích koruny èeské vládl Pøemysl I. Otakar. Kromì dalších dvanácti dìtí se mu narodila i dcerka, které øíkali Judita neboli Jitka, popøípadì Jitka Bohuslava. Její ponìkud pohádkový životní pøíbìh zaznamenal opat Jan Viktrinský z Korutan ve svém díle nazvaném Kronika urèitých dìjin: 'Dcera krále èeského Pøemysla zvaného Otakar, urozená panna jménem Jitka Bohuslava ve zvyku mívala o dnech obzvláštì sváteèních hostiti na Hradì pražském lidi chudé i chudé pocestné, kteøí právì dleli v sídelním mìstì otce jejího. Na znamení køesanské pokory pak Jitka Bohuslava Pøemyslovna hostím svým sama pøed jídlem i po hostinì nad mìdìnicí vodu na ruce lila, aby hodovníci umýti se mohli, sama pomáhala krmì na stùl nositi a veselo bývalo.' Vìru bohumilý obyèej. (V demokratické spoleènosti se dìje cosi podobného periodicky bìhem pøedvolební kampanì.) Ano, bývalo vìru veselo, nebo èeské království prosperovalo, daøilo se mu, èeský král mìl zlatou bulou sicilskou zaruèen titul i pro své dìdice. A líbezná a mladièká Judita (Jitka) Bohuslava v chudièkém a prostém šatì služebné dìveèky (na zapøenou) pomáhá peèovat o èetné, pøeèetné hosty. Teï právì nalévá vodu na ruce mladého muže, obleèeného v jakousi cizokrajnou hazuku - moment, nìco se dìje 'Stój! Viselèe nepoctivý! Zlodìjskou rukou tvú oèi ti vytknu! Chopte se ho!' (Abychom pøiblížili situaci: v jednom rohu dvorany došlo k jakémusi incidentu. Stojí tam neznámý mladý muž a spoèívá na nìm nìkolikero pádných rukou. Velitel stráže drží pravé zápìstí dotyèného a zvedá jeho ruku. Je vidìt, že cizinec má v ruce prsten. Je to celkem prostá zlatá obrouèka, ale s velikým krásným drahokamem. Ukazuje se, že ten mladý, pohledný, leè chudì obleèený cizinec po celou dobu sledoval zamilovanými zraky jednu z obsluhujících dívek. A když se hostina chýlila ke konci a dívka mu nad mìdìnicí lila na ruce vodu, stáhl jí ten tenký zlatý ráfek z prstu. Situace onoho mladíka je ponìkud neutìšená. A ke všemu ještì neumí èesky, mluví (jak se pozdìji ukáže) slovinsky nebo chorvatsky, zkrátka dušuje se svou mateøštinou, že za prvé nevìdìl, že na kroužku je drahokam, a za druhé, že se do té dìveèky zamiloval a je ochoten ji i za manželku pojmout. 'Chacha! To vpravdì veliká pro nás èest, ty viselèe, že královnu naši chceš za cho pojati!' Když si pohrùžky velitele stráže pøeložíme do novoèeštiny, zjistíme, že mu nehrozilo oslepení (Zlodìjskou rukou tvú oèi ti vytknu!), nýbrž to znamenalo, že mu do oèí vytýká, že kradl. Horší to bylo s nadávkou: 'Ty viselèe!' (Po našem 'ty šibenièníku!') Což jaksi pøedjímalo neblahé vìci pøíští, jež onoho mladíka èekají a neminou ho. No a slovo 'královna naše,' to zase znamenalo, že jde o princeznu. Prostì bez ohledu na jazykovìdu šlo tomu cizinci o krk. Patrnì by ho krátkým procesem obìsili, kdyby ona domnìlá dìveèka neøekla sladkým, vpravdì princeznovským hlasem: 'Neubližujte mu, aniž ho vìznìte. Zajisté jest to muž poctivý a urozený, nebo muž zlý a sprostný by se toho byl neodvážil.'
