PIKART ROŽMBERK

PIKART ROŽMBERK

'Petr Vok z Rožmberka si uvědomoval marnost posmrtné slávy. Když v bitvě u Szigetu padl jeho švagr Mikuláš Zrinský, pociťoval jeho bratr jistou pýchu nad jeho hrdinstvím, Petr Vok ji však vůbec nesdílel. Co bylo všechno to vzpomínání na hrdinu od Szigetu platno, když už nežil! Něco podobného si možná mysleli o slávě a hrdinství i jiní šlechtici, ale rozhodně nebylo obvyklé, aby někdo vyjadřoval takový názor v šlechtickém prostředí tak otevřeně. Představy o tom, že šlechtic má prokazovat svou urozenost i statečnost se zbraní v ruce, ať už ve válce nebo v turnajových soubojích, v urozených kruzích stále žily a představovaly pravý opak toho, co si myslel a říkal Petr Vok. Ostatně úvahy o smutném konci Mikuláše Zrinského nebyly pro něho jediným podnětem k přemýšlení o ceně života a smyslu smrti. Vracel se k těmto myšlenkám postupem času stále častěji a nedal se od nich svést ani zdánlivou jasnozřivostí náboženských pouček. Smrt znamenala nenávratný konec všeho a usvědčovala lidské snažení z marnosti. V posledních letech života měl Petr Vok při sobě neustále miniaturní lebku s nápisem Memento mori) a podobný dárek věnoval i svým dobrým přátelům, které zapisoval do zvláštního seznamu, jako kdyby patřili k nějakému bratrstvu.'

Pan Petr Vok měl poněkud specifický vkus, co se dárků týká. Pan Petr Vok měl vůbec velice specifický vkus. Prakticky ve všem. Příklad: on skutečně nějaké to bratrstvo založil. Jeho základní heslo znělo: 'Cogita aeternitatis!' Ano, povzbudivá myšlenka: 'Pamatuj na věčnost!' On byl vším pomíjivým nějak posedlý. Bavilo ho to. (Podivná zábava.) To heslo nechal vyrýt na zlatých medailonech, které pak rozdal členům bratrstva a sám jej také nosil. Kromě toho rozdal roku 1579 svým přátelům 'prsténky proti padoucí nemoci a proti božci.' (Tedy proti epilepsii a proti psotníku.) Ovšem nejprůkaznějším projevem jeho - dejme tomu podivínství - byla vlastní svatba. Vybral si Kateřinu z Ludanic. Což bylo svým způsobem dost podivínské. Svatba s mladičkou nevěstou (bylo jí tehdy 15, zatímco ženichovi jedenačtyřicet), ta svatba se konala 14. února roku 1580. 'Jak bývalo v té době velmi praktickým zvykem, konaly se svatby zpravidla o masopustě, počátkem roku, kdy maso a jídlo v chladu a mrazu nepodléhalo tolik zkáze. Těmto dobovým zvyklostem se nevyhnula ani svatba Petra Voka. Bechyňský zámek zažil tehdy skutečně skvělý masopust, neboť při svatebním veselí pana Petra s Kateřinou se protrávilo deset vepřů, čtyřiadvacet volů, sedmasedmdesát selat, sto dvacet jeden skopec, nepočítaje stovky tradičních kaprů, štik, drůbeže a zvěřiny, mezi níž nemohl chybět ani nedvěd.' (Nedvěd byl medvěd, pochopitelně, oblíbená součást rožmberské kuchyně.)

Jen Bůh jest přepevným a jistým základem spásy dodá ti důstojnost, pevnost, jež odolá při každé zkoušce. K němu tě po celý život vždy povede hluboká víra nikdy kéž nepozná slabost, ať stálou si uchová sílu! Pokojně ve zralém věku až odejdeš z tohoto světa, odměnou v nebeském hradu pak dostaneš korunu z růží.'

Milá veršovánka. Zvlášť ta připomínka smrti o svatebním dni je opravdu vkusná. Takových oslavných veršů (jako byl tento z pera německého básníka Fredera) dostali novomanželé na kilogramy. 'K tomu veselí byli zapotřebí pozounéři Starého Města pražského a starého pána trubač.' Ten 'starý pán' byl bratr Vilém (mimochodem v té době 44letý). 'Nařízena též byla muzika židovská z Prahy, kteráž velmi libě k tancům hrála.' A když se dotančilo, začala řeč o důležitějších věcech, kupříkladu o majetku. Mladičká paní, teď už Kateřina Rožmberská z Ludanic, přinesla Petru Vokovi věnem moravské panství Helfštýn s městem Lipníkem nad Bečvou. Pěkný majetek. 108 000 grošů, leč to vše zatíženo dluhy a úpisy hrabivých poručníků. A to se ještě musel pan Vok vydat na Moravu, aby mu manželčino věno bylo vůbec postoupeno. 'V tom poručenství byl nemalý neřád nalezen,' píše rožmberský kronikář Václav Březan, a my si uvědomujeme, že když jde o majetek, tak se tam nějaký neřád vždycky objeví. Novomanžel však byl velkorysý. Obklopil svoji choť přepychem vpravdě knížecím. Ještě před stavbou rozpustil svoje 'klíčnice' (živě si představujeme, od čeho ty půvabné děvy měly klíčky), a to tak, že je většinou výhodně provdal. On měl pan Vok uznání. Pro paní Kateřinu vytvořil nový fraucimor. Bylo to asi deset žen, které měly mladé paní tvořit společnost. Šlo vlastně o jakousi exkluzivní šlechtickou školu, kde se vyučoval tanec, zpěv, hudba, cizí řeči a kam byli pro tento účel zváni i zvláštní učitelé. 'Vzápětí po svatebním veselí odjel Petr Vok s paní Kateřinou na Choustník, vzdálený ruchu bechyňského dvora a jeho četných hostí. Pro první dobu se zdálo být všechno v nejlepším pořádku. Některé zvláštnosti v chování rožmberské paní se přičítaly jejímu mládí a nezralosti. Ostatně byla obklopena ženami, které jí měly pomoci, aby se vpravila do nové životní situace. Mezi těmito ženami nacházíme i Zuzanu Vojířovou z Vacovic.'

