ROZTRŽENÍ KORUNY ČESKÉ

ROZTRŽENÍ KORUNY ČESKÉ

Neměl to při svém nástupu vůbec lehké, ten patnáctiletý kluk z Polska, kterému se nyní říkalo pane český králi. Ani osobnost podstatně silnější a schopnější, než byl Vladislav Jagellonský, by si patrně nevěděla rady. Jeho zemi tížila hrozná únava. Únava druhu především hospodářského. Její zdroje byly z valné části vyčerpány. Jiří z Poděbrad sice byl dobrý ekonom, šetrný správce, ale nicméně královskou pokladnu zanechal prázdnou. Poslední kolo zápasu s Matyášem Korvínem vedl už na dluh.
Vracíme na začátek jagellonské vlády v Českém království, čímž máme na mysli pouze Čechy, protože další země koruny české, totiž Moravu, Slezsko a obě Lužice držel ve své moci uherský Matyáš.
Sixtus, papež církve svaté,
vyslal patriarchu svého,
ten rokoval s několika králi,
až v Nise sněm si ujednali.
Přijeli rádci krále uherského,
to jest krále Matyáše,
Kazimír, král polský,
poslal sem svoje rádce.
Byl pozván i král český,
který rovněž nelenil
a posly své do Nisy vypravil.
Sjeli se biskupové i preláti,
doktoři teologie, opati,
zblízka i z veliké dáli
a všichni pilně rokovali,
jak ty krále spolu usmířit,
aby byl všude mír a klid.
Jednali o tom,
kdo by měl být českým králem
a všichni se spolu pohádali málem
a chtěli se z Nisy rozejít.
Však patriarcha nedal tomu dopustit.
Potom spolu nakonec
vymysleli chytrou věc:
ať se zřekne české koruny uherský král
a totéž, aby i král Vladislav udělal.
Však víte, oč vznikl mezi králi tento vzdor,
jímž utrpěla celá česká země.
Uherský král vedl s českým králem spor
a mluvilo pro něj zcela zřejmě
to, že mohl tento titul užívat
se svolením papeže i císaře Fridricha
ještě za života krále Jiřího z Poděbrad.
Ač měl svou zemi, na český trůn pospíchá.
A všechno, co české zemi škodilo,
bylo 'pro neposlušnost' krále Jiřího,
neboť nesplnil, co sliboval
při své korunovaci (a dobře udělal).
Papež se proto na něj rozhněval
a do klatby ho dal,
však Jiří až do své smrti
pevně vytrval.
Víc než půlku Moravy a vedlejší země koruny držel uherský král (buďto že je přímo okupoval, anebo skrze své spojence, hlavně Němce a katolíky). Vladislav s tím nic nedokázal udělat. Sliboval to sice při svém nástupu (tedy on to za něj spíš sliboval jeho tatínek, polský Kazimír), ale jak on, tak jeho syn na to neměli. Ani energii, ani peníze. Od otce Vladislav skutečně nemohl moc očekávat. Byl to muž dobromyslný, ale taky málo podnikavý, váhavý, a především vždycky chudý. Velké polské království mělo chudého krále. Velké polské království žilo na dluh. Lesk jeho dvora byl pozlátkem pořizovaným za cenu děravého měšce. Jagelloncům se prostě nějak nedařilo vycházet se svými důchody, a tuto vlastnost po svém tatíkovi podědil i synek. Neuměl hospodařit. Celý život se pokoušel furiantsky žít na vysoké noze, a o to častěji se mu stávalo, že potom zůstával dlužen i svému dvornímu řezníkovi.
'Boj vedený pro panování Matyášovo v Čechách počínal již i v Uhřích nésti trpké ovoce. Nespokojenost mezi všemi stavy království vzmáhala se každým rokem ze dvou příčin: že válka plodila i požírala vždy nových daní bez míry a konce a že utrácení sil státních ze západu obnažovalo a oslabovalo zemi na jihu, zejména proti Turkům, kteří v běhu léta 1471. po třikrát obnovili vpády do zemí křesťanských.'
