PŘEHLED (Přemysl I. Otakar – Ludvík Jagellonský)

přehled Přemysl I. Otakar – Ludvík Jagellonský)

POSLEDNÍ PŘEMYSLOVCI Období sporů ukončil Přemysl I. Otakar, který získal královský titul v roce 1198 a Filip Švábský mu potvrdil rozsah moci ve starých hranicích českého státu i právo na investituru pražských biskupů (dědičnost královského titulu byla potvrzena Zlatou bulou sicilskou roku 1212). Neshody s pražským biskupem Ondřejem ukončil Přemysl vydáním velkého privilegia české církve (1222). Vleklé boje mezi členy vládnoucí dynastie posilovaly postavení rodící se šlechty, jejíž podpora byla pro panovníka jedním z rozhodujících faktorů při budování vlastní moci. Ve 12. století se také vnitřní kolonizací rozšiřovala plocha osídleného území českého státu. Vláda posledních Přemyslovců byla spojena s ekonomickým i mocenským rozmachem státu (německá kolonizace, těžba stříbra, zakládání hradů a měst). Kulturní prostředí začala ovlivňovat přicházející gotika. Král Václav I. navázal na politiku svého otce. Jeho sestra sv. Anežka se stala významnou českou duchovní osobností. Václav I. čelil společně s Jindřichem II. Pobožným tatarskému vpádu v bitvě u Lehnice roku 1241. Svůj zahraničněpolitický zájem a sňatkovou politiku soustředil na získání držav rakouských Babenberků. Na sklonku své vlády čelil vzpouře svého syna Přemysla (pozdějšího krále Přemysla II. Otakara), podporované částí šlechty, ale podařilo se mu udržet se u moci. Vláda Přemysla II. Otakara představuje mocenský vrchol českého státu v období vlády Přemyslovců. Kromě českého státu ovládal Přemysl II. Otakar Rakousy a Štýrsko a v 50. a 60. letech 13. století se stal nejsilnějším panovníkem ve střední Evropě. Nedokázal však zvítězit v boji o císařskou korunu a byl poražen Rudolfem I. Habsburským. V bitvě na Moravském poli zahynul. Následovala doba regentství Oty V. Braniborského za nezletilého Václava II. Vláda Václava II. přinesla kulturní i hospodářský rozkvět (rozvoj hornictví, ražba pražského groše). Uvolnění panovnických trůnů v Polsku a V Uhrách po vymření tamnějších dynastií (Piastovců, resp. Arpádovců) využil pro zvýšení svého vlivu a prosadil dočasně svého syna Václava III. Ten nastoupil po předčasné smrti Václava II., ale byl 4. 8. 1306 zavražděn a jím vymřel rod Přemyslovců po meči. NÁSTUP LUCEMBURKŮ O český trůn se ucházeli vévoda Jindřich Korutanský a vévoda Rudolf Habsburský; jejich nároky byly podpořeny sňatky s členkami královské rodiny. Zápas o trůn rozdělil i ambiciózní českou šlechtu, jejíž tábory reprezentovali Jindřich z Lipé a Vilém Zajíc z Valdeka. Během probíhajícího boje Rudolf zemřel a Jindřich Korutanský byl roku 1307 korunován českým králem. Jeho vláda však nebyla úspěšná, a proto se část nespokojené šlechty a církevní kruhy prostřednictvím opatů cisterciáckých klášterů Zbraslav a Sedlec obrátily na římského krále Jindřicha VII., aby se stal českým králem jeho syn Jan Lucemburský a aby se oženil s Eliškou Přemyslovnou. Mladý král si však království musel nejprve dobýt; Prahy se zmocnil 3. 12. 1310, korunován byl 7. 2. 1311. Česká šlechta přiměla krále k vydání inauguračních diplomů; tato volební kapitulace shrnovala zásadní body vnitropolitických vztahů mezi panovníkem a šlechtou, jak se ustavili v předchozích desetiletích. Napětí mezi králem a šlechtou trvalo však až do uzavření domažlického míru 1318. Šlechta uhájila stávající politické postavení vůči královské moci, na jejím vrcholu zůstala skupina kolem Jindřicha z Lipé, zatímco král Jan se vnitřním záležitostem země stále více vzdaloval. Svou pozornost obrátil k obnově rodného lucemburského hrabství a k teritoriální expanzi. V evropské politice se angažoval především ve prospěch Francie, v boji o říšský trůn stál na straně Ludvíka IV. Bavora z rodu