PRVNÍ, PROSTŘEDNÍ I POSLEDNÍ VĚCI ČLOVĚKA

PRVNÍ, PROSTŘEDNÍ I POSLEDNÍ VĚCI ČLOVĚKA (2. ZASTAVENÍ UPROSTŘED TOKU ČASU)

První léta života trávili chlapci i děvčata na šlechtických sídlech společně v uzavřeném prostředí nejužší rodiny. Šlechtické děti přibližně do sedmi nebo sedmi let obklopovaly převážně ženy. Po zvládnutí základních pohybových a mluvních dovedností začaly být děti vychovávány a vedeny k činnostem, které měly později zúročit v praktickém životě. Osvojovaly si základy společenského chování a náboženství, učily se základům čtení a psaní. Po staletí se nic nezměnilo na touze rodičů mít bystré a vzdělané děti.

I ve šlechtických rodinách se našly děti nadanější i méně nadané. Paní Eva Pětipeská musela v roce 1616 odmítnout přehnaný požadavek rytíře Šťastného Václava Pětipeského z Chýš, abych svého syna Adama učila každé ráno a večer dvě hodiny v abecedě, ale Adámek se mi zdá příliš malý k učení, neb není mu víc než jen tři léta, na čtvrtý rok mu teprva jde, aniž ještě dobře mluviti umí.'

S tím, že by se měl tříletý Adámek učit abecedu, s tím to pan Šťastný Pětipeský opravdu přehnal. Se vzděláváním se začínalo od sedmi. Tatínek sehnal soukromého praeceptora anebo ratolest poslal do šlechtické či městské školy. Ludvíček z Pernštejna prosil v sedmi letech svou maminku o přímluvu k tatínkovi (tedy on sám tak nečinil, to ho zřejmě ani nenapadlo, za něj to kdosi sepsal v jakémsi mravoučném Naučení):

Ať ráčí o mne tak pečovati,
ničemž nenadúc času mrhati,
jsem poddán člověku rozumnému,
by se uměl hoditi k věku mému.
abych se naučil čísti a psáti,
což potřebného sobě znamenati.

Při získávání vědomostí byla (abychom opět citovali Ludvíka z Pernštejna) nejdůležitější výuka jazyků:

Rač popříti k mému dobrému
též také i k utěšení svému,
k jazyku českému, k kterému jsem přirozen,
latině a německy ať jsem naučen.

O pocitech hrdosti na nově získanou schopnost zaznamenat první psaná slova a posléze i myšlenky leccos vypovídají dodnes dochované dopisy. Kluci se v nich chtěli honem honem pochlubit čerstvě nabytými vědomostmi. Konkrétně například o 8letý Petr Vok z Rožmberka, který se v dopise staršímu bráškovi Vilému napsal: Tento lístek proto k Tobě jsem napsal svou rukou vlastní, abys porozuměti mohl, jakou hrou a kratochvílí v tomto mém mladém věku se zaneprazdňuji. Sedmiletý Adam z Hradce byl na své pokroky v psaní tak pyšný, že na předem nalinkovaném papíře prosil otce o zhodnocení svých dovedností: Protož Vaší Milosti svou rukou píši, abyste ráčili věděti, že se pilně učím a píši s panem Vranovským, kdo lépe Vaší Milosti napíše, prosím, že mi ráčíte voznámiti. Jeho Milost taťka to určitě voznámil. Co, to nevíme, ale zcela jistě to bylo pochvalné.

Roku 1527. vyšla na Moravě první česky psaná tištěná kniha, a o dvacet let nato tu byl vytištěn vůbec první český slabikář (slůvko 'slabikář,' i když zní bezpochyby česky, má svého pradědečka v latině; 'syllaba' totiž znamená 'skládání.' Člověk - tedy spíš človíček- který se učí ze slabikáře, si skutečně začíná skládat z hlásek slabiky, ze slabik slova, ze slov věty) Česky se tak u nás poprvé stalo v Prostějově. Knížečka, kterou přechovávají v prostějovském muzeu, se však dnešnímu slabikáři moc nepodobá. Je to vlastně jakási brožurka. Není mi známo, nakolik se dnešní prvňáci baví obsahem dnešních slabikářů, při čtení vět 'Ema jede sama, máma mele maso' se mnou smích zrovna nelomcuje. Na druhé straně uznávám, že tyto věty nejsou ve slabikáři proto, aby rozesmávaly, nýbrž aby pokud možno rychle a spolehlivě naučily číst. Obsah nejstaršího českého slabikáře však budí dojem opravdu velké nezáživnosti.

Zpočátku to šlo. Zpočátku bylo učení pro žáčky před čtyřmi stovkami let docela radostí. Hlavní bylo zvládnout abecedu. Stejnou radost jako děti měli z prvních písmenek i jejich rodiče. Dnes se mu žáčci prvních ročníků základní školy musejí abecedu nadřít písmenko od písmenka. Před čtyři sty a více lety si ji zapamatovávali podle tohoto říkadla: A bude celé čeledi dáno dědictví ej farář jenž jest ('j' se ovšem tehdy psalo jako 'g,' tedy genž gest) hospodin i král lidí lákán mnoho měl nás někdy on pokoj rád řádem sloužil šlechetný tak tělesný ukázal velikost v sobě věčnou za život.

Vydáním prvního českého slabikáře si Prostějov v české kultuře náramně šplhl. Takovým prvenstvím se žádné jiné centrum knihtisku u nás pyšnit nemůže. A což teprve, když (možná) tím autorem byl prostějovský rodák. Byl to jistý Kašpar Aorgus, česky zvaný též jako Neděle.