RUDOLFA DRUHÉHO STAROSTI S POLITIKOU, RODINOU A SE ŽENAMI

RUDOLFA DRUHÉHO STAROSTI S POLITIKOU, RODINOU A SE ŽENAMI

Rudolfův nástup na český trůn byl více než rozpačitý. Jeho korunovace v září 1575. roku vyzněla takřka jako projev neúcty ke svatováclavské koruně, natolik byla odbytá a ošizená. Místo mnohadenních slavností, rytířských klání, plesů a honů následoval po vlastním korunovačním aktu vlastně už jen slavnostní oběd. Fyzicky zuboženého císaře Maxmiliána přinesli tenkrát do hodovní síně na nosítkách. (Netrvalo dlouho a Habsburk se příště do Prahy vrátil na márách.)

Brzy po korunovaci Rudolf z Prahy zmizel. Zavítal do české metropole až v únoru 1577. Jednak proto, aby poprvé předstoupil před stavy jako nový panovník, a hlavně proto, aby do rodinné hrobky v chrámu svatého Víta pochoval otce Maxmiliána II. Ten měl být původně pohřben ve Vídni, ale tam právě řádil mor a tak jeho tělesné ostatky musely vzít zavděk Prahou. Jeho srdce však odvezla císařovna-vdova do Španělska. Patrně pro této návštěvě dal Rudolf příkaz k renovaci dosti zpustlých hradních komnat. Výstavba jeho pražského bytu, okny shlížejícího na jih k malé Straně, proběhla neobyčejně rychle - netrvala ani tři roky. Rudolf se do města sice častěji vracel, definitivně však zvolil Prahu za svou residenci teprve sedm let po otcově skonu. To však už bylo v době, kdy se jeho počáteční vladařská aktivita vyčerpala a kdy měla jeho psychika za sebou první nápor těžké deprese.

Ten čtyřiadvacetiletý mladík na první pohled přísného vzezření a podivně toulavé mysli byl tedy od smrti otce Maxmiliána - kým vlastně? Císařem římským, a také dvojnásobným králem, v Českém a Uherském království. Snad až moc úkolů na tak mladá bedra. Jestlipak unese svou obtížnou roli? Celá Evropa na to byla zvědavá. Zdědil rozlehlou říši, a k ní horu nevyřešených problémů. Stačil prostý součet všech těch otevřených otázek a v duši nezkušeného Rudolfa (zvyklého zatím jenom na pohodlí) rostla deprimující úzkost. Hospodářství, politika, náboženské problémy, poměry v rodině - z téhleté pavučiny navzájem propojených starostí se v jeho mysli stával balvan přímo sisyfovský. Zdali se s ním pokusil pohnout? Zkusil to. ale časem tu námahu raději vzdá. přenechá řešení palčivých věcí jiným. jeho energie se vyčerpá dřív než otcova. Rudolf si ani nedá práci s tím, aby výkon správy svěřil osobnostem vskutku kvalifikovaným a bezúhonným. Stane se kapitánem lodi, který před bouřlivým tlakem vlnobití uteče do podpalubí.

'Za života císaře Maxmiliána nebudil Pražský hrad příliš vábný dojem a ke všemu zlému nenabízel pro ubytování panovníkovy rodiny ani dost místa, ani zvláštní pohodlí. (To jsme zalistovali v knize dr. Josefa Janáčka Rudolf II. a jeho doba.) I čeští stavové si byli vědomi těchto nedostatků a uznávali, že by se Hrad musel pro trvalý pobyt Rudolfa II. dalekosáhle upravovat. Maxmilián II. nic podstatného v tomto směru nepodnikl, zato Rudolf projevil starost o úpravu obytných prostorů císařské rodiny hned po otcově smrti. Přikázal, aby se v obytné části Hradu znovu upravily příslušné místnosti. Své rozhodnutí učinil asi jen ústně a mnoho se o něm nešířil, aby nebouřil rakouské stavy nebo obyvatele Vídně, ale rozsah nařízených prací byl úctyhodný. Na Pražském hradě se začal budovat nový palácový trakt, určený pro císařovy obytné i pracovní prostory, a to v západní části jižní fronty Hradu.'

