ROZSUDEK

ROZSUDEK

'Léta Pánì 1415., pátý den mìsíce èervence, v pátek po Prokopovi, urození páni Václav z Dubé a Jan z Chlumu byli posláni od øímského a uherského krále Zikmunda do žaláøe Menších bratøí v Kostnici, aby slyšeli koneèný úmysl mistra Jana, chce-li svrchuøeèené èlánky jeho knih odpøisáhnouti a odvolati. Když ho vyvedli ven ze žaláøe, øekl mu pan Jan z Chlumu: ´Hle, mistøe Jene, my jsme laikové a neumíme ti poraditi; a proto viz, cítíš-li, že jsi v nìkterých vìcech z onìch, které se ti vytýkají, vinen, nestyï se dáti se o nich pouèiti a je odvolati. Pakli však se necítíš vinen tím, co se ti vytýká, žádným zpùsobem nejednej proti svému svìdomí a nelži pøed tváøí boží, ale radìji stùj až do smrti v té pravdì, kterou jsi poznal.´'
Že by ti dva, a zvláštì pan z Chlumu, mistru Janovi nejtìžší rozhodování jeho života nìjak usnadòovali, to se opravdu øíct nedá. Jan Hus nemìl na vybranou. Svùj osud si zvolil 1. èervence. Odmítl odvolat. Kardinálové d'Ailly a Zabarella však nemìli nìjaký zvláštní zájem na Husovì smrti. Chtìli, aby koncil upevnil svou autoritu cestou Písma, a ne hrdelním trestem. Jestliže by Hus skonèil na hranici, tak hrozilo nebezpeèí, že ho pak v Èechách budou mít za svìtce. Král Zikmund momentálnì v Kostnici není, ale koncem týdne se má do ní vrátit a pak bude Hus pøedvolán a bude mu pøedložena odvolací formule i dvojí znìní rozsudku. Novì zformulované odvolání vypracoval kardinál Zabarella. Hus mìl odpøísáhnout, že bludné èlánky nehájí a nebude hájit, aniž by musel pøiznávat, zda je døív hlásal nebo ne. Tento návrh byl vrcholem ústupnosti, kam až koncil mohl zajít. Jaká byla Husova reakce? Øekl, že takto upravený výrok pøece jen v sobì obsahuje pøiznání, že ten, kdo jej pronáší, se tím zároveò pøiznává k døívìjší vinì bludaøství. Prohlásil, že to, co øekl a napsal 1. èervence, to že platí a taky na tom trvá. 'I zùstali na tom, aby ho koneènì upálili, nedavše mu nižádného lepšího nauèení, jak o nì z Písma svatého žádal.'
Jan z Chlumu a Václav z Dubé se 5. èervence nesetkali s mistrem Janem sami - spolu s nimi se do žaláøe vydalo pìt biskupù. Utrpení, neustálý tlak a vìdomí blížící se smrti vykonalo svoje. Když Jan z Chlumu Jana Husa oslovil, pøivítaly ho jeho slzy. 'Pane Jene! Vìz, že kdybych vìdìl, že bych nìco proti zákonu božímu a proti svaté matce církvi psal nebo kázal, chtìl bych to pokornì odvolati, Bùh jest mi svìdek. Ale vždy si pøeji, aby mi ukázali písma lepší a hodnovìrnìjší než jest to, co jsem psal a uèil, a budou-li mi ukázána, chci velmi ochotnì odvolati.' Jeden z pøítomných biskupù odpovìdìl na ta slova Husovi: 'Chceš snad být moudøejší než celý koncil?' 'Já nechci býti moudøejší než celý koncil, ale prosím, dejte mi nejmenšího ze sboru, který by mì lepšími a hodnovìrnìjšími písmy pouèil, a jsem ochoten ihned odvolati.' 'Hle, jak jest zatvrzelý ve svém kacíøství!' Oba èeští páni žádali, aby mohli zùstat s Husem o samotì. Marnì. 'Však ho zítra ještì uvidíte. A pevnì doufám, že naposled'
Hus osamìl. Poslední slyšení se mìlo konat, jak mu øekli, ráno o šesté hodinì po východu slunce. Nemìl tedy mnoho èasu. Ujasnil si, jak nejlépe odpovìdìt, aby král (pokud na shromáždìní vùbec pøijde) poznal, že ústy Husa mluví Spasitel. Pro všechny pøípady - i když nebylo vylouèeno, že už nebude mít žádnou možnost vyjádøit své stanovisko písemnì - pro všechny pøípady psal o svém zámìru panu Kepkovi: 'Já, Jan Hus v nadìji sluha Ježíše Krista, nechci øíci, že každý èlánek, vybraný z mých knížek, je bludný, abych neodsoudil mínìní svatých doktorù a zvláštì svatého Augustina. Za druhé o èláncích, které mi pøedèítají køiví svìdkové, nechci vyznat, že jsem je tvrdil, kázal a držel. Za tøetí nechci odpøísáhnout, abych nepøísahal køivì.' Historik profesor František Šmahel v knize Hranice pravdy poznamenává: 'Byl tak blízko Bohu, že vùbec o svém spasitelství nepochyboval. Byl si jist, že právì jeho Bùh vyvolil pro své zámìry a ho právì proto podrobuje té nejpøísnìjší zkoušce. Jestliže kdy v èem pochybil (psal v dopise Kepkovi), pak zejména v tom, že už døíve nepochopil dosah své vyvolenosti. Bùh ho obdaøil zvláštní milostí a vyvolil si ho, aby zachránil jiné. Sám již nebude moci v tomto díle pokraèovat, jsou tu ale jeho pøátelé a uèedníci. Alespoò pro nì musí zachránit svùj odkaz vtìlený do kostnických listù.'
