REJSY - Husitská rejsa

REJSY

Po vyhrané bitvě u Tachova šli husité do ofenzívy. Což se projevilo tím, že přenesli válku na cizí území. Nastal čas rejs - neboli spanilých jízd. Kraje, které doposud sloužily jako seřadiště a potravinová základna křižáckých armád, okusily, co znamená přítomnost cizích vojsk.

'V sobotu před Narozením Panny Marie pan Hynek z Valdštejna řečený též z Kolštejna, a pan Smiřický s čeledí Jana z Městce a pana Půty z Častolovic, celkem asi se šesti sty jezdci vnikli do Starého Města pražského z podnětu některých pražských měšťanů, kteří je vpustili do Prahy.'

Sobota před Narozením Panny Marie měla v roce 1427 datum 6. září. Od bitvy u Tachova uběhl právě měsíc. V době nepřítomnosti polních obcí si páni naplánovali tako-vé. no, poněkud zvláštní vojenské cvičení. Jeho cíl: Ozbrojený přepad hlavního města. Vskutku podivný druh branného cvičení. Šlechtičtí přívrženci Korybutovičovi a stoupenci míru s králem Zikmundem, (byli mezi nimi kališník Diviš Bořek z Miletínka, katolíci Jan Městecký, Půta z Častolovic a jiní), ti všichni se domluvili (vybrali na tu spikleneckou schůzku Kolín), že Prahu vezmou útokem. 'Vpadli do Starého Města s napnutými samostříly a spustili pokřik; chtěli se zmocnit Prahy a ovládnout ji,' líčí nám situaci Staré letopisy české. Staroměstští je nechali bez překážky vjet na svůj hlavní rynk. Spiklenci přitom provolávali heslo: 'Pokoj svatý!' Což muselo dost zvláštně kontrastovat s těmi napnutými samostříly. 'Ale staroměstští obyvatelé byli pohotoví, stavěli zátarasy a napínali řetězy a hned na ně udeřili, takže je všechny pochytali nebo pobili porůznu na ulicích.' Hynek z Kolštejna našel smrt v domě na rohu náměstí a Dlouhé třídy, Jan Smiřický zhruba s polovinou svých jezdců zase upadl do zajetí. Oběti na životech činily asi stovku korun lidí. 'Mnozí utíkali přes řeku nad mostem k Malé Straně a utopili se; jiní se poschovávali po domech u příbuzných nebo u známých.' Ještě většímu masakru zabránil Jan Rokycana. 'Mistr se oblékl do komže, aby ho všichni poznali, protože na Staroměstském náměstí stáli dvěma řadami rozlícení lidé se zbraněmi v rukách a čekali, koho tam povedou, aby ho zabili. Ale Rokycana komží přikrýval ty zajatce a tak je vodil do vězení, aby je tam nezabili; komži měl celou zkrvavenou.' Četní útočníci však stejně neunikli krvavé uličce s dvěma řadami tasených mečů. Někteří z těch, co přežili, byli na základě soudního výroku sťati, další čekalo vyhnanství. Na radnicích proběhla čistka, podezřelí konšelé a zrádní úředníci byli nahrazeni novými muži, přičemž došlo pravděpodobně k opětnému sjednocení pražských měst pod společnými konšely a jedním purkmistrem. 'V okolnostech takových nemohl pražanům jinak než vítaným být příjezd hlavního vojska táborského a sirotčího, které pod vedením kněze Prokopa Holého přitáhlo v deseti tisících pěších a osmi stech jízdných z Plzeňska do Prahy. Za tři dny nato obehnán byl Kolín od spojených těchto vojsk a pražanů. Po celé čtvrtletí pan Diviš Bořek z Miletínka s čeledí ještě dalších pánů velmi statečně tohoto města bránil a časté na ně útoky odrážel, ačkoli věže a zdi městské na mnohých místech povaleny byly. Teprve před Vánocemi vzdal se města úmlu-vou, když měšťanů valná část nechtěla se již brániti; i obdržel s čeledí a družinou asi sta branných lidí čestný z města odchod.'

Začátkem roku 1428. začali husité s rejsami. Podle německého výrazu Reise = jízda, cesta. Oddíly husitů překročily hranice několikrát už dřív předtím, tu při pronásledování prchajících nepřátel, jindy za účelem spížování nebo okamžité odvety. Jenomže tyhlety akce mívaly povahu spíše krátkodobých a omezených výpadů. Předehrou k rejsám byly dvě trestné expedice rok předtím. Zjara se husité podívali z Moravy k sousedům do Rakous, v létě se vydali na opačnou stranu, do Lužice. Jaký měly ty návštěvy cíl? Preventivním úderem ochromit přípravy nové protičeské ofenzívy. Ono se už totiž stalo skoro pravidlem, že od severu a od jihu k nám přicházely za křížových výprav podpůrné útoky - je-jich smyslem bylo usnadnit tlak na hlavním směru, tedy od západu. Na první skutečnou spanilou jízdu vyrazili táboři a sirotci s podporou pražských a moravských oddílů směrem na Slezsko.

Již při samotném přiblížení se husitského tábora města některá, jako Ostrava, Osoblaha, Střelín opuštěna byla strachem od obyvatel svých. Ačkoli se Opava ubránila prvnímu útoku, Václav, kníže opavský, poddal se s městem Hlubčicemi a s Hradcem Opavským dobrovolně a jak se pomáhati Čechům podobojím. Potom obehnán byl Hlohov a dobyt útokem, i jato v něm výše tisíce oděnců, panošů, měšťanů. Když nato knížata a města a biskup vratislavský postavili se polem u Nisy, dne 18. března stala se bitva krvavá před městem, v níž ke dvěma tisícům Slezáků pobito aneb v řece utopeno a Če-chové vtrhnuvše do předměstí, popálili je i s vozy nepřátelskými v něm. Z toho přibylo Slezákům strachu náramně a od té doby nechtěl nikdo více staviti se kacířům na odpor.'

Nisa sice do rukou Čechů nepadla, ale mnoho nescházelo. Slezské vojsko složené hlavně ze sedláků se totiž dalo na útěk. Husité se ale obléháním nezdržovali, což platilo i v případě Vratislavě, a rychlými přesuny zvyšovali paniku sousedních knížectvích. Taktiku bleskových plenivých úderů od té doby polní vojska praktikovala se spolehlivým úspěchem při všech svých dalších zahraničních jízdách. Na druhé straně zase ohrožená strana poznala, jak lze zmírnit pohromu. Výkupným přece. První z těchto smluv (aspoň co víme) uzavřeli husitští hejtmané s radou města Minstrberku (to jsou dnešní polské Ziębice). Ta knížata, která se zdráhala sáhnout hlouběji do pytlíku, utrpěla později mnohem větší ztráty. Popelem tak lehla města Falkenberk a Břeh. 'Buď jak buď, to vždy jisté jest, že táboři a sirotci, vrátivše se asi v polovině května do Čech zase, přivezli s sebou velký plen a vozy plné kořistí rozmanitých.' Hospodářská a jiná blokáda, kterou měly být husitské oblasti sraženy na kolena, byla touto 'spanilou jízdou' trvale prolomena. Respekt z husitských zbraní ještě víc stoupl. S vývozem revoluce to bylo horší. Za hranicemi k husitům jaksi nepřilnuli. Asi v tom nějak bránila nenávist obecného lidu k loupeživým vetřelcům. Když vám totiž někdo vnucuje revoluci (a přitom vás obere o poslední), - tak k němu ne a nepřilnete.