PØEDVEÈER VÝBUCHU

PØEDVEÈER VÝBUCHU

Právì jste spolu s námi dorazili pøi spoleèných Toulkách èeskou minulostí na schùzku s poøadovou èíslovkou 'dvoustá'. Dosažení tohoto dozajista úctyhodného poètu dílù tohoto rozhlasového seriálu by se slušelo oslaviti kupøíkladu tím, že se zastavíme u nìjaké zvl᚝ pozoruhodné, nadmíru milé nebo jinak kromobyèejnì proslulé osobnosti, události, èinu. Leè my si v toku èeských dìjin dost dobøe vybírat nemùžeme - jejich proud nás žene k novým peøejím, úskalím, jezùm a tùním. Stá schùzka Toulek èeskou minulostí nás zavedla v pøedveèer vraždy (nebo se právì chystal mord Václava III.), no a toto - dvousté setkání - se odehraje opìt v pøedveèer, tentokrát to bude Pøedveèer výbuchu, po nìmž se chystá odstartovat doba husitských válek.
'Spor a nepokoj náboženský, ve kterém se ocitli Husovi následovníci, vzmáhal a šíøil se a zasahoval rok co rok do nových a dalších oborù. Jakmile zajisté nalezeno bylo, že potøebí bylo oprav i v uèení i ve správì církve, nebylo lze uvarovati se hádek, kolikeré a jaké mìly býti ty opravy - mladá svoboda, spustivši se jednou autority a pozitivních zákonù, již nemohla dojíti svého cíle i odpoèinutí, nežli až probìhla všechna stádia rozvoje vìku svého, ale také høíšné dítì její, nejednota, nesvornost a stranìní nemeškalo zroditi se a vésti ke koneèné záhubì.'
Ze zahranièí se na Èeské království sypala jedna výhrùžka za druhou. A doma, uvnitø zemì, mezitím rostl chaos. V nìkterých krajích øádily skupinky šlechtických odbojníkù. Venkovští kazatelé líèili stále èastìji budoucnost jako hotovou apokalypsu. Katolická církev pro nì byla nevìstkou babylónskou, která má být prokleta a znièena. Hotový konec svìta Ten konec svìta je už nablízku! Nablízku!!
'Ve smìsici všech mínìní rozmanitých dìlalo se záhy dvojí tìžištì, které se brzy potom vespolek pøitahovalo, brzy zase odstrkovalo. Jedno z nich byla Praha, druhé Ústí nad Lužnicí èili Sezimovo Ústí. V Praze první podnìt k opravám a novotám vycházel z uèených kolejí universitních; v Ústí rodil se takøka v lidu samém. V Praze poèínal sobì mírnì a konservativnì, v Ústí netrpìv uzdy, choval se radikálnì. Bohatý soukeník v Ústí jménem Pytel, a pekaø Joha, oba kdysi horliví Husovi posluchaèi, propùjèovali již od roku 1415. v domech svých útoèištì takovým uèencùm, kterých novotìní bylo mrzkostí Èechùm ostatním. Pozdìji strany ty, nabyvše urèitìjšího rázu, jmenovala se jedna kališnická neboli pražská, druhá táborská. Však ani celá Praha nebývala nikdy pouze kališnickou, ani Ústí pouze táborským.'
Pytel i Joha zajišovali pøístøeší a stravu nejménì osmi knìžím. To byli ti stálí, jinak se jich v Ústí vystøídalo mnohem víc. Kupøíkladu Jan z Jièína. Jediný universitní mistr z té celé osmy. Pùvodnì stoupenec a druh svého kolegy Jakoubka ze Støíbra. I na dálku udržoval spojení s Prahou, zejména s poèetnými posluchaèkami svých kázání. A dále: Vìnek neboli Vaníèek. Patøil ke staré gardì místních kazatelù. Vždy a všude byl o krok vpøed. Byl to on, kdo pøed èasem zaèal køtít nemluvòata v potoce, jemu pøipadla role vùdce poutí na hory a byl taky u zakládání táborské pevnosti. A ještì jedno jméno: Petr Hromádka z Jistebnice. Jako chotìboøský hejtman byl za husitských válek upálen na hranici v Chrudimi. Øíkali mu Petr Veliký. Jan z Bydlína a Petr Kániš Bydlínský a Kániš, postavy, které jsou díky Jiráskovým románùm známy jsou nejvíc. Upálili je sami Žižkovi táboøi na Klokotech. Antoš a Pšenièka první z nich vedl pozdìji vzpouru proti Žižkovi, druhý pykal za svoje táborské bludy v Praze. Svou povìst tu v oèích universitních mistrù ještì víc kompromitoval plzeòský novotáø Václav Koranda zatímco svými veršovanými traktátky a písnìmi posiloval v lidech víru knìz a básník Jan Èapek. Se jménem toho žáka Jakoubka ze Støíbra se spojuje i píseò Nuž køesané víry pravé. Zpívala se bìhem obøadù, které se vùbec nepodobaly tìm dosavadním, a o èem je, tak to napovídá i podtitulek: 'Tato píseò zní v Desateru pøikázání Božím a skládal ji knìz Èapek.'
Nuž køesané víry pravé,
pilnost již pøiložme,
aè jsme døíve nic nedbali,
ale již se snažme
Boha báti!

