PIKARTI - Starý pohled na zříceninu Krasíkova aneb Švamberka

PIKARTI

Pikarti. To jméno vzniklo počeštěním francouzského slova beghard. Beghardi byli už ve 12. století příslušníky náboženské sekty. V době, o níž se vám chystáme vyprávět, došlo k zajímavé věci: husité byli katolickou církví odsouzeni jako pikarti, ale oni sami říkali 'pikarti' těm, kteří zašli ještě dál.

Léta čtrnáctistého dvacátého stalo se v Táboře mnoho zlého: hádali se mezi sebou kněží, a lidé, ti jdou za tím, komu věří. Na jedné straně mistr Jičín, kněz Filip, Abraham a Chřenovský, Prokop Holý, Štěpán Pacovský. Ke druhé straně se přidali kazatel Martínek Houska z Moravy, Jan Bydlinský, Petr Kániš, Bartoš, Trsáček i Slepý Mikuláš. Tělo Páně modlou nazývali a ty ostatní by nejraději mordovali.

Martin (nebo také Martínek) Houska (po staročesku Húska). 'Mladý kněz z Moravy, vybraného nadání a nadmíru znamenité paměti, Martin řečený Loquis (podle výmluvnosti), protože neohroženě hlásal myšlenky nikoli doktorů, nýbrž své.' Byl to pravděpodobně strhující řečník, proto taky dostal přezdívku Loquis. Česky tedy někdo jako 'Mluvka.'

'Mistr Vavřinec praví, on že byl hlavní rozsévač všech bludů borských a netoliko podporovatel, ale i původce hrozného kacířství pikartského; jiní kněží táborští že byli jen jeho pomocníci.' Byl to on, kdo vystoupil s výhradami proti táborskému učení o křtu, o tělu božím a o kněžském kázání. Z těchto tří 'kusů' vzbudila největší rozruch nauka, odmítající nedotknutelnost svátosti boží oběti v podobě eucharistického zázraku. Podle Martínka měl Kristus jedno tělo, takže nemohl současně být na vícero pozemských oltářích. 'Svátost oltářní jest pouhý škvarek a motýl!' (Motýl se říkalo falešnému penízku.) Nač uctívat víno a hostii, když Kristus duchovně pobývá na táborské půdě v každé krmi i v každém pití jeho věrných, a to bez jakéhokoli prostřednictví kněze? Každý řádný křesťan si svou stravu i nápoje mohl 'dobrořečit.' Martínkovo učení vymazalo poslední rozdíly mezi laikem a knězem.

'Toho času táboři v Soběslavi, městě pána z Růže, veřejně vyhlásili , kteréhokoli kněze najdou sloužiti mši v ornátě, že ho chtějí spolu s ornátem upáliti. Když to bylo takto vyhlášeno, opustili věrní kněží, kteří podávali pod obojí způsobou a nesouhlasili s tábory v jejich obřadech, své ovce i kostely a utekli se do míst pro ně bezpečnějších; a tak chudí sedláci, nemajíce svých kněží, museli běhati pro svaté přijímání na Tábor.' Martínek začal mít problémy. První zpráva o těch problémech je z konce ledna roku 1421. Byly druhu vazebního. Martínek byl zatčen a uvězněn. Na příkaz Oldřicha Vaváka z Hradce, který ho dal vsadit do věže. V té době bohoslovci kolem husitského biskupa Mikuláše z Pelhřimova ještě drželi ono hrůzné tajemství pod pokličkou. Za pár týdnů nato však museli i oni přiznat barvu, protože zhruba čtyři stovky stoupenců uvězněného Húsky a kazatelů, kteří smýšleli shodně - byli to Petr Kániš, Jan Bydlín, Mikuláš Slepý, Bartoš, Trsáček a ještě další - ti všichni zavlekli obec na Hradišti do nesmiřitelného rozkolu.

Tak všichni spolu hádali se jen a Martínka nazývali pikhartem, protože jeho přívrženci začali dělat divné věci; libovali si v divných zvyklostech a pokoutně kázali po domech.

Mikuláš z Pelhřimova a mistr Jan z Jičína (což byli na Táboře radikálové) napsali do Prahy žalující dopis, adresovaný mistrům Jakoubko-vi ze Stříbra a Janu z Příbramě (ti byli sice taky kališníci, ale umírnění). Došlo na Jakoubkova slova, že všechny novoty mají svůj čas a že je lépe v podružných věcech nepospíchat, aby se nezpůsobilo mezi prostým lidem víc škody než užitku. Teď sami táboři úpěnlivě nabádali své universitní odpůrce, aby ochránili pražský lid před nehorázným kacířstvím Martina Húsky a jeho vyznavačů.

