PODIVÍN RUDOLF

PODIVÍN RUDOLF

'Z Madridu se devatenáctiletý arcivévoda Rudolf vrátil do Vídně jako příkladně katolicky vychovaný mladý muž. Zkušenosti z pobytu u dvora španělského krále měly za následek Rudolfovu uzavřenost a odstup, který si následník trůnu udržoval od svého nejbližšího okolí. K zármutku své matky princ neprojevoval ani stín protireformační horlivosti. Náboženské otázky a sektářské spory ho ve skutečnosti zajímaly stejně málo jako záležitosti státnické či vojenské. Jeho vysoká inteligence, spojená s mimořádným kulturním rozhledem, se soustředila již tehdy jinam. Rudolfův zájem poutala především umělecká díla a experimenty provázející pronikání do tajů přírodních věd. Jistě se zde projevoval i vliv setkání s vyspělou renesanční kulturou a dvorským uměním Filipova Španělska. Ve Vídni však budily následníkovy sklony vážné obavy, zda člověk tohoto založení bude vůbec schopen vládnout říši.' Takto vypráví o Rudolfově návratu domů trojice českých historiků, zabývající se Habsburky , Ivana Čornejová, Jiří Rak a Vít Vlnas.

Ještě za španělského pobytu namaloval Alonso Sánchez Coello Rudolfovu podobiznu. Je na ní mladý muž v jakési vestě ke krku, s renesančním okružím a čepicí (nebo snad kloboučkem) s načechraným pérem. Ústroj toho mládence však není to důležité. Podstatná je jeho tvář, jeho oči, jeho rty. Rudolf vypadá na portrétu štíhle, nemá ještě plnovous, ale jakýsi neduživý knírek, a ty oči jsou. jak to říct. snad: pichlavé. Pravé oko navíc jaksi nesouměrně sešikmené, a pak vidíme jeho rty a bradu: Ta brada je vysunutá dopředu, ale nikoli energicky, spíš jakoby nedopatřením. a kolem rtů (je poznat, že to jsou rty habsburské, zvláště ten spodní), kolem rtů mu bloudí úsměšek. Tedy - on je to spíš úšklebek. Jaký velký rozdíl mezi tímto mladým mužem, a čtrnáctiletým chlapcem, který pózuje na velkém obraze zároveň s loveckým psem s rukou na jeho hlavě. Ten nakrátko ostříhaný kluk má pořád ještě čistý pohled i jakousi dychtivost v očích a touhu po poznání světa, zatímco mladík, vracejí se ze Španělska domů do Vídně je navenek pyšný, ale nikoli vnitřně sebejistý. Zdaleka ne všechno, co ho naučili a čím byl naočkován, splynulo s jeho duchovní podstatou. Rudolf disciplinovaně vstřebával teatrální vystupování, osvojil si královskou povznesenost, uvykl pompě, pokládat za samozřejmost, že je božsky nedotknutelný. Uměl sehrát zuřivou scénu, když na něho podřízený omylem jenom dýchl. Byl vychován v tom nejpřísnějším katolictví a získán vizi pro dějinotvorného poslání habsburských panovníků. Pomohli mu vžít se do role nadčlověka, avšak odsoudili ho tím k samotě. A ta se postupně prohlubovala.

Poohlédněme se trošku po Evropě. Habsburci se totiž dočkali náramného vojenského triumfu. Minule jsme to již trošku naznačili: nevlastní bratr španělského krále Filipa don Juan d'Austria. Ano, právě on - ten statečný voják a kavalír pověstný doslova donjuanským štěstím u žen - byl pověřen velením nad mohutnou španělskou flotilou, která zamířila k Řecku do Korintského zálivu, aby se tam utkala s loďstvem osmanských Turků. Není vyloučeno, že oba princové, Rudolf a Arnošt, kteří nastoupili v Barceloně na loď svého nevlastního strýce, spatřili mezi dobrovolníky této eskadry jistého Miguela Cervantese de Saavedra. Jelikož však vystoupili v Janově a dál nepokračovali, nebyli svědky toho, jak Cervantes přišel v triumfální bitvě u Lepanta v září roku 1571 o levou ruku. (Naštěstí mu zbyla pravička, takže o budoucí dílo o rytíři Quijotovi de la Mancha bylo postaráno.) V těch dnech, kdy Don Juan zvítězil nad Turky a zamířil do říše nesmrtelnosti, aby byl opředen bezpočtem legendárních milostných zápletek. v těch dnech, kdy těžce zraněný Cervantes ležel kdesi v podpalubí ošetřován felčary. v těch dnech prožíval příští český král Rudolf II. radost z návratu domů, do světa sice méně pompézního (taky méně bohatého), přece však jenom přívětivějšího.

Jenomže - uměl se Rudolf vůbec spontánně radovat? Toť otázka. Neboť naučili ho žít jak ve škrabošce. jeho úsměv, jeho zkoumavý, trochu pichlavý pohled - všechno. každé hnutí mysli jako by princ naučeně kontroloval. Maska však časem svého nositele zradí. Protože ono v masce se trvale žít nedá.