Matyášovi začala doma drobet hořet půda pod nohama. Jedny berně na vedení dvojí války nestačily. Což se uherským pánům nelíbilo, a nejvíc ze všech se to nelíbilo ostřihomskému arcibiskupovi a zakladateli prešpurské university Janu Vitézovi. Většina uherských pánů žádala změnu na trůně. Prý jenom devět stolic zůstalo věrných Korvínovi. 'Jan Vitéz, Slovan rodem, někdy Matyášův pěstoun a vychovatel, se pánovitému Matyášovi stal tak protivným, že ten nerozmýšlel se urážeti jeho, dávaje přednost biskupu jagerskému, rodem Vratislavanu. Tato nevděčnost, jakož i vymáhání na něm a na veškerém stavu duchovním neslýchaných daní, dojímaly arcibiskupa natolik, že konečně postavil se v čelo nespokojenců a ve srozumění jak s císařem Fridrichem, tak i králem polským Kazimírem jal se ukládati o svrhnutí Matyáše z trůnu a vypuzení jeho netoliko z Čech, ale i z Uher samotných. Celé rozvětvení a ustrojení tohoto spiknutí nevyšlo nikdy najevo; ale dána prý byla vůle tomu, aby z Polska Kazimíra druhorozený syn, také Kazimír (tentýž, co později za svatého prohlášen byl) do Uher požádán byl.'
Polský král zřejmě ucítil příležitost. Aby ne. Představa, že by se Polsko mohlo nečekaně rozrůst hned o dvě velké země ve středu Evropy, ta byla náramně lákavá. Kazimír se rozhodl znásobit tyto své naděje okamžitou vojenskou akcí. Sledovala dva cíle současně: Upevnění moci Vladislava v Praze, a prosazení Kazimíra v Budíně. Polský panovník prohlásil Korvína za usurpátora Uher a vpadl na podzim 1471 do jeho země. 'Matyáš hojné měl výstrahy, přece však stavil se, jako by o zradě a spiknutí nic netušil a choval se ke všem podezřelým o to laskavěji; povolal však rychle téměř všechny své žoldnéře netoliko z Čech a z Moravy, ale i od hranic tureckých do Budína k své ochraně. Král Kazimír dal se 2. října s dvanácti tisíci lidu branného v pochod přes Horní zemi uherskou (tedy přes Slovensko) bez odporu a boje a také beze vší škody pro zemi, neboť nedal nikde drancovati.'
Kazimír nedrancoval, i když ve válce drancoval každý, on ne, protože by drancoval budoucí království svého syna. Prostě nechtěl hned na začátku ublížit jagellonské reputaci v Uhrách. Ani hrazená místa Poláci nedobývali. Takovou válku nemohli vyhrát, a taky ji nevyhráli. Ono celé to neslavně nemastně vedené tažení brzy uvízlo, žádného válečného výsledku se nedosáhlo a pro nedostatek peněz se v mrazivé zimě brzy rozplynulo.
'Hlavní příčinu tak neslavné katastrofy hledati sluší se ne snad v menší statečnosti bojovníků polských (velký počet z nich za žold ne králi svému, ale Matyášovi byl sloužil), nýbrž v nedomyslnost dvoru polského při správě finanční. Ta zápasila s věčnými nedostatky, kdežto Matyáš uměl držeti komoru svou vždy v dobrém pořádku, neboť již tehdáž peníze bývaly přední podstatou a potřebou šťastného válčení.' (Ano, o peníze jde vždy a všude až v první řadě.) S vojevůdci, vybíranými nikoli podle schopností, ale podle urozenosti, toho Poláci moc ukázat nemohli. Matyáš (který tiše a hlavně záměrně couval) si mezitím stihl udobřit otce Vitéze, sliby a pohrůžkami zlomit opozici, a nepokojené uherské stavy utišit. (Matyáš to zkrátka uměl.) Poláci naznali, že na vyřešení konfliktů a otevřených otázek rázným úderem meče nemají, ale (na druhé straně) už ani Korvín nemohl pokračovat ve stejně dobrodružném stylu. Musel couvnout. A musel slíbit svým stavům, že napříště bude spatřovat těžiště své politiky ve svatém úkolu obrany proti turecké agresi. Pro země koruny české to znamenalo, že se teď tahanice o český stát vlekla přímo nesnesitelně. Vladislav měl v moci korunu, Prahu, státní aparát, Čechy, Matyáš okupoval většinu Moravy plus měl v moci vedlejší země. To znamenalo faktické rozdělení státu. Pokud neměla zůstat země rozpolcena, musel jeden z protivníků dobrovolně ustoupit, anebo soka násilím vypudit. Žádný z nich první krok učinit nemohl a ani nechtěl, a pro ten druhý se mu zase nedostával sil. Co teď s tím problémem. s českým problémem? V průběhu let se vykrystalizovalo řešení třetí. Kompromis. Ten znamenal roztržení státu, naštěstí pro nás jenom dočasné.