'Ti kněží kázali o tom, že Kristus sestoupí na zemi, bude zde kralovat a přivodí slavné časy v horách. Duch svatý sestoupí do srdcí všech věrných, že nebude třeba, aby se učil jeden od druhého, nýbrž bude všude jen učení Boží; proto pálili a trhali knihy i jiné užitečné věci. Také říkali: Přijde taková láska a bude mezi lidmi, že budou mít všechny věci společné, i ženy. Tvrdili, že lidé mají být svobodnými syny a dcerami božími; nemá být manželství, oddávání muže a ženy. Táborský kněz Prokop Holý, kněz Bedřich, Markolt, Rohlík, Blažek Šeplavý, Štěpánek a někteří jiní se vyjadřovali o tělu a krvi Páně tak, že se ani nesluší o tom psát, a také o jiných svátostech mluvili potupné řeči, nevěřili v přímluvy svatých, posty ani vigilie nedrželi, haněli posvěcené křižmo, křtili v potocích, mrtvým nedávali zvonit, nechtěli sloužit mši svatou v kostelích, neuznávali ornáty ani jiné posvátné potřeby k bohoslužbám, při mši nepozdvihovali tělo Páně, nechtěli pochovávat mrtvých na hřbitově a říkali, že jsou k tomu vhodnější jiná místa, latinský zpěv v kostelích nazývali psím vytím a štěkáním, zakazovali modlit se Zdrávas Maria, v pátek jedli maso a říkali, že to není nařízení boží a že pátek je jen pátý den po neděli, nesvětili svátky svatých apoštolů, Panny Marie a jiných svatých a říkali, že to není třeba.'

Žižka si čas na řešení pikartského problému neudělal. Ještě ne. Ještě měl na starosti jinou práci. Ta byla dvojího druhu. Za prvé sepsal manifest, ve kterém varuje rytíře, panoše, měšťany a sedláky plzeňského kraje před spojenectvím se Zikmundem a všemi pány, kteří se postavili proti ustanovení Božímu a přikázání. Práce druhého druhu, o té nebyla v manifestu ani zmínka, ale text nenechával nikoho na pochybách, že táboři budou dále hubit a pálit všechny, kteří nedají svobodu čtyřem artikulům spasitedlným. 'I nedivíme se tomu, že kdož Bohu věren není, také lidem nebude. A tak třeba se jich vám vystříhati, aby vás více nezrazovali o vaše duše. Ale věříme Pánu Bohu našemu, že nás jejich chytrostí a úkladů vystříhá.'

Prvním cílem jeho jízdy byly bohaté kláštery v Chotěšově a Kladrubech. Město Stříbro se uchránilo jenom díky tomu, že Žižkovi zvědové zjistili na nedalekém hradě Krasíkově přítomnost Bohuslava ze Švamberka. Setkání se starým známým (protivníkem samozřejmě) si táborský hejtman nechtěl nechat ujít. Ani ne za dva dny obsadili táboři hřeben hory, most i věž, hájící přístup k hradní bráně. 'Když viděl Bohuslav Švamberk, pán hradu, že by nebyl s to odolati, obávaje se a věda, vniknou-li táboři mocí do řečeného hradu, že ho tehdy s jeho všemi lidmi nikterak nenechají naživu, proto prosil, aby poslali pro pana Petra řečeného Zmrzlíka, který tehdy držel klášter Kladruby, jehož se zmocnili, že chce jemu a nikoli jinému postoupiti hrad a vydati se se svými lidmi do jeho rukou.' Žižka přemohl osobní averzi a pro Zmrzlíka opravdu poslal. Bohuslavovým lidem byl umožněn volný odchod, velitel však zůstal jako vězeň na hradě. Tenkrát ještě nikdo netušil (ani nemohl tušit), že po Žižkově smrti to bude právě Bohuslav ze Švamberka, kdo se stane vrchním táborským hejtmanem. Stříbro si oddechlo podruhé, když si to Žižka namířil k Tachovu. Tachov však zavčasu přivolal posilu a tak si na něj hejtman netroufl. Vydržela i Plzeň. Ještě před rokem 'Město Slunce,' teď pevnost katolíků. Po čtyřech měsících uzavřel s Plzní, Stříbrem, Domažlicemi a Tachovem raději příměří.