PROSTÝ, LASKAVÝ, DOBROMYSLNÝ, BEZPŘÍKLADNĚ ŠTĚDRÝ A PŘÍSLOVEČNĚ ZBOŽNÝ - Ferdinand II

PROSTÝ, LASKAVÝ, DOBROMYSLNÝ, BEZPŘÍKLADNĚ ŠTĚDRÝ A PŘÍSLOVEČNĚ ZBOŽNÝ

Právě jste nás zastihli před jednou z úhlavních křižovatek, na níž se ocitl ke konci druhého desetiletí 17. století i celý náš národ. Na královský trůn byl právě nominován další Habsburk, nebude trvat dlouho a až ten, který na něm sedí doposud (virtuálně, neboť ve skutečnosti hačal ve Vídni), tedy až zemře, stane se Ferdinand ze Štýrska naším panovníkem. Zpočátku to tak vůbec nevypadalo, ale zanedlouho se ukázalo, jaký dárek jsme v jeho osobě dostali.

'Ferdinand narodil se v Štýrském Hradci 9. července roku 1578.; v době přijetí českým králem bylo mu tedy čtyřicet let. Byl malý, zavalitý, s dlouhým nosem, mdlýma očima, řídkým, bledě ryšavým vlasem. Vlas a vous nosil po španělsku, což nerušilo celkový výraz tváře, jenž svědčil o člověku nevelkého ducha. Měl všecky vlastnosti výborného faráře venkovského, bylť veselý, dobré mysli, omezeného vědění, také i bázlivý a úzkostlivý.' Takto stručně a protikladně, ale (prý) výstižně charakterizoval francouzský historik Ernest Denis 47. panovníka na českém trůně. Ferdinand, doposud pouze Štýrský - zanedlouho však (po smrti svého bratrance Matyáše) si připojí ke svému jménu číslovku Druhý, mimo jiné král český, pochopitelně z Boží Milosti. Navzdory nedobrým zkušenostem, jež jsme s touto hlavou svého státu učinili, nepatřila jeho pověst k nejhorším. 'Tento panovník, jehož vláda je jednou z nejkrvavějších v dějinách, neměl ani kapku žluči,' tvrdí profesor Denis, a dodává: 'Tento panovník, který na chvíli moc rodu svého povznesl na stupeň; jehož nikdy potom nedosáhli Habsburkové, neměl ctižádosti.' V soukromém životě prý byl prostý, laskavý, dobromyslný, bezpříkladně štědrý a příslovečně zbožný. Říkalo se, že má ctnosti mnicha. Často držel dlouhé půsty, účastnil se procesí a poutí, nekonečně dlouho se modlil. Nosil žíněné roucho, kterým se za svobodna a potom v době svého vdovství bránil tělesným chtíčům a v době postní se do krve bičoval důtkami. Když už bylo krve dost, tak sepisoval myšlenky, jež ho v té chvíle napadaly a které by se vyjímaly v lecjakém extatickém kázání: 'Pane, srdce mé se nevyvýšilo, jsem červ a ne člověk, vyvrhel lidstva a vyvrhel chátry!' (Prosím vás, ať si nikdo nemyslí, že něco takového říkal nahlas, to ne, to on si jenom tak psal, pouze pro sebe si to psal, takové věci.)

A jak na tom byl, co se týče vztahů k opačnému pohlaví? To lze vyčíst ze spisu jeho dlouholetého zpovědníka, jezuity Lamormaina. Jezuita chválí svého svěřence za to, že se nikdy nezahleděl na hezkou dívku a že nikdy nepřijal žádnou ženu k audienci o samotě. Ferdinand byl zkrátka spíš ideálem mnišského života než člověkem z masa a kostí. Přitom byl však ženat. Dokonce dvakrát. Zmohl se i na plození dětí, s první manželkou Marií Annou Bavorskou jich měl sedm. S druhou ženou (jíž byla Eleonora z rodu mantovských Gonzagů), sice děti neměl, ale zprávy praví jednoznačně,. že k této o dvacet let mladší ženě známé svou krásou nezůstal jako manžel věru chladným. Zdali před ní padal na kolena, o tom zprávy nemáme, zato před kněžími a mnichy tak činil. On, arcikníže a později král a dokonce císař padal před sluhy božími na kolena do prachu a bláta. Víme o jeho zálibě v duchovní literatuře, zvláště rád čítával životopisy svatých, znovu a znovu se k nim vracel. Proslulá je jeho úcta k ostatkům svatých a k Panně Marii. Ač byl povahy skoro plaché, svou vírou nabyl nezlomné důvěry a zmužilosti, jež někdy až hrdinství se podobala. Jeho heslem bylo: Legitime certantibus corona. Česky: Koruna přísluší bojujícím za právo.