Zuzana Vojířová. Jméno známé, ale zároveň tajemné, které vstoupilo do literatury i do hudby jako titulní postava jedné české opery. Bylo opředeno nejrůznějšími dohady, legendami a pověstmi, které se šířily tím snáze, oč méně bylo přímých dokumentů a dokladů. Mnoho pozdějších autorů vycházelo z krátkého vzkazu, který poslal pan Petr Vok roku 1580 (tedy v roce své svatby) do Soběslavě. Tento lístek se dodnes ukazuje turistům v třeboňském zámku (tedy aspoň se před lety ukazoval) jako dokument o Zuzaně Vojířové:

'Moudrým a opatrným: purkmistru, radě města Soběslavě, věrným a milým. (Následuje pánova pečeť a jméno.) Petr Wok z Rosenberka. (On se psal pan Vok po německu, ale ne vždycky, v českém textu se často objevuje počeštěný Rožmberk.) Moudří a vzácní věrní milí! Vězte, že jest jisté poručení, abyste mi hned to děvče Zikmunda mlynáře ze Soběslavě s nějakou ženou sem na Bechyni na nějakém vozíku vypravili a odeslali. Vědouce o tom tak se zachovejte, jináče nečiníce. Dáno na Bechyni středu po neděli reminiscére L. P. 1580.'

Dívčina však není v listu jmenována. Však ona taky dál pracovala pouze fantazie. Jeden z pozdějších autorů se domyslel, že právě toto děvče byla 'Zuzanka, jednoho mlynáře dcera,' která prý ve fraucimoru i později na Třeboni 'přední místo obdržela,' a Petr Vok jí prý dal 'za mnoho tisíc klenotů.' A tak z jakéhosi mlynářského děvčete, které po svatbě s Kateřinou z Ludanic vzal Petr Vok do služby na bechyňský zámek, se stala 'Zuzana Vojířová.' Ve skutečnosti došlo k záměně osob. Zuzana Vojířová byla dcerou rytíře Kryštofa Sasky, jinak řečeného Vojíře z Vacovic, který byl v té době ve službách Petra Voka. (Dokonce byl jmenován regentem všech Vokových panství.) V rožmberských službách byli i všichni jeho synové a také dcera Zuzana. V době, kdy se dostala na Bechyni, jí bylo asi dvacet let. Sloužila rožmberské paní a později Petru Vokovi celých 29 let. Tedy: sloužila. Ona byla paní Kateřině spíš společnicí. V době, kdy Vokova manželka onemocněla, prožila s ní řadu let trvající martyrium. U paní Kateřiny totiž došlo k pominutí smyslu. Byla nervově velmi labilní a podléhala často depresím. Ze zajetí jejího pokřiveného duševního světa ji nemohla vyvést ani manželova ohleduplnost. Spolu s Kateřinou a Petrem Vokem sdílela Zuzana i náboženskou víru. Byla totiž oddána jednotě bratrské. V knihovně rožmberského pána byl nejeden bratrský foliant, označený jako dar od Zuzany Vojířové, a naopak on sám dal vázat a stříbrem vyzdobit bratrské bible a kancionály, určené jako dar pro Zuzanu Vojířovou. Starý Petr Vok odkázal padesátileté Zuzaně Špulířovský dům v Soběslavi jako odměnu za téměř třicetiletou službu. Kromě domu dostala ještě kus parkánu s lusthausem, dále Ježkovský dvůr u Soběslavě s celým příslušenstvím a k tomu ještě dědinu Maškovskou. To vše osvobozeno od všech platů a dávek. Velkorysý dar. Zač asi? Jenom za služby? A za jaké služby? Ta legenda se zrodila z dobové závisti (ze závisti se rodí nejedna legenda, že.), a ta nevybočila ze všech těch výmyslů a pomluv o zhýralém nekatolíkovi Petru Vokovi, které o něm šířili většinou jezuité. Tyto pomluvy pak nepřímo podnítili dědicové (což byli Švamberkové), kteří dali po smrti posledního Rožmberka soběslavský dům Zuzany Vojířové zapečetit a ji vyslýchali na mučidlech, zda nedá u sebe rodové rožmberské šperky, které se po Vokově smrti nenašly. Krátce před svou smrtí dal skutečně Petr Vok soběslavskému purkmistru a radě do opatrování zapečetěnou skříňku, která měla být vydána Zuzaně Vojířové po jeho smrti. Jenomže v té skříňce nebyly šperky, nýbrž zlaté rožmberské dublony spolu s listem Petra Voka, ve kterém přikazoval Zuzaně, jak má peníze rozdělit sobě a dalším ženám někdejšího rožmberského fraucimoru. Zuzana tu skříňku stejně nedostala, i když několikrát žádala soběslavské radní, aby jí ji vydali.

A další osudy této pověstné postavy? 'Když se přestěhovala do Soběslavě, provdala se za místního řezníka Jindřicha Ovčičku, který stačil její majetek velmi rychle propít. Nešťastné manželství se soběslavským řezníkem netrvalo dlouho, neboť pil tak vydatně, že se rychle upil k smrti, a krátce po něm umírá i Zuzana Vojířová z Vacovic.'