Wittelsbachů, s nímž se však později dostal vícekrát do konfliktu. Král Jan Lucemburský podstatně rozšířil území ovládané českým králem. Za podporu Ludvíka IV. Bavora dostal do zástavy říšské zboží Chebsko, z askánského dědictví získal někdejší českou Horní Lužici (Budyšínsko 1319, Zhořelecko 1329), rozšířil svou svrchovanost nad lény v okolí Plavna (1327), v průběhu let 1327 – 29 mu složila lenní přísahu většina slezských knížat. Vyrovnání s Polskem řešila vyšehradská smlouva (1335). Janova nákladná teritoriální a zahraniční politika byla financována především z příjmů z Českého království, vynucovaných někdy až kořistnickým způsobem. Královským městům, která byla významným zdrojem jeho příjmů, vydal řadu zásadních privilegií, královské statky však zatížil četnými zástavami, které fakticky zlikvidovaly královský majetek a nepřímo tak upevňovali mocenské ambice některých šlechtických předáků. Janovo postavení v evropské politice, stejně jako jeho kulturní zakotvení v západní Evropě, znamenalo pro české království i příliv nových kulturních impulsů, v rovině každodennosti (např. kronikáři kritizovaná nová móda) stejně jako v umění (okruh dvorských umělců, hudebníků a básníků, k nimž patřil i Guillaume de Machaut, vliv západoevropské gotiky atd.). KAREL IV. Od roku 1330 se vedle krále Jana uplatňoval ve vládě i jeho nejstarší syn Václav (pozdější Karel IV., od roku 1323 vychovávaný na francouzském dvoře, kde při biřmování přijal jméno Karel). Na politickou scénu vstoupil Karel v Itálii, odkud se vrátil na podzim roku 1333 do Čech. Od ledna 1334 užíval Karel titul markrabě moravský a byl s přestávkami spoluvladařem svého otce. Nově zvolený papež Kliment VI. Podporoval kandidaturu kralevice Karla na získání titulu římského krále. Přízeň Lucemburkům papež prokázal povýšením pražského biskupství na arcibiskupství (1344, prvním metropolitou se stal Arnošt z Pardubic). Po složitých jednáních a závazcích Lucemburků vůči Balduinovi Lucemburskému i papeži byl Karel zvolen římským králem 11. 7. 1346 v Rhens. Vzápětí se oba Lucemburkové vydali na pomoc francouzskému králi Filipovi VI. V boji proti anglickému králi Eduardovi III. (stoletá válka); v bitvě u Kresčaku 26. 8. 1346 tehdy již zcela osleplý král Jan padl. Karel se tak stal i českým králem a 2. 9. 1347 byl též společně s manželkou Blankou z Valois slavnostně korunován podle nově sestaveného Korunovačního řádu a nově zhotovenou (1346) korunou svatováclavskou. České království Karel vždy považoval za jádro lucemburských držav, a proto se též staral o zabezpečení jeho postavení v říši i o jeho rozvoj politický, teritoriální, hospodářský, i kulturní. Prahu budoval jako rezidenci. 8. 3. 1348 založil Nové Město pražské, 7. 4. 1348 vydal 13 listin státoprávního charakteru, včetně tzv. inkorporace pro slezská knížectví a Horní Lužici, jíž tyto země slavnostně přivtělil ke koruně Království českého (Země koruny české). Jako čtrnáctá byla 7. 4. 1348 vydána zakládací listina pražské univerzity. V roce 1348 byly též položeny základy ke stavbě Karlštejna. Karel postupně získal převahu v říši, kde byl poprvé korunován 26. 11. 1346 v Bonnu, znovu po smrti Ludvíka IV. Bavora 1. 11. 1349 v Cáchách. Cestou ke smíru s Wittelsbachy mu otevřela 1348 svatba s Annou Falckou; její předčasná smrt 1353 sice zmařila nárok českého krále na její věno určené na statcích v Horní Falci, ale Karlovi se do oblasti mezi Českým lesem a Norimberkem podařilo přesto proniknout a vybudovat zde hustou síť českých držav (Česká Falc). 28. 9. 1354 se vydal Karel na římskou jízdu. Dne 6. 1. 1355 byl korunován tzv. železnou lombardskou korunou v Miláně; v bazilice sv. Petra v Římě byl spolu s třetí manželkou Annou Svidnickou korunován jako římský císař papežským legátem 5. 4. 