Jako poslední prosbu panu Kepkovi Jan Hus v dopise vzkazuje: 'Pro Boha, opatrujte mé listy opatrnì a dbejte, aby rovnìž opatrnì byly dopraveny do Èech.' Jako by mu záleželo, aby nevymizel z pamìti svých vìrných doma Bìhem posledního veèera svého života napsal Hus dva dopisy. Jeden byl urèen 'pøátelùm pravdy' a mìl promluvit ke všemu køesanskému svìtu. Hus v nìm vyzýval ètoucí, aby se nedali mýlit jeho odsouzením a smrtí: 'nikdy jsem nebyl kacíø a nikdy nebyl tvrdohlavý!' Do poslední chvíle byl ochoten odvolat, kdyby byl býval pouèen a pøesvìdèen. Struènì se zmínil, jakými zpùsoby proti nìmu koncil postupoval a jak mu jenom jednoznaènì pøikazovali odvolat a jak mu slibovali a hrozili. Navzdory archaickému jazyku pùsobí Husovo svìdectví jako živá reportáž:
'Jak silný køik, jak veliké pošklebování, vysmívání a urážení se dìlo proti mnì od onoho shromáždìní, to vìdí páni Václav z Dubé a Jan z Chlumu a jeho písaø Petr z Mladoòovic, nejvytrvalejší rytíøi a milovníci pravdy Pánì. Proto i já, byv zahrnut tak silným køikem, øekl jsem tato slova: ´Myslil jsem, že v tom,to koncilu bude vìtší úcta, dobrota a kázeò.´ A tehdy poslouchali všichni, protože král poruèil zjednati ticho. A kardinál, který pøedsedal koncilu, doložil: ´Hle, koncil na tobì žádá, zda se chceš poddat pouèení.´ Øekl jsem: ´Chci, velmi rád, podle svých prohlášení.´ A on pravil: ´Hle, to mìj za pouèení, že doktoøi tvrdí, že èlánky vybrané z tvých knížek jsou bludy a že je máš odvolati a to co bylo doloženo svìdky, odpøisáhnouti.´ Král pak øekl: ´Hle, bude ti to krátce napsáno a ty odpovíš.´ A kardinál pravil: ´Tak se stane v pøíštím slyšení.´ A hned se koncil zdvihl.' Bìhem nìkolika okamžikù pokryl Hus papír vším tím, co mu táhlo hlavou. A bez jakéhokoli pøechodu neèekanì zakonèil list slovy: 'Jakých jsem potom zakusil pokušení, to ví jen Bùh.'
