ROZPAKY A ČINY - Busta krále Matyáše

ROZPAKY A ČINY

'Dne 12. dubna 1611. roku začal v Praze generální sněm království českého, markrabství moravského, knížectví slezského i obou Lužic. Pasovští ještě řádili v jižních Čechách, ale v metropoli země už páni sesazovali Rudolfa. Přes mnohé rozdílné názory mezi takzvanou španělskou strany (tj. katolíky) a stavovskou protestantskou opozicí celkem nebylo sporu o tom, že Rudolf musí okamžitě abdikovat. Také na jeho nástupci se stavy shodly. Jediným reálným kandidátem byl čekanec trůnu Matyáš. Tolik let o českou korunu usiloval! A dočkal se.'

Když už za nic jiného, tak za tu výdrž si ji zasloužil. Zdaleka ne všichni čeští páni si ovšem mysleli totéž. Někteří (jako například prozíravý Petr Vok z Rožmberka nebo Václav Budovec z Budova) považovali volbu dalšího Habsburka za dočasné zlo, kterému se zatím nelze vyhnout. Jiní se domnívali, že s Habsburky lze vyjít. Tedy za předpokladu, že nový panovník či panovníci budou vůči stavům vstřícní a ponechají jim patřičný díl pravomocí. A ještě další oceňovali, že Matyáš je nábožensky docela tolerantní a spíš než Rudolf uvede ve skutečnost literu Majestátu na náboženské svobody. Opravdu tomu věřili. Věřili - a ovšem se mýlili. Matyáš, nucen okolnostmi, pouze manévroval. A pak tu ještě byli katoličtí radikálové. Ti kalkulovali s tím, že dřív nebo později se Matyáš musí plnou vahou své autority postavit za úhlavní linii habsburské politiky, a ta spočívala na principech absolutismu a rigorózního katolictví. Ať už si panstvo myslelo co chtělo, Matyáš se stal českým králem.

Částí sněmu byl zvolen, částí přijat, a 23. května 1611 korunován. 'Ráno toto dne se čeští stavové shromáždili ve Staré sněmovně na Hradě a tady na vyzvání nejvyššího purkrabího pana Adama ze Šternberka proklamačně vyjádřili souhlas s Matyášovou korunovací. Nikdo nevznesl proti Matyášovi námitky, nikdo se nepokoušel Rudolfa II. hájit. Vyhlášení korunovace vyznělo tak jednomyslně, jako by šlo o pouhou formalitu. Ale s tím se vlastně předem počítalo.'

Ze sněmovní světnice se stavové odebrali ihned za Matyášem do jeho nového obydlí v paláci pána z Lobkovic na Hradčanském náměstí a odtud ho všichni doprovodili do svatovítské katedrály. I když to bylo jenom pár kroků, Matyáš jel na drahocenném koni, oblečen do slavnostního kroje uherské šlechty (byl přece uherský král). Zástup zemských hodnostářů a stavů ho doprovázel celou cestu pěšky. Vichni se sice snažili dát najevo, že svého nového krále vedou ke korunovaci s radostným nadšením, ale v projevech radosti se ozývaly i falešné tóny. Nido sice nepéskal, ale příliš mnoho okolností bránilo tomu, aby se radost z Matyášovy korunovace projevila spontánně a upřímně a aby všude v Praze zavládla tak slavnostní atmosféra jako při jiných podobných událostech. Ani fontánky nefungovaly. Ty, ze kterých na královy útraty prýštilo víno pro všechny. Nic neprýštilo. Ani kapka. Diváků se seběhlo jenom málo, a ti, co přišli, narazili na Hradě a na Hradčanském náměstí i jinde v pražských městech na ozbrojené hlídky, které mnoho důvodů k veselí neslibovaly.

Matyáš nebyl lakomec (na rozdíl od svého bratra Rudolfa), nicméně panoval všeobecný strach, že by se korunovace mohla stát záminkou k nějaké zákeřné akci Matyášových protivníků nebo k nežádoucím výtržnostem. V jižních Čechách stále ještě v té době pobývali pasovští vojáci, kteří vymáhali zaplacení dlužného žoldu, a zemí se šířily poplašné zprávy, že arcikníže a biskup v jedné osobě (totiž Leopold) chce tento svůj sbor reorganizovat a uvést do stavu bojové pohotovosti. Po Čechách se potulovali cizí vojáci a agenti v tak podezřelých počtech, že naháněli hrůzu (agentů jsme měli vždycky dost). Krajně nepříjemná překvapení se dala očekávat i od nevyzpytatelné pražské chasy, která se mohla kdykoli probrat a zasáhnout do vývoje událostí podle svých představ. Jak se dodatečně ukázalo, byla drtivá většina těchto obav planá a bezpředmětná, jenomže nikdo nechtěl ponechat nic náhodě (od těch časů se v Praze příprava na žádný summit nepodceňuje).

Bylo sice předem jisto, že tato korunovace Matyášovi mnoho slávy nepřinese a že se nestane skvělou společenskou událostí, jak by se na korunovaci českého krále slušelo, ale o bezpečnost korunovačního aktu bylo nutno postarat se dokonale. Korunovační ceremoniál v katedrále se odehrával podle vžitých zvyklostí za účasti všech zemských hodnostářů (dozvídáme se z knihy historika dr. Josefa Janáčka Rudolf II.). 'Když kardinál František z Dietrichštejna vložil králi Matyášovi na hlavu českou korunu a přítomní šlechtici skládali novému panovníkovi slib věrnosti, dotýkajíce se dvěma prsty jeho koruny, ozvala se na Hradčanech a na Petříně střelba z děl a mušket a Pražané se dozvěděli, že České království má nového panovníka a tudíž i důvod k jásotu. Když korunovační ceremoniál skončil, odebral se král Matyáš se svými hosty pěšky z katedrály do Starého paláce' a cestou královští služebníci rozhazovali mezi přítomné diváky pamětní korunovační mince, ražené pro tuto příležitost ze stříbra i ze zlata. Stříbro se rozhazovalo mezi plebs, zlato si rozebrala mocenská garnitura. 'Hostina se konala ve sněmovní světnici, kde hosté zasedli u několik tabulí. Král seděl u svého stolu v korunovačním oděvu s korunou na hlavě a spolu s ním hodovali jeho vznešení hosté.' Jejich výčtem netřeba zdržovat. Mezi všemi těmi bratranci a biskupy a nuncii a vyslanci mě zaujal akorát Jan Ústecký z Ústí - dědičný kráječ Království českého. Jako takový zřejmě krájel (měl to v popisu své práce).

Výčet hostů nebyl ovšem nikterak reprezentativní ani z hlediska habsburského, ani stavovského. Nedostavila se žádná korunovaná hlava, doma zůstala i většina Habsburků, a seznam cizích hostů, ten nemohl věru nikoho nadchnout. Na Rudolfův výslovný rozkaz nepřišel na tu korunovaci nikdo z císařských ministrů, chyběli stálí diplomatičtí zástupci sasští a brunšvičtí, nedostavili se ani diplomati a agenti, kteří respektovali rozpačitá stanoviska svých vrchností. Mezi námi: korunovační slavnost dopadla nedůstojně chudě a neuspokojila ani nejbližší Matyášovy stoupence. Všechny jakoby mátl stín sesazeného Rudolfa, který žil jenom několik desítek metrů od katedrály a Starého paláce a proklínal korunovační akt jako nejzlovolnější křivdu od svého bratra a svých nevděčných poddaných. Zdá se, jako by všichni pospíchali, aby měli korunovaci brzy za sebou.