ROK 127. (A POSLEDNÍ) LUCEMBURSKÉ VLÁDY U NÁS - Barbara Celjská

ROK 127. (A POSLEDNÍ) LUCEMBURSKÉ VLÁDY U NÁS

'Toho roku 1437. po svatém Václavu pan Jan Hertvik z Rušinova, Chval z Říčan, Beneš z Mokrovous a jejich přívrženci vyhlásili nepřátelství císaři a spolu s nimi také kněz Bedřich z Kolína. Stěžovali si na císaře, že nedodržuje některé články kompaktát a dohod, jak pan Diviš Bořek oznámil na staroměstské radnici, kam přijel se zárukou bezpečnosti jako zástupce kraje hradeckého, chrudimského a vysokomýtského; řekl, že císař s tou smlouvou Čechy chytře napálil.'

Vlastně už v tom milém názvu, který dal bodrý český lid kompaktátům, byl zachycen vztah, jaký k nim naši předkové měli: 'Komprdáta.' Boj o to, aby i hubený výsledek, zakotvený v kompaktátech, byl proměněn v skutek, tak ten se protáhl na celou poděbradskou epochu. Církev spatřovala v ústupcích provizórium, jehož výsledky se dřív nebo později stejně anulují. Snad nebude škodit, když si zopakujeme, co kompaktáta připustila. Především, že přijímání krve Kristovy laiky je možnou, beztrestnou formou podávání svátostí oltářní, oněch 'hodů lásky,' nejposvátnějšího obřadu katolíků. Nařídila křesťanům všech zemí, aby napříště s Čechy zachovávali mír a považovali je za věrné a pravé syny církve. Takové bylo obsahové jádro jinak rozlehlého, krkolomně mnohomluvného a záměrně zašmodrchaného souboru dokumentů. Když Češi dostali oficiální povolení užívat kalich, problémy nevymizely. Nevymazalo to ani hříchy minulosti, ani nedůvěru k národu, jemuž církevní otcové připsali na vrub 78 bludných článků a o němž se tradovalo, že 'neexistuje kacířství, aby se ho Češi nechytli!' Konflikt se přitom nestavěl jako spor věřících s bezbožnými. To ani nešlo. Kdekoli se Češi objevili, čišela z jejich chování i skutků víra naopak až exaltovaná. (My jsme vždycky všecko přeháněli) Zdůrazňovala se proto zvrhlost této přísné nábožnosti. Fakt, že kdekterý kališník z těch nejnižších společenských vrstev rozuměl subtilním naučením Písma a po svém zaníceně konfrontoval názory s bližními, byl tendenčně vysvětlován takto: 'Shrbivé báby a pošetilí starci na pivě nebo na víně sedíce tajemství Svaté trojice prokletými otázkami zpytují.' Ale v kompaktátních dobách se už tolik nevykřikovalo do světa, jací jsme kacíři, jenomže i nadále byly Čechy zemí podezřelou, její obyvatelé nedůvěryhodnými lidmi, prostě odpadlíky. Dnešním termínem řečeno - ztratili jsme před světem tu správnou image. My si těžko dovedeme dnes představit, jakou obrovitou setrvačnou sílu musely mít ústně šířené, mnohonásobnými procesy deformované fámy o našem národě v oněch časech bez médií, bez rychlé dopravy, bez pružné komunikační sítě. Fakta byla méně důležitá než emoce a fantazie. Jednou zformované veřejné mínění se stalo nehybným zahnívajícím blátem. (Mluvíme stále o 15. století., i když mnohé z toho takto plasticky vylíčeného známe důvěrně i ze století dvacátého a dvacátého prvního). Češi (přes svůj smír s církví, přes oficiálně vydané vysvědčení pravověrnosti) dál po léta budili 'hnusivý odpor.' Zůstávali pro daleké okolí - kacířským plemenem.

'Mezitím začal Zikmund churavět a nemoc zvětšovala obtíže stáří.' Což platí nejenom pro obyčejné, nepomazané, nekorunované a neprivilegované smrtelníky, leč jako jediná opravdová spravedlnost na světě i pro jeho mocné. 'Císařovna Barbara byla znepokojená starostí o udržení vlády.' Císařovna Barbara. Již druhá Zikmundova manželka. Ta první, Marie, zemřela po sedmi letech manželství, v pouhých jedenadvaceti letech. Díky ní se Zikmund stal uherským králem. Když ovdověl, tak v tom vdoveckém stavu setrval celých šestnáct let. Jeho druhá žena Barbara se narodila v době, kdy jeho první žena odešla na věčnost. Byla totiž o celé čtvrtstoletí mladší než manžel.