'Když na místo zesnulého papeže Pavla II., původce velikých neřestí v národu českém, nastoupil Sixtus IV., přijal zpočátku vlídně posla Vladislavova, který mu oznámil zvolení a korunování jeho v Čechách i s osvědčením poslušenství; vyslal však spolu zvláštního nuncia ke Kazimírovi, aby odvedl jej od nepřátelství proti Matyášovi. Brzy nato, naléháním fanatického legáta Rovarelly, změnil vůči Vladislavovi smýšlení svoje a přikázal všem Čechům přísně, že nepřísluší pod jiného krále nežli pod Matyáše a dal i do klatby jak krále Kazimíra, tak i Vladislava, ano i biskupy polské, kteří Vladislava v Praze korunovati se opovážili. Avšak děsných těchto hromů vatikánských si již málo všímali netoliko v Čechách, ale i v Polsku, že v lidu o nich téměř ani řeči nebylo - ba i kurie římská, vidouc neprospěch svůj, brzy dala jej sama v zapomenutí.'
Ony už ty klatby nebyly dávno to, co kdysi bývaly. Na tohleto 'bububu' už nikdo neslyšel. O českém problému se nicméně jednalo na několika frontách a na všech možných (i nemožných) úrovních. Padaly různé návrhy. Ať se arbitrem v tom sporu stane papež! Ať rozsoudí císař! Ať je jmenována a zplnomocněna zvláštní rozhodčí komise! Jeden nápad lepší než druhý. Obě strany, polská i uherská, předstíraly při rokováních nejvyšší mírumilovnost a konstruktivnost (no jistě, přece nebudou předstírat zběsilost a zatvrzelost), obě však čekaly na chybu protivníka, tajily své pravé záměry a byly připraveny rozhodnout silou, jakmile by to okamžitě podmínky dovolily. (Změnilo se opravdu tolik od těch dob?)
Záležitosti se zkrátka nehýbaly z místa, čas běžel, diplomatické akce nebyly koordinované, uzavíraly se vzájemně si protiřečící závazky a dohody, mladému králi z toho šla hlava kolem, zůstával na chvostě událostí, v ničem se nevyznal, složité dění do čím dál víc nudilo, což čeští páni vycítili a rychle se ho z rozhodování vyšachovali. Král se nebránil. Ono se mu snad dokonce ulevilo. Možná. Nedošlo mu však, že pozice jednou ztracené mu sotvakdo někdy vrátí. A jinak se rokovalo v Uhřích a rokovalo se i v Čechách o sto šest.
Když skončil v Nise tento sněm,
sešli se Čechové v Benešově
a radili se o tom, co pro naši zem
přinesou ty události nové.