Tak tohle byla buï naivita, za druhé duševní nedostateènost, anebo za tøetí: láska na první pohled. ('Za tøetí' je správná odpovìï.) V každém pøípadì se zatèený a záhy opìt propuštìný mladý muž dozvìdìl, že domnìlá šenkýøova dìveèka je ve skuteènosti svou profesí èeská princezna a jinak sestra dánské královny Dagmar, panna Jitka Bohuslava. A ta slyšela na vlastní, ponìkud nevìøící, ale o to radostnìji pøekvapený sluch, že chudý pocestný není ve skuteènosti chudý pocestný, nýbrž svou profesí princ korutanský, jménem Bernard, cestující Evropou na zapøenou. Spokojenost byla na obou stranách. Zkrame to: ti dva se vzali. Navzdory všem, kteøí tehdy jistì tvrdili, že 'to nebude dìlat dobrotu!' se ono manželství na nejvyšší úrovni vydaøilo, a když Jitka Bohuslava nìkolik let po zlaté svatbì zemøela, truchlil po ní osmdesátiletý vdovec tak velmi, že osadu, kterou právì povyšoval na mìsto, pojmenoval: 'Querimoniae vadus,' což znamená po èesku Brod náøkù. Do dnešních dnù se ono rakouské mìsto jmenuje po nìmecku na poèest pøemyslovské princezny: 'Klagenfurt.' Tvrdí ponìkud romanticky rozhlasový publicista František Gel. Skuteènost je drobet prozaiètìjší. Klagenfurt je zøejmì 'brod pøes øeku Glan,' no a Glan pochází z keltštiny a znamená 'jasný, èistý, prùzraèný.' Ale povìst je to hezká.
Manželé Bernard, vévoda korutanský, a Jitka Bohuslava, princezna èeská, mìli syna jménem Oldøicha. Tento vévoda Oldøich, když cítil, že i konec jeho dnù se blíží, odebral se v prùvodu šlechticù svého vévodství do Èeského království, za králem železným a zlatým Pøemyslem Otakarem II. Oldøich, kterému èeský král pøiøkl titul 'údìlného knížete bøeclavského,' byl vlastnì královým bratrancem. Úèelem té návštìvy byl zabezpeèit vévodství korutanské (kromì èásti dnešního Rakouska a Slovinska patøil k jeho panství i kus severní Itálie), a to pro pøípad Oldøichovy smrti. On totiž nemìl vévoda Oldøich žádné potomky. V prosinci roku 1268 se sešli na korunním statku Podìbradech dva vladaøi: 'Pøemysl Otakar II., král èeský, vévoda rakouský, markrabí moravský,' atd., atd., na titulech si král dával záležet, 'sešel se s Oldøichem, zvaným ze Sponnheimu, vévodou korutanským, kraòským, štýrským a furlánským, jakož i údìlným knížetem bøeclavským, aby za souhlasu šlechty èeské a korutanské uzavøeli smlouvu.' Té smlouvì se øíkalo 'na pøežití.' Kdo z obou panovníkù druhého pøežije, zdìdí øíši toho druhého. Ona to byla taková øeknìme: zdvoøilá smlouva. Ponechávala možnost, ovšemže jenom teoretickou, že se Oldøich Korutanský mùže stát èeským králem. Jenomže Oldøich byl starý, tìžce nemocný, zatímco Pøemysl zdravím a energií kypící ètyøicátník. Muselo to dopadnout tak, jak to dopadlo - tak, jak jsme si v Toulkách už vyprávìli: Za deset mìsícù po smlouvì Oldøich zemøel a èeský král se stal automaticky vévodou korutanským, kraòským a štýrským a taky pánem Furlánska v Itálii.