Jeho víra a jeho zbožnost byly jeho věcí osobní, ale co kupříkladu jeho kvality jako politika? Musíme konstatovat, že vladařskými schopnostmi nevynikal. Ještě jednou se dovoláme slov Ernesta Denise: 'Tento císař, který málem by byl provedl to, co nezdařilo se Karlu V., neměl ani důmyslu ani záliby pro vysokou politiku.' A k tomu přidáme konstatování dějepisce domácího, který se zejména dobou před a kolem Bílé hory zabýval vskutku důkladně, totiž doktora Josefa Janáčka: 'Rozhodně výjimečnou postavou na trůně nebyl. Do života českých zemí zasáhl však tento přívětivý a usměvavý muž, který na nešťastné a chudé laskav byl, neobyčejně tvrdě a krutě. Jako snad žádný jiný z Habsburků.'

'Otec jeho Karel a matka Marie, velice zbožní a poněkud slabí, útěchu za své nezdary nalézali v tom, že v něm připravovali mstitele víry. Jezuité byli přáteli domu, rádci ve dnech zlých, po vůli své vychovali ducha příštího císaře.'

'Věčné spasení dětí našich a štěstí jejich na tomto světě,' pravil k Marii vyslanec císařský, 'závisí na vychování, jaké jim dáte; svěřte je jen lidem, kteří vnitř i vně jsou katolíky.' 'První učitelé mladého arciknížete byli vybráni s úzkostlivou péčí; potom poslán byl do Ingolstadtu, bašty víry. Měl tu znamenité učitele, kteří s vynikajícími ctnostmi a znamenitým nadáním spojovali nelítostné přesvědčení: jeden byl znám jako horlivý a učený obránce neomylnosti papežské, druhý slul jako kladivo na kacíře, třetí myšlení své a všeho Tovaryšstva shrnoval v známou větu: Mluvíme-li o církvi, rozumíme tím papeže.' 'Sami stavové rakouští lekali se, jaký pán se jim vychovává, a členové rodu habsburského též potřásali hlavou, zda panovníku přísluší takové vychování klášterní. Leč matka neustoupila - Ferdinand zůstal pět let v Ingolstadtě, oddán jsa téže neustálé a neodolatelné činnosti, a když se vrátil, byl tím, čím zůstal pro všecken život svůj.'

Jeho vzdělání nebylo nijak zvlášť hluboké, dalo by se říct: takové prostřední. Národy, nad nimiž měl v budoucnosti panovat, ty neznal, o čem však jasnou představu měl, to bylo, aby nevydával v nebezpečí spásu duše své. Ušlechtilá pohnutka. Vypravuje se, že na pouti do Lorety učinil slib, že raději zemře, nežli by dopustil, aby církev byla ponížena. Na tu svoji přísahu nikdy nezapomněl, později to dokonce upřesnil, že raději chce míti království spuštěné než zatracené. Tím královstvím jsme se stali my, a jaksepatří jsme to odnesli. No řekněte sami, co nám bylo do přísah jakéhosi štýrského Habsburka, malého, zavalitého, s dlouhým nosem, mdlýma očima, řídkým, bledě ryšavým vlasem?

'Bylo stálou péčí jeho, aby neznepokojil svědomí svého, ale svědomí bývá rozdílné, jeho svědomí však nebylo svědomí panovníka, ale kostelníka,' říká s přesností takřka matematickou Ernest Denis. 'Každého dne dvě nebo tři hodiny věnoval modlitbě nebo zbožnému rozjímání, každý den počínal dlouhou modlitbou, potom přítomen býval dvěma mším, do kostela přicházel opět odpoledne, určitý čas věnoval zpytování svědomí a dlouho modlíval se před spaním; v neděli a ve svátek slyšel dvě kázaní a jestliže v sobotu zdržel se na honbě, strhal několik koní, aby nezanedbal pobožnost Panny Marie. Jeho zbožnost nebyla nijak oduševnělá: podobal se žáku bázlivému, kterýž obává se, že zapomněl na některou úlohu a zasluhuje trestu. Povahy jsa mírné, ctnostný bez boje, vedl život jednotvárný a pokojný uprostřed dětí svých, byl velmi něžný, laskavý k sluhům svým, jimž rád odpouštěl poklesky jich; okolo sebe rád viděl tváře spokojené, byl velmi štědrý, ba až marnotratný.'