PŘEDPOSLEDNÍ Z RODU RŮŽE

PŘEDPOSLEDNÍ Z RODU RŮŽE

'První dvě manželství vrhla na života Viléma z Pernštejna temný stín, a totéž se opakovalo po třetím sňatku, který se uskutečnil v lednu 1578. roku. Tehdy se rožmberský vladař rozhodl pro Annu Marii, sestru vládnoucího bádenského markraběte Filipa.'

Kronikář Václav Březan s pečlivostí sobě vlastní začlenil do svého spisu i epigram jistého Abraháma Böcka, přičemž nám nejde ani tak o autora (jenž zůstává stejně neznámým, jakým byl staletí předtím), jako spíš o mnohé naděje v onom distichu obsažené:

Když Kateřina a Žofie zemřely ( to byly první dvě ženy Viléma z Rožmberka), zato je šťastný den, který Annu vám dal. Marie Anna vám přinese důstojnost věrnou svou láskou, s Marií Annou vám dnes manželství spojuje Bůh! Stále ať láska vám vzkvétá, též věrnost, potomstvo četné! Rakousy s bavorskou zemí, Bádensko s Růží se spoj!

Nojo. rádo by se to spojovalo, což o to, leč nejde jen o to spojit, leč aby ze spojení také něco jaksi pošlo. A ono nepošlo. Ani jedno nemluvně. Ani holčička (tedy v nejhorším případě). Pomineme-li ten zcela nevhodný přívlastek, tak - nic. Zkrátka ani ve svém třetím manželství nebyl Vilém obdařen potomkem, a tak při předčasném úmrtí své třetí choti za pět let poté (Marie Anna se nedožila ani svých jedenadvacátých narozenin) už ani zoufalství nepropadal. To, co mu zbylo, byla jenom tichá resignace.'

'Dominus dedit, Dominus abstulit.' Čili česky: 'Pán dal, Pán vzal.' Ta zbožná slova, která si zapsal Vilém z Pernštejna do svého kalendáře bezprostředně po smutné události, prozrazovala, že se s osudem smířil.

Takže - konec? Tedy všem nadějím? Ne, ještě ne. To bolestné vědomí bezdětnosti nabádalo rožmberského vladaře, aby hledal novou manželku. Po čtvrté. Opět se rozvinula sňatková diplomacie na úrovni knížecích a panských rodů. (To musel být cvrkot!) Aktivně se zapojil zejména Ferdinand Tyrolský. Tedy ne že bělal osobně Kecala, na to měl svoje lidi. Kupříkladu pana Vchynského neboli Kinského. Ten rychlostí vskutku obdivuhodnou sděloval Vilémovi radostně, že vhodnou nevěstu už našli: 'Vaše Milost toho času religí' (jako náboženství), 'jakož i rodu a krásy a poctivého dobrého chování jí rovnou ve všem křesťanstvu těžce najíti byste ráčili!' Jakože nic lepšího by nikdo neobjevil, ani kdyby se na hlavu postavil. Jak se jmenoval onen dívčí zázrak? Jeho jméno zůstalo žel ukryto, a neznáme my ho tudíž ani my. On se ale vdavekchtivý ženich mezitím tentokrát obrátil do řad českých šlechtičen a tam sobě vyvolil sobě dceru svého staršího vrstevníka, pana Vratislava z Pernštejna. Budoucímu ženichovi bylo dvaapadesát (mladý to stále ještě člověk, a nevěstě?) Dvacet. Inu, nebyla z nejmladších. Většina družek vyvolené byla už vskutku v patnácti provdána. Nebo aspoň zasnoubena. Polyxena z Lobkovic (konečně se dozvídáme její jméno) zatím stále ještě na ženicha čekala. Ne že by nebyla hezká. Byla půvabná. Ne že by nebyla z dobrého rodu. Rod Pernštejnů patřil v království k těm nejúctyhodnějším. Ne že by sama tak dlouho vybírala, až přebrala. Vybírání nebylo na ní. Na její rozhodnutí se nikdo neptal. V čem tedy byl hlavní problém? Ve statistice. Polyxena z Pernštejna byla katolička, a měla tu smůlu, že žila v Království českém, kde se zhruba 90% obyvatel hlásilo k protestantům. Věru - těžko si pak vybírat partnera téže víry. Už jsme si ale říkali: pro Polyxenu neplatil žádný výběr. Ostatně - nevěsta ho ani moc neznala, toho svého nastávajícího. Od zásnub k sňatku ho viděla jenom málo, byl pořád zaneprázdněn. Na druhé straně byl sympatický tím, že si nehrál zamilovaného snoubence a že si zachovával každým coulem důstojnost. Možná věřil, že mu Polyxenino mládí vrátí mužnou sílu.Třeba mu učarovala její krása. A taky se možná dal strhnout nadějí na dědice, které se už dávno všichni hlasitě posmívali. Ženich byl koneckonců 'již sešlého věku.' (Takové nehoráznosti se odvážil Blažej Jitčínský, nakladatel, u příležitosti blížícího se sňatku vydal skladbu O stavu svatého manželství - v ní se opakovaně snažil povzbuzovat novomanželovy naděje). 'Hluboká víra překoná i překážky sešlého věku, zvláště nyní, když pán dostane plodistvou manželku.' (Někdy na plodistvou manželku ani ta nejhlubší víra nestačí, že) 'Z vůle Boží stát se může, že dá plod Červená Růže.' Všechno bylo zkrátka nasměrováno k tomu, aby byl vladaři rožmberského panství povit nějaký ten dědic. Ale jinak. jinak jakékoli sny o romantických láskách byly dávno ty tam. naopak, začalo se počítat, začalo se počítat ve zlatě, v stříbře, v počtu poddaných i v dlužních úpisech. 'Za hojné účasti pozvaných svatebních hostí i náhodně se seběhnuvších cizinců požehnal pražský arcibiskup 11. ledna roku 1587. v chrámu svatého Víta sňatku nejvyššího purkrabího Českého království Viléma z Rožmberka s Polyxenou z Pernštejna. Prahou šel jeden hlas, že jde o nejpozoruhodnější svatbu roku, a kdo něco v království znamenal, pospíchal, aby při té slávě nechyběl. Dvaapadesátiletý ženich se ženil už počtvrté a zlé jazyky s velkou dávkou jízlivosti tvrdily, že si marně slibuje od mladé ženy dědice, kterého se od předchozích manželek nedočkal, kdežto nevěstu, která ve dvaceti letech už překročila optimální věk na vdávání, všichni přátelé a příbuzní ujišťovali, že v Čechách nemohla najít vhodnější partii, než byl bohatý a vlivný Rožmberk.'