Druhým dopisem se louèil s pøáteli v Èechách. Požádal stráž, aby mu poslední noc prokázala milost. Strážný souhlasil a pøinesl hoøící louè. Rozhlížel, kam by ji povìsil, a když nic nenašel, tak zùstal stát nerozhodnì za Husovými zády. Požádal ho, aby si pospíšil. V mžikavém svìtle louèe píše mistr svùj poslední dopis. 'Bùh s vámi! A raè vám dáti odplatu vìènou, že jste mi mnoho dobrého uèinili. Ještì pro mì, aè snad mrtvého na tìle, panu Janovi, vìrnému a stateènému rytíøi a mému dobrodìjci, nedejte škodnu býti, prosím pro Pána Boha, milý pane Petøe mincmistøe a paní Anno! Také prosím, abyste dobøe živi byli, Boha poslouchali, jakž jste slýchali. Královnì, mé milostivé paní, dìkujte ode mì za všecko, jež jest mi èinila. Èeledi své pozdravte i jiných vìrných pøátel, jichž nelze jest popsati. Prosím také všech, aby za mì Pána Boha prosili, u jehož svaté milosti shledáme se záhy s jeho milostí, amen. Psán list v èekání odsouzení na smrt, v žaláøi v okovech, jež, doufám, trpím pro Boží zákon. Pro Pána Boha nedejte hubiti dobrých knìží! Jan Hus, v nadìji sluha Boží.' A douška pro Petra z Mladoòovic: 'Petøe, pøíteli nejmilejší, ponech si kožich na mou památku!' Jan Hus se vyrovnal se svìtem. Zítra se vyrovná s Bohem.
'Dne následujícího, který byl šestý den mìsíce èervence, jinak v sobotu po svatém Prokopovi byl mistr Jan Hus pøiveden od arcibiskupa rižského k vìtšímu chrámu mìsta Kostnice, kde se konalo obecné zasedání prelátù za pøedsednictví øímského a uherského krále. A uprostøed toho zasedání a chrámu byla jakási stolice na zpùsob stolu do jisté míry povýšena a na ní byly na jakémsi špalku položeny roucho a ornát mešní a obleèení knìžské k odsvìcení mistra Husa.' Další vyvýšené místo, tentokrát však s místem na sezení, je urèeno pro krále Zikmunda. Trùn je pokryt drahými látkami. Ménì významní èlenové koncilu jsou už dávno na svých místech v lavicích. Èeká se jenom na krále. Vešel v honosném královském plášti. Po jedné stranì ho doprovázel bavorský vévoda Ludvík (nesl králi øíšské jablko), z druhé strany se snažil sladit krok uherský magnát Štìpán Rozgoò (ten nesl obnažený meè), korunu držel kníže Jindøich Bavorský. A za nimi dlouhá suita mocných - kardinálové, arcibiskupové, biskupové, generálové mnišských øádù. Nikdo nechybìl? Pouze hnìzdenský arcibiskup. Èeká v sakristii, bude sloužit velkou mši. Té se ovšem Hus nezúèastní. Svou pøítomností pøece nemùže poskvrnit posvátný obøad - a tak stojí v pøedsíni. 'Když pak byl pøiveden do kostela, pøišed pøed øeèenou stolici a velmi dlouho se modlil. Zatím biskup z Lodi, vystoupiv na kazatelnu, mìl kázání o kacíøstvech, a mezi jiným objasòoval, kterak kacíøstva v církvi boží mnoho škodí a ji podvracejí, a kterak ke královskému úøadu patøí taková kacíøstva z církve boží vykoøeniti.' Biskup z Lodi, jinak Jakub Balardi, byl ostøílený øeèník. Jako téma si vybral vìtu z epištoly svatého Pavla k Øímanùm: 'Budiž znièeno tìlo høíchu!' Ano, tak to byl velice aktuální citát. 'Kdo si dnes váží církve, kdo se bojí jejích trestù, kdo chrání její svobody? Lépe by bylo ptáti se, kdo je neporušuje, kdo na nì neútoèí. Kdo, táži se, neodvažuje se násilím vztáhnouti ruce na dìdictví Ježíše Krista? Církevní statky, získané nejposvátnìjší krví Spasitele a svatých muèedníkù, jsou koøistí lupièù a uchvatitelù!' Záplavou slov obvinil biskup Husa a jemu podobné z úpadku církevní autority a všeobecného rozvratu v církvi. (O tøech papežích na tøech papežských stolicích souèasnì se nezmínil.) 'Tebe, nejkøesanštìjší králi, oèekával tento slavný triumf. Ty obnovíš roztrženou církev, odstraníš pøekážky jednoty, zkrotíš svatokupce a vyhladíš kacíøe!' Øeèník svùj proslov pìknì vygradoval: 'Zniè tedy kacíøství i bludy a zejména tohoto zatvrzelého kacíøe, jehož slova nakazila pøemnohé konèiny svìta kacíøským morem a zpùsobila nesmírné pohromy. Posvátná tato práce èeká tebe, slavný panovníèe!' Když kazatel pùsobivì svùj projev zakonèil, obrátil se král na vévodu Ludvíka: 'Pìkný pokrytec. Ale dá se poslouchat.' Pak mu však zrak padl na svazek dokumentù v rukou prokurátora Jindøicha de Piro. 