PŘEDVEČER VÝBUCHU - Vlajka se znakem Sezimova Ústí

PŘEDVEČER VÝBUCHU

Právě jste spolu s námi dorazili při společných Toulkách českou minulostí na schůzku s pořadovou číslovkou 'dvoustá'. Dosažení tohoto dozajista úctyhodného počtu dílů tohoto rozhlasového seriálu by se slušelo oslaviti kupříkladu tím, že se zastavíme u nějaké zvlášť pozoruhodné, nadmíru milé nebo jinak kromobyčejně proslulé osobnosti, události, činu. Leč my si v toku českých dějin dost dobře vybírat nemůžeme - jejich proud nás žene k novým peřejím, úskalím, jezům a tůním. Stá schůzka Toulek českou minulostí nás zavedla v předvečer vraždy (neboť se právě chystal mord Václava III.), no a toto - dvousté setkání - se odehraje opět v předvečer, tentokrát to bude Předvečer výbuchu, po němž se chystá odstartovat doba husitských válek.

'Spor a nepokoj náboženský, ve kterém se ocitli Husovi následovníci, vzmáhal a šířil se a zasahoval rok co rok do nových a dalších oborů. Jakmile zajisté nalezeno bylo, že potřebí bylo oprav i v učení i ve správě církve, nebylo lze uvarovati se hádek, kolikeré a jaké měly býti ty opravy - mladá svoboda, spustivši se jednou autority a pozitivních zákonů, již nemohla dojíti svého cíle i odpočinutí, nežli až proběhla všechna stádia rozvoje věku svého, ale také hříšné dítě její, nejednota, nesvornost a stranění nemeškalo zroditi se a vésti ke konečné záhubě.'

Ze zahraničí se na České království sypala jedna výhrůžka za druhou. A doma, uvnitř země, mezitím rostl chaos. V některých krajích řádily skupinky šlechtických odbojníků. Venkovští kazatelé líčili stále častěji budoucnost jako hotovou apokalypsu. Katolická církev pro ně byla nevěstkou babylónskou, která má být prokleta a zničena. Hotový konec světa Ten konec světa je už nablízku! Nablízku!!

'Ve směsici všech mínění rozmanitých dělalo se záhy dvojí těžiště, které se brzy potom vespolek přitahovalo, brzy zase odstrkovalo. Jedno z nich byla Praha, druhé Ústí nad Lužnicí čili Sezimovo Ústí. V Praze první podnět k opravám a novotám vycházel z učených kolejí universitních; v Ústí rodil se takřka v lidu samém. V Praze počínal sobě mírně a konservativně, v Ústí netrpěv uzdy, choval se radikálně. Bohatý soukeník v Ústí jménem Pytel, a pekař Joha, oba kdysi horliví Husovi posluchači, propůjčovali již od roku 1415. v domech svých útočiště takovým učencům, kterých novotění bylo mrzkostí Čechům ostatním. Později strany ty, nabyvše určitějšího rázu, jmenovala se jedna kališnická neboli pražská, druhá táborská. Však ani celá Praha nebývala nikdy pouze kališnickou, ani Ústí pouze táborským.'

Pytel i Joha zajišťovali přístřeší a stravu nejméně osmi kněžím. To byli ti stálí, jinak se jich v Ústí vystřídalo mnohem víc. Kupříkladu 'Jan z Jičína. Jediný universitní mistr z té celé osmy. Původně stoupenec a druh svého kolegy Jakoubka ze Stříbra. I na dálku udržoval spojení s Prahou, zejména s početnými posluchačkami svých kázání. A dále: Věnek neboli Vaníček. Patřil ke staré gardě místních kazatelů. Vždy a všude byl o krok vpřed. Byl to on, kdo před časem začal křtít nemluvňata v potoce, jemu připadla role vůdce poutí na hory a byl taky u zakládání táborské pevnosti. A ještě jedno jméno: Petr Hromádka z Jistebnice. Jako chotěbořský hejtman byl za husitských válek upálen na hranici v Chrudimi. Říkali mu Petr Veliký. Jan z Bydlína a Petr Kániš Bydlínský a Kániš, postavy, které jsou díky Jiráskovým románům známy jsou nejvíc. Upálili je sami Žižkovi táboři na Klokotech. Antoš a Pšenička první z nich vedl později vzpouru proti Žižkovi, druhý pykal za svoje táborské bludy v Praze. Svou pověst tu v očích universitních mistrů ještě víc kompromitoval plzeňský novotář Václav Koranda zatímco svými veršovanými traktátky a písněmi posiloval v lidech víru kněz a básník Jan Čapek. Se jménem toho žáka Jakoubka ze Stříbra se spojuje i píseň Nuž křesťané víry pravé. Zpívala se během obřadů, které se vůbec nepodobaly těm dosavadním, a o čem je, tak to napovídá i podtitulek: 'Tato píseň zní v Desateru přikázání Božím a skládal ji kněz Čapek.'