Takže Pražský hrad se začal pomalu, poznenáhlu měnit ze zchátralého hradního sídla v docela příjemný zámek. Stavitelé použili už existující budovy (jedna z nich sloužila už Rudolfovým prarodičům, Ferdinandovi a Anně), ale to, co vznikalo, to se dosavadní zástavbě nepodobalo. Byl to mohutný dům, označovaný za vlastní Rudolfův palác. Panovníkovi zajišťovala nová stavba v jeho soukromých prostorách víc místa a pohodlí. Kromě tří nových místností (těm se říkalo 'letní pokoje') tvořily tady císařovo obydlí i další komnaty, ze kterých výslovně uváděla audienční síň, pracovna a ložnice. Císařský byt byl orientován okny na jih proti Malé Straně. Rudolfův palác stihli postavit hrubá stavba: za dva roky. Vzhledem k rozsahu stavebních prací doba skoro neuvěřitelná. Podivuhodné na této přestavbě císařského paláce bylo, že probíhala bez velké publicity. Čeští stavové nekomentovali stavební činnost na Hradě záměrně. Přestavbu si vykládali jako konkrétní důkaz, že se Rudolf II. zajímá o bydlení na Pražském hradě,a nechtěli v žádném případě císaře od jeho záměru svou zvědavostí odradit. Neměli by ani nic proti tomu, kdyby je císař požádal, aby pomohli uhradit aspoň některé stavební výdaje. Oni stejně tušili, že císař na tyto investice používá výnosu korunovační berně, ale neříkali na to nic. Ticho po pěšině. Češi vůbec neprotestovali, že skoro současně dala ovdovělá francouzská královna stavět kostel Všech svatých, který byl těžce poničený požárem. V tomto případě šlo sice o katolický kostel (podle shodného mínění celé protestantské opozice zhola zbytečný), ale protože jej královna stavěla za vlastní peníze a přispívala k většímu lesku Hradu, byli s jejím počínám všichni srozuměni. Všechen ten stavební cvrkot a ruch a rumrajch na Hradě musel vzbuzovat dojem, že císař chce Vídeň vyměnit za Prahu. Vypadalo to tak, ale - císař mohl ještě cuknout. Proto šli na něj čeští stavové lišácky. Naznačovali, jaké výhody by císaři pobyt v Praze přinesl, a nenápadně připomínali, že by v takovém případě ochotněji přispívali na vydání jeho dvora. Co na to císař? Nic. Mlčel. Zato se proslechlo, že někteří Rudolfovi dvořané si pořídili v Praze (dokonce přímo v hradním areálu) vlastní domy, a pozornosti neuniklo ani to, že do Prahy přesídlil císařský antikvář a dvorský sochař. Přesídlenců začalo přibývat a jejich přítomnost v Praze se stávala nápadnou. Ale rozhodnuto ještě nebylo. Ještě celých sedm let po smrti Rudolfova otce nebylo. 'Rudolf převzal dědictví na pohled velmi blyštivé, nahlodané však a chátrající. Habsburské mocnářství zdědil s nekrytelným státním dluhem ve výši sedmi milionů zlatých. Při marnotratném způsobu života všech příslušníků vídeňské rodiny Habsburků schodek brzy vzrostl na víc než deset milionů, což představovalo finanční kráter, který by nesprovodila ze světa ani armáda úspěšných alchymistů. Dále tu byl křehký a penězi draze vykupovaný mír s osmanskými Turky. Časem se zvrtl v nové kolo pustošivých válek na východě a v těžkou krizi, která postihla hlavně Uhry. Nekonečné starosti přinášel Rudolfovi i trvalý tlak z Madridu, ono věčné naléhání urychlit a zesílit pokatoličtění v římskoněmecké říši i ve středoevropské monarchii. Rudolf byl unavován výčitkami z Vatikánu a Madridu, že je vůči nekatolickým vyznáním stejně netečný jako jeho otec. Věčné kárání ho dráždilo. Časem věci dospěly tak daleko, že při audiencích papežových pověřenců dostával záchvaty zuřivosti. Vždyť ti hlupáci na něm chtějí nemožné! Copak může na českých, uherských nebo rakouských stavech pořád dokola mámit peníze a přitom touž nataženou rukou prosebníky bít po hlavách za to, že mají odlišnou víru?' Tak tuhle situaci by