Na zemském sněmu v Benešově (ten začal v květnu 1473) stavové rozhodli, že až do vyřešení nepřirozeného dvojvládí ve státě mají veřejné věci v Čechách spravovat čtyři zemští ředitelé: kníže minsterberský Hynek z Poděbrad, dále Zdeněk ze Šternberka, také Vilém z Rýzmberka, a ještě Zajíc z Házmburka. Na krajské úrovni je měli zastupovat nově ustavení hejtmani. Stavové slíbili respektovat všechna rozhodnutí toho čtyřlístku. Tehdy poprvé (a vlastně už napořád) se těžiště Vladislavovy moci přesunulo do rukou šlechty. Usnesení tohoto benešovského sněmu si zřejmě Matyáš na budínském hradě dobře přečetl, protože zavedl na okupované Moravě něco podobného. I ona dostala své nejvyšší úředníky - Jindřicha z Lipé, Jana z Pernštejna, Ctibora z Cimburka a Jindřicha z Boskovic. Takzvaní nejvyšší hejtmani byli zvoleni i ve Slezsku a v obou Lužicích. Povolnému králi Vladislavovi vyklouzly otěže z rukou, ani to pořádně nezpozoroval.Vlády na Moravě a ve vedlejších zemích se ještě nedomohl, a už mu pustili žilou i v samotných Čechách.
'A toho roku 1473 vypukl v Čechách mor, který řádil mezi chudými i bohatými, starými i mladými.bylo veliké horko, tři a půl měsíce nepršelo; řeky a potoky vysychaly, urodilo se málo obilí. Řepa, zelí a jiné plodiny se vůbec neurodily. V Čechách vyhořelo mnoho lesů a také v okolních zemích, protože bylo veliké horko a lesy se tím žárem zapalovaly. Někde lidé chtěli ten oheň hasit, ale nic nezmohli; když v lese kopali hluboké příkopy, aby se oheň nešířil, za chvíli chytil další strom opodál. Země byla tím žárem rozpálená, až praskala, a někde hořely i kořeny pod zemí. V Praze chytil břeh a hořel několik dní. Když na něj lili vodu, nic to nepomohlo, a tak museli břeh rozkopávat; byl z toho v Praze veliký zápach.'
Aspoň že už žádná válka nebyla.Zatím nebyla. Matyáš to chtěl nejprve zkusit se svatbou. Ženění namísto válčení. Ten chytrý uherský Havran přišel s takovým zdánlivě bohulibým projektem. Když ho zdůvodňoval, tak poukazoval na Vladislavovo mládí. (Sám zase o tak o moc starší nebyl - o tucet let.) Navrhl, aby se - za prvé - dynastické spory s Jagellonci o svatoštěpánskou korunu vyřešily tím, že on, tedy Matyáš, se ožení s polskou princeznou Hedvikou. Tím by byly nasyceny (aspoň perspektivně) jagellonské nároky. Za druhé: svatbou by se otevřela cesta ke srozumění ve věci dvojvládí v Čechách, protože Korvín by mohl být Vladislavovým rádcem, a jednou v budoucnu by mu předal vládu. Ušlechtilé. A dočista nezištné. Kdyby snad Matyáš zemřel bez dědiců (což se nakonec v roce 1490 stalo, Matyáš ovšem předtím dobře zabezpečil levobočka Jana Korvína), tak předá Vladislavovi i uherskou korunu (což se roku 1490 skutečně stalo).
Dobrý plán. Promyšlený. A hodně přetřásaný, diskutovaný, obměňovaný, a - neuskutečněný. proti byla polská královna Alžběta. Důvod: Svou dceru Hedviku milovala, a co hlavního: uherského nápadníka přímo fyzicky nesnášela.
