PÍSNIČKA, KTERÁ VYHRÁLA BITVU - Gloriet aneb Klobouk u Kouta na Šumavě

PÍSNIČKA, KTERÁ VYHRÁLA BITVU

'Když vtrhli křižáci do země, pálili neopevněná městečka a vesnice a oblehli město Tachov. Čechové, když se zase sjeli, vytáhli proti nim hned a měli podle odhadu asi ke čtyřiceti tisícům lidí. Den před Nanebevzetím Panny Marie (tedy 14. srpna) sešikovali ráno své vozy u Chotěšovic a táhli celý den v bojovém seřazení na nepřítele k Domažlicům, neboť Němci, když slyšeli, že se Čechové blíží, už odtáhli od Tachova.'

Pálení, vraždění, znásilňování a rabování křižáků v západním českém pohraničí muselo dostoupit hrůzných rozměrů, když se nad ním rozhorlil i jinak střízlivý kronikář, mistr Vavřinec z Březové. Ve své Písni o vítězství u Domažlic si přeje, aby

Ježíš Kristus rozptýlil vůdce, vévody a sšikované národy, které se sešly v plucích svých ze všech čtyř končin světových, všech křesťanských těch míst a tříd, všech služeb, jež kdo může mít, to z císařovy milosti a z legátovy moudrosti s bohatství strojů válečných, přerůzných druhů tajemných se stany, s vozy mnohými, se zásobami skvělými, by věrní byli zničeni, kdo vyznávají učení Tvé v jeho čistých základech, ó Učiteli duší všech. A nyní vojska zběsilá, jichž děsivá je přesila, svůj strach před Tebou zakryjí a skryté jedy vylijí - tu v domy, statky po kraji požáry zhoubné vrhají a vraždí - vše ať zahyne! - před Tebou, králi, nevinné, a panny naše hanobí, i ženy, jež si podrobí, až umírají ubité. Tu podlost všichni vidíte těch krutých kmenů barbarských, jež přesahuje každý hřích - ó neslýchané zločiny na tváři české otčiny!

Zprávy o kritickém ohrožení Domažlic způsobily, že ještě před svítáním 14. srpna husité znovu vyrazili na pochod. Při soudobém stavu cest zní skoro k nevíře, že vzdálenost více než třiceti kilometrů překonali zhruba do druhé hodiny odpolední. A to už měli během uplynulých necelých dvou dní v nohách pochod skoro sedmdesátikilometrový. Naštěstí mezi braniborským markrabětem Fridrichem a papežským legátem Cesarinim vázla komunikace. Ti dva spolu sice mluvili, jenomže si nerozuměli. (To se občas politikům stává. I dnes. Po pravdě: nejenom politikům.) Jakmile se 14. srpna ráno markrabě Fridrich dozvěděl o brzkém příchodu nepřítele, nařídil své části vojska přesun směrem ke Kdyni, aby zabezpečil ústupovou cestu přes Všerubský průsmyk. Saské ležení na východní straně města bylo z tohoto hlediska ve výhodě, a proto asi vrchní velitel nepovažoval za nutné kardinála informovat. Když Cesarini spolu se saským kurfiřtem vystoupil kolem deváté hodiny na blízký pahorek (říká se mu Baldovský opodle blízké vesnice), aby obhlédl situaci, spatřil ke svému údivu dlouhé kolony vozů na ústupu od města. Telefon k dispozici pravda nebyl, tak musel stačit rychlý posel. Ten se od braniborského markraběte vrátil se vzkazem, že vojsko zaujímá výhodnější pozice pro boj s nepřítelem. Vrchní velitel dal podle všeho zřídit na dosud neurčeném místě vozovou hradbu. Na její ochranu vyslal kardinál svou italskou jízdu. Při všech těch přesunech nastal zmatek. Velký zmatek. Všechny cesty byly ucpané, nervozitu navíc zvyšovaly pověsti o blížících se husitech. Mobilizační plán se zhroutil hned v počátcích, hlavně selhala časová koordinace, takže opravdu vážný úder se dostavil jen z jedné strany, od západu, od bavorského Weidenu. Nejhorší na tom všem však bylo to, co nebylo vidět, ale co už bylo slyšet.