Ale k jádru vìci: Téhož roku, co zaèal èeský král Pøemysl panovat nad notným kusem dnešního Rakouska, Slovinska a Itálie, zosnoval proti nìmu spiknutí jistý Filip, obèanským povoláním salcburský arcibiskup. Pøemysl nelenil a bleskovì vytáhl na místo èinu pøímo v rekordním èase a s rekordním èeským vojskem, pøed kterým vzali povstalci pro jistotu do zajeèích. 'I obsadil Pøemysl Otakar Korutany a Kraòsko silným vojskem, oblehl Lublaò a za použití obléhacích strojù mìsto pøivedl k pádu. Ostatní mìsta, toto vidouce, ihned se vzdala a Pøemysl Otakar byl pøijat co kníže a zemìpán v Korutanech, Kraòsku, Štýrsku a ve Furlánsku.' A teï tedy koneènì pøichází øada na pøíbìh našeho Oldøicha. 'Král pak do mìst svých nových zemí posádky k ostraze vložil.' Nezní to sice nejlíp, ale èeský král ony zemì prostì obsadil a nechal tam okupaèní armádu. A nám je koneènì jasné, jak se Èech mohl ve 13. století dostat z Èech v Èeském království do Furlánska v severní Itálii.
Umístìnku do furlánského mìstysu Villa Nova dostal i jistý i èeský dùstojník. On se tam vlastnì dostavil, aby vykonával funkci posádkového velitele. To je jedno tvrzení. Jiná verze tvrdí, že ten milý èeský oficír dostal za úkol støežit Portus Naonis (neboli dnešní italské Pordenone, jak se jmenuje mìsto v severoitalské provincii Friuli-Venezia Giulia). Jména tìchto dvou italských vyšších územnì správních celkù neznamenají nic jiného než 'Furlánsko a Benátsko.' Tomu Èechovi, doèasnì umístìnému na furlánské vojenské základnì, øíkali Italové 'Matusci' nebo 'Mattiussi' (èti 'Matuši'). A jak si Ital, Francouz nebo Nìmec, zkrátka syn národa, který neumí skloòovat do pìti, pamatuje naše jména? No, když na nìkoho volají Nováku, tak mu pak øíkají Monsieur Novacou. Italové nejspíš slyšeli, jak tomu Èechové øíkali jeho krajané 'pane Matúši,' i byl to pro nì 'signore Matusci, popøípadì Mattiussi' A tomuhle Matúšovi, tomu dùstojníkovi se narodil syn. Pojmenovali ho: Oldøich. Latinsky mu øíkali Odoricus, možná i italsky Odorico Mattiussi, a když tomu Odoricovi - Oldøichovi bylo jedenáct, tak ho poslali na støední školu, což znamená, že ho dali do kláštera. K františkánùm. Klášterní výchova probíhala v jihofrancouzské Provenci, kde se náš hrdina jako poustevník posty, odøíkáním a rozjímáním v lesích pøipravoval na poslání misionáøe. Povedlo se mu to. Když se vrátil, tak byl vybrán jako spoleèník irského misionáøe bratra Jakuba na cestu do Asie. Do té Asie odešel, aby tam pro øímského papeže zjistil, jak vypadá støed asijské øíše. Vojáci této øíše nedávno vyplenili Evropu až po Olomouc na Moravì a dolù až po Dubrovník. Léta Pánì 1315. odešel tedy z Udine statný, vysoký muž. Roku 1330 se vrátil (tedy po patnácti letech) jako bìlovlasý kmet. 'Ve tváøi spálený sluncem a útrapami tak zbìdovaný, že ho pøíbuzní sotva poznali'
Schýlený, nemocný mnich Oldøich, øeèený Èech, putoval z Furlánska do støedomoøského pøístavu jménem Pisa. Pìšky, samozøejmì. Tam chtìl vstoupit na loï a dostat se do Marseille a odtud do Avignonu, aby podal papeži v Avignonu sídlícímu onu vyžádanou zprávu o zemích Dalekého východu. Nedostal se však ani do té Pisy. Zhroutil se cestou a odvezli ho do františkánského kláštera v Padovì. Jeho spoleèníci se o nìj zrovna moc nestarali. Možná se ho trochu báli, toho vychrtlého, málomluvného cizince, který v horeèce mluvil cizími jazyky - nìjakými slovanskými, ale také pohanskými. Když se ho ptali, jak a kde strávil poslední léta, vyprávìl o dalekých zemích a o vìcech pøímo nekøesanských a zøejmì vymyšlených. O mìstech s milionem obyvatel, a o stromech, na kterých se rodí chléb, o a zdi, která by sahala od Alp až po Sicílii, a ještì o netopýrech, velkých jako husy. Františkáni se od toho muže radìji drželi stranou. Až na jednoho. 