PROTOŽ NECHOĎTE SE ZBRANÍ, ALE S HOLEMI - Císař Zikmund

'PROTOŽ NECHOĎTE SE ZBRANÍ, ALE S HOLEMI!'

'A když se stalo, že král Václav zemřel, hned nazítří, ve čtvrtek, vrhl se vzteklý dav, který se už neměl čeho bát, na kostely, ve kterých nepodávali pod obojí způsobou, i na kněžské domy, a ničili varhany a sochy. Pobízeni k tomu kněžími, bořili pak i kláštery - nejprve Kartouzy, klášter velmi krásný na Smíchově, který založil král Jan a který byl stavěn s velkými náklady; ten vypálili hned v pátek po králově smrti a potom do základů zbořili. Pak pobořili Břevnov, Strahov, Plesy u Prahy, klášter svatého Tomáše na Malé Straně, klášter u svatého Klimenta, u svatého Benedikta, u svaté Marie Magdaleny, na Karlově, u svatého Ambrože a u svaté Kateřiny na Zderaze, u svatého Františka.'

Jako první to odnesla už 17. srpna odlehlá kartouza před Újezdskou branou na Malé Straně. Všechno se odehrálo v živelné atmosféře bez vůdců a kazatelů. Zdá se, že přepadení obstarala spodina velkoměstské společnosti, která se (jak už to za revolucí bývá) velice pružně přiživila. Z druhého břehu Vltavy se ke klášteru přihrnuly houfy ozbrojených obrazoborců i obyčejní zvědavci. Když byl klášterní komplex s dobře zásobenými sklepy dobyt, v pozoruhodné směsici se tu náboženská hysterie mísila s řáděním opilé lůzy. 'Mnichy z kláštera vedli do Prahy, rouhali se jim a říkali: Už máme takovou moc a dovedeme dělat tak veliké zázraky, že jsme naučili němé mluvit!' Zajatce pak zástup odvedl ke Staroměstské radnici. Teprve do po delší době se konšelé odvážili vytrčit nosy ze svého útočiště a mnichy převzali. 'V sak, mniše, v sak!' zněl Prahou nový revoluční slogan. (Něco jako 'Do pytle, mnichu, do pytle!') Nervózní sběh lidu se proměňuje v bouřlivou vlnu. Houfy chudiny a městských řemeslníků se vrhají na pražské kostely a kláštery. Faráři a mniši v panickém strachu prchají. Dav ničí varhany, obrazy svatých, ornáty kněží, všechny nenáviděné symboly falešné víry a rozmařilosti církevních představitelů. S touž zarputilostí útočí Pražané o dva později na staroměstské nevěstince. Boří je a zapalují.

'Konečně vzmužily se i úřady městské a způsobily poznenáhlu opět pořádek, takže když rota jakási plašila jeptišky z kláštera svatého Františka, purkmistr pražský držel nad nimi ochrannou ruku. Ba taková tehdáž byla ještě vážnost starých zákonů v myslích vůbec, že po ztečení Kartouz, když padouch jeden rouhaje se, oblekl se v roucho posvátné a šel v něm do Prahy, páni pražští dali jej bez další nesnáze zatknouti a poté stíti.'

Ale nejenom v Praze se dělaly a dělají dějiny. V době, o kterou nám jde, to platilo dvojnásob. V Písku husité zaútočili na dominikánský konvent. Prakticky současně propukly obrazoborecké bouře spojené s vybitím klášterů v Plzni, Žatci, Klatovech a Lounech. V Sezimově Ústí, tam byl klid (zatím), dominikány tady nechali na pokoji. Celkem se dá říci, že střed a sever Čech zůstává poměrně klidný. Morava je stranou událostí. Zato v jihozápadních a hlavně v jižních Čechách, na území mocných feudálních panství Rožmberků a kláštera Zlatá Koruna, tak tam to vře. I na východě je neklid, zvlášť na Hradecku. Nebyla to náhoda - podmínky k životu právě tady byly ještě horší než jinde. A kromě toho: odedávna tu žilo tajné kacířství.

'Když se toto všecko dálo, dědic trůnu českého již dávno uznaný, král Zikmund bavil se v Uhřích na Budíně. Mnozí šlechticové z Čech hned po Václavově smrti pospíchali k němu jak o závod, zpravujíce jej o příbězích českých a poroučejíce se do jeho přízně; také úřady zemské a dvorské, purkrabí hradů královských a města veškerá, ti všichni posílali k němu, žádajíce o naučení, kterak by se chovati měli. Tehdáž však Zikmund strojil se právě k válce turecké, staré jeho boje s Benátčany zle se mu dařily a nadto půtky mezi Poláky a řádem pruským požadovaly velmi pilně osobního přičinění jeho.'

Zikmund se stal vlastně jediným Václavovým dědicem. České království mu spadlo do klína. Jeho nárok nikdo nezpochybňoval, ani kališníci, i ti počítali se Zikmundovým nástupnictvím, ale je fakt, že se připravovali. Členové svazu husitské šlechty z roku 1415 teď rozšířili svůj stavovský spolek na 'obec Království českého.' A začaly porady. Skupina Čeňka z Vartemberka byla zvlášť iniciativní: připravila návrh patnácti článků. Král Zikmund měl sice pořád ještě jiné starosti, ale až přijede do Čech, je třeba být připraven V čele tohoto petičního seznamu stály už tenkrát požadavky tří ze čtyř takzvaných pražských artikulů: Svoboda slova a zákona božího, přijímání laiků pod obojí způsobou, zákaz světského panování církve. A další body tohoto no, nebudeme říkat ultimátum, říkejme tomu návrh: Ten návrh počítal, že v zemi budou legální dvě víry. Jeden z artikulů hájil důrazně národnostní zájmy: 'Čechové aby první hlasy všudy po království a po městech měli.' Staršího data byly články, zapovídající jakékoli vnější zásahy světských a církevních soudů do českých poměrů. A další body: Článek o svobodách pražského vysokého učení, artikul o ohledech na práva sirotků, vdov i zemanů, bod o podstatném omezení odúmrti, a dohled panské rady nad 'poklady Království českého.' Pražští měšťané přišli taky se svou troškou do artikulního mlýna: Nedopustit ve městě hampejz a nevěstky a kuběny. Regulovat židovské půjčky na zástavy. České čtení evangelia a epištol. Dohled mistrů nad bludaři z vlastních řad.

Co asi dělal král Zikmund, když si ty artikuly přečetl? Inu - měl něco s krví. Začala se mu pěnit. 'Písemná odpověď králova na všecky tyto články nás nedošla; ba zdá se, že jí ani nedal. Odpověděv prý jen v ten smysl, že zamýšlel zříditi a vésti panování své v zemi týmž způsobem a obyčejem jako kdysi jeho otec, císař Karel IV., slavné a svaté paměti. Odpověď tak neurčitá a vyhýbavá byla by sotva koho spokojila i v časech sebeklidnějších, pročež když opět bylo opět naléháno naň (jak se zdá, i od královny Žofie samé), aby zvláště co do církevních věcí propůjčil se sliby určitějšími, dal jménem svým oznámiti v zemi vůbec: že až přijde do Čech (což dá-li Bůh, brzy se stane), poradí se o těch věcech s biskupy, preláty, mistry, knížaty, pány i s městy, a co řádného bude na jejich radách a naučeních, při tom že je ráčí milostivě ostaviti.'