PŘIPOMÍNÁM TI NALÉHAVĚ, ABY SES CHOVAL UMĚŘENĚ

'PŘIPOMÍNÁM TI NALÉHAVĚ, ABY SES CHOVAL UMĚŘENĚ'

'Dávejte jim jeden nebo i čtyři krajíce černého chleba, a když budou mít žízeň, kyselé víno nebo řídké pivo. Když to nebudou chtít pít, přineste jim džbán vody, pak jim bude líp.'

Takové a podobné příkazy vydávala maminka Anna Jagellonská vychovatelkám svých dětí. Tatínek Ferdinand s ní jako obvykle ve všem souhlasil. Rodina sice byla královská, ale na vyhazování v ní nebylo. V rozmařilém přepychu se na dvoře prvního 'dlouhodobého' českého panovníka z rodu Habsburků rozhodně nežilo. Stůl pro děti byl prostřen prostě, ba skromně. Když ke královským rodičům zavítala v Tyrolích návštěva, tak ráda (někdy i s mírným údivem) pozorovala, jak jsou dětičky dobře vychované a jakou prokazují tatínkovi a mamince úctu a poslušnost. Platilo to pro všechny potomky, zejména pro tři syny. Především ti byli zvyklí na přísnou kázeň a byli dodržovat jisté ceremonie, jak to vyžadoval otec. Například směli v jeho přítomnosti stát jenom s nepokrytými hlavami s baretem v ruce. Tak dlouho, až jim dal tatík pokyn. Pak se směli posadit. Na děvčata Ferdinand tolik přísný nebyl. To spíš maminka dbala na dobré mravy - vždyť jednoho dne měly být zasnoubeny s těmi nejvznešenějšími princi. Synové sice byli důležitější, ale koneckonců ani dcerky nebyly k zahození. Z důvodů sňatkové politiky. Všeobecně se doufalo, že prostřednictvím devíti děvčat bude možno navázat příbuzenské vztahy s těmi nejmocnějšími rodinami v Evropě. (To se pak dělá zahraniční politika, je-li panovnická dvojice plodná.)

Nejstarší syn Maxmilián, narozený ve Vídni v noci z 31. července na 1. srpen roku 1527 (tedy rok po nástupu Habsburka na český trůn) byl plavovlasý, veselý mladý muž, který byl všude oblíben a líbil se zvláště benátskému vyslanci Giustinianimu. (Jemu proto, že o tom zanechal diplomatickou zprávu, nic jiného v tom nebylo.) Panovala všeobecná spokojenost a radost, že král Ferdinand má tak sympatické a kamarádské syny. Vzhledem k tomu, že je čekaly v říši důležité politické úkoly, tak to bylo pořád lepší, než kdyby to byli mrzouti a kakabusové. 'Velice brzy poznal král Ferdinand s chotí,' dozvídáme se od rakouské historičky a spisovatelky literatury faktu Sigrid-Marie Größingové, 'že jeho děti mají neobyčejné jazykové nadání. Nejlepší učitelé vyučovali houf jeho potomků nejprve německému jazyku, a potom latině - jazyku, který byl tenkrát neodmyslitelný od dokonalého vzdělání. Pak mluvili mistři „parlírování“ s chlapci česky a po několika letech se to zkoušelo i s franštinou, italštinou, španělštinou a konečně i s maďarštinou, kterou mluvila jejich matka. Ferdinandovi synové se učili překvapivě rychle, bez námahy chápali všechno nové a byli fascinováni tím, co jim učitelé vyprávěli o tajemstvích světa.'

Ani tělesný výcvik nepřišel zkrátka. Tělesná výchova tenkrát vypadal tak, že všichni tři chlapci se naučili skvěle sedět na koních a dovedli mistrně zacházet s dřevcem. Důležité bylo, že všichni byli brzy známi tím, jak jsou laskaví a že mají k lidem dobrý přístup. Maxmilián (jako nejstarší) měl mít jednoho dne velkou moc, právě proto se u něj zdůrazňovalo důkladné a rozsáhlé vzdělání. Vychováván byl nejprve v Innsbrucku, kde se mu podařilo přičichnout k luteránství. Nasál do sebe toho kacířství dost a zhluboka. Vydatně mu pomohl jeho učitel Schiefer, což byl někdejší Lutherův posluchač. Tatínek Ferdinand to bohužel o zjistil pozdě. Neortodoxního luterána okamžitě propustil, na jeho místě se však časem objevili další protestanté. Jeho kazatelem se například stal ženatý luterán Pfauser. (To si tedy tatík pomohl.)