Plòmež jeho pøikázání,
jemu se nauèíce,
veliké jest pohanìní,
kdož umìti nechce
Boha znáti.

Pán Bùh, aby lid svùj spasil
Zákona obého,
pøikázání své ohlásil
skrze sluhu svého
Mojžíše.

Na desku kamennou napsal
tu sám svými prsty
øka: Já jsem tvùj Bùh a tvùj Pán
vždycky od vdìènosti
i vší øíše!

Takto jest popsal Mojžíš
v knihách jmenovaných
Exodus, a øka: Nebudeš
míti bohù jiných!

To jest prvé.
Nevezmeš jména božího
nadarmo nikoli.
Abys oklamal bližního,
toho Bùh nevelí.
To jest druhé.
Šest dní abychom dìlali,
Pán Bùh jest ustavil,
protož každý pomni,
abys den sváteèní svìtil.
To jest tøetí.
Cti otce svého a matku svou
a také nezabiješ,
nesesmilníš a nepokradeš
pro odplatu vìènou.
Již jich máš sedm.
Nepromluvíš proti svému
bližnímu køivého svìdectví!
Zapoèti v hromadu,
poèna od prvého,
to jest osmé.
Pro Otce milostivého
a pro pomstu jeho
nepožádáš domu bližního
ani ženy jeho.
To deváté.
Království božího doèekáš
a oslavy jeho,
dobøe živ jsa, nepožádáš
nic bližního svého.
To desáté.

Pane Bože, dej svobodu
všem, kdož tì milují,
a vyznávají tvou pravdu
všudy, kdež jsou koli
po køesanství.

