POSLEDNÍ BOJE ŽIŽKOVY - Malešovská tvrz

POSLEDNÍ BOJE ŽIŽKOVY

'Rok 1424. naznačen jest v dějinách českých co Žižkův rok poslední, ale zároveň i nejkrvavější; všickni staří letopisové neumějí při něm vypravovati, leda o ranách, které hrozný vůdce nepřestával zasazovati národu svému, v zuřivosti a ukrutnosti sám sebe převyšovav. Tuším, že valným smířením se na sněmu svatohavelském upadli všichni kališníci u Žižky v podezření neupřímnosti a zrádného pokrytectví, jehož nenáviděl ještě více nežli zjevné bezbožnosti.'

22. listopadu 1423 poslal hejtman Jan Hvězda z Vícemilic a kněz Ambrož Hradecký Janu Žižkovi zprávu s velice závažným obsahem: 'Pán Bůh všemohoucí rač býti s tebou, se všemi bratřími věrnými i s námi hříšnými svou svatou milostí. Bratře Žižko i naši bratří nejmilejší!'

To bylo zatím oslovení a pozdrav. To závažné na sebe však už nedá dlouho čekat:

'Věz, žeť jsme jednoho z Opočenských strany zajali, vězně dosti znamenitého, který nás bezpečně zpravil, že již jeden jest s tebou ve vojsku, kterýž tě má zamordovati, a za to má ještě 30 kop grošů vzíti a již 10 kop hotových vzal. Toho mordéře zná Pavel s černou hlavou kadeřavou, tohoto listu ukazatel. A proto jsme my jeho k tobě vypravili, kterýž tě má o všem úplně zpraviti, kdož to jednají a kterak to má zjednáno býti a kdo to má učiniti, toho tobě ukázati. Kterémužto Pavlovi prosíme, abys jemu věřil, co s tebou od nás o té věci mluviti bude. Pán všemohoucí rač tě zachovati k své chvále a k prospěchu věrným obcím. Dáno v Hradci nad Labem v pondělí v třetí hodinu v noci před svatou Kateřinou, rukou tvého kněze Ambrože, Jan Hvězda, purkmistr, konšelé i tvůj kněz Ambrož.'

Jelikož doručitel varovného listu, onen 'Pavel s černou hlavou kadeřavou,' znal úkladníka osobně, ztratil dotyčný jistě víc než zbytek své vysoké odměny. Maně nás napadá: neměli bychom se nad zlořečenými praktikami husitských nepřátel pohoršit? A ami si odpovíme: nikoli víc, než je nezbytně nutno. Rožmberské prameny nás naopak zpravují o travičství táborů. Stačí, když víme, na kolik Opočenští cenili Žižkovu hlavu. Rovných čtyřicet kop pražských grošů. Jistě by za ni byli ochotni dát i víc, kdyby tušili, co je zakrátko postihne.

Těžce naštvaný bratr Žižka se rozhodl, že to tak nenechá, že takový čin volá o pomstu přímo až do nebes. Pro něj neplatilo 'udeří-li tě kdo v jednu tvář, nastav mu i druhou. Ani náhodou. Pokud to bylo jen trochu možné, vracel Žižka každý projev nepřátelství i s bohatými úroky. Nikdy nedopřál klid nikomu, kdo proti němu vystoupil. A protože atentát na něj chystala 'strana Opočenských,' byl na ráně opočenský pán. Jan Městecký z Opočna spolu s Půtou z Častolovic však zrovna v té době dleli jako vyjednávači českého panstva u Zikmunda, Žižka si proto musel najít náhradní cíl, s čímž neměl žádné problémy, protože katoličtí páni z okolí Náchoda, Opočna a Rýzmburka patřili k úhlavním nepřátelům hradeckých orebitů. Odvetou tedy sledoval Žižka několik cílů současně, a podle toho i jednal. Z Plzeňska se rychle stáhl do Hradce. Tam strávil poslední Vánoce svého života přípravou na lednovou ofenzívu. Hned po Novém roce pak vyrazil směrem na Českou Skalici.