'Gilelmus ze Solany' se jmenoval. Oblíbil si ho a nabídl tomu zuboženému cestovateli, že jeho vyprávìní zapíše. Dva mìsíce bratr Odoricus, Bohemus, diktoval své pamìti. Dovedeme si zajisté pøedstavit, jak ten dobrý páter Gilelmus potøásal hlavou. Hlavou možná skuteènì tøásl, ale psal. Ruka se mu nezachvìla a on psal a psal 'Sotva dopsal páter Gilelmus závìreènou formuli, jakou podobné knihy zpravidla konèí, požádal Odoricus, aby ho odvezli do Furlánska, protože cítil, že se jeho smrt blíží. I odvezli toho Èecha do hlavního mìsta kraje, do Videmi, po italsku Udine, a tam Oldøich, Èech, vskutku zemøel, a to dne 14. ledna Léta Pánì 1331. a rukopis jeho knihy ležel kdesi v Padovì a jeho tìlo na márách v kostele františkánù v Udine.'
'Aèkoli bylo právì úterý (myslí se den Oldøichova pohøbu), tedy všední den, nahrnulo se do kostela množství lidí. Chtìli se podívat na nebožtíka, o kterém kolovaly mnohé divné zprávy, podle nichž (prý, snad, jak se øíká) byl až v zemi, odkud se dováží pepø a vidìl na vlastní oèi žlutého Antikrista.' Mezi èetnými mnichy, øemeslníky a obchodníky byla pøítomna i jistá šlechtièna neboli heroina della Torre, sestra aquilejského patriarchy. Svobodná, a mezi námi: nikoli již nejmladší. Heroina della Torre mìla pravou paži ochrnutou, a to od chvíle, kdy (pøed lety letoucími) pøistihla svého snoubence in flagranti s nìjakou mladší a hezèí a chtìla ji zabít, leè ruka jí ochrnula. Sleèna della Torre se pøiblížila k rakvi, a když se ocitla u ostatkù našeho krajana, zaèala køièet: 'santo! santo!' Jakože je svatý, rozumìjte: ten nebožtík. Cože tak najednou? 'Acta Sanctorum' èili Životy svatých, tak se ten foliant jmenuje, kapitola nadepsaná:) 'Beatus Odoricus de Foro Iulii' - lahoslavený Oldøich z Furlánska. Doèteme se tam, co následovalo, když se vznešená heroina della Torre v tlaèenici, pøitištìna davem, mrtvého Odorica paží dotekla: 'Dychtivì všichni se sbíhali relikvie jsou žádostivi a z odìvu Odoricova kusy trhali a vlasy a vousy jemu vyškubávali a rakev na tøísky sekali. I pøibìhla jest vznešená jedna dáma s nùžkami a boltec Odoricùv na památku ustøihnouti si chtìla, leè zázrakem nùžky zavøíti nemohla. Bratr kterýsi františkán rakev Odoricovu horlivì na tøísky štípaje prst si usekl, ale pøiloživ tøísku k ránì, ihned mu pøirostl'
Oldøicha museli pohøbívat na ètyøikrát, protože tøikrát si jeho rakve rozebrali jako vzácné relikvie. Patriarcha aquilejský Oldøicha blahoøeèil a ta zpráva se rozletìla po celé Itálii. V Padovì se o tom dozvìdìl i pátek Gilelmus de Solana, i sáhl do šuplete nebo kam pøed pùl rokem odložil rukopis s vyprávìním toho podivného starce s velkýma moudrýma oèima. Z laskavosti srdce - a možná trochu ze zvìdavosti - zapsal vyprávìní neznámého øadového mnicha a teï mìl najednou v ruce vyprávìní svìtce V neuvìøitelnì krátké dobì bylo toto vyprávìní Oldøicha, Èecha z Furlánska, pøeloženo do franštiny, angliètiny, italštiny, rozepsáno v desítkách exempláøù po latinsku. Tak vznikl i paøížský rukopis Latinus 2584.