'Benátský velvyslanec Michelli poznamenal ve své zprávě domů, že Rudolf je málomluvnější a nepřístupnější než Arnošt. Všichni sice tušili, že jde o pózu vštípenou dlouhým pobytem ve španělském prostředí, Rudolfovo chování však nepřestávalo znepokojovat. Císař Maxmilián si asi uvědomoval, že stížnosti na jeho syna jsou do značné míry oprávněné, nezbývalo mu však nic jiného než vyčkávat, až si Rudolf (a stejně tak i Arnošt) zvykne na vídeňské prostředí a přizpůsobí se mu. Ačkoli byl v tomto ohledu příkladně trpělivý, u Rudolfa se nakonec nápravy nedočkal. Chladné povýšenosti ve styku s lidmi se princ už nikdy nezbavil, ačkoli byla zcela v rozporu se srdečnou povahou, kterou mu přičítalo více svědků.'

Hlavně že už byl zase doma (tedy Rudolf). Byl doma a zabydlel se. Zvykl si na přepych vlastního dvora (v Madridu o něj pečovalo na sto komorníků a dvořanů), a ve Vídni svůj personál ještě rozmnožil. Ale najednou nějak nebyl čas ani na osobní záliby, ani na soukromé problémy. Vedle mnoha otevřených otázek politických se před Rudolfovýma očima vršily starosti rodinné. Zdraví. Tatík Maxmilián na tom nebyl nejlíp. Dna. Neboli podagra. Ozývala se v bolestivých náporech, a k ní se přidružily ataky ledvinové koliky, a navíc dědičná porucha krevního oběhu, která činila z otce člověka po týdny malátného a pravidelně upoutaného na lůžko. Připomeňme si, kolik bylo tehdy Maxmilánovi II.: v roce 1572 mu bylo pětačtyřicet. Kondicí a zdravotním stavem však vzbuzoval dojem nemohoucího starce. Státnické úkoly nezvládal. K tomu byl sužován starostmi, jak zabezpečit postavení svých šesti synů. 'Žádný z nich (nejstaršího prince Rudolfa nevyjímaje) nevzbuzoval zvláštní naděje státnickým nadáním nebo bystrým politickým myšlením, ale díky vznešenému původu se mohli všichni ucházet o některý z evropských trůnů. Dělení vladařské moci v monarchii, jak ustanovil v dodatku ke své závěti Ferdinand I., se podle zkušeností Maxmiliána II. neosvědčilo a ten vůbec neuvažoval o tom, že by vytvořil pro své syny zvláštní vladařské úděly. Panovnickou budoucnost měl tudíž zajištěnu jenom nejstarší z jeho synů, zatímco pět zbývajících musel zaopatřit jinde. Nebyl to úkol snadný, protože volných trůnů v Evropě nebylo nazbyt.'

Když nebylo, tak kde tedy hledat? Tam, kde to bylo lze. A kde to bylo lze? Kupříkladu ve Francii. Tam byl někdo volný. Král. Takřka současně s Annou (Rudolfovou starší sestrou, která se provdala za svého strýčka, španělského krále Filipa) měla svatbu i mladší sestra Alžběta. Jako šestnáctiletá si vzala francouzského krále Karla IX. Rodová strategie 'šťastných zásnub' ('ty, Rakousko, se šťastně zasnubuj!') slavila další úspěch. Dostalo se i strýčka Karla Štýrského. (Pokud vám ještě nejde hlava kolem z těch příbuzenských propletenců, tak vězte, že to byl bratr císaře Maxmilána II. a tudíž Rudolfův strejda.) Tenhleten strejda nejprve v skrytu své duše myslel na anglickou královnu Alžbětu, ale ta se nakonec rozhodla zůstat pannou (taky se jí potom tak říkalo, totiž 'panenská královna'), proto se spokojil s bavorskou kněžnou. A jak se již stávalo u Habsburků zvykem, tak si bral - vlastní neteř. 'Ve Vídni a vzápětí i ve Štýrském Hradci se roztočil kolotoč těch nejvelkolepějších slavností, turnaj stíhal turnaj, podívaná podívanou, hostina hostinou,' toto líčení je z pera historika doktora Josefa Janáčka. 'Při konečném účtování se dodatečně spočítalo, že tato velkolepá svatba přišla rodiče i ženicha na nejméně 200 000 zlatých, avšak v těch radostných dnech nikdo nemařil čas počítáním peněz a všichni se oddávali potěšení ze vzrušujícího průběhu velké společenské události. Hostů i pouhých diváků se sjelo odevšad několik tisíc.' V té době už byl Rudolf i se svým bratrem dávno doma. 'Oba se účastnili svatebního veselí v míře, jakou předepisovaly dvorské mravy a zvyklosti. Vysedávali po hostinách, přihlíželi představením a atrakcím a nakonec museli na pěším turnaji předvést, čemu se ve Španělsku z mužných rytířských zábav naučili. Už v průběhu slavností si jich lidé u císařského dvora všímali s netajenou zvědavostí, a ta zvědavost neopadla. Vídeňským dvořanům ovšem bylo zcela lhostejné, zda se z princů stali obratní harcovníci v rytířských hrách, vzrušovala je spíš otázka, do jaké míry je španělská výchova poznamenala. Pozornost se soustřeďovala především k Rudolfovi jako předurčenému následníkovi trůnu, a první úsudek si téměř všichni učinili podle vnějších známek jejich chování. Pro Rudolfa vyzníval většinou nepříznivě.'