S KARLOVÝM JMÉNEM

S KARLOVÝM JMÉNEM

Bylo to 3. února roku 1342 (tedy ještì za života Jana Lucemburského), kdy jediný pražský most (pojmenován podle královny Judity, manželky Vladislava II.) vzal za své. Vydržel 170 let. Ani on nebyl služebnì nejstarší - ještì pøed ním se ze staromìstského na malostranský bøeh chodilo po døevìném mostì. Juditin most mìl ètyøiadvacet polokruhových obloukù, rozepjatých mezi mohutnými šestibokými pilíøi. Jeho délka dosahovala pìti set ètrnácti metrù, šíøka byla sedmimetrová. Patøil k tìm nejstarším stavbám tohoto druhu ve støední Evropì a byl vùbec nejstarším u nás. Jak naznaèuje kronikáø Beneš Krabice z Weitmile, všechno to zavinilo poèasí. Teplý jižní vítr s deštìm tenkrát po dva dny kvapem likvidoval sníh, popukaly ledy na øece a pod jejich náporem a také pøiplaveného døeva se prolomilo nìkolik obloukù. Povodeò toho tenkrát ponièila víc (vsi, mosty, mlýny), ale za nejstrašnìjší se tehdy považovala ztráta 'koruny království.'
'Mohutné zøíceniny, jež z velkého pražského mostu zbyly, jak podivná vìc, teï náporem vltavských proudù pøinesly veliké zlo a neštìstí celému kraji; náøek pronikl vším a nesmírná bolest je v nitru, zašly pøeèetné dvorce, jež vzkvétaly peèlivou prací, domy ve vodì pluly, v nich lidský se ozýval náøek, vinen byl ledový chlad, že nazí bìdují zimou'
Povodeò znièila i kamenný most na øece Labi v Drážïanech, 'zato velmi pevný most v Roudnici, postavený úspìšnì, pevnì a krásnì ctihodným otcem panem Janem, dvacátým sedmým biskupem pražským' (byl to Jan IV. z Dražic) 'ten zùstal nepoškozen, aèkoli tam byl vìtší proud vody a silnìjší nápor masy ledových ker.' Juditin most byl pokládán za div a chloubu - mìøit se mu mohly jedinì podobné stavby v Øeznì, Drážïanech a Würzburku. Právì z Øezna pøišla do Prahy stavební hu (nebo aspoò její nìkteøí èlenové), aby tady postavili první pražský most. Podle dochovaných ilustrací si byly velmi podobné (tedy most v Praze a v Øeznì). Dokazuje to sloh románského reliéfu na menší malostranské vìži, která je jediným viditelným pozùstatkem Juditina mostu. Praha se musela po jeho zøícení nìkolik desetiletí spokojit s jakýmsi døevìným provizóriem (vlastnì to byla taková lávka). Prostì byly propojeny døevìné pilíøe poboøené stavby. A mezitím uplynulo patnáct let 'Léta Pánì 1357. (dne 9.èervence) položil pan císaø základní neboli první kámen v základu nového pražského mostu na bøehu blízko kláštera svatého Klimenta.'
Poèetí nového kamenného mostu v Praze známe na den pøesnì: 9. èervence roku 1357. 'Kamenný' bychom mìli psát s velkým 'K,' protože tak se skuteènì jmenoval. Nìkdy se mu také øíkalo jednoduše Pražský most. Oba názvy mu zùstaly až do roku 1780, kdy teprve dostal jméno svého zakladatele. Za stavitele mostu urèil Karel IV. Petra Parléøe. Mìl s ním dobrou zkušenost. Už pøed ètyømi lety se pustil na Hradèanech do chrámu svatého Víta. Tehdy bylo Parléøovi 23 let, a v dobì, kdy zaèal stavìt Kamenný most, dovršil právì 27 let. Do té doby žádný most nestavìl. Bylo tedy od nìj dost troufalé, že si troufl na most pøes Vltavu v Praze - a od Karla také.
V Praze byl tento most druhý, jinak v Èeském království ètvrtý. První kamenný a nyní stržený byl Juditin, druhý se klenul na Otavou v Písku, tøetí pøemostil Labe v Roudnici. Parléø mìl znaèné technické problémy pøi stavbì nového mostu. Aby odolal pøívalùm vod za jarního tání a pøi povodních, tak jeho základy mìly být správnì založeny až devìt metrù pod hladinu Vltavy na skalnaté dno. Nìco takového však nebylo v tehdejší dobì technicky proveditelné. Parléø však udìlal pro stabilitu mostu všechno, co mu tehdejší technika dovolovala. Proto budoval základy alespoò pod štìrkovým a písèitým dnem - to znamená dva metry ètyøicet pod úroveò vody na mohutné døevìné rošty a kamenné desky. Hodnì plánù a nákresù pøedcházelo, než se Parléø s dìlníky pustili do práce. Ta zrovna rychle nepostupovala - stavitelé byli hodnì závislí na pøízni poèasí. Dílo znemožòovaly hlavnì dlouhé deštì, pøi kterých stoupala hladina øeky. 'Tesaøi pøipravovali silné a dlouhé fošny, které byly na konci zašpièatìlé. Spouštìli je z lodìk do vody tìsnì vedle sebe. O kus dál vybudovali ze silných prken jakýsi plot. Mezi fošnami a prkny se vytvoøila mezera. Z ní dìlníci vybrali všechnu vodu, poté navozili jíl a drny a všechno to upìchovali do mezery. Tak vytvoøili jakousi hradbu proti toku vody a mohli stavìt jako na suchu. Kladivy zatloukali fošny do dna, lopatami odhazovali písek, až narazili na štìrkové, kamenité dno. Špièáky je narušovali a zaráželi do nìho kameny.'