1355; teprve od tohoto okamžiku se tituloval jako Karel IV. V letech 1355 – 56 vydal Karel IV. říšský zákoník Zlatou bulu Karla IV., v níž je deklarováno i zvláštní postavení českého království, právo domácí volby v případě vymření dynastie a právo nebýt povoláván a odvolávat se k jinému soudu než k soudu v království. V Čechách se však Karlovi nepodařilo prosadit zemský zákoník , nazvaný později Maiestas Carolina. Ve druhé polovině své vlády (od 60. let 14. stol.) se Karel IV. soustředil na dynastickou politiku, kterou zaměřil především na sever a severovýchod od Českého království. Dobré styky s Habsburky měla garantovat dědičná smlouva z roku 1364. Čtvrtý sňatek s Alžbětou Pomořanskou měl napomoci přátelským vazbám k Polskému království, které bylo dědičnou smlouvou vázáno k Uhrám. Karlovi se podařilo zajistit českému králi poslední ze samostatných slezských knížectví, Svidnicko a Javorsko, koupil Dolní Lužici po krátké válce koupil 1373 markrabství braniborské. Soustředil se též na zajištění svých synů. Prvořadé postavení prvorozeného Václava IV. Lucemburského zdůraznila již jeho korunovace českým králem (15. 6. 1363), v roce 1376 pak Karel docílil i jeho volby a korunovace králem římským. Markrabství braniborské bylo určeno Karlovu druhorozenému synovi Zikmundu Lucemburskému. Krátce před císařovou smrtí propukl velký západní rozkol, který významně poznamenal počátky vlády římského a českého krále Václava IV., který stál na straně římského papeže Urbana VI. Proti avignonskému papeži Klimentu VII., k němuž se naopak hlásili Václavovi moravští bratranci (markrabě Jošt Moravský, Prokop Lucemburský a litomyšlský biskup Jan Soběslav Lucemburský) a strýc, vévoda Václav Lucemburský. KRIZE ZA VLÁDY VÁCLAVA IV. Václavu IV. se nepodařilo situaci zvládnout politickým kompromisem, dostal se do sporu s radikálním zastáncem prořímského papeže, s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna; konflikt se ještě vyhrotil po násilné smrti generálního vikáře Jana Nepomuckého (1393). V říši postupně nabývala převahy prořímská skupina kolem rýnského spolku a vzniklé rozpory s málo rozhodným králem vyústily v roce 1400 v sesazení Václava IV. z říšského trůnu a ve volbu Ruprechta III. Falckého. S poklesem pozic v říši souvisely i ztráty některých zahraničních lén (v Horní Falci, v povodí Labe). Finanční tíseň donutila Václava IV. postoupit do zástavní správy Joštovi Moravskému některé z vedlejších zemí, Lucembursko a Dolní Lužici. Zjitřená situace vedla k rozporům uvnitř eského království mezi šlechtou a králem, který hledal své rádce často mezi nižšími šlechtickými rody a měšťany, jimž chyběl nejen společenský status, ale i nutný rozhled a schopnosti. Panovnická prestiž klesala a proti Václavovi se 1394 zformovala panská jednota, která našla spojence střídavě v králově bratru Zikmundu Lucemburském, moravských markrabatech Joštovi a Prokopovi Lucemburském. Krize královské moci se dále stupňovala. Václavu IV. se nepodařilo obnovit moc v říši ani v souvislosti s pisánským koncilem 1409, ani po smrti Ruprechta III. Falckého (V1410), kdy byli zvoleni římským králem Jošt Moravský a Zikmund Lucemburský. HUSITSKÁ REVOLUCE Všestranná krize, která na český stát dolehla na rozhraní 14. a 15. století, podnítila velké reformní úsilí, jehož cílem bylo uskutečnit nápravu křesťanské církve, zmítané ostrými rozpory (papežské schizma, pokračující svár mezi duchovní a světskou mocí o určující politický vliv), a posléze celé společnosti. Kolébkou nápravného hnutí byla pražská univerzita, kde skupina českých mistrů, reprezentovaná Janem Husem a Jakoubkem ze Stříbra, přijala reformní koncept anglického myslitele J. Viklefa. Její program spočíval v obnově pastýřského poslání církve, neuskutečnitelného bez zlomení ekonomického a politického