'Aèkoli již mnozí jiní povìdìli mnohé a rozlièné o zvycích a zvláštnostech tohoto svìta, pøece vìzte, že já, bratr Oldøich, Èech z Furlánska, mohu po pravdì vypovìdìli mnoho velkého a úžasného, co jsem vidìl a slyšel. O všem, co jsem vidìl na východì a na severu a na jihu mluviti nemíním, aèkoli i tak budu první, jenž vylíèí mnohé, co se lidem bude zdáti neuvìøitelné. Po ètrnácte a pùl roku putoval jsem po onìch krajích v hábitu sv. Františka, onoho dobrotivého Kristova vyznavaèe, a nyní v Padovì skládám toto nepatrné dílko.'
ak zaèíná vyprávìní Oldøicha, syna Pøemyslova vojáka ve Furlánsku. Z dalšího vysvítá, že jel z Benátek lodí do Trapezuntu pøi Èerném moøi. Odtud pokraèoval (pìšky) Malou Asií a Mezopotámií (tam jako první Evropan našel a popsal zøíceniny Persepole, sídelního mìsta perského krále Dareia). Odtud si to namíøil do perského Šírázu a dostal se do Bagdádu a 'opustiv toto mìsto a tuto zemi a prošed mnohými kraji pøišel jsem k moøi Oceánskému.' Tím míní Perský záliv. Patrnì vùbec nevìdìl, že byl prvním Evropanem, který se dostal po souši až k branám Indie. Plachetnicí pak pokraèoval po moøi. Pøistál v Indii a pro mnohé vìci, které tam vidìl, musel vynalézat popisná oznaèení, protože evropský slovník nemìl pro ty vìci zatím pojmy. Panterovi øíkal 'èerný lev.' A ichneumonu, což bylo zvíøátko popsané jako Rikki-tikki-tavi v Knize džunglí, pojmenoval slovy: 'Krysa zvíci malého psa.' Jestli Oldøich tvrdil, že byl první, kdo 'mnohé vìci vylíèil,' tak v žádném pøípadì nepøehánìl. 'Opustiv zemi Mobarskou (tím myslí Indii) plavil jsem se padesát dní po oceánu a dospìl k zemi Sumoltra, ubi abcondito polo arctico anatarcticus videtur' - neboli: 'Kde už není vidìt hvìzdu Severku, nýbrž hvìzdy jižní, nebo Severku zemì pøikrývá.' Ano, docela nenápadnì (jakoby mimochodem) nadiktoval ten syn Pøemyslova vojáka vìtu, která nepøímo konstatuje, že Zemì je kulatá. Jako první Evropan zaznamenal ostrov Sumoltru (tedy dnešní indonéskou Sumatru). A líèí ještì další ostrov, øíká jí Jaua (nám nedá ani moc práce v ní poznat Jávu). K vìcem, které Oldøich 'jako první popsal', patøí i pneumatická zbraò lovcù na Borneu a Celebesu - dutá bambusová trubice, ze které se fouknutím vystøeluje otrávený šíp. 'Král pøekrásné zemì Zampy vlastní ètrnáct tisíc ochoèených slonù. Na jeho rozkaz starají se mu o nì jeho poddaní a peèují o nì jako u nás rolníci o skot. A i jiní lidé chovají slony jako u nás voly. (Království Zampa - to je dnešní Vietnam.) Plaviv se mnoho dní po moøi Oceánském ve smìru východním, pøišel jsem do oné vznešené zemì Manzi, kterou my nazýváme Horní Indie' a my zase Èína. 'Všichni mi svornì tvrdili, že zemì Manzi má dobré dva tisíce velkých mìst, kteréžto jsou tak veliké, že se v nich ve všední dny tísní víc lidí, než kolik je jich v Benátkách v den Nanebevstoupení Pánì.'