mladému Rudolfovi záviděl jenom málokdo Navíc ještě ta rodina. Habsburská. Fňukala. Dožadovala se. Kritizovala. Intrikovala. Třenice mezi příbuzenstvem se léty stupňovaly, atmosféra v rodině houstla, a Rudolfova nevole se pozvolna prohlubovala v zášť. A byl tu další problém. Dědictví po Maxmiliánovi. Žádný ze šesti synů Maxmiliánových nezplodil legitimního potomka. Ani jednoho - svou roli v tom jistě sehrálo degenerativní křížení krve mezi Habsburky navzájem geneticky si blízkými. Jenomže sám Rudolfův otec (tedy Maxmilián II.) v temperamentním manželství s Marií Španělskou ( rovněž Habsburkovnou) se postaral o tak bujný početní růst vídeňské větvě rodu, že pak své děti neodkázal hmotně zabezpečit. (Co měl dělat rodič ten, stavebního spoření poříditi si nemoha?) Při deseti potomcích to byl opravdu těžký úkol. Pravda, dcera Anna se stala španělskou královnou a Alžběta zase francouzskou. (Aspoň něco, dvě holky byly z domu, a dokonce s korunkou na hlavě) Potíže však vyvstaly se šesti syny. Doktrína o nedělitelnosti moci zajišťovala nástupnictví Rudolfovi, zatímco ostatní, vesměs ctižádostiví bratři, vycházeli tak nějak naprázdno - za jejich honosnými tituly princů nestálo ani bohatství, ani mocenská autorita. Co s takovou přemnoženou rodinou? Maxmilián ji nechal na holičkách. Pokusil se sice opatřit druhorozenému, Arnoštovi, polský trůn, jenomže ten plán (jak už víme) ztroskotal. A tak se i on musel spokojit s roční apanáží, jejíž výši stanovila králova závěť zcela rovnostářsky. Každému z princů 25 000 zlatých. Nic víc. Při vysokém životním standardu, na který byli Habsburci navyklí, to bylo spíš málo než dost. Navíc vykonavatel Maxmiliánovy vůle Rudolf nedokázal zařídit, aby bratři dostávali své apanáže pravidelně a včas. Kam to mohlo vést, když sám utrácel za nákupy uměleckých skvostů i za marné experimenty divotvorců celé statisíce Nenasytnost všech prohlubovala vzájemné odcizení, zlobu a intriky. 'Maxmilián si nepřál, aby se držení dědičných rakouských zemí dále tříštilo, protože by žádnému z jeho synů jeho úděl nestačil k obživě. Synové otcův záměr pochopili, a proto po jeho smrti odmítli přijmout od stavů Dolních a Horních Rakous hold, přenechali vládu nad nimi Rudolfovi a spokojili se přijímáním apanáže od nejstaršího bratra.' Všichni. Kromě Matyáše. Ten byl o čtyři roky mladší než Rudolf a v pořadí mužských sourozenců na třetím místě. 'Matyáš dohodu odmítl a odjezdem do Nizozemí postavil na hlavu všechny principy rodinné kázně a solidarity. Názorně tím dokázal, že se každý z Habsburků může vzepřít autoritě nejstaršího a zasel tak mezi Maxmiliánovy syny sémě rozkladu. Matyáš sice v Nizozemí ztroskotal a na nějaký čas se jako politik znemožnil, ale jeho hra na vlastní pěst posloužila pro ostatní Rudolfovy bratry.' Prekérní situace. Rudolf byl naštěstí natolik prozíravý (tedy aspoň tehdy byl ještě prozíravý), že pochopil, jak se vyhnout dalším konfliktům - tím, že svým bratrům předá aspoň část vladařské pravomoci. Nejprve ustoupil bratru Arnoštovi a projevil souhlas s tím, aby se ujal správy rakouských zemí. V té době věřil, že se mu podaří zajistit budoucnost svých bratří Matyáše a Maxmiliána tím, že pro ně získá vysoké duchovní úřady, ale to se mu povedlo jenom u Maxmiliána. Matyášovi odevzdal správu Horních Rakous, to znamená, že Arnoštovi zůstaly jen Dolní Rakousy. (Hlavně, že císař nechal své bratry aspoň něco spravovat) Nesnažil se však předstírat, že to dělal dobrovolně. Už teď se v jeho vědomí zakořeňoval takový vtíravý a krajně nepříjemný pocit. že na každém kroku naráží na sobecké zájmy svých nejbližších příbuzných, a to všechno probouzelo jeho vrozené sklony ke stihomamu.