vlivu prelátů, a v prosazení vlády Božího zákona, zprostředkovaného křesťanům v textu bible. S podporou krále Václava IV., části jeho rádců a českých konšelů na Starém Městě pražském ovládla Husova skupina pražskou univerzitu (Dekret kutnohorský) a získávala stále větší ohlas. Společnost se však začala štěpit na příznivce a odpůrce reformního programu. Toto napětí se přeneslo i za hranice a odrazilo se v procesu vedeném proti Husovi u papežské kurie. Ve snaze očistit svou pověst i dobré jméno českého státu podezíraného z kacířství a v touze přesvědčit křesťanstvo o univerzální závaznosti a platnosti české reformy přijal J. Hus pozvání na koncil kostnický. Zde byl však zajat, v inkvizičním procesu odsouzen a 6. 7. 1415 upálen. Smrt J. Husa i jeho přítele Jeronýma Pražského (30. 5. 1416) aktivizovala jejich přívržence, posměšně nazývané husité. Jejich společným znakem se stalo přijímání podobojí způsobou (laický kalich; odtud označení kališníci, respektive utrakvisté), které roku 1414 zavedl Jakoubek ze Stříbra. Napětí v české společnosti vyústilo 30. 7. 1419 v prohusitský převrat na Novém Městě pražském. Touto událostí začala husitská revoluce, která trvala až do roku 1436. Vyplňovali ji téměř nepřetržité války mezi husity, kteří usilovali o uvedení do života programu čtyř artikulů pražských, a jejich domácími i zahraničními protivníky, ale

i mezi vzájemně znesvářenými husitskými proudy (táboři, východočeský husitský svaz, žatecko-lounský svaz, Pražané). Římský král Zikmund Lucemburský, který chtěl prosadit své nároky na český trůn, uspořádal v součinnosti s katolickou církví křížové výpravy proti husitům, ale v letech 1420 a 1421 – 22 nestačil na vojenské umění husitů, vedených Janem Žižkou z Trocnova. Další křížové výpravy v letech 1422, 1427 a 1431 rovněž neuspěly. Proto Zikmund i katolická církev, reprezentovaná koncilem basilejským, začali vést s husity jednání; jejich výsledkem byla kompaktáta, vyhlášena roku 1436 v Jihlavě. V oslabené podobě schvalovala čtyři artikuly pražské, příjímání podobojí však označovala za dobrovolné a platné pouze na teritoriu Českého království a markrabství moravského. Spolu s výsadami císaře Zikmunda pro české stavy však legalizovala výsledky husitské revoluce v náboženské i politické oblasti (prosazení stavovského modelu uspořádání, zábor pozemkového majetku katolické církve a podlomení jejího vlivu). V tomto směru předjalo husitství řešení velkých evropských reformací, přestože se samo od katolické církve neodtrhlo. Dvojvěří existující v českých zemích plodilo neustálé spory v soužití mezi kališnickou většinou a katolíky. Přijetí basilejských kompaktát otevřelo cestu k návratu Zikmunda Lucemburského na český trůn. K obnově královské moci mu však zbývalo jen málo života; snažil se zabezpečit nástupnictví svému zeti, Albrechtu II. Habsburskému. Ten sice nastoupil na Zikmundovo místo v obou královstvích, ale již v říjnu 1439 zemřel. Následovala léta bezvládí, trvající až do roku 1453. V zemi se zformovaly dva hlavní politické tábory, katolický, prosazující zájmy Habsburků (reprezentovaný především Oldřichem II. z Rožmberka), a kališnický (reprezentovaný zvláště Hynkem Ptáčkem z Pirkštejna a Jiřím z Poděbrad), který vkládal naděje nejprve do polské kandidatury, pak stejně neúspěšně do Albrechta I. Bavorského. Politické provizorium upravoval list mírný z 29. 1. 1440, který měl konsolidovat klid v zemi, zajišťovaný landfrídy, vznikajícími z podnětu obou politických táborů v jednotlivých krajích. Shoda nakonec zavládla v otázce budoucího kandidáta na český trůn, jímž se měl stát syn Albrechta II. Habsburského Ladislav Pohrobek. Soupeření i drobná válka však pokračovaly, až se o získání převahy pokusil Jiří z Poděbrad, který nočním přepadem z 2. na 3. 9. 