'Od mládí se princ Maxmilián obklopoval osobnostmi, které otec považoval za podezřelé - tu názorově, jindy zas bohémským stylem života. Tak v období šmalkaldské války (které se Maxmilián účastnil), Ferdinanda velmi roztrpčovalo, že syn se svými kumpány hodně pije, odmítá poslouchat starší rádce a vůbec se chová svéhlavě. (To oni synáčkové zhusta činí i dnes.) Volnomyšlenkářství nedůstojné habsburského prince Maxmilián projevoval i ve svém přelétavém vztahu k ženám.' Ferdinand poslal oba své starší syny (Maxmiliána a Ferdinanda) za svým bratrem, císařem Karlem ke dvoru do Špýru.Karel si přál mít své synovce nějakou dobu u sebe a dbát na jejich výchovu, jenže je neuhlídal, zvlášť staršího Maxmiliána. Sedmnáctiletý synek vyvolával vskutku neobyčejnou pozornost přítomných dam, takže ho ani z očí nespustily a vynakládaly vše, aby získaly jeho přízeň. A mládenec prostě nedokázal jejich půvabům odolat. Císař sice pro loučení s bratrem rukoudáním slíbil, že na ty kluky, zvlášť na toho staršího, dohlédne, ale byl příliš zaneprázdněn, aby se mohl starat o to, s kým se mládenec stýká a jaké mravy a zvyklosti si osvojuje. (A Maxík si teda osvojoval o sto šest.) Ve Špýru (a nejenom tam - všude, kam přišel) se konaly veselé slavnosti s bohatými bankety. Stolovalo se a pilo až pozdě do noci, no a když měl Maxmilián zálusk na nějakou ženskou bytost, tak se vrhl na nejbližší služebnou, aby (eufemisticky řečeno) ukojil svůj chtíč. Takto se ukájel pravidelně. A když mu dotyčná nebyla po vůli, tak neváhal použít násilí a nebral na vědomí žádné slzy, žádné prosby. Znásilnil, a hotovo. Pak se zase oblékl do nějakého alegorického kostýmu a chodil spolu s přáteli v pestrých průvodech, které byly všude pořádány, a pod rouškou noci a navíc ještě chráněni maskou zase obtěžovali jednu ženu a dívku za druhou. Žertovná kratochvíle. Zvláště když znásilněná žena byla vdaná a mladí muži si živě představovali tvář příslušného manžela.

Tohle všechno se táta Ferdinand o synu Maxmiliánovi dověděl. Slovo od slova. Informátor od císařského dvora byl spolehlivý. Nic naplat - bylo třeba, aby si Ferdinand synka vypůjčil, aby si ho podal, aby s ním zacvičil. Vyčinil mu latinsky (to proto, aby služebný personál, kterému by se případně tyto řádky mohly dostat do rukou, nerozuměl): 'Věř mi, že když se budeš i nadále chovat tak, jak jsi začal, je navždy ztracena Tvá duše, Tvá čest i tvoje dobrá pověst a Ty přitom nebudeš příliš starý. Naplněn starostí, že bys mohl po mé smrti vyrůst v bezuzdného zpustlíka, připomínám Ti naléhavě, aby ses choval umírněněji. Když ale nemůžeš jinak (což je ovšem znamením špatnosti, před číž bych Tě rád uchránil), chovej se aspoň opatrněji, nevyvolávej veřejné pohoršení, nech provdané ženy na pokoji a už nikdy nepoužívej výhrůžky nebo dokonce násilí!'

Něco takového se královskému pantátovi nepsalo asi nejlehčeji, jenomže Ferdinand považoval za svou povinnost odkázat syna do příslušných mezí. Jak zapůsobil otcův káravý dopis na toho mladého kohoutka, o tom historie mlčí. Možná, že šel do sebe. Možná. Aspoň na nějaký čas. Aby ten starý dal pokoj. Maxmilián nejspíš dobře vycítil, že si s ním otec dělá veliké starosti. Když má kluk roupy, je nejlepší ho oženit! Taková či podobná myšlenka se určitě přehnala i královskou hlavou tatínka Ferdinanda. 'V Augsburku se rozhodlo o Maxmiliánově soukromém osudu. Pro vkus mladého světáka až příliš rychle - oba otcové (a zároveň oba bratři), Karel a Ferdinand, podepsali v domě bankéře Fuggera manželskou smlouvu mezi Maxmiliánem a o rok mladší Karlovou dcerou Marií.' Maxmilián a Marie měli společného dědečka - tím byl Filip I. Sličný, kastilský (neboli španělský) král, a taky babičku - ta se jmenovala Johana a říkalo se Španělská, jinak vzhledem k její schizofrenii 'Šílená' - tak těmto dvěma se narodili (mimo jiné) Karel a Ferdinand, oba rodní bratři. A jejich potomky byli (mimo jiné) Maxmilián a Marie. To znamená, že ti dva novomanželé byli pokrevním bratrancem a sestřenicí. Celé augsburské jednání sledoval Maxmilián s pochmurným výrazem ve tváři. Neměl čas ani chuť vydat se na dlouhou cestu do Španěl, a tam se oženit s děvčetem, o kterém věděl jenom to, že je to jeho sestřenice a že je přísná katolička. Takže jediným škrtem pera tu bylo skoncováno s jeho dosavadním veselým životem. A budoucnost - ta se mu jevila v těch nejšedších barevných odstínech. Ale neozval se. Ani jedinou námitečku neměl. Stejně by mu to nebylo nic platné, a kromě toho by proti sobě popudil nejenom otce, leč i strejčka císaře. Tak se smířil.

'Vyslechl, že má být jmenován otcovým nástupcem v Uhrách, v Českém království a v rakouských dědičných zemích a hrabstvích. Kromě toho mu císař nabídl titul českého krále. Jeho dcera Marie měla mít na hlavě alespoň královskou korunu, i když bez moci a vlivu. Otcové nadto prohlásili, že mladým manželům dají po svatbě k dispozici dostatečně peněz. Ferdinand se zavázal, že bude platit ročně 60 000 rýnských zlatých - mělo je dodat vévodství slezské a Horní a Dolní Lužice. Císař projevil velkorysost a přislíbit své filiae carissimae - své milované dceři - dvojnásobné věno: 200 000 dukátů ve zlatě a nadto z dědičného podílu její matky Anny Jagellonské 100 000 burgundských korunních tolarů.'