'Když se blížil čas dalšího sjezdu, opavského, král Vladislav byl první, který v znamenitém komonstvu se dostavil; mnohem později přijel král Kazimír; král Matyáš, zaměstnán jsa právě válkou s rotami bratrskými, z Polska do Uher vpadlými, nepřijel vůbec.' Protože se zmocněnci uherské krále opozdili, a taky čeští páni si dali na čas, začínalo se s notnou prodlevou. Zdržení způsobily i obavy jedněch, aby je druzí neotrávili, a naopak. (Není nad korektní vztahy mezi politiky.) Sotva se však začalo v Opavě jednat, tak už se skoro taky skončilo. Kardinál Markus se na prvním zasedání rozohnil a požadoval, aby v Čechách a na Moravě, 'aby byly odstraněna neřesti kacířské jakožto hlavní příčiny všech rozbrojů a válek.' Češi se cítili uraženi a chtěli hned opustit Opavu, 'protože kaceřováním rušen jim byl glejt a oni ne proto přišli, aby o náboženství hádati se měli. Naivní byla kardinálova odpověď na stesky jejich: ´Když prý vám tak protivné jest slouti kacíři, proč neodříkáte se kacířství? Neboť že váš řád je kacířstvím, o tom na důkaz napsáno již knih tolik, že by ani sto koní jich neodneslo.´ (Není nad konstruktivní diplomatické jednání.) Češi i Poláci podvolili se konečně jen pod tou výminkou k dalšímu jednání, aby kardinál napotom neměl v něm účastenství. Bylo prý to však hádání, dotýkání a hašteření se více nežli jednání, takže po daremném namáhání byl zvolen užší výbor dvaceti osob, po desíti z každé strany, kteří když se shodnouti nemohly, nastoupil na místo jejich ještě užší výbor jen osmi osob.' Matyášovi zástupci vyrukovali se starou známou písničkou: uherský král Vladislavovým poručníkem! a jeho sestra princezna Hedvika zase jemu za manželku! a mluvilo se pochopitelně i o penězích, protože Matyáš, dobrý počtář, si spočítal, že ho česká válka stála až doposud na tři miliony zlatých, a chtěl, aby namísto poloviny této částky mu byly zapsány a postoupeny korunní země české, Morava, Slezsko i obojí Lužice. 'Takových věci ani Čechové ani Poláci svoliti nemohli a proto skončeno vyjednávání. Teprv při rozjezdu tázali se Čechové Uhrů, má-li příměří trvati přec do dne sv. Václava čili nic, což konečně z obou stran potakáno bylo.'
No. aspoň že už žádná válka nebyla.To je to. Byla. Začal si Matyáš. Pod záminkou, že se na Moravě dějí křivdy jeho vazalům a dochází tam k nepokojům, vtrhl v létě 1747. roku vojensky do země a začal dobývat některá města, hry a tvrze. 'Že ale válku nevedl toliko proti loupežnickým cílům, dokazovalo úsilí, kterým zmocniti se snažil královského města Hradiště, Vladislavovi vždy věrného. Město, nejsilnější a nepřemožitelná ohrada moci české naproti Uhrům, bylo již na třetí rok jedenácti baštami silně sevřeno. Matyáš sám vedl rozhodný útok na ně; odražen a poražen jsa musel prý odstoupit s hanbou, aniž od té doby pokusil se o Hradiště více.' O Hradiště se sice nepokusil, ale jinak Moravu zplundroval, a odtud si to namířil do Slezska, pak přes Opavu do Nisy a začal vojensky zasahovat i tam. V srpnu vytáhl do boje Kazimír, v září ho následoval Vladislav. 'Polský král musel však v okolí Częstochowé čekati celých šest neděl, nežli shromáždila se k němu veškerá jeho moc branná, které počítáno na 60 000 lidí jízdních i pěších a 5000 vozů.' Čekalo se, čekalo, než se všecky oddíly, řízené nadutými, ale o to hádavějšími feudály, daly dohromady; o nic lépe si nevedl na Moravě a ve Slezsku Vladislav. Českopolské jednotky se nakonec spojily. Proti pověstným uherským 'černým plukům' sice měly několikanásobnou přesilu, ale odvaha k ofenzívě, ta chyběla. Jedno upocené vítězství v polní bitvě u Żwanowyc, ale na Vratislav si ta ohromná armáda ani netroufla. Nakonec se všichni tři králové u té Vratislavě sešli. Nikoli na válečném poli, ale docela mírově. 'Králové měli drahocenné stany v poli. Když z nich scházeli se pěšky v průvodu předních radů svých, stalo se, že Vladislav poprvé podávaje Matyášovi ruky, odvracel tvář svou; brzy však dostalo vrch obcování netoliko vlídné, ale i přátelské, při němž otec a syn brávali Matyáše mezi sebe uprostřed. Ten pak uvedl krále do svého stanu, častoval je a bavil co nejčestněji až do večera.'
Tak, a byl zase mír.
Byl. Ale na jak dlouho?