1448 opanoval Prahu. V následujících letech zvítězil nad panskou katolickou opozicí strakonickou jednotou a prosadil se jako zemský správce nad celou zemí (zvolen byl na zemském sněmu roku 1452). Zároveň zahájil jednání o přijetí Ladislava českým králem, podmíněné volební kapitulací, v níž prvořadé místo patřilo dodržování kompaktát, tj. zachování dvojvěří v zemi. Ladislav přijel do Prahy v říjnu 1453 a 28. 10. byl slavnostně korunován. Zároveň se Ladislav stal i králem v Uhrách, ale 23. 11. 1457 náhle zemřel. JIŘÍ Z PODĚBRAD V březnu 1458 byl zvolen českým králem Jiří z Poděbrad. Poprvé v českých dějinách se tak panovníkem stal představitel domácí šlechty a navíc nekatolík. Jako stoupenec kališníků měl potencionální nepřátele v katolických vrstvách v Čechách a ve vedlejších zemích, komplikované bylo i jeho postavení mezinárodní. Navázání diplomatických jednáních s ostatními evropskými panovníky znamenalo jeho faktické uznání, včetně náboženského přesvědčení, smlouvy se sousedními rody, Wettiny (1459), Hohenzollerny (1462) a Wittelsbachy (1465), znamenaly uznání hranic České koruny, likvidaci saské zástavy z dob Zikmunda Lucemburského v Čechách (Most), obnovu svrchovanosti nad Dolní Lužicí (zmenšenou o oblast kolem Cottbusu) a revindikaci řady zahraničních lén v Sasku a Horní Falci. Jiří se postaral též o obnovu vnitřního života země, včetně správy soudů. Vážným problémem se však stal Poměr Jiřího z Poděbrad k papeži Piu II., který 1462 zrušil kompaktáta a Jiřího povolal před církevní soud. Tehdy na pražském dvoře sepsal humanista A. Marini z iniciativy a za přispění krále návrh Všeobecné mírové organizace, podle něhož se měli křesťanští panovníci semknout v boji proti nevěřícím Turkům, zatímco své mocenské problémy měli mezi sebou řešit mírovými prostředky. Stoupající odpor katolických kruhů proti králi vyvrcholil 1465 vznikem Jednoty zelenohorské v čele se Zdeňkem ze Šternberka. Papežská klatba vyřčená nad Jiřím 23. 12. 1466 znamenala zároveň vyhlášení křížové výpravy proti němu a počátek války, k níž se však z evropských panovníků uvolil (1468) pouze uherský král Matyáš Korvín, kterému se podařilo získat podporu ve vedlejších zemích koruny české a který se 3. 5. 1469 nechal v Olomouci korunovat českým králem. Král Jiří vedle vojenských operací pokračoval v diplomatických jednáních a zároveň otevřel otázku nástupnictví na český trůn, k němuž chtěl povolat polský vládnoucí rod Jagellonců. Příznivý obrat v poměru sil nemohl však již plně využít, zemřel 22. 3. 1471. JAGELLONCI Podle jeho přání byl na sněmu v Kutné Hoře zvolen českým králem nejstarší syn polského krále, Vladislav II. Jagellonský. Jeho postavení však bylo od začátku značně omezené. Jako katolík vládl v podstatě pouze kališnickým Čechám, vedlejší země podržel Matyáš Korvín. Tento stav potvrdily i vzájemné smlouvy uzavřené v Olomouci 1478, které dávaly oběma panovníkům právo užívat titul český král, přičemž Vladislav měl vládnout v Čechách, Matyáš v korunních zemích včetně Moravy. Případný návrat vedlejších zemí byl podmíněn vyplacením 400 000 zlatých, a to i tehdy, kdyby se český král stal zároveň uherským králem. Po smrti Matyáše Korvína 1490byl skutečně Vladislav II. zvolen uherským králem a pod jeho svrchovanost se tudíž vrátily i všechny vedlejší země české koruny, po stránce státoprávní však zůstala otázka jejich příslušnosti k uherskému království nedořešena, neboť k vyplacení korunních zemí požadovanému olomouckou smlouvou nedošlo. Doba vlády Vladislava II. představuje typické období tzv. stavovské monarchie, tj. státu, v němž je výkonná moc rozdělena mezi panovníka a stavy. Během husitských válek se totiž uvnitř české společnosti zformovaly tři stavy, které se též prosadily jako politická síla. Tímto procesem prošly