'To zase bude pøedèítat všechna akta?' 'On ne, nýbrž papežský auditor Bertold.' 'To je praš jako uhoï.' Auditor líèil všechny podrobnosti Husovy pøe od jejího poèátku v roce 1410 až po Husovo vèerejší prohlášení. Když byl hotov, zaèal pøedèítat tøicet vybraných èlánkù z Husových spisù. 'Mistr Jan na to odpovídal vysokým hlasem, na což kardinál cambraiský øekl:' 'Mlète teï, dobøe potom najednou na všechny odpovíte.' Mistr Jan odpovìdìl: 'Kterak mám na všechna najednou odpovídati, když si je najednou nemohu všecky zapamatovati? Nech mi Vaše Otcovství dovolí' - 'Mlè teï! Vždy jsme tì již dostateènì slyšeli.' A obrátil se na fojta Hagena: 'A vy ho pøimìjte, aby více nevyrušoval!' 'Prosím pro Boha, slyšte mne, aby se tito, kteøí stojí okolí, nedomnívali, že jsem držel bludy, vždy potom se mnou uèiníte, co vám bude libo!' Jeden z pochopù ho nìkolikrát, když se zvedl, srazil zpátky na sedadlo, naèež Hus dává najevo, že se výpovìdi vzdává a spokojuje se nìmou demonstrací. Nìkolikrát za sebou pokleká, spíná ruce a zvedá oèi k nebi. 'Velmi zbožnì se modlil, svoji pøi Bohu, nejspravedlivìjšímu soudci porouèeje.' Publikum se výbornì bavilo. Jako pøi produkci kejklíøù.
'Když skonèily èlánky vybrané z jeho knih, byly èteny èlánky z prùbìhu pøe, které prý s výpovìïmi svìdkù proti nìmu byly dokázány a jemu vytýkány. A ke každému z nich byli jmenováni svìdkové, jsouce uvádìni ne vlastními jmény, nýbrž pouze jmény úøadù a míst. A mezi nimi byl jeden èlánek, že po posvìcení hostie na oltáøi zùstává chléb hmotný, a dále jiný, že knìz jsa v høíchu smrtelném nepromìòuje, neposvìcuje, nekøtí a podobnì. Tehdy mistr opìt povstal a chtìl odpovìdìti, ale kardinál ho opìt zakøikl a nenechal mu mluviti.' Hus se ale tentokrát nedal a podaøilo se mu prosadit se: 'Prosím pro Boha, slyšte mùj úmysl, a pro tyto, kteøí stojí okolo, aby se nedomnívali, že jsem držel tyto bludy. Proto tvrdím, že jsem je nikdy nedržel, ani neuèil, ani nekázal, že v svátosti oltáøní zùstává po posvìcení chléb hmotný.' To pøece bylo jasné stanovisko! Jaká byla reakce? Žádná. Vytýkali mu taky, že pøipouštìl možnost ètyø osob ve svaté Trojici. Kdosi se mìl dokonce vyslovit, že on, Hus, se za onu ètvrtou osobu považoval. Hus na to reagoval logicky: 'Budiž jmenován onen doktor, který toto proti mnì svìdèil!!' 'Není zde nyní potøebí, aby byl jmenován.' Kardinál d'Ailly se snaží zachovat aspoò zdání objektivnosti a tak vyhovuje Husovi, že mùže vypovídat k jednotlivým bodùm obžaloby postupnì. Hus této možnosti využívá co nejvíc, ale jeho slova pøítomní neposlouchají. Slyšeli je pøece už tolikrát 'Ó hleï, tento koncil tvoje skutky a zákon zatracuje jako blud, že když jsi byl od svých nepøátel v tìžkosti utlaèován, Bohu, Otci svému, nejspravedlivìjšímu soudci, pøi svoji jsi porouèel, dávaje nám ubohým v tom pøíklad, abychom se ve všelikých tìžkostech k tobì, nejspravedlivìjšímu soudci, utíkali, pomoc pokornì žádajíce. Ustaviènì tvrdím, že není bezpeènìjšího odvolání než Pánu Ježíši Kristu, který se nedá pohnouti køivým darem nebo oklamati falešným svìdectvím, dávaje jednomu každému, co si zasloužil.' Všeobecné soustøedìní pokleslo, nikdo už vlastnì nic a nikoho nesledoval, jenom v jednom okamžiku všichni zbystøili pozornost. To bylo v momentì, když se Hus dovolával Zikmundova glejtu. O tom se pøece na koncilu už taky mluvilo jenomže teï u toho byl král. Co na to Zikmund? Nic. Neslyšel. Tedy : spíš dìlal, že neslyší. Ani další Husova slova k nìmu zøejmì nedolehla: 'Proè zatracujete mé knihy, aniž jste v nich ukázali jedno bludné slovo? A kterak zatracujete mé knihy v èeštinì nebo ty, co byly pøeloženy do jiných øeèí, když jste je ani nevidìli?'