Požádejme všichni toho
by nám byl oznámen
Bùh Otec, Syn i Duch svatý,
økouce vespolek:
Amen, amen, amen!
Èapkovo zpívané Desatero bylo docela krotké. To, co hlásali kazatelé, už tak nevinné nebylo. Oèistec podle nich šidil lidi o peníze a proto mu hanlivì pøezdívali 'ošistec,' obrazy i sochy svìtcù byly pro nì pouhými 'loutkami,' zkrácené èeské mše sloužili 'bez plachet' ve stodolách i na jiných neposvìcených místech, ustrašeným pražským bohoslovcùm øíkali tehdy 'mistøi-fistøi,' a sami mezi sebou vzrušenì rozvíjeli pøedstavy, ze kterých by i Jakoubkovi ze Støíbra vstávaly vlasy na hlavì hrùzou. V Sezimovì Ústí (jako ostatnì všude jinde) zasahovaly náboženské rozepøe hluboce do života obce a narušovaly rodinné vztahy. My z tohoto mìsta už známe paní Annu z Mochova (ano, když byla kvùli Janu Husovi vyhlášena nad Prahou klatba, našel mistr Jan první útoèištì právì u ní) - a právì paní Anna se dožila hoøkého zklamání, protože všichni její vlastní i nevlastní synové dokázali svou právní dospìlost tím, že vypudili kališnické knìze a drželi ruku nad místními katolíky a klášterem. V dùsledku dìlené moci tak došlo v Ústí k ponìkud prekérní situaci. Autor Veršovaných rukopisù to vystihl trefnì: 'Skrze víru se mìsto na tøi rozdìlilo a nikdy mírem s sebou nebylo.'
Sezimovo Ústí bylo v království pouze jedno. Ale za malou chvíli, za pár mìsícù tu bylo takových Ústí jedno vedle druhého.
'Jak hojné a mnohostranné panovaly v tìch letech hádky a tøenice za pøíèinou opravných pokusù co do vìrouky církevní, jest nám postihnouti více dùmyslem nežli urèitým podáním, nebo pamìti z té doby jsou jen velmi chudé.' Pøestože jsou chudé, nìco víme. Víme, že zatímco jedni Prahu pro jistotu opouštìli, druzí k nám zase pøicestovali. Po kostnickém koncilu pozorovala celá Evropa se sílícím strachem, jak se Èechy stávají útoèištìm kacíøù. 'Víme, že i z daleké ciziny veškerá nepravovìrnost již zaèala obraceti zraky a kroky své k Èechám jakožto k vlasti tehdáž jediné, kde slovo Boží mìlo svobodu. Tak již roku 1417. ve svém vìku nejhorlivìjší viklefovec Petr Payne, mistr university oxfordské, utekl se do Prahy, kde byl pøijat též za mistra. Potom roku 1418. ze zemí francouzských pøišlo tamtéž až na ètyøicet mužù i s ženami a dítkami, byvše, jak pravili, od prelátù pro zákon Boží vyhnáni ze své vlasti. Pražané je rádi u sebe pøijali a živili, ba i královna Žofie s dvoøany èasto je navštìvovala, všeliké pomoci jim v potøebách jejich poskytujíc. Bylo to valdenští a mìli též barbu èili knìze svého s sebou, jenž jim knihy v jich jazyku pøedèítal. Pùsobení pøíchozích v myslích èeských poèalo se zanedlouho jeviti, tu mínìními valdenských zvláštì o pøísaze a trestu smrti, tu Wiclefovým uèením o zmìnì podstaty pøi udìlování svátosti oltáøní.'
Prosinec 1418. Papež Martin naléhá na Zikmunda, aby jako øímský král stanul v èele mezinárodní trestné protikacíøské výpravy. Zikmund, který dost svých starostí s vládou v Uhrách a s nájezdy Turkù, tlaèí na svého bratra Václava, a koneènì vyèisti zemi od kacíøství sám. 'Jinak budu muset poslechnut pøikázání církve a vydat køíž proti tobì.' Co na to Václav? Je ochladlý, oslabený, nemocný. Ví, že a udìlá cokoli, bude to špatnì. Pøesto se nakonec odhodlává. Pražský arcibiskup Konrád odvolává nad mìstem interdikt. Pochopitelnì - musí být nìco za nìco. Obìtí se stal právník, doktor Jan z Jesenice. Jeho vyhoštìní bylo podmínkou. Hotový pøevrat však král zpùsobil tím, že dal na Zikmundùv nátlak pøíkaz k návratu katolických knìží do pražských kostelù. 