PRAHA, DEFENESTRACE, POŘADOVÉ ČÍSLO 3 - Metání z oken Pražského hradu

PRAHA, DEFENESTRACE, POŘADOVÉ ČÍSLO 3.

'A tehdy byli Slavata a Martinic za rušitele obecného pokoje a dobrého i za odbojníky Království českého vůbec nazváni. Na otázku, mají-li je za takové, s přísahou velikou a s pozdvihnutím dvou prstů a s křikem hlučným od stavů za takové byli vyhlášeni. A hned za tím slyšán byl hlas mezi stavy, aby s těmi šelmami do arestu neb do Černé věže bylo pospíšeno. Jiní pak volali, aby zrádci ven z okna vandrovali. K tomu vyhlášení oba dva místodržící, Slavata i Martinic, jako ohromení vedle sebe stáli, jednak bledli, jednak zase se rděli, jeden na druhého pohlížejíce a vztahováním prstů s podivením nad těmi věcmi návěští sobě lítostivě dávali očekávajíce, co se s nimi naposledy díti bude.'

Co se dělo, to už víme. Letěli z okna. Čemuž se říká po staročesku říkalo metání z okna, nová čeština užívá termín svržení či vyhazování (taky odtamtud, tedy z okna), no a pokud chceme totéž vyjádřit jednoslovně, sáhneme po latině a mluvíme o defenestraci.

Ovšem vyhazovalo-li se, proč zrovna z okna? Proč ne kupříkladu ze dveří - pak bychom mohli použít rovněž latinský termín deportace, neboť porta znamená v této řeči dveře, brána, vrata?. Proto, že svržení z okna bylo mnohem potupnější. Prakticky nejpotupnější způsob, jak vykázat nežádoucího člověka z místa, kde nemá co pohledávat (takové totální zbavení imunity). Váže se k víře, že ten, kdo opustí dům oknem, už nikdy nesmí (a ani to prý nedokáže) znovu překročit jeho práh, neboť ochranní domácí skřítkové dotyčného zpátky nepustí (ze stejných důvodů bývali na českém venkově vynášeni nebožtíci z chalupy oknem, aby se nemohli vracet dveřmi v podobě ducha nebo upíra - což byla víra naivní, neboť vždycky existovali a existují lidé, které vyhodíte dveřmi a oni se vrátí oknem a určitě to musí platit i naopak).

Nicméně defenestrace, to je taková moc pěkná tradice. Nikoli výhradně česká (z oken se svrhávalo v té době kupříkladu v Nizozemí a taky ve Španělích), leč v našich dějinách zaujala defenestrace důležité místo (přímo čestné místo), neboť u nás z oken již metalo již před lety, ba před stoletími. Přede dvěma. Takřka na rok přesně. První metání proběhlo za hojné účasti publika z oken pražské Novoměstské radnice 30. července roku 1419, přičemž z oken na věčnost putovalo deset až čtrnáct (přesně se to neví) tamních obecních zastupitelů. Defenestrace v roce 1618, k níž se v našem vyprávění jižjiž schyluje, však nebyla v pořadí druhá. Skoro ve všech publikacích (a to i odborných) se to sice tvrdí, leč pravda to není. My přece nesmíme bohaté české dějiny ochudit o defenestraci 24. září roku 1483. Bylo to rozsahem nevelké, leč významné metání. Tehdy se však nedefenestrovalo na Novém Městě pražském, nýbrž se tak dělo z oken Staroměstské radnice. Strana podobojí se tehdy cítila ohrožena katolíky, kteří tu radnici ovládali, a tak zastánci husitství provedli převrat ve všech třech pražských městech a do jejich čela zvolili svoje zástupce. Staroměstský purkmistr se tímto aktem stal jaksi přebytečným, takže - co s ním? Z okna ven. Byla to pouze jedna oběť, ale i ta se počítá, takže to byla naše druhá defenestrace, zatímco vyhazování z oken 23. května 1618 má pořadové číslo: 'Třetí.'

'Mezitím Oldřich z Vchynic (jehož tatínek Vilém se jako první začal podepisovat nikoli Vchynský, ale Kinský) , zastoupiv s mnohými jinými dveře v kanceláři a stoje proti místodržícím obrácen, k stavům ta slova mluvil nahlas: Tito králíkové mého bratra Václava o čest připravili, králi zošklivili a k tomu přivedli, že ven ze země ujeti musel, na místo jeho se vetřeli a summou, co mohli, i nám nejhoršího činili.' Václav Kinský, o kterém se zmínil jeho bratr Oldřich, brojil svého času proti císaři Rudolfovi a zasloužil se o jeho sesazení z trůnu, později se však dostal do sporu se zemskými zákony, byl uvězněn, ale uprchl i s manželkou probouranou zdí a po provazovém žebříku a emigroval do zahraničí. Za stavovského povstání (teď už nahlížíme drobet do budoucnosti) byl rehabilitován, potom však opět uvězněn, udržoval styky s císařem i s opozicí (hrál to zkrátka na obě strany) a nakonec ho císař povýšil do hraběcího stavu, což se týkalo i potomků a Václav se stává jedním z nejbohatších českých velmožů. Historik Josef Petráň o něm napsal: 'Jeho příběhy by stačily na román jednoho z Dumasů.' My ho na svých toulkách českou minulostí potkáme; teď se však už musíme vrátit do radní světnice české kanceláře, abychom nepropásli úhlavní událost, kvůli které jsme se do 17. století dnes vypravili.

'A když svoje slova Oldřich z Vchynic dobře domluvil, chtěl ještě něco více mluviti, ale hrabě z Thurnu přistoupil rychle ke Slavatovi a popadl ho za ruku, jakož i Oldřich Kinský pana z Martinic - ale vůbec ještě se nevědělo, co se s nimi díti bude, zdali budou do věže dáni nebo do arestu vzati - a šli s nimi přímo do houfu stavů, kde jiní chytivše jich přímo k oknu je táhli, a tu teprve jeden každý soudil. že budou z oken metáni. Ano i oni, když tomu porozuměli, že se s nimi nežertuje, ač dříve nic pro vysokomyslnost a vzpouru svou žádnému neříkali ani se nekořili, teď však teprve začali prositi, aby jejich hrdlům nebylo uškozeno, ruce vzpínajíce a pro Boha prosíce, nohama o zemi se opírali a o milost žádali.'