'V den Zjevení Páně' (tedy 6. ledna) 'porazil bratr Žižka s Hradeckými ve Skalici u Jaroměře pana Jana Červenohorského, pana Arnošta z Černčic a pana Jana Městeckého z Opočna; některé z jeho lidí pobil a některé zajal.' Zpráva o novém Žižkově vítězství vylekala kdekoho. (I když po pravdě - mohli si tenkrát na zprávy s tímto obsahem zvyknout.) Hlavně poděsila stavy z Lužice, které sháněly pomoc na všech stranách. K Žitavě však směřovala jenom část orebského vojska pod vedením Hynka z Kunštátu, zatímco Žižka, o kterém nebylo do té doby několik týdnů slyšet, tak ten oblehl koncem února v Hostinném pana Jana Krušinu z Lichtenburka. Jenomže tatíku Žižkovi se nějak šturm nezdařil a tak s nepořízenou odtáhl někam k Jičínu a Bydžovu. Tam si trochu zchladil žáhu - dobyl tvrz Mlázovice a vypálil Smidary. Držitelem Mlázovic byl Jan Černín. Ten jako hejtman podřízený Haškovi z Valdštejna porazil v srpnu loňského roku u Týnce husitskou posilu vyslanou z Hradce a vlastní rukou zprovodil ze světa Matěje Lupáka. Za tento čin nyní splatil nejenom tvrzí, ale i životem. Žižka nezapomínal.

Z východních Čech si to hejtman Žižka namířil na jihozápad. Tedy do kraje, který byl pokládán za táborskou sféru vlivu. K jeho svazu se tady připojili někteří významní šlechtici, mimo jiné i Přibík z Klenové. Na Žižkovu stranu se přidaly Domažlice a po nich i Klatovy a Sušice. Aby toho nebylo ještě dost, otevřely slepému vojevůdci svoje brány Žatec a Louny, které patřily doposud k pražským spojencům. Žižkův svaz sílil, což způsobil jednak jeho přitažlivý program, jednak paktování umírněných husitů s katolíky. Ale ani jeho nepřátelé nespali. Odhadli přesně okamžik, kdy se Žižka bude vracet se svým nepočetným vojskem do východních Čech. V tu chvíli udeřili. 'Téhož roku před Svatým Duchem oblehli Žižku v Kostelci nad Labem pražané spolu s jinými,' dozvídáme se ze Starých letopisů českých; a historik Václav Vladivoj Tomek ty pohnuté události upřesňuje: 'Zdálo se, že se Žižka nacházel v tísni veliké, aspoň protivníci jeho pokládali zkázu jeho za jistou.' Řeka Labe, její ramena a přítoky obklopovaly městečko ze tří stran, všechny přístupové cesty pečlivě hlídalo vojsko svatohavelské koalice. Většina bojovníků pocházela z Prahy a uvěřila slovům kněze Jana Rokycany, že Žižku je třeba zneškodnit silou. Byly zde i družiny kališnických a katolických šlechticů. Několik desítek jezdců poslal před Kostelec karlštejnský purkrabí a další vojáky sliboval dodat. I kdyby však nepřijeli, nic by se nestalo. Katoličtí páni už vypravili jízdního posla, který měl v uherském Budíně oznámit králi Zikmundovi radostnou zvěst: Tentokrát je s Žižkou amen!

'V té době,' jak píše dvorní historiograf Windecke, 'přišla do Budína zpráva, že pražané v Čechách obklíčili Žižku, hejtmana husáků, který dozajista odtamtud již neunikne. Několik baronů, zvláště pak pán z Rožmberka, na to řekli: Vaše Výsosti, Žižka je tak stísněn, že tentokráte neujde.' Zikmund však nevěřil - po trpkých vlastních zkušenostech nebylo divu, 'a stál na svém, že ujde, i když páni chtěli se s ním vsaditi o koně mimochodníka.' 'Neujde!' 'Ujde!' 'Neujde!' 'Ujde!'

A co Žižka? Ušel.

