PRVNÍ NÁRODNÍ SHROMÁŽDĚNÍ - Fiktivní podoba Jana Želivského

PRVNÍ NÁRODNÍ SHROMÁŽDĚNÍ

Na své pouti českou historií jsme dorazili do roku 1421. Je to důležitý letopočet, který o mnohém budoucím rozhodl. Stejně jako rok předešlý a stejně jako léta následující i tento byl válečný. Jakkoli to odporuje samotnému smyslu víry, kterou vyznávali všichni, válka začala být považována na normální stav věcí.

'Toho roku, totiž 1421., pohnula se spojená vojska, pražské a táborské, k městu Chomutovu a mocně je oblehlo. A když se Němci z cimbuří hradeb přicházejícímu vojsku rouhali a toho dne jeho útok odrazili, učinilo vojsko hned druhého dne, to je v neděli, útok na město, napadnuvši ze všech stran příkopy a hradby. A přesto že obyvatelé města na ně lili rozpuštěnou smůlu a vařící vodu, přece se pražané z jedné a táboři z druhé strany zmocnili spolu s hradem města, a vtrhnuvše do něho, provedli veliké loupení a zahubili všechny muže města mečem a ohněm, ponechavše jich naživu sotva třicet, aby pochovali těla mrtvých. A ti jich pochovali přes dva tisíce. A nešlechetné táborské ženy tam spáchaly hrozný zločin, neboť vyvedly z města ženy a panny, oplakávající své muže a rodiče, slíbivše jim bezpečný odchod, ale ony když vyšly z města, svlékly z nich roucha, pobraly jim peníze a jiné věci, zavřely je do jedné viničné boudy a zahubily je plameny ohně, nešetříce přitom ani těhotných, aby rozmnožily nenávist své nepravosti.'

Byla to velice krutá občanská válka. Na jednom místě upalovali husité své protivníky, jinde to bylo zase právě naopak. Vzájemné upalování se stalo jakýmsi všeobecným obyčejem. Rovněž metání do důlních šachet bylo velice oblíbeno. V tom ohni většinou nekončili vojáci jedné ani druhé strany - jako mnohokrát v historii (ale nejen v ní) dopadaly hrůzy války na civilní obyvatelstvo, i když proti němu vlastně oficiálně žádná z nepřátelských stran boj nevedla. 'Téhož roku pražané a Žižka dobyli město Beroun. V jednom domku na předměstí pak byli upáleni urození a vzácní Čechové Jan Koblih, pan Bohuslav Doupovec s otce, a spolu s nimi i jiní rytíři, panoši, kněží, konšelé a další mistři i prostí lidé.' Kronikář Starých letopisců českých se tady na chvilku vzdal své zpravodajské nestrannosti a dodal žalujícím tónem: 'Takhle tedy oslavovali boží zákon, že by si čert v pekle mohl nad takovým vražděním zamnout v ruce.' Čert, mající v pekle na starost resort Českého království si mohl svoje pařáty doslova umnout.

'Tři týdny před masopustem dobyli Kutnohorští kostel v Přelouči a obyvatele odvedli do Hory. Potom v úterý masopustní dobyli Chotěboř, když tu byl hejtmanem Petr Hromádka z Jistebnice, jenž zakládal Tábor. Pan Jan Opočenský je vylákal ven a slíbil jim na svou víru a čest, že je zachová při životě. Ale pak je pochytali a nahnali do stodol (byly jich plné tři stodoly) a upálili. Když jakási žena viděla, jak její muž hoří, skočila za ním do stodoly a uhořela se svým mužem. A tak jich tu ten pán věrolomný zahubil na sedm set. Hejtmana Hromádku pak ještě se třemi dalšími popravili v Chrudimi.'

Po akcích na jihu, západě a severozápadě Čech se na jaře roku 1421 rozhodl Žižka vystoupit rázně na obranu kalicha na východě. Tu operaci podnikl po předchozí dohodě společně s pražskými houfy. Pražané získali nejprve sami (tedy bez Žižkovy účasti) během jednoho měsíce a prakticky bez boje královské pevnosti Český Brod, Kouřim, Kolín, Čáslav, Nymburk, Kutnou Horu. Zvlášť na Horách Kutných bylo podrobení doprovázeno pozoruhodnými rituály. 'Kutnohorští vypravili se svým hormistrem a množstvím ozbrojenců své vojsko ke Kolínu napadnout pražany; když však viděli množství pražského vojska, i to, že sousední města se poddala, jakož i že hradby byly částečně pobořeny, vrátili se do Hory a poslali k pražanům své spoluměšťany poprosit, aby neničili ten klenot království, nýbrž aby s jeho obyvateli milostivě naložili a dali svobodu, kdyby někteří nechtěli státi se zákonem Božím a s pražany, aby mohli svobodně odejíti bez ublížení na statcích a životech.'

