PŘÍHODY VÁCLAVA VRATISLAVA Z MITROVIC

PŘÍHODY VÁCLAVA VRATISLAVA Z MITROVIC, KTERÉ ON V TURECKÉM HLAVNÍM MĚSTĚ KONSTANTINOPOLI VIDĚL, V ZAJETÍ SVÉM ZAKUSIL A PO ŠŤASTNÉM DO VLASTI NAVRÁCENÍ SÁM SEPSAL

Po tomto impozantním titulu autor pokračuje v úvodu: 'Laskavý čtenáři! Že knihu tuto na světlo vydávám po tak drahném čase, který od skutečného poselství tohoto uplynul, nemáš se co diviti. Příčina toho jest nestálost vojenských a nebezpečných časů, které od věku mého vlast naši náramně sužovaly a o věcech pokojných a pamětihodných ani téměř mysliti nedaly. Následuji znamenitých a po celém světě rozhlášených letopisů, kteří ovšem ne hned najevo s přítomnými věku svého věcmi vycházeli, ale mnohdykráte po mnoha stech létech.'

'Nechť jest jak chce; přihodilo se skrze zlé časy aneb skrze nějakou nepaměť, že kniha tato tak dlouho v českém jazyku najevo nevyšla, nicméně za nehodnou věc uznávám skutky památky hodné skrz naši nedbanlivost ututlati a udusiti. Pročež vezmi knihu tuto do rukou ode mne vděčně a času sobě něco ustraň, abys ji mohl zouplna a celou přehlídnouti. Najdeš tam věci, které ti se líbiti a čas ukrátiti moci budou.'

Tu knihu sepsal Václav Vratislav z Mitrovic jako třiadvacetiletý. Tak brzy proto (tvrdíme 'brzy' navzdory autorovým omluvám, že tak vlastně činí pozdě, s notným prodlením), že on začal svoje dobrodružné a nečekané a kruté zkušenosti sbírat velmi brzy po svém patnáctém roce, a to jako člen poselstva císaře Rudolfa II. k tureckému sultánu Muratovi.

Všechno to v tom Turecku začalo ale nadmíru slibně: 'V tom městě Konstantinopoli jsme měli naše poselstvo audiencí u sultána mít. A tak my za všemi baši (orátorové napřed a my za nimi) skrze ty houfy, kudy bašové nás vedli, prostředkem jsme šli a po každé straně klobouky naše i jejich byly sňaty a tak poctivost učiněna. Když jsme pak k pokojům sultána přišli, tu vyšel proti nám kapi-aga eunuch, totiž valašený nejvyšší komorník.' (Valašený znamená učiněný valachem, tedy vykastrovaný. Platí nejeno o koni, ale i o muži.) 'Ten do velké síně nás uvedl, kteráž všecka znamenitými persiánskými čalouny a koberci, zlatem a stříbrem vytkávanými obestřena byla. Tu opět bašové k sultánovi skrze ještě jeden pokoj šli a navrátivše se, pána našeho nejprv, zdali tulich nebo nůž u sebe měl se ptali. Když odpověděl, že toho ničehož nemáme, ujali dva bašové pana orátora každý za jednu ruku. Ten obyčej se u nich zachovává od toho času, kdy nějaký Charvat vyžádal sobě audiencí a sultána zamordoval, čímž Marka, despotu srbského, pána svého, pomstil. Když jim komorníci dveře otevřeli, tu jsou poklonu velmi nízkou učinili a pan orátor, jako by na kolena kleknouti chtěl, tak se stavěl. Ale bašové jej z poručení sultána zdrželi a na zem dokleknouti nedali. Tu dragoman aneb tulmač' (myslí se tlumočník), 'turecký renegát přiveden byl, aby od pana orátora sultánovi v krátkých slovech promluvil. Nejprve pozdravení od Jeho Milosti císaře oznámil, potomně list, témuž sultánovi svědčící, políbiv a s poklonou odevzdal. Kterýžto list sultán Mehemetovi bašovi jakožto kanclíři, podal, a jak se náš císař má se otázal. Potomně vždy po jednom, nejprv má-li kdo jaký tulich neb nůž od komorníka prohledáni byli, ale toho nic žádný neměl, do téhož pokoje od komorníků jsme vedeni byli a hned po políbení ruky každý zase zpátkem, kudy vešel, tudy od týchž komorníkův ven vyveden, a zase další, až do posledního, k políbení ruky veden byl.'