V ranních hodinách 3. června proklouzl z Kostelce muž. Nikdo ho nezpozoroval. Směřoval na Poděbrady. Na koni se tato vzdálenost dala snadno urazit během dne. I pěšky ji bylo lze za usilovného nasazení zvládnout. Kdy Žižkův posel na poděbradský hrad dorazil, není známo, nejpozději však už 4. června ráno po probuzení věděl čelný husitský šlechtic Hynek z Poděbrad a Kunštátu, že vojsku slepého hejtmana hrozí smrtelné nebezpečí. Jeho jezdci se vyhoupli do sedel a po pravém břehu Labe se opatrně blížili ke Kostelci. Přiblížit se k městu ovšem mohli až za úplné tmy, moment překvapení hrál v jejich riskantním plánu hlavní roli. Většina Žižkových nepřátel zaujala postavení na levém břehu, tam, kde se rozkládalo městečko. Pravý břeh hlídala pouze vyčleněná skupina. Nebylo pravděpodobné, že by se Žižka pokusil probít právě tudy, přes široký vodní tok. Situaci jako vystřiženou z akčního filmu přibližuje historik Petr Čornej: 'Noc se již přehoupla do své druhé poloviny, ale ráno bylo ještě daleko. Hynkovi z Poděbrad kolovala v žilách dobrodružná krev a riskantní akce miloval. Jeho lidé se neslyšně přiblížili k nepočetnému oddílu, střežícímu pravý břeh, a bleskurychle na něj udeřili. Překvapení vyšlo dokonale. Než se kdokoli stačil vzpamatovat, Žižkovo vojsko prchalo i s nezbytnými vozy z Kostelce na druhou stranu řeky. Tam rychle zformovalo své šiky a vydalo se na cestu k Poděbradům.'

Zklamání a rozladění svatohavelských spojenců muselo být obrovské. Co teď? Zaútočit přímo přes řeku nemohli, a tak se rozhodli postupovat souběžně se Žižkou, ovšem po protilehlém břehu. Vesničanům v Polabí se naskytlo takové zvláštní divadlo: Po pravém břehu táhlo Žižkovo vojsko a na protější straně rozzuřené oddíly jeho protivníků. Pronásledování však netrvalo dlouho. Žižkovi nepřátelé se brzy dostali na pravý břeh a octli se slepému vojevůdci v patách. 'Dramatická honička však ještě zdaleka neskončila. Žižkův náskok byl minimální, v otevřené, rovinaté krajině se nepříteli postavit nemohl a k sestavení vozové hradby mu chyběl dostatek času. Ostatně, kdoví, zda by mu v nepříhodném terénu byla něco platná. Se spásným nápadem přišel v nejvyšší nouzi Hynek z Poděbrad.' Zkusí s protivníky vyjednávat. tím je aspoň trochu zdrží. Šlechtici z druhé strany nebyli proti. Zasedli s panem Hynkem a rokovali - snad o podmínkách příměří. Zatím však Žižka se svými lidmi přešel Labe a získal opět předstih. Rozčilení vyjednavači svatohavelské koalice, ti se už s poděbradským pánem nevybavovali, prostě ho zajali a poslali pod dozorem do Nymburka. 'Žižka již věděl, co udělá. Vyhne se obloukem Kolínu i Kutné Hoře a zamíří do Čáslavi. S jejím opevněním měl nedávno dobrou zkušenost. Dopoledne 7. června ještě věřil, že do Čáslavi unikne. Brzy nato mu však hlídky sdělily, že se náskok znovu výrazně ztenčil.' Začala porada. Žižkovi radil Hvězda z Vícemilic, řečený Bzdinka, Jan Roháč z Dubé (ten byl tehdy dokonce čáslavským hejtmanem), a ještě Viktorin z Poděbrad a Kunštátu, Hynkův bratr. Zvlášť Roháčovy a Bzdinkovy postřehy byly cenné. Žižka si při poslechu jejich slov vybavoval terén aspoň ve svých vzpomínkách a představách. Nakonec dal pravdu Bzdinkovi: Nebude pokoušet osud a hnát se do Čáslavi v šiku, který je snadno napadnutelný, ale. ano! Už to ví! Postaví se nepříteli tady u té vesnice. Jakže se jenom jmenuje? Kdo to ví? Jak? Ach tak. Malešov!