Soubor Husových vin už byl u konce. Doznìly i hlasy svìdkù. Biskup concordienský pøeèetl rozsudek. Když Husa prohlašovali za zvláštì zatvrzelého ve svém bludu a kacíøství, obžalovaný pøeskakujícím hlasem volal: 'Nikdy jsem nebyl a ani dnes nejsem zatvrzelý, nýbrž vždy jsem si pøál i dnešního dne si pøeji úèinnìjší pouèení z Písma! A dnes tvrdím, že i kdybych mohl jediným slovem všechny bludy znièiti a vyvrátiti, že bych to s nejvìtší radostí vykonal!' Slyšel ho nìkdo? Neslyšel. Nebo slyšet nechtìl. Neodvolá-li Hus, bude zbaven knìžství, bude proklet, jeho spisy budou spáleny a on sám bude odevzdán k potrestání svìtskému rameni. 'Tento svatý sbor kostnický poznav, že církev boží nemùže již více èiniti, pøenechává Jana Husa svìtskému soudu a pøedává jej do jeho moci.' Církev je nanejvýš milosrdná. Sama netrestá. Sama neupaluje. 'Pane Jezu Kriste, tebe prosím pro velké milosrdenství, odpus všem mým nepøátelùm. Ty víš, že mì køivì obžalovali, køivé svìdky proti mnì vedli a køivé èlánky proti mnì vymysleli. Odpus jim pro své nekoneèné milosrdenství.' Sedm biskupù a arcibiskup milánský mìli za úkol zbavit kacíøe knìžství. Hus se poslušnì obléká do pøipraveného knìžského ornátu. Biskupové se støídají, aby mu pomohli obléci se. Nakonec dostává kalich, jako by mìl sloužit mši. Na vyzvání, aby odvolal a odpøisáhl, vystoupil na stolici a s pozdviženým kalichem øekl: 'Hle, tito biskupové mì vybízejí k tomu, abych odvolal a odpøisáhl. Bojím se to uèinit, abych nebyl lháøem pøed tváøí Pánì a také abych neurazil své svìdomí a boží pravdu. Nikdy jsem nedržel tyto èlánky, ba spíše jsem uèil a kázal jejich opak. Neodvolám je, abych nepohoršil všechny ty, nimž jsem kázal, a také ty, kteøí vìrnì káží slovo boží.' 'Znovu prokazuješ, že jsi zatvrzelý ve své špatnosti a tvrdošíjný v kacíøství!' Hus sestupuje ze stolice a první z biskupù mu bere kalich a odøíkává pøedepsanou formuli prokletí: 'Ó Jidáši zloøeèený, že jsi opustil radu pokoje a s Židy se radil odnímáme od tebe tento kalich vykoupení.' Odsouzený odpovídal na každou kletbu modlitbou. Po kalichu pøišla na øadu štóla, ornát, spodní roucho. Knìžství však ještì pøipomíná tonsura na temeni hlavy. Biskupové se dohadují, jestli ji mají vyholit nebo vystøíhat nùžkami. 'Hle, tito biskupové se v rouhání neumìjí shodnout!' Koleèko, které mu ráno lazebník obnovil, teï prostøihují na všechny strany. 'Církev odòala již od nìho všechna církevní práva a nemá s ním více co èiniti. Odevzdáváme se tedy svìtské moci a jeho duši svìøujeme ïáblu.' 'A já svìøuji svou duši nejlaskavìjšímu Pánu Ježíši Kristu.'
Církev katolická je nanejvýš milosrdná. Sama netrestá. Sama neupaluje. Pøesto se Jana Husa chystala zavraždit.