Přísná bezpečnostní opatření nejsou vynálezem ochranek a bogyguardů při vrcholných summitech politiků dvacátého, potažmo jedenadvacátého století, nýbrž již sultán turecký ve století 16. si dával pořádného bacha. Však taková audience nebyla jenom tak. Poselstvo císaře Rudolfa, vedené orátorem Fridrichem Krokvicem, na ni čekalo celých osmnáct dní. Byla ale slavná. Jak by ne. Císař Rudolf poslal svému obávanému sousedu celých 45 000 tolarů a navíc množství drahých uměleckých předmětů. (Turci měli ve zvláštní oblibě zdobené bicí hodiny.) Což ještě nebylo všechno. Pro různé úplatky natahovali ruce všelijací bašové, vysocí hodnostáři - v Turecku totiž ovšem rozhodoval bakšiš, všimné, úplatek. (Vida, jak snadno turecké tradice zakořenily i v naší milé vlasti!.) Byly to zlaté časy, kterých si naši poslové v té zemi turecké užívali. Celý rok tam vedli veselý a bezstarostný život. 'Věru, lepšího jsem si nevinšoval!' (Rádi Václavovi věříme. To se to užívá, když je to za státní peníze)

'Když jsme ve městě a okolo města spatřili vše kromě jejich fraucimoru, žádal jsem našeho jančára Mustaffu, aby (může-li to s bezpečností býti) nám některou pěknou Turkyni okázal, abychom také věděli, pěkné-li v Turcích ženské pohlaví jest. Tu on připověděl, že se o to postará. Pak nás pobídl na projížďku po moři do jedné zahrady, v níž fraucimor jejich bude, a on, že by tu jeho přítelkyně býti měla, povídal. (Já pak sám jako čtvrtý jsem se vyprosil.) Tu jsme na loď vsedli a do jedné zahrady vešli; tam nás jančár zanechal a do druhé zahrady šel. Tu viděli jsme z daleka pět nebo šest tureckých žen po zahradě se procházejících, any kvítí trhaly. Jančár zapískal na píšťalku ze třti jako varhany udělanou nějakou píseň, tu ony pak, jako by se ulekly, kde se to píská, hleděly. Náš pak jančár ven vystoupil, jim se ukázal a až k kolenům hlavu sklonil a jim poctivost učinil, k nim běžel a každé ruku políbil, a aby za zlé neměly, žádal, že jest tu s sebou křesťany do té zahrady, aby se na ně podívali, přivedl. Tu my jim ruce políbili a také poctivost činili a pak přinešeno ovoce, jablek, pomerančů, a my, jak jsme uměli, s nimi jsme rozprávěli, a co nám nerozuměly, jančár vykládal; až velikou naši prosbou vyjevil, aby jsou se odkuklily. Kromě jedné nic obzvláštně pěkného to nebylo. Všeckno snědé, černooké, s barevnými vlasy a obočími. Pobyvše tu chvilku, zase odpuštění jsme od nich vzali a odešli.'

'Nemohu pominouti tuto o jedné Turkyni, kteráž s naším Mustaffou známa byla. Ta mladá a dosti hladká žena měla muže obstárního, který jí nevěřil. Ona nevědouc, kterak by toho dovésti mohla, aby v určitou hodinu okolo nešporů svačiny nezmeškala, pravila muži svému, že půjde do lázně, a vzavši dvě ženy zajaté služebné, které jí šatstvo její podle jejich způsobů v džbánech měděných koberci přikrytých na hlavě nesly a za ní šly mimo naši hospodu. Neb asi odtud půl honu pěkná ženská lázeň byla, do kteréžto lázně pod ztracením hrdla žádný z mužského pohlaví jíti nesmí. Ta paní tehdy, mimo nás jdouc, jančarovi návěští dala a já věděv o tom, ji sem taky jíti viděl, kterouž mi Mustafa ukázal a že jeho přítelkyně blízká jest a k němu k svačině přijde, pravil. Muž nevěře jí, nedaleko za ní šel, o čem ona dobře věděla, a jak do lázně vešla, tak on se proti lázni posadil a na ni čekal. Ale chytrost ženskou kdo oklamati může? Mimo náš dům šla v zelených šatech a majíc s sebou jiné šaty, služebnice v lázni nechavši, vyšla ven a přišla k jančarovi ve všech červených šatech. Tu ji on do své světničky přijal, ji přivítal a dobře traktýroval, po svačině zase ji malými dvířcemi propustil. Kterážto do lázně šla, se zmyla a se svým mužem domů se navrátila. Tomu lotrovství a té chytrosti nemohl sem se nadiviti a dosti sem se s tím jančarem, vzpomena na to, nasmál.'

Radostný a úsměvný to byl život u sultánova dvora. Jenže věčně ty zlaté cařihradské časy netrvaly. Turecký vojevůdce Hassan paša porušil příměří, vpadl do Chorvatska (toho, které zatím ještě patřilo císaři), a přivezl do Cařihradu obrovskou kořist a spoustu zajatců. Dar, který obvykle od Rudolfa v tuto dobu do Cařihradu chodil, tak ten za těchto okolností jaksi doručen nebyl, a pak už nebylo daleko k uvěznění.