'Byly již asi tři hodiny z poledne, když v ležení křižáckém, prostírajícím se v krajině mezi Týnem Horšovským, Chudenicemi a Domažlicemi roznesla se rychle pověst, že tábor husitský se blíží a že nastává tudíž boj rozhodný. Ačkoli husité ještě asi míli vzdálí byli, aniž jich bylo viděti, však již rozléhal se nezvyklý rachot pochodu vozového a zpěv celého táboru hlučný „Kdož jste boží bojovníci“ dorážel k srdci bystřejších posluchačů mocí zázračnou.'

Kdy a kdo tuhle píseň složil, se už přesně neví. Snad to byl Bohuslav z Čechtic, ale se zárukou tato informace není. V té písni se vlastně odráží totéž, co v Žižkově vojenském řádu. Najdeme v ní politické zdůvodnění zápasu, taky jsou tam konkrétní příkazy k udržení bojového pořádku, nechybí výčet povinností jednotlivých složek vojsk. S určitým zjednodušením bychom mohli říct, že jde o zhudebněný výtah kázeňských a takticko-operačních zásad vojáka. Společný sborový zpěv - to byla vlastně jakási forma instruktáže, vojáci si tak opakovali souhrn základních pouček.

Ktož jsú boží bojovníci a zákona jeho, prostež od Boha pomoci a doufejte v něho, že konečně s ním vždycky zvítězíte. Kristus vám za škody stojí, stokrát víc slibuje; pakli kdo proň život složí, věčný pokoj mít bude, blaze každému, kdo na pravdě sejde.

Tenť pán velí se nebáti záhubců tělesných, velíť i život složiti pro lásku svých bližních. Protož střelci, kopiníci řádu rytířského, sudličníci a cepníci lidu rozličného, pomnětež všichni na Pána štědrého.

Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte, Pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte a před nepřáteli neutíkejte. Dávno Čechové říkali a přísloví měli, že podle dobrého pána dobrá jízda bývá.

Heslo všichni pamatujte, kteréž vám vydáno, svých hejtmanů pozorujte, retuj druh druhého, hlediž a chraň se každý šiku svého. Vy pakosti a drabanti, na duše pomněte, pro lakomství a loupeže životů netraťte a na kořistech se nezastavujte. A s tím vesele křikněte, řkúc: Na ně, hr na ně! Zbraň svou rukama chutnejte, Bůh pán náš! křikněte!

Ta písnička, ten zpěv, který se ozýval, aniž by bylo vidět toho, kdo jej šíří, to muselo způsobit hotový šok. Dá se předpokládat, že husité museli vypadat jako zjevení z jiného světa. Vždyť přece ještě včera., předevčírem měli být někde u Berouna! Kde se tady proboha berou? 'Kardinál Julián s vévodou saským, vystoupiv na horu jakousi (my víme, že to bylo návrší na vesničkou Baldovem), vyslal rychle k nejvyššímu veliteli, žádaje, aby především ta hora obsazena byla. Nenadále však spatřil odtud veškeré ležení německé v divném pohnutí: vše se hemžilo, křik a hřmot se vzmáhal vůkol, zmatek posedl zástupy, vozy vytrhují se z řádů a rozcházejí se, jezdci rozptylují se po tlupách a předjíždějí jeden druhého, ale vše směrem nazad a nikoli kupředu.

Co jest to? volá kardinál poděšený, proč vozy metají náklady své na zem? Ale dříve nežli vzpamatovati se mohl, přišla mu zpráva od markraběte braniborského, že vojska všecka jsou na útěku, aniž prý možné jest udržeti jich; pročež aby pilen jsa zachování svého, pospíšil sobě k lesům také, pokud nebude pozdě.'

Rozhodujícím faktorem celkového rozkladu křižácké armády byla prostě skutečnost, že husité se před Domažlicemi objevili dřív, než se stačila zformovat k obranné bitvě. Některé houfy se nestačily přesunout do udané polohy, a proto to raději vzali nejkratší cestou na západ k hranicím. Jízdní oddíl Jindřicha z Plavna spolu s kardinálem, vyděšeným na smrt, ustupoval velkou oklikou kolem hradu Opálka k Nýrsku, odkud pak dostihl vojsko würzburského biskupa. Co tedy vlastně zbývalo Čechům, než je hnát cestou, odkud přišli?