Senzaci způsobilo už ohlášení zásnub, protože šlo zjevně o sňatek společensky a politicky prestižní. Chystalo se spojení dvou starobylých českých rodů, jimž náležela mezi českou aristokracií nejpřednější místa, a to spojení mělo být tak okázale katolické, jak si je zástupci katolických kruhů v zemi i za jejími hranicemi mohli přát. Přesvědčivost této velkolepé demonstrace katolických zájmů nakonec potlačila všechny nejapné narážky na věkový rozdíl mezi ženichem a nevěstou nebo na utajované hospodářské starosti obou rodin, vystupujících zjevně nad své poměry. Zlomyslných komentářů se zdrželi představitelé protestantské opozice i Rožmberkovi osobné nepřátelé, každý si však povšiml, že se mezi svatebními hosty neobjevil ženichův bratr Petr Vok, jenž se hlásil k jednotě bratrské a nechtěl při této katolické slávě asistovat. Jak nás zasvěceně zpravuje rudolfínská monografie historika Josefa Janáčka, musela to být velká sláva. Po obřadu se shromáždilo několik set svatebních hostí k hostině v novém rožmberském paláci v Jiřské ulici na Pražském hradě. Ještě před léty bylo na jeho místě spáleniště, ale v průběhu času novostavba rychle rostla. Měla z čeho, protože jenom na hrubou stavbu vynaložil Rožmberk skoro 28 000 míšeňských kop. Což bylo dost. Na venkově by se za to dal pořídit celý zámek. Další tisíce však plynuly v dalších letech na dokončení stavby, na její výzdobu a vnitřní vybavení a taky na okrasnou zahradu. Úpravy vlastně v roce svatby neskončily a Vilém z Rožmberka v nich pokračoval až do své smrti. Chtěl mít impozantní pražské rodové sídlo, které by mu mohl závidět i sám panovník. Všechno tu hýřilo přepychem a smyslem pro požitkářství, příznačným pro nejbohatší z bohatých. Vše s vytříbeným vkusem (čímž se tento někdejší investor podstatně liší od dnešních zbohatlíků). 'Vilém z Rožmberka se neváhal pochlubit u příležitosti své svatby všemi přednostmi paláce svým hostům. Na ničem se ostatně nešetřilo jako na svatbě samotné. Po tři dny se stoly prohýbaly pod mísami se vzácnými pokrmy a džbány drahého vína.' Zpravodaj Fuggerů poslal o tomto opulentní hodování do světa obšírnou zprávu, i my jsme si z ní již trochu vyhládle citovali; stačí jen letmo vzpomenout na všecky ty srnců a divočáky, voly, zajíce, kapry a štiky, sudy bílého piva a vědra rýnského vína. ne, raději už dost! a tím nám zachoval svědectví o tom, jak nákladně dovedli hodovat čeští páni. Vilém z Rožmberka však v duchu rodinné tradice nezapomněl ani na chudé v Praze a na svých panstvích a dal jim rozdávat bochníky chleba, hrnce kaše i sudy piva, aby si připomenuli slavný den své vrchnosti. 'Ještě dříve než se stačila společnost rozjařit, přišel sám císař Rudolf. Upjatý, vážný a mlčenlivý. Usadil se mezi ženicha a nevěstu a prohodil s nimi několik slov. Vybraných pochoutek na stříbrných mísách se sotva dotkl, skleněná benátská číše ho zaujala více než lahodný mok. Společnosti se stranil v posledních letech čím dám tím nápadněji, a ačkoli Rožmberk pevně doufal, že mu císař tuto poctu neodepře, přece jen ho Rudolfův příchod příjemně překvapil. Z úcty k panovníkovi, který špatně snášel hluk, zábava utichala. Hosté spolu mluvili polohlasně a letmými pohledy sledovali císaře. Vedle krásné nevěsty, která v tichém rozčilení skoro zkameněla, vypadal rozhodně lépe než její vlastní manžel.'