'Naøízení tato pražskými konšely vykonaná zpùsobila kvašení v myslích neslýchané. Lidé si zvykli již pøední fary pražské považovati jako husitùm náležité, že vynutit jejich vrácení zdálo se nejednomu býti bezprávím, ba loupeží, které by slušelo brániti se.' A taky že došlo k obranì, k pobouøení a k nepokojùm. A protestovali purkmistøi a rady všech tøí pražských mìst. A král Václav? Ten zase odvolal to, co pár dnù pøedtím odvolal, a strana podobojí dostala do své správy tøi kostely: na Starém Mìstì pražském kostel svatého Benedikta a na Novém Mìstì klášterní kostel svatého Ambrože a Panny Marie Snìžné. 'Ponìvadž vìtší poèet obyvatelstva pražského byl již podobojí, dotèené tøi chrámy nepostaèovaly skuteèné jeho potøebì, proèež nepøestávali se pokoušeti, kterak by prosbou, hrozbou neb násilím více kostelù pro sebe získati mohli. Tak se v den posvícení kostela svatého Michala na Starém Mìstì podobojí zmocnili násilím, tudíž ne bez krve prolití a všelikého poskvrnìní chrámu Pánì. Jednotlivé rvaèky a vraždy po mìstì nezøídka také se pøiházely.'
Husité se zaèali scházet pøedevším u Panny Marie Snìžné. Chrám se nacházel prakticky uprostøed mìsta, nedaleko Koòského trhu. Pùsobil tam nìkdejší knìz premonstrátského kláštera v Želivi Jan, zvaný Želivský. Do Prahy se dostal asi v roce 1418, sblížil se s kruhem kolem mistra Jakoubka ze Støíbra a zapùsobili na nìho i valdenští. Teologické vzdìlání moc velké nemìl, ale to mu nahradila pøirozená inteligence, dostatek fantazie a pak taky silný sklon k vizionáøství. Takové vlohy na lidi vždycky zabírají. A ještì byl zøejmì nadobyèej výmluvný (zkrátka všechny pøedpoklady ke kariéøe politika). V dobì, které se zaèalo pomalu øíkat 'husitská' to byla kariéra kazatele, a to brzy ze všech nejpopulárnìjšího. 'V tìchto nebezpeèných dobách vybíral pro sebe nejradìji texty a obrazy apokalyptické ke kázání svému a roznìcoval obraznost posluchaèù líèením blížícího se posledního soudu, kdy nádoby hnìvu božího mají býti vylity na bezbožníky tohoto svìta.'
To byla Praha A co na venkovì? Pøívrženci kalicha si z králova naøízení nic nedìlají. Což znamená v praxi, že prostì ignorují návštìvy kostelù, kde vládnou 'jednuškové,' - tedy zastánci pøijímání pod jednou, a aby o nic nepøišli, organizují si sami pro sebe pøímo masové mše pod širým nebem. Hlouèky kališnických nespokojencù se pøi obøadech navzájem poznávají, hnutí se rozrùstá a zároveò srùstá, z malých potùèkù se rodí øeka. Husitský chorál ještì nezaznìl, ale už bylo slyšet temné dunìní.
'Rozkaz královský, aby katoliètí knìží na stará svá místa uvedeni byli, nevztahoval se jen ke Praze samé; i v krajích dála se podobná promìna všude. Lid, kterému øádní jeho faráøi kalichem pøisluhovati se zdráhali, hledal sobì jinde knìží k tomu ochotných, Horlivìjší mezi knìžími husitskými, kteøí byli vyhnáni posléze i z Ústí Sezimova, poèali brzy po Velikonocích roku 1419. scházeti se v urèité dny s posluchaèi sobì vìrnými na široké a prostranné hoøe, asi míli od Bechynì vzdálené, kde pod širým nebem kážíce lidu a rozdávajíce svátost oltáøní pod obojí zpùsobou poèali záhy nazývati místo shromáždìní svého jménem biblickým Hora Tábor.' Tato 'Hora Tábor' je samozøejmì totožná s dnešním mìstem Táborem, ale nebyl to jediný Tábor. Nové jméno podle biblického vzoru dostal nejenom kopec Burkovák u Nemìjic nedaleko Bechynì, ale i jedno výrazné návrší u Lomnice nad Popelkou. Jejich originál, tedy hora Tabor, se nachází v Izraeli asi deset kilometrù od Nazaretu. Právì na této hoøe pøivedla podle Starého zákona prorokynì Debora izraelský lid k vítìzství nad králem kananejským, nebo poslechla slov Hospodina: 'Jdi a vyveï vojsko na horu Tabor a vezmi s sebou deset tisíc mužù.' Bibli pøipomíná i návrší Beránek v okolí Mladé Vožice. Dochovaly se zprávy o vrchu Bradlo poblíž Kamenice nad Lipou a o kapli svaté Markéty nedaleko Horní Cerekve. Památnými