Nuž křesťané víry pravé, pilnost již přiložme, ač jsme dříve nic nedbali, ale již se snažme Boha báti!

Plňmež jeho přikázání, jemu se naučíce, veliké jest pohanění, kdož uměti nechce Boha znáti.

Pán Bůh, aby lid svůj spasil Zákona obého, přikázání své ohlásil skrze sluhu svého Mojžíše.

Na desku kamennou napsal tu sám svými prsty řka: Já jsem tvůj Bůh a tvůj Pán vždycky od vděčnosti i vší říše!

Takto jest popsal Mojžíš v knihách jmenovaných Exodus, a řka: Nebudeš míti bohů jiných!

Toť jest prvé. Nevezmeš jména božího nadarmo nikoli. Abys oklamal bližního, toho Bůh nevelí. Toť jest druhé. Šest dní abychom dělali, Pán Bůh jest ustavil, protož každý pomni, abys den sváteční světil. Toť jest třetí. Cti otce svého a matku svou a také nezabiješ, nesesmilníš a nepokradeš pro odplatu věčnou. Již jich máš sedm. Nepromluvíš proti svému bližnímu křivého svědectví! Započti v hromadu, počna od prvého, toť jest osmé. Pro Otce milostivého a pro pomstu jeho nepožádáš domu bližního ani ženy jeho. Toť deváté. Království božího dočekáš a oslavy jeho, dobře živ jsa, nepožádáš nic bližního svého. Toť desáté.

Pane Bože, dej svobodu všem, kdož tě milují, ať vyznávají tvou pravdu všudy, kdež jsou koli po křesťanství.

Požádejme všichni toho by nám byl oznámen Bůh Otec, Syn i Duch svatý, řkouce vespolek: Amen, amen, amen!

Čapkovo zpívané Desatero bylo docela krotké. To, co hlásali kazatelé, už tak nevinné nebylo. Očistec podle nich šidil lidi o peníze a proto mu hanlivě přezdívali 'ošistec,' obrazy i sochy světců byly pro ně pouhými 'loutkami,' zkrácené české mše sloužili 'bez plachet' ve stodolách i na jiných neposvěcených místech, ustrašeným pražským bohoslovcům říkali tehdy 'mistři-fistři,' a sami mezi sebou vzrušeně rozvíjeli představy, ze kterých by i Jakoubkovi ze Stříbra vstávaly vlasy na hlavě hrůzou. V Sezimově Ústí (jako ostatně všude jinde) zasahovaly náboženské rozepře hluboce do života obce a narušovaly rodinné vztahy. My z tohoto města už známe paní Annu z Mochova (ano, když byla kvůli Janu Husovi vyhlášena nad Prahou klatba, našel mistr Jan první útočiště právě u ní) - a právě paní Anna se dožila hořkého zklamání, protože všichni její vlastní i nevlastní synové dokázali svou právní dospělost tím, že vypudili kališnické kněze a drželi ruku nad místními katolíky a klášterem. V důsledku dělené moci tak došlo v Ústí k poněkud prekérní situaci. Autor Veršovaných rukopisů to vystihl trefně: 'Skrze víru se město na tři rozdělilo a nikdy mírem s sebou nebylo.'

Sezimovo Ústí bylo v království pouze jedno. Ale za malou chvíli, za pár měsíců tu bylo takových Ústí jedno vedle druhého.