Jak to dopadlo? Dobře. Tedy pro Kutnohorské. Žádná pomsta za stovky husitů před časem naházených do kutnohorských šachet. Tuto zcela nebývalou husitskou velkorysost měl na svědomí Jan Želivský. Právě k němu se nyní upíraly zraky všech hejtmanů, proto pominul všechny do nebe volající křivdy a spokojil se s poníženým pokáním. 'V den svatého Marka vyšli Kutnohorští naproti pražanům blízko sedleckého kláštera s kněžstvem a množstvím lidu obojího pohlaví s velebnou svátostí těla Kristova v čele. A když se přiblížili k pražanům, poklekli a jeden za všechny prosil pro ně o milost Boha a pražany. A pak kněz Jan jim ve svém proslovu připomenul po řadě hříchy, kterých se dopustili, aby se jich již více nedopouštěli a oznámil jim mír a milost, danou jim od Boha a pražanů. A když se daly obě strany do velikého pláče, hned pozdvihli hlavy k nebesům, zpívajíce střídavě tě Boha chválíme, totiž Kutnohorští jeden verš a pražané druhý, a tak se plesáním vrátili s některými pražany, kteří převzali držení města a upevnili horní řád.'

Dojemná scéna. Hlavně jak Kutnohorští slibovali, že už to čestné slovo opravdu víckrát neudělají. Mezitím na jihu země vznikl bojových svaz husitských měst kolem Tábora (byl v něm Písek, Prachatice, Sušice, Horažďovice, Klatovy, Domažlice). Na východě se dával dohromady takzvaný pražský městský svaz. A právě na tom východě začali husité s ofenzívou. Žižka se k ní připojil koncem dubna (měl ještě jakési nedodělky v pracovním programu: musel zrovna upalovat pikarty), a hned poté se vydal na plen východočeských klášterů. Služno dodat, že si počínal s obzvláštní pečlivostí. Trasu si zvolil tak, aby těch klášterů a taky kostelů jich v jednom zátahu zlikvidoval co možná nejvíce. 'V tom kraji vypálil nebo částečně zničil kláštery v Pardubicích, Podlažicích a Sezemicích a četné jiné kostely. Potom obsadivše město Chrudim, opanovali táboři Mýto, Poličku, Trutnov, Dvůr Králové s četnými hrady, a bez pobití lidí, kdy se dal biskup na útěk, byla obsazena Litomyšl. A opanovavše všechna tato města, vytáhli s vojskem k Jaroměři, městu velmi chráněnému před nepřáteli a výborně obsazenému branným lidem. A když přitáhli k tomu městu, obklíčili je a učinili na ně útok a hned druhý den dobyli příkopů až k hradbám, ale ne bez značné ztráty svých lidí. Obyvatelé města pozorujíce, že by nebyli s to odolati, ze srdce prosili, aby směli bez ublížení na těle živi pokojně odejíti. A když byl dán slib, nechali je vstoupit do města - všechny měšťany i jejich ženy svlékli do košile, a vyvedše je z města, velmi mnohé utopili a jiné v polích lotrovský lid upálil. Následujícího pak dne upálili jedenadvacet kněží, kteří nechtěli souhlasiti se čtyřmi artikuly.'

Před Jaroměří se vůbec děly věci. Mezi obléhateli se objevil i staronový spojenec husitů, pan Čeněk z Vartemberka. Potupa ho ovšem neminula. 'Ten pán posílal k pražanům a táborům zemany své a sliboval, že již hotov je přistoupiti ke všem artikulům od nich žádaných; oni ale odpovídali jemu, že mu věřiti nechtějí, leč by se v tom skutečně ukázal a vytrhl s nimi do pole vší svou mocí. Přišed tedy do ležení před Jaroměř, pokořil se tu v poli na ten způsob, že poklekl nejprve on a potom přítomní všickni na kolena před svátostí večeře Páně. Kněz Jan Želivský se s nimi modlil a jim řečňoval a pan Čeněk zpovídal se veřejně z vin svých. Ptal se ho kněz Jan hlasitě: Pane Čeňku! Uznáváš-li již, že jsi zhřešil proti Bohu a obci pražské, vzdav Hrad pražský do rukou králových? I řekl pan z Vartemberka: Uznávám. A kněz Jan opět: Prosíš-li, aby Bůh a obec pražská tobě odpustili? Pan Čeněk dí: Prosím! A ihned kněz Jan uzavřel konečnou smlouvu mezi ním a obcí pražskou i pány spojenými tak, aby přijel do Prahy v den Božího těla a dokonale se smířil s obcí, a korouhev jeho, která již déle než rok na pranýři zavěšena byla, odtud složena i roztrhána.

Za první rok husitské revoluce bylo v Čechách pobořeno nejméně čtyřicet klášterů se vší výzdobou. Spočítat zničené kostely snad ani nelze. Dnešnímu člověku je zatěžko ospravedlnit tuto ničivou vlnu. Je kruté zjištění, že v chrámu svatého Víta na Pražském hradě existovaly v předhusitské době 64 gotické archy (tedy oltáře), z nich se však nezachovala ani jedna jediná. Devastace kulturních hodnot prostě dosáhla svého maxima. Když se pražané zmocnili Pražského hradu, 'spálili na návod kněze Jana (tedy Jana Želivského) se vším rouháním mistrovské obrazy a oltářní tabule velmi umělé a drahocenné, a mezi jiným, aby jejich zběsilost byla zjevnější, vystavili obraz Krista sedícího na oslíku na cimbuří kostela, a obrátivše ho tváří k Míšni, rouhajíce se pravili: Jsi-li ty Kristus, požehnej Míšni! A hned strčivše ho z cimbuří, rozbili ho na kousky.'