PÁN Z VĚŽE - Jindřich Matyáš Thurn

PÁN Z VĚŽE

Úhlavní postavě české rebelie proti domu habsburskému, hraběti Jindřichu Matyáši z Thurnů bychom po česku mu mohli říkat Pán z Věže. Historie jeho rodiny začíná kdesi hluboko v italském středověku v okolí Bergama. Ve 12. století se prapředkové Thurnů nazývali Torriani a hráli dost významnou úlohu v zápasech o nadvládu nad Milánskem. O dvě století později už byla tato rodina široce rozvětvena po celé severní Itálii a užívala vznešenější jméno della Torre. Jedna z větví rodu žila kolem roku 1500 v Gorici. Tehdy přešlo celé gorické hrabství pod panství Habsburků a hrabata della Torre si pod německy mluvící vrchností poněmčila původní italské jméno: stali se hrabaty z Thurnu.

Na počátku bylo latinské slůvko 'turris.' Z něj byla odvozena italská 'la torre' a taky příbuzný 'der Turm.' Jejich význam je stejný - všechna slova znamenají 'věž.' Gorická hrabata se ovšem nepsali 'z Turmu,' ale ještě postaru 'z Thurnu' a tu věž měli ve svém erbu. Byla červená stejně jako lev, kterého si do toho znaku přidali později. Tito Thurnové sídlili v Gorici a v přilehlé Krajině (troška zeměpisu: Goricko je území po obou stranách italsko-slovinské hranice, Krajina neboli Kraňsko tvoří jádro dnešního Slovinska.) Hrabata to byla nezámožná, ale přičinlivá. Jedno z nich získalo pro svůj rod právo provozovat poštovnictví, a další zřídilo první pravidelné poštovní spojení mezi Vídni a Bruselem (to bylo už roku 1516). Ještě další Thurn obdržel správu pošt v Německu a španělském Nizozemí. Jinak hledali členové rodu většinou obživu v habsburských službách a vyplatilo se jim to. Když hrabě František Thurn opouštěl po čtyřiadvacetileté službě dvůr arciknížete Ferdinanda Tyrolského v Innsbrucku, patřily mu četné statky v Gorici a Krajině i velké panství Lipnice i s městem Německým Brodem. Právě tehdy se už cítil dost bohatý na to, aby si dovolil takzvané 'polepšení' erbu o červeného lva ve zlatém poli, což ještě nebylo všechno, protože si rozšířil i svoje jméno, teď už nebyl pouze 'hrabě z Thurnu,' nýbrž 'z Thurnu a Valsassina.' Dal si totiž vyhledat v rodokmenu, že jeho předkové kdysi vlastnili hrabství Valsassino v Itálii.

Bez ohledu na rodové tradice se František Thurn rozhodl strávit zbytek svého života v Čechách, tím spíš, že odtud pocházela jeho první manželka a kde už i on sám nějaký čas pobyl se dvorem arciknížete Ferdinanda. Určitě netušil, jak osudový význam bude mít toto rozhodnutí pro jeho potomky.

'Hrabě Thurn se odstěhoval do Čech roku 1568. Odcházel ze dvorské služby se všemi poctami, ale přece jen se zdá, že jeho odchod byl uspíšen některými okolnostmi. U katolického dvora v Innsbrucku začalo být pro luterány těsno. A František Thurn byl přesvědčený luterán a neměl zřejmě chuť k dalšímu působení v prostředí, které se stávalo nadmíru citlivým na náboženské rozdíly. Patřil ještě ke generaci, která projevovala velkou snášenlivost ve věcech víry i v otázkách národnostních.' Jeho blízcí příbuzní žili zčásti na německém území habsburské monarchie, zčásti na území italském a on sám neviděl nic nepřirozeného na tom, že se stěhuje do Čech, ačkoli vůbec neuměl česky. Jeho postoj byl neutrální a tak nic nebránilo tomu, aby se s českou společností rychle sblížil. Nebylo mu vůbec proti mysli, že ze čtyř synů z druhého manželství (podruhé se oženil s Barborou Šlikovou) se tři bez výhrad počeštili. Tím čtvrtým, o jehož jazykovém splynutím s naším prostředím jsou dodnes vážné pochyby, byl - Jindřich Matyáš. Narodil se ještě v Innsbrucku (bylo to roku 1567). Jako nemluvně ho přivezli na Lipnici. Stejně jako jeho bratři vyrůstal v Čechách, v rodině ho ovšem vychovávali německy. Do českých škol nechodil - jenom velmi krátce navštěvoval slavné českobratrské gymnasium v Ivančicích (pravděpodobně ve stejnou dobu jako Karel starší ze Žerotína a Karel i Lichtenštejna). Neměl ani české domácí učitele. Zato jezdil často k příbuzným do Rakous, kde se nemluvilo jinak než německy. V rodině tomu nějaký zvláštní význam nepřikládali. Tatínek František si sice myslel, že se mu v Čechách žije lépe než v jiných zemích monarchie, protože tu byly statky výnosnější, ale k nějakým vlasteneckým pocitům měl hodně daleko. S lámanou češtinou mohl mladý Jindřich Matyáš žít v Čechách až do smrti spokojeně, ale německá výchova mu otevírala cestu i jinam. Kamkoli do rakouských zemí. K císařskému dvoru. I k armádě.