Oldøich pobyl v Èínì tøi roky a vylíèil - jako první evropský cestovatel - tyto zvláštnosti oné zemì: 'Hedvábné lístky, jimiž se zde platí namísto mincemi (to znamená bankovky), jakož i dùm, kde obyvatel zemì Manzi mùže objednat pohoštìní pro své pøátele (tedy restauraci). 'Vznešení Èíòané si nechávají rùst nehet palce, až nehet obtoèí celou ruku. A zámožné matky šnìrují svým novorozeným dcerám chodidla tak, že chodidlo zakrní.' Oldøich mìl postøeh i pro pùvab svìta. 'Muži v zemi Manzi jsou drobné postavy a sinalí ve tváøi a mají øídké vousy po zpùsobu našich myšilovù, tedy koèek. Ženy však patøí mezi nejkrásnìjší na svìtì.'
S klidem, skoro až lhostejnì vypráví Oldøich o výkonu, který nemìl pøedchùdce a který mìl mít následovníka až po dalších tøech stoletích, nebo není znám žádný Evropan, který by pøed Oldøichem vstoupil na pùdu nejvýše položené zemì svìta. 'Pøišel jsem do velikého království jménem Tybet. Lid oné zemì žije ve stanech udìlaných z èerné plsti. Ale hlavní královské mìsto je celé postaveno ze zdí èerných a bílých a všechny jeho ulice jsou dobøe dláždìné. V tomto mìstì sídlí velký láma, to jest papež v jejich øeèi. A v tomto království je takový zvyk, že ženy nosí vlasy spletené do více než sta copánkù èili pletencù a nosí jako ozdobu dva zuby, jaké mají kanci.'
Cestopis konèí náhle. Jako by jej nìkdo usekl. Z poslední kapitoly vyplývá. že Oldøich na cestì z Tibetu do Evropy pøekroèil dnešní afghánsko-pákistánské hranice v horstvu Hindúkuše. Rukopis Latinus 2548 konèí. A konèí pokornými slovy. Konèí takto:
'Já, bratr Oldøich, Èech z Furlánska, øádu Menších bratøí, svìdèím a svìdectví vydávám, že všechno, co hoøeji psáno, buï na vlastní oèi jsem vidìl nebo od lidí hodných víry jsem slyšel. Mnoho jiného jsem opomenul nebo napsat nedal, kdyžtì nìkterým neuvìøitelné by se zdálo, dokud by sami na vlastní oèi nezhlédli. Já pak den ze dne se chystám se v ony kraje jíti, kde s pokojem zemru' Rukopis pak už nese jenom písaøùv dovìtek: 'Shora øeèené jsem já, bratr Gilelmus vìrnì písmem zaznamenal tak, jako shora øeèený bratr Oldøich, Èech, vlastními ústy vypovídal Léta Pánì 1330., mìsíce kvìtna v Padovì, v klášteøe svatého Antonína. A nemínil jsem já, bratr Gilelmus, užívat latiny nesnadné a ozdobné, ale tak, jak bratr Oldøich vypovìdìl, tak jsem psal, aby snadnìji všichni rozumìli, co vypravuje.'