PETR VOK Z ROŽMBERKA

PETR VOK Z ROŽMBERKA

'Jednoho únorového dne roku 1526. došlo na Českém Krumlově k události, o níž se zmiňovali se zlomyslným zájmem všichni soudobí kronikáři. Pan Jindřich z Rožmberka dal uvrhnout do vězení tři úřední posly nejvyššího purkrabího a potom je přede všemi zámeckými obyvateli přinutil, aby snědli soudní obsílky napsané na pergamenu i přivěšené zemské pečeti s obrazem svatého Václava. Když bylo po všem, dal nešťastníky vyštvat z krumlovského zámku honicími psy. Těžko si bylo možno představit horší zneuctění zemských zákonů o nedotknutelnosti úředních poslů - a tak se zvěst o neslýchané zpupnosti pana z Rožmberka rychle roznesla. Podle zákona měl být takový zločin potrestán smrtí a jiný provinilec by byl asi rychle vydán katu, avšak Jindřicha z Rožmberka nemohla spravedlnost postihnout tak snadno jako obyčejné smrtelníky. Byl příslušníkem jednoho z nejstarších a nejbohatších panských rodů v Čechách a na Moravě - rodu, kterému v minulosti často náleželo rozhodující slovo v bojích o český trůn a jehož potomky nosili ke křtu čeští králové. Rožmberkům patřily četné hrady, tvrze, města, vesnice, stříbrné doly, mýta a cla na důležitých cestách v jižních Čechách a tento nedozírný majetek, nahromaděný generacemi, jim dodával sebevědomí v zápasech o místo v popředí veřejného života. Pouze silná královská moc mohla dosáhnout, aby byl Jindřich z Rožmberka za hrubé porušení zemských zákonů potrestán - taková moc ovšem v Českém království té doby neexistovala a Jindřich z Rožmberka se mohl vysmívat všem pohrůžkám a soudním obsílkám.'

Pokud jsme tedy dobře pochopili věty z knihy historika doktora Josefa Janáčka Velké osudy: Všichni si byli tenkrát rovni, ne; řekněmež: Všichni páni si byli rovni, leč někteří z nich rovnější. Mezi ty zřetelně rovnější patřili Rožmberkové. Po smrti velice rovného Jindřicha z Rožmberka stáli v čele rodu dva bratři - Jošt, a vedle něj Petr, nazývaný podle tělesné vady Kulhavý. Petr se nikdy neoženil, Jindřich zůstal bez potomků. Takže rod pánů z Růže se ocitl s nebezpečí. Naštěstí tu byl Jošt. Měl dětí nadbytek. Ze dvou manželství osm dětí, z nichž dospělosti se dočkalo pět, mezi nimi i dva synové. Nejmladší ze všech Joštových potomků dostal jméno Petr Vok.

'Narodil se 1. října Léta Páně 1539. k šesté hodině ranní - ve Vahách, na znamení Blíženců' (to všechno víme díky pečlivému kronikáři Václavu Březanovi). Jmenoval se vlastně Petr Vok Wolf. Německé jméno Wolf novorozenec je zdědil po svém dědečkovi z matčiny strany. Petr Vok je ale nikdy nepoužíval a v dospělosti je dal ze zemských desk škrtnout. Křtu svého nejmladšího dítěte se otec, pan Jošt, nedožil. Zemřel dvě neděle poté. 'Správcem rodového jmění se stal Petr Kulhavý, sídlící na Krumlově. Sláva rožmberského rodu tehdy dočasně poněkud pohasla, protože Petr Kulhavý neměl dost ctižádosti a energie. Oprávněné naděje vzbuzovali oba jeho synovci Viléma Petr Vok. Nikdy tehdy netušil, že jsou posledními mužskými potomky rožmberského rodu a že s nimi stojí a padá sláva erbu zlatolisté růže.'

To ovšem nikdo tušit ani nemohl. Vilémovi byly tři roky a Petr Vok zrovna přišel na svět. Když jim bylo sedm a tři léta, odjela jejich matka na nějaký čas do rodných Rakous a nechala děti v Čechách. Krumlovský strýc Petr neměl valnou chuť věnovat se výchově synovců a také neteří (o těch se moc nemluvilo, byly přece 'jenom' holky), a tak je vypravil k příbuzným do Jindřichova Hradce. Na výchovu nejmladšího Rožmberka pana Petříčka (jak mu říkali) měla velký vliv jeho starší, nevlastní sestra Anna. Ta byla hluboce věřící katolička a katolík by dozajista vyrostl i z Petra, kdyby. kdyby se mezitím nevrátila zpátky maminka (mimochodem: luteránka; i nebožtík otec Jošt byl tajný luterán) a výchova se pohnula trochu jiným směrem. To už byl Petr Vok zpátky na Krumlově spolu se svými sestrami. Na rozdíl od Viléma nebyl jeho mladší sourozenec poslán do škol, nýbrž měl domácího učitele. Tím nebyl jen tak někdo - Gabriel Svěchinus byl bakalářem vysokého učení pražského. Učil osmiletého Petra česky, latinsky, vštěpoval mu základy teologie a matematiky, a oslovoval ho podle etikety (jak se slušelo a patřilo) 'Vaše Milosti.'