Barbara. Z jakého vlastně byla rodu tato římská císařovna a uherská královna (nikoli však česká, protože Zikmund ji nedal nikdy korunovat)? Její předkové byli celkem málo významní hrabata Celští. (To jméno se odvozuje od slovinského města Celje - tehdy patřilo uherskému králi.) Ti byli známí svou tvrdostí, vášnivostí, poživačností a také nevázaným životem. Barbora - pokud to bylo možné - tak ještě nevázanějším. Chtivost moci u ní byla spojena s tělesnými vášněmi, které se projevovaly značnou sexuální aktivitou. 'Byla to žena nesmírně smyslná,L píše o ní Eneáš Silvius Piccolomini. Barbara byla pro tyto své aktivity vybavena náležitě fyzicky - vynikala neobyčejně tělesnou krásou, štíhlou postavou, bělostnou pletí s několika maličkými pikantními pihami. Dlužno říct, že atraktivitou si nijak nezadala se Zikmundem, takže byli pokládáni za nejkrásnější manželskou dvojici té doby. A co se oné náruživosti a smyslnosti týká - neměli si co vyčítat. Je známo, že Zikmund měl nepřehlednou řadu milenek (nakonec žil dlouho dobu jako vdovec, to už tu padlo), ale jeho příkladu záhy následovala i mladá královna. 'Žila veřejně se souložníky a muže častěji sváděla, než sama byla sváděna.' Mezi její milence patřili například Friedrich Hohenzolernský, Arnošt Habsburský anebo rytíř Jan z Walenrodu. (Samí lepší lidi.) Byl to v nejednom případě sám Zikmund, kterou svou manželku naváděl k nemravnému životu. 'Cizoložník promíjel cizoložnici,' tuhle poznámečku utrousil i náš kronikář Eneáš. On toho o Barbaře utrousil víc. Císařovna se totiž netajila názory, za které by každá jiná skončila na hranici:

'Necítila se vázána ani křesťanským náboženstvím, ani kterýmkoli jiným, a dokonce popírala, že existuje nebe a peklo. Často prý plísnila své služky, že se modlí a postí; prý své tělo zbytečně vysilují a věří, že usmíří slovy vymyšlené nebeské božstvo. Má se žít příjemně, dokud je člověk živ, a oddávat se rozkoším. Jen to je dopřáno člověku, jehož duše umírá zároveň s tělem. Snílkové jsou ti, kdo si slibují posmrtný život. Ten názor se shodoval s jejími mravy. Neboť ti, kteří zanechali pěstění ducha a oddali se tělesným rozkoším obtíženi břemenem hříchů přijímají snadno nikoli ty zásady, jejichž působením by se vymanili a život napravili, nýbrž ty, pomocí nichž by mohli dokázat správnost započaté cesty. Pro hříšné mysli není žádná útěcha platnější než ta, když se domnívají, že smrt znamená úplný konec člověka. Jedinou spásou pro člověka, který nedoufá, že přijde do nebe, je nebát se pekla.'

Poté, co se stal Zikmund uznaným českým králem (to bylo až v roce 1436), se začala královna Barbara (i když nikoli česká královna) zajímat o víc o české poměry. Naučila se česky, a učení jí šlo dobře; s dětmi příliš práce neměla, protože porodila pouze jedinou dceru, poslední Lucemburkovnu Alžbětu. Svou korespondenci s domácími politiky vedla v češtině. Zároveň se připravovala na své nové postavení v rozdělené zemi. Na rozdíl od ní její manžel Zikmund zdráv nebyl, a co se věku týká, blížila se mu sedmdesátka. Jak už nás informoval Eneáš Silvius, císařovna Barbara náboženství a víře moc nedala, ale jako manželka katolického panovníka měla mít blíž k českým katolíkům, například k Oldřichovi z Rožmberka. Měla mít, ale - neměla. 'Zikmundova manželka Barbara byla Ptáčkovou spojenkyní,' uvažuje ve své knize Podivuhodné příběhy spisovatel a historik Miroslav Ivanov. No a pan Hynce Ptáček z Pirkštejna (stejně jako například Aleš ze Šternberka) byl kališník. Barbaře přitom nešlo jenom o nastolení své vlády v osiřelém království. Ve hře byla i otázka nástupnická. Šlo především o Barbařinu dceru (tedy Alžbětu), která byla provdána za Albrechta Rakouského. Počítat se však muselo i s Barbařinými dvěma vnučkami (ty se jmenovaly Anna a Alžběta). 'Barbara se začala tajně domlouvat s Poláky o českém trůnu.' Vymyslela rafinovaný plán. Chtěla se jako vdova, přesněji: chtěla se jako budoucí vdova provdat co nejdřív za polského krále, tehdy třináctiletého. Táhlo mu už na třináct, klukovi, zatímco Barbaře? Padesát jí ještě nebylo.. A zda jí to nepřišlo bl- chci říct nepatřičné? Co bylo kdy kde komu bl-. chci říci nepatřičné, šlo-li o moc? 'Žena, již stařena,' říká Eneáš Silvius; ve skutečnosti bylo Barbaře jak víme teprve nějakých pětačtyřicet, 'pojala úmysl znovu se vdát, zapudila z mysli dceru, která vyrostla v naději na královský trůn a provdala se za rakouského vévodu Albrechta, a neuvažovala o ničem jiném než o radostech nového manželství. Jak nevyčerpatelná smyslnost ženy, která čím je blíže hrobu, tím více touží po manželském loži a svatební pochodni a horlivě o ně usiluje!' Kdyby to ale Barboře s těmi divokými zásnubami nevyšlo, tak měla v zásobě svoje dvě mladičké vnučky. Ty by mohly nastoupit na její místo a ona by se 'skromně' spokojila s poručnickou vládou nad třemi královstvími.