Parléø se musel vyhnout zbytkùm Juditina mostu, které na staromìstské stranì trèely z vody, a pøitom chtìl vtipnì využít mostecké vìže Juditina mostu na stranì malostranské. Postavil proto most do mírného oblouku. Mìøil na délku 516 metrù (tedy o dva metry víc než Juditin), jeho šíøka èinila 9 a pùl metru (oproti Juditiným sedmi), Vltavu pøeklenul o metrù výše než byl starý most, a to pøi menším množství pilíøù (pouze šestnácti), než mìl starý most.
Stavba kamenného mostu byla jednou z nejnákladnìjších akcí støedovìké výstavby Prahy. Pøispìla na ni ve sbírkách celá zemì. Roku 1370 se už po mostì jezdilo. V korunovaèních prùvodech èeských králù, ale také v pohøebních. Konaly se na nìm rytíøské turnaje, prchalo se pøes nìj pøed nepøítelem, tady se odehrávaly války, odboje, revoluce. Roku 1412 vyvìsil rektor pražské university Jan Hus na obì mostecké vìže svùj protest proti odpustkùm. Bojovali tu husité proti královským, most pamatuje krvavou øež Pasovských. Smrt tu stávala na tøetím jižním pilíøi, tedy blíž staromìstskému bøehu. Tady stínal hlavy mistr popravèí. Tìla házel do vody. Hlavy dvanácti z èeských pánù, satých v roce 1621 na Staromìstském námìstí, byly naraženy na kùl a vystrèeny z cimbuøí staromìstské mostecké vìže. Do studené láznì odtud putovali v koši nebo železné kleci nepoctiví pekaøi a živnostníci. Tøi mìsíce bránili most universitní studenti proti Švédùm v tøicetileté válce. A právì uprostøed mostu byla po míru vestfálském podepsána i mírová dohoda se Švédy. Na tøicetiletou válku most doplatil tím, že mu rozbombardovali gotickou výzdobu vnitøní strany staromìstské vìže. A jsou tu zase studenti - píše se rok 1848. a na mostì stojí jejich barikáda proti Windischgrätzovým dìlùm.
Snad by bylo na místì zmínit se o tom, že nejenom ta 'velká historie' kráèela po tom pražském mostì. V obou mosteckých vìžích bylo vìzení pro dlužníky. Rozléhal se tady i smích, pokøik povozníkù, obchodníkù, služek, handrkovalo se tu o clo, a to až do roku 1816. Proclívalo se tu skoro všechno. Celnímu poplatku podléhalo víno, cín, sukno, chléb, konì na prodej. A taky nevìsty. Za každou nevìstu, která most pøešla, mìli celníci právo vybrat 72 haléøe, a to byly nìjaké peníze. A od voòavých nevìst k nìèemu ménì libému: až do roku 1592. bylo celé okolí malostranské vìže skládkou hnoje a odpadkù. Pøímo na dohled z Pražského hradu.
Kamenné nohy mostu vícekrát podtrhla zdivoèelá voda povodní. Poprvé to bylo pøi stavbì mostu, podruhé v roce 1432, kdy po lijácích, které zvedly hladinu až k povìstné hlavì kamenného Bradáèe, strhla voda pìt pilíøù a rozlomila most na tøi èásti. Ale už za ètyøi roky nato - v øíjnu 1436 - se na nìm konal velkolepý rytíøský turnaj. V roce 1874, zase pøi jedné z povodní, se zøítil do Vltavy prostøední pilíø se strážnicí a všemi strážnými (od té doby nemá most svoji posádku). Nejhùøe a pøímo katastroficky to Karlùv most odnesl v roce 1890. Doslova se roztrhl ve dví, dva pilíøe voda pohltila. Pøi opravì byly ty nové už zakotveny hluboko do skalního podkladu, a za dva roky zase znovu stál. A stojí dodnes (navzdory tisícileté povodni v srpnu roku 2002), a to se všemi svými tøiceti vzácnými sochami. Ty už ovšem taky nejsou pùvodní, ale kopie. Na Karlovì mostì se jezdilo vpravo nikoli od roku 1939, ale už v roce 1759. Platil tu zvláštní dopravní øád. O tom mostì se vyprávìjí pohádky, povìsti a legendy. Nejznámìjší je snad ta o vajíèkách, která zpevòovala jeho maltu. Pøi chemickém rozboru malty byly skuteènì nalezeny organické látky. I když vejce uvaøená natvrdo, která údajnì dodali pro stavbu Kamenného mostu experti z Velvar, tak ta tam urèitì nejsou
Je to ale vùbec ten pùvodní Karlùv Kamenný most? Vlastnì není. Povrch pískovcových kvádrù rozrušila kyselina sírová, obsažená v pražském vzduchu, rozleptala ho sùl, kterou se sypalo proti námrazám. Chemicky agresivní voda Vltavy doslova rozhlodala jeho základy. Za posledních 50 let zchátral Karlùv most víc než za uplynulá století. Proto musel Karlùv most podstoupit dùkladnou léèebnou kùru. Pøedevším byl most otevøen a bylo z nìj vyjmuto staré hlinìné jádro. (Ono už jej pøece jenom trochu tížilo.) Taky se peèlivì hledal ten správný kámen pro nové kvádry, a našel se až v Božanovì u Jièína a u Pometuje. Pøemýšlelo se, jak kámen opracovávat, až byl nakonec zvolen vzor podle oken domu