PRVNÍ, PROSTŘEDNÍ I POSLEDNÍ VĚCI ČLOVĚKA

PRVNÍ, PROSTŘEDNÍ I POSLEDNÍ VĚCI ČLOVĚKA (1. ZASTAVENÍ UPROSTŘED TOKU ČASU)

Tato schůzka na toulkách českou historií je třístou devadesátou pátou, a než dorazíme k dílu čtyřstému, tak se pozastavíme, posečkáme, setrváme, neboť nás čekají již vbrzku věci veliké a zásadní, které budou měnit tok našich dějin. Obáváme se, že v celém tom očekávaném mumraji české války nebude příliš ohledů na všední osud jedinců, a tak si jich všimněme teď. teď, dokud je ještě čas a ještě se z okna nevyhazuje a ještě se nebuntuje proti císaři a u letohrádku Hvězda se ještě nehoufují válečné šiky a na náměstí před námi stále ještě nesviští dobře nabroušený katovský meč. Pojďme si vyprávět o Prvních, prostředních a posledních věcech člověka, jak je znali před čtyřmi stovkami let.

'Za výraznými rysy krajiny, nástroji a stroji, za těmi zdánlivě nejchladnějšími texty, i za institucemi, jež jsou zdánlivě nejvíce odděleny od těch, kdož je zřídili, chce historii zachytiti lidi. Komu se to nepodaří, bude přinejmenším nádeníkem historické erudice. Dobrý historik se podobá obrovi ze známé pověsti. Ví, že tam, odkud cítí člověčinu, je jeho kořist.'

My jsme věru daleci toho, abychom se pokládali za nefalšované historiky, a aby nás snad někdo měl za obry, to už vůbec ne. Leč snažíme se věru (seč jsme s to) v pachu dávných foliantů i mezi stránkami ještě čerstvě vonícími tiskařskou černí čichat tu člověčinu, neboť i ona je naší kořistí, nejenom francouzského dějepisce Marca Blocha, které se uvedené myšlenky dopustil již v polovině minulého století. Lidský život lze rozdělit do několika etap. Což není výmysl století dvacátého nebo našeho, o to se pokoušeli naši předkové již před věky. S výsledky různými - došli od trojky až ke třináctce. Nejčastěji se rozpočítalo do tří: Dětství. Dospělost. Stáří. Byly však pokusy (a to na biblickém základě) označkovat lidský život na pět etap: Děti do sedmi let (což jsou infantes), mládež do 14 let (neboli pueritia), po nich se dospělo do věku mladického (adolescentia, a to do do 24 let; po nich zralí muži (neboli viri) do padesátky. Decrepiti - to byli ti od padesáti nahoru. Moudří a spravedliví. (Takové dělení lidského života použil autor už v české středověké hře Tkadleček.)

A jsme v renesanci: V té době se těšilo rozdělování lidské existence na deset sedmiletých cyklů. Dohromady sedmdesát let. V té době požehnaný věk. 'Všech dnů a let člověka jest 70, neb - jestli kdo silnějšího přirození - 80 let.' Tohleto přesvědčení se objevilo i na rakvi Karla staršího ze Žerotína, a podobného schématu se přidržel i Jan Amos Komenský ve svém obrázkovém slovníku Orbis sensualium pictus: 'Člověk jest nejprve dítě, potom pachole, za tím mládenec, odtud jinoch (mladý muž), k tomu muž, potom zatím starší muž, naposledy starček.' Na rozdíl od předešlých katalogizátorů si Komenský všímal i pohlaví ženského: 'Na druhém pohlaví jsou to děvčátko, děvečka (či mladice). panna, žena (neboli paní), stará žena, a baba - ostaralá žena.' (Tu babu ostaralou si mohl Jan Amos odpustit, že. Anebo to vyjádřit jemněji.) Na nejvyšší stupeň postavil učitel národů společně mladého muže a mladici (to je skoro jako dnes).

Třinácte tabulí věku lidského - sepsal Bartoloměj Paprocký z Hlohol a z Paprocké Vůle, rodem Polák z Mazurska, který notný kus života prožil u nás a jež byl hostem na naší minulé schůzce. Ve své knize dělí život nezvykle do třinácti etap. Dvě z nich - narození a smrt - se neoznačují trváním, ale pojmenovávají pouhé stavy ohraničující lidský život. Dětství a dospívání rozdělil do tří fází, ale od dvaceti už pokračuje po desetiletích. V kolika že skončil? Paprocký umřel. neměl ani pětasedmdesát. Ale pokud snad někdo myslí lidský věk v jeho pojetí, tak - u devadesátky. Zatímco všem ostatním etapám lidského života zasvětil dvě tištěné strany, poslední věnoval víc než padesát. Podle něj je vlastně celý život pouhou přípravou na smrt. Proces umírání je dlouhý a začíná vlastně okamžikem, kdy se člověk narodí.

Paprockého devadesátka - to ovšem nebylo nic proti rovné stovce, ke které dospěl luterán Tobiáš Mouřenín z Litomyšle. Ten zveršoval divadelní hru s příznačným názvem Věk člověka a v ní rozdělil lidský život do deseti dekád. V dramatu tom spolu rozmlouvají Poustevník, Svět, Ďábel a Smrt, a nenechávají na člověku nitku suchou. Když tak postupujeme od mládí do zralejších let, tak jsou to lidské neřesti jako zbytečný přepych, příliš bujarý život, frej, karban a holdování alkoholu, ve stáří k tomu všemu přistupuje ještě lakota, paličatost a touha po světských úřadech (což však tak docela neplatí, neboť touhu po světských úřadech pociťují i mladíčci a slečny bez praxe). 'Pachole v desíti letech. Mládenec ve dvacíti. Jinoch ve třicíti. Muž ve čtyřiceti. Dospělý v padesáti. Lakomec v šedesáti. Starec v sedmdesáti. Kmet v osmdesáti. Mrzák v devadesáti. Kůže kostí ve stu letech,' říká autor dost natvrdo a ještě to rozvádí: Od útlého mládí je lidský život plný radovánek a rozkoší, pro něž nezbývá čas zamyslit se nad smyslem života. Teprve tváří v tvář Smrti se světské radosti promění v trápící starosti, jak o tom mluví na konci hry Stoletý:

Auve, auve, dobře to pociťuji,
a teprv hříchů svých želím, lituji,
které jsem spáchal za života svého,
a posavad jen přidržel se zlého.
Ó Bože! Kterak před tebou obstojím
a všecky rozkoše světa vyslovím,
jichž jsme užíval s pejchou, nádherností,
s tyranstvím, nevýmluvnou ukrutností!
Protož ležím teď, v ouzkosti čekaje
a hrozného ortele se lekaje,
kterýž na mne Bůh vyřkne v zuřivosti,
ó bych se nenarodil v mladosti!