'Gabriel Svěchunis byl jistě muž učený, ale jeho metody se těžko lišily od dobových pedagogických zvyklostí. Jeho učení bylo pro živého a bystrého Petra asi dost nezáživné. A tak byly v následujících dvou letech k mladému Rožmberkovi přizvány další šlechtické děti, aby se učily spolu s ním a tvořily takovou miniaturní, exkluzivní školu.' Svěchina vystřídal Jan Aquarius Soběslavský (hrdé to jméno, zvlášť ten Aquarius). Leč nepravé. Ve skutečnosti šlo o Jana Makovského z Makové. Zda byl mladý pán se svým pedagogem spokojen? Inu neobešlo se to bez aféry. Někteří zlomyslní dvořané popuzovali Petra Voka, že se nesluší, aby mu byl učitelem poddaný ze Soběslavě. Aquarius byl jinak učený bakalář pražské university, což ovšem nebylo nic platné, protože to byl hlavně rožmberský poddaný. Podařilo se mu popudit Jeho Milost. 'Dvorská cháska některá, když Petříčka tím tejrali, že jeho poddaný jej učiti bude, proto teskliv býti a plakati počal, jak by nějaká hanba tudy mu činěna býti měla, že od svého poddaného veden, řízen a trestán bude. Ale od paní mateře a poručníků z toho pěkně vyveden a spokojen, že mu to k žádné lehkosti bej nejmenší újmě nebude, než ku pochvale a poctivosti, mnoho mu příkladů ukázáno bylo.'

Poručníci s matkou museli uraženou ješitnost mladého pána uklidňovat. Makovský (který se stal mezitím universitním mistrem) zůstal na Krumlově až do Petrových sedmnácti let, kdy už měl Petr Vok školské moudrosti po krk a dalšímu vzdělávání se vzepřel. 'V rodinných záležitostech se mezitím mnohé změnilo. Petrův starší bratr Vilém byl prohlášen na zletilého (to se mu přihodilo v šestnácti letech) a ujal se s podivuhodnou energií řízení rodinných záležitostí. V sedmnácti byl jmenován hejtmanem prácheňského kraje a krátce nato rozvinul před králem spor o první místo na zemském soudu. Ten spor po dvou letech vyhrál, čímž získal neobyčejnou reputaci. Bylo jisté, že Vilém z Rožmberka vyrůstá v důležitou osobnost českého veřejného života.'

O jeho bratrovi Petru Vokovi se celkem moc nevědělo. Když se zbavil učitelského dozoru a nepříjemného vysedávání nad učebnicemi, vydal se na cesty. Cestoval s doprovodem několika služebníků a všude vystupoval jako velkomožný pán. V devatenácti podnikl první samostatnou cestu přes Norimberk, Würzburk a Frankfurt nad Mohanem do Prahy a odtud zpátky do Třeboně. Za necelé tři měsíce stačil utratit 1200 říšských tolarů (je to víc, než dostávala jeho matka na celý rok). Do úlohy marnotratníka se dokázal vžít dokonale (na rozdíl od odříkání se to člověk naučí poměrně dost rychle), takže ho bratr musel neustále napomínat dopisy, aby tolik neutrácel.

'Když byl pan Petr Vok v Augsburce při dvoru císařském, pan vladař velmi pobožným a laskavým psaním jej, pana bratra, navštívil v německém jazyku, napomenutí bratrské mu učiniv. Za prvé, aby Pána Boha před očima měl, bál se ho, ctně, šlechetně živ byl; za druhé, aby pilně a věrně císaři sloužil, staré lidi v poctivosti měl, vážně sobě vedl a střídmě v skutku i v řeči; za třetí, aby pana švagra z Hradce v radách užíval; za čtvrté, aby něco z čeledě uskrovnil a domů poslal, a zbytečně neutrácel.'

Takové napomínání od brášky o pár let staršího muselo mladého pána potěšit. Těšilo ho to opravdu velice a odpovídal, že všecky ty artikule bude na paměti míti. Když měl peníze, ani nevzpomněl. U dvora žili všichni na vysoké noze, sám císař musel každou chvíli trestat křiklavé případy opilství a zakazoval připíjení plnou nebo poloviční holbou, které se pokaždé zvrhlo ve strašné pitky. A pokud se zrovna nepilo, tak se honilo. Přičemž leckdy šlo o život, jak je zřejmé z dopisu, který svému švagrovi Petru Vokovi poslal pan Jáchym z Hradce, funkcí kancléř Království českého: 'Jeho Milost císařská (tehdy to byl Maxmilián II.) nejméně třikrát na lovy každý týden jezditi ráčí a divné šermicle od sviní mívati. ('Šermicle' jsou šarvátky.) 'Těchto dnů tak znamenitě mužnou svini míti ráčil, kteráž tak hospodařila, že množství dvořanů porazila a skousala, takže některé museli na kočáru domů vézti. Vchynského porazila a do nohy pod kolenem ho tak skousala, že v lůži ležeti musí, a praví, že nejprve všechno utratil při dvoře, takže nic nemá, a naposledy že ho svině chtějí snísti. Smečanského hodila dvakrát vysoce nahoru, Petra Mollara z jakéhosi vozu stáhla, a kdyby nebyl plášť dolů k ní spustil, byla by ho jistě porazila a zhryzla; ten z Bruggu, ten se tak bránil, že ho svině dobrou chvíli po blátě v jakési louži vláčela, několik koní ranila, až nakonec potom utržiti musila. A tak já hádám, že ještě než se ten svinský lov vykoná, někdo o nohu neb o ruku přijde. Každý se sám o sebe starej a Pán Bůh o všecky!' (Ach ano. Některé svině dají zabrat)

Pan Vok našel v lovu a rytířských zábavách velké zalíbení a v turnajových soubojích nezůstal bez úspěchu. Jeho bratr Vilém to považoval za obrat k lepšímu, 'a rád na jeho život u dvora štědrou ruku ukázal' (hlavně když Vok v turnajích vítězil a dostával daňky). Ne, on nefasoval zvěřinu, ať již živou či uleželou. Daňky, to byly odměny.