všechny korunní země, v Čechách však mělo stavovské společenství poněkud odlišnou genezi i podobu. Oddělené formování zemského stavovství v jednotlivých zemích vedlo zároveň k prohlubování zemského partikularismu. České zemské stavy, které králi neustále připomínaly povinnost zachovat celistvost české koruny, byly chápany i jako její stavovský reprezentant což však neodpovídalo skutečnosti. Na rozdíl od ostatních korunních zemí ustoupilo v důsledku husitské revoluce z české politické scény duchovenstvo, které nezasedalo na zemských sněmech jako samostatný duchovní stav. V Čechách existovali pouze tři stavy, panský (vyšší šlechta), rytířský (nižší šlechta) a městský (královská města). Nejvyšším fórem stavů byly zemské sněmy, na nichž se projednávaly požadavky panovníka i problémy země. Každá z korunních zemí měla svůj zemský sněm; svolávání tzv. generálních sněmů pro celou korunu se jako politické fórum nevžilo. Usnesení zemských sněmů se v Čechách i na Moravě zápisem do desek zemských stávalo zemským zákonem. Během 2. pol. 15. století se česká stavovská společnost vnitřně diferencovala; stavy se uzavřely, bez souhlasu stavovské obce nebyl např. možný ani přechod z rytířského do panského stavu. Politicky nejsilnějším se stal panský stav, jehož příslušníci měli ve svých rukou nejvyšší zemské úřady. Stavovský ráz získaly i úřady královské, včetně královské rady a komorního soudu. V duchu stavovských zájmů byl roku 1500 vypracován zemský zákoník (Vladislavské zřízení zemské), který jako první v českých dějinách byl skutečně kodifikován (1500). Některými jeho ustanoveními se cítila poškozena královská města, která již delší dobu vedla spory se šlechtou ohledně práva na hlas na zemském sněmu, porušování hospodářských monopolů měst (např. na vaření piva, mílové právo) a některých bodů jurisdikčních. Boj ukončila až smlouva svatováclavská 1517, která zajistila královským městům účast na zemských sněmech, šlechtě však ponechávala právo na hospodářské aktivity. Z hlediska náboženského zůstali Čechy zemí dvojvěří, které byly panovníci povinni zachovávat na základě zařazení kompaktát mezi podmínky volební kapitulace. Kališnické stavy bedlivě střežily i své politické pozice, ohrožené některými opatřeními krále-katolíka a neváhaly sáhnout k otevřenému odporu. Pražské nepokoje 1483 radikálně skoncovaly s převahou katolíků na čelných místech v zemi a panovníkovi nezbylo než kutnohorskou smlouvou 1485 daný stav respektovat. Povážlivý byl stav pražského arcibiskupství, v jehož čele stál sice za vlády Jiřího z Poděbrad Jan Rokycana, kterého však papež neintronizoval; litomyšlské biskupství během husitských válek zaniklo, a tak řádně obsazenými biskupstvími byly pouze olomoucký a vratislavský biskupský stolec, zatímco po Rokycanově smrti zůstalo pražské arcibiskupství prázdné. Církevní správa byla svěřena do rukou administrátorů a konzistoří, katolické u sv. Víta (tzv. horní) a kališnické u Panny Marie před Týnem (tzv. dolní). Mimo zákon stála rozrůstající se Jednota bratrská, založená již za vlády Jiřího z Poděbrad. Kališníci se diferencovali na staroutrakvisty, konzervativní zastánce kompaktát, a novoutrakvisty, ovlivněné německou reformací, jimž již byla kompaktáta těsna. Vladislav II. od zvolení uherským králem přesídlil do Budína, kde v roce 1516 zemřel. Jeho nástupcem se stal desetiletý syn Ludvík Jagellonský. České záležitost řídila v podstatě zemská aristokracie, z níž k nejmocnějším patřili Vilém z Pernštejna a Zdeněk Lev z Rožmitálu, který jako nejvyšší purkrabí na sebe strhl v době královy nepřítomnosti v podstatě veškerou moc v zemi. Zásadní předěl v politické vývoji české koruny předznamenala bitva u Moháče 29. 8. 1526, v níž Ludvíkovo vojsko podlehlo turecké přesile a mladý král ztratil život.