'Zdá se ostatně, že František Thurn projevoval při vzdělávání svých synů (a zejména Jindřicha Matyáše) více nedůslednosti a že se asi moc nestaral o jejich a především o jeho dobré školní vzdělání. Velkou událostí ve výchově Matyáše se určitě nestala návštěva vynikající školy, ale velká cesta na zkušenou. I ta však přišla hodně pozdě, téměř v okamžiku, kdy si mladí šlechtici začali budovat životní postavení. Jindřichu Matyášovi bylo už osmnáct let, když se stal díky rodinné protekci členem doprovodu císařského posla, který odjížděl do turecké Konstantinopole.'

Zase jeden šlechtický synek, který se vydal na cesty. Bylo to tehdy skoro módou. Někteří mladí páni odjížděli na zahraniční university, aby si doplnili vzdělání, jiní cestovali jenom tak, na zkušenou. Poznali cizí kraje, naučili se alespoň zčásti cizí řečem, a pokud byli aspoň trochu bystří, začali chápat mnohé politické problémy v širších souvislostech než jejich dědové a otcové, kteří ze své vlasti nevytáhli paty (čehož se snad lze nadít od dnešní mladé generace, nezapomene-li kvůli všem těm cizím řečem na to, že by mohla ovládat i češtinu). Protřelost světem se stala jedním ze znaků renesančního kavalíra. Cestováním získal rozhled a určitou dávku světáctví, zbavoval se ostychu před cizím prostředím a učil se vážit si věcí, které doma sotva vnímal. Dobrodružstvím se sice nikdo vyhnout tak docela nemohl, ale jejich úloha byla podružná. Důležité bylo cestovat s otevřenýma očima a vnímat cizí svět. A to Jindřich Matyáš uměl. Nevíme to však přímo od něj, neboť mladý pán Thurn nebyl žádný psavec. 'Cesta Jindřicha Matyáše Thurna se poněkud vymykala z běžného rámce cestování českých šlechtických synků, úplně neobvyklá však také nebyla. Konstantinopol byla hodně daleko a cesta po souši trvala několik týdnů. Při neustálých proměnách vztahů mezi habsburskými císaři a tureckými sultány nebylo nikdy jisto, zda se vyslanci a členové jejich družiny vrátí domů bez úhony nebo zda na čas zmizí v tureckých vězeních. Jindřich Matyáš Thurn dorazil do tureckého hlavního města ve zdraví a za několik měsíců si pobyt v Konstantinopoli zpestřil ještě další cestou. Spolu s mladým vzdělaným Norimberčanem Karlem Nützlem se vypravil lodí do Egypta a do Svaté země. Tento Nützel celou cestu stručně, ale neobyčejně věrně popsal a jeho písemné svědectví se naštěstí zachovalo. Na samém začátku byli oba cestovatelé okouzleni ostrovy Egejského moře, které jim připomínaly řadu příběhů z řeckých pověstí a dějin (Thurn si mohl blahopřát, že má s sebou tak vzdělaného průvodce). Ještě před přistáním v Alexandrii však rychle vystřízlivěli, když zjistili, že byli na lodi oloupeni o peníze, všechny cennosti a doporučující listiny. Stáli na břehu jako žebráci a ze zoufalé situace jim půjčkou vypomohl vicekonsul Benátské republiky.'

To ještě dopadl dobře. Po celé další putování však provázelo ty dva české poutníky střídavě štěstí a neštěstí. Chyběly jim znalosti místních poměrů a jenom s obtížemi porozuměli tajům korupčního a nevypočitatelného jednání úředníků a soudců (tureckých). Thurna a Nützela však žádná smůla neodradila a nakonec vykonali cestu, jakou by se mohl pochlubit i turista moderní doby, který není odkázán na nepohodlné koráby a na oslí hřbety. Projeli kus Egypta od Alexandrie po Káhiru, navštívili pyramidy a vystoupili na nejvyšší z nich, přeplavili se lodí do Sýrie a odtud podnikli dlouhou cestu do Jeruzaléma. Po vzoru ostatních poutníků shlédli všechno památné, co připomínala Bible, a zažili i hodně strachu z loupeživých rot Arabů. Thurn málem utonul při koupání v Jordánu; naštěstí ho zachránil jakýsi toulavý mnich. Když se vraceli do Egypta a jejich loď se marně snažila vmanévrovat do rozbouřeného ústí Nilu, byl Thurn postižen tak strašnou mořskou nemocí, že ho přátelé musili dopravit v bárce na pevninu. Na konci cesty, stejně jako na začátku, byli Thurn s Nützlem bez peněz. Potloukali se po Káhiře a nakonec jim nezbylo nic jiného než se upsat k lichvářskému dluhu nějakému lodnímu kapitánovi. Když přistáli v tureckém hlavním městě, císařský vyslanec za ně dluh zaplatil a půjčil jim peníze cestu domů (to bylo ještě v dobách, kdy ambasády poměrně nezištně pomáhaly). Odpluli lodí do Itálie a alpskou cestou se dostali domů. 'Radost z návratu nebyla bez kazu. Nežil už otec a všichni čtyři bratři měli spoustu starostí s rozpadajícím se rodinným majetkem. Ty nesnáze zavinil do značné míry otec. Neuváženou smlouvou rozdělil majetek tak, že synovi z prvního manželství připadly nezadlužené statky v Gorici a Krajině, zatímco synům z druhého manželství zbývaly jenom statky Vlasatice a Prštice na jižní Moravě, které se po dluhy přímo prohýbaly.'