se staly kopce Melechov u Ledèe nad Sázavou a v Bzí u Blovic. A ještì dvì hory v Èechách obdržely sice nová, ale svým pùvodem pøímo biblická jména: jedna se nachází u Tøebechovic ve východních Èechách (Oréb je ve skuteènosti jiné oznaèení hory Sinaj), a Olivetská hora (neboli Zelená hora) u Nepomuku, ta snad ani nepotøebuje vysvìtlivku. Na všechny tyto hory, kopce, návrší, vyvýšeniny se zaèalo chodit. Poèet pøítomných šel do tisícù. Ale s turistikou to nemìlo vùbec nic spoleèného 'Poutníkùm ze všech stran v procesí s korouhvemi a s velikou svátostí se blížícím vycházeli pøítomní na hoøe s podobnou slavností vstøíc; uvítavše je plesáním, vykazovali každému na hoøe jeho místo; kdokoli pøišel, byl bratrem a sestrou, bez rozdílu stavu. Duchovní rozdìlivše mezi sebou práce toho dne, jedni kázali na urèitých místech, mužùm zvláštì i ženám také, druzí zpovídali, tøetí rozdávali veèeøi Pánì pod obojí. Tím byl stráven èas dopolední. Potom jali se všichni stolovati spoleènì, rozdìlivše obìd, který s sebou pøinesli, mezi všecky rovnì, takže nadbytkem jednìch vyhovìno jest nedostatku jiných - bratøi a sestry hory Tábor nechtìli tehdáž rozdílu mezi mým a tvým. Ponìvadž mysli všech shromáždìných horovaly v nábožném nadšení, neporušeno tu dobrých mravù nižádným pøestupkem; o hudbì, tanci a høe nesmìlo se ani mysliti. Ostatek dne stráven rozmluvami a øeèmi povzbuzujícími se ke svornosti, lásce a vìrné setrvalosti pøi kalichu. Nedostávalo se žalob ani náøkù proti stranì protivné, ani horlení pøepjatého a návrhù, kterak by slovu Božímu v zemi prùchod volný zjednati se mìl. Naposledy shromáždìní rozešlo se v tichu a pokoji, uèinivši mezi sebou hojnou sbírku jako náhradu pro ty, jimž pole ten den pošlapána byla.'
Ale oni na Beránku
shrnuli svou boží stránku;
na Táboøe, jinde také,
mìli sòatky nejednaké;
u pokoøe, v náboženství,
v lásce, v bratrském svorenství
jeden s druhým i vajíèko
dìlil, i chleba malièko.
Od února toho roku to nejvíc vøelo na školách. Byly to takzvané farní školy, které kališniètí osadníci odmítali vydat. 'Školy jsou naše, nebo my žáky vydržujeme, nikoli faráøi' - k tomuto stanovisku se pøipojily i mìstské rady. Faráøi proto shánìli katolické žáky, kterým vykazovali pøíbytky ve vìžích a zvonicích. Žáci rùzné víry pøi kostele se èastovali vzájemnì posmìšnými veršíky a potupnými popìvky - katolíci tak èinili latinsky, husité zase èesky. A nìkdy staèilo jenom málo malièko a nezùstalo u popìvkù. Pøed posvícení u svatého Petra v Praze na Poøíèí si tamìjší faráø Mikuláš pozval ke slavnostním bohoslužbám zpìváèky z køížovnické farní školy na Zderaze. Sotva se v kostele objevili, strhla se rvaèka, bìhem níž ti od svatého Petra zaèali zvonit na poplach. Okolní øemeslníci, zvl᚝ pekaøi to byli, pøišli na pomoc a brzy bylo bojištì vyklizeno. Jenomže pøi panickém útìku jeden ze zpìvákù vrazil nùž do krku svému kamarádovi, kterého omylem považoval za pronásledovatele. Mezitím se sebìhly i ženy, které na faru zaútoèily kameny. Správce se sice zachránil v blízkém špitálním dvoøe, ale jeho místo už bylo obsazené - zaujal je kališnický knìz. Další výtržnosti na sebe nedaly dlouho èekat. Když se v osadì svatého Mikuláše na Starém Mìstì pražském slavilo posvícení, vtrhli kališníci bouølivì do kostela, aby z nìho vyhnali katolického správce. Jeho pomocník (jakýsi nižší klerik jménem Mikuláš) bránil vstup do sakristie tak úpornì, že jednoho z útoèníkù smrtelnì zranil. Druhého dne byl sat.
Od urèitého okamžiku se revoluce neptá,co je pøípustné a správné a co nikoli. Pøestane diskutovat, a jedná. Ocitáme se v místì, kde se øeka naší národní historie zpìnila strašným vírem, aby se na èas vylila z bøehù a stala živelní pohromou.