POHNUTÝ ŽIVOT ŠLECHTICKÉHO DOBRODRUHA - Bartoloměj Paprocký z Hlohol

POHNUTÝ ŽIVOT ŠLECHTICKÉHO DOBRODRUHA

'Čteme o tom národu slovanském, že všechny jiné svou slávou převyšoval, protože je svou statečností a hrdinstvím předčil. Seznávajíce to naši předkové, všechno své dobré na tom zakládali, aby paměť nesmrtelnou po sobě zůstaviti mohli. Umění svobodné zanedbávali a opomíjeli, písmům se žádným neučili a lehce je sobě vážili. Takového, který se jím zaneprazdňoval, za nic neměli, v čemž je ještě na ten čas někteří z jejich potomků následují. Žalostné je vzpomínati, že takové hrdinské skutky předků našich pospolu se nenacházejí. Jenom to je sepsáno, co sepsali cizí národové, kteří jejich zmužilosti okusili a jim byli poddáni. K čemuž já v pilnosti přikládám z historií rozličných jazyků v jedno sebraných tuto v krátkosti všecky příběhy tohoto slavného národu slovanského.'

Zase jeden, kterého to popadlo, totiž snaha ukázat, jací byli naši staří předkové statní junáci. Věru popadlo ho to, a dost dlouho drželo. Pravdu měl v tom, že na rozdíl na jiných národů si Slované na sepisování své historie nějak zvlášť nepotrpěli - a tak se do toho pustil on. Poněkud však dílkem tímto svým (i četnými jinými) vzbuzuje dojem nepříliš životného profesora, sepisujícího tlusté, tisícistránkové folianty, ve kterých prach a plíseň požírá neznámý, pro dnešního čtenáře již nevábný obsah. Zvenku to tak vskutku může vypadat - leč zevnitř je tomu právě naopak. Kdyby byl Bartoloměj Paprocký z Hlohova a z Paprocké Vůle vskutku tím nezáživným patronem, proč by tak silně zajímal mnohem později 'otce slavistiky' Josefa Dobrovského? Historik Josef Jireček o něm napsal nejobšírnější českou studii a profesor August Sedláček z něho zase bohatě čerpal pro své monumentální dílo Hrady a zámky české. A ještě jeden historik, Josef Šimák, ten zase Paprockého knihy nazval 'nejlépe vypravovanými českými Kronikami.' 'Zahloubáme-li se do zažloutlých listů Paprockého spisů, nelitujeme námahy, přesvědčuje nás další dějepisec dr. Karel Krejčí. Z drobných i delších zmínek autobiografických, roztroušených po předmluvách i vlastním textu všech těch děl zábavných i vědeckých, rozvine se před námi poutavý, místy napínavě vzrušující, místy lidsky dojímavý životopisný román, odehrávající se na pozadí jedné z nejzajímavějších dob našich dějin. Kolem Paprockého plasticky vystupují (jednou v ostrém světle dějinných akcí, jindy v zešeřelém přítmí soukromého života) postavy jeho velkých vrstevníků: melancholický Habsburk na pražském trůně, renesanční typy ctižádostivých velmožů, blouzniví vyznavači pravdy Boží, fanatičtí bojovníci výbojné protireformace, dekadentně rozvrácení lidé počínajícího baroka, hledající rozřešení životních záhad v alchymistických pokusech a astrologických věštbách, tvrdí zastánci výsad šlechtických, bojovníci za absolutní moc panovníka či za naprostou převahu moci duchovní - ti všichni zalidňují Paprockého dílo tak, jak obklopovali jeho pozemský život, a pokračují na jeho stránkách ve svých (smrtí a zapomenutím dávno přerušených) snahách a bojích.'

Uznáváme pokorně, že takto košatě pojaté zhodnocení toho, co nám tady zanechal Bartoloměj Paprocký, nesleduje se věru bez námahy, leč my předpokládáme, že posluchači tohoto seriálu jsou přece jen z jiného těsta než tupí spotřebitelé prostých sloganů, šířených mluvícími hlavami na televizních obrazovkách. Můžeme (snad) s důvěrou předpokládat, že uši právě nyní tyto vlny poslouchající snesou i rozvitější věty. Kupříkladu takové, jaké zachycoval s urputností sobě vlastní právě kronikář Paprocký (nejenom kronikář, svým způsobem i novinář a publicista), ke kterému my řadíme přívlastek 'český,' i když čeština jeho mateřštinou nikdy nebyla.

Bartoloměj Paprocký se narodil někdy mezi rokem 1540. a 1543. v zemi Dobřínské kdesi na východě. ( Dobřínsko je území ve východním Polsku mezi řekami Vislou a Drwęcou). Pocházel z nepříliš majetné šlechtické rodiny. Mohl sice získat obvyklé vzdělání tehdejších polských šlechticů - studia na universitě a krátký pobyt na dvorech domácích magnátů - po smrti svých rodičů však byl nucen vrátit se do rodných obcí svých rodičů, do Hlahola a do Poprocké Vůle. (Vůle - polsky Wóla - není nic jiného než naše Lhota.) Sňatkem pak získal další půldruhé vesnice. Čímž si tedy moc nepomohl. Protože jeho nevěsta byla v době svatby už dvojnásobnou vdovou (a satiry jejího manžela jsou plné poněkud neomalených útoků na různé ženské neřesti), tak se vytvořila legenda, jak ta žena zlá, klevetná a neřestná dva manžely utrápila a třetímu celý život ztrpčila a hořkou žlučí proti všemu ženskému naplnila. Zdali za to vše mohla? Bůh suď. Třeba paní Jadvize Kosobudzské křivdíme. třeba to vskutku nebyla její vina, že dva své muže k hrobu doprovodila a teprve třetí její vísku podědil, a mohly to být také úplně jiné životní zkušenosti, které našeho Bartoloměje Paprockého přivedly k hlubokému poznání, že na ženu zlou nenajdeš lékaře, bys s apatykou sněd i apatykáře. Což sice přece jenom o čemsi vypovídá, i když No. Na každém šprochu, že. Prakticky hned po svatbě Paprocký svou manželku opustil. Domů se sice vrátil, jenže to bylo až pět let po její smrti. Před tímto návratem na své statky (na svého půlčtvrtého statku, abychom byli přesní) získal určitou diplomatickou zkušenost. Zúčastnil se totiž jako člen polského poselstva k Turkům. Kde všudy ale tehdy bloudil, to věděl jenom on sám. Žil zřejmě dobrodružným vojenským životem někde ve východním pohraničí (dozvídáme se od dr. Karla Krejčího), v krajinách ohrožených tureckým vpádem. S bolestí se díval na zpustošení pomezí své vlasti, poznával jadrné typy pohraničních šlechticů, jejichž portréty kreslil výstižnými verši, jistě sám nejednou tasil zbraň proti nevěřícím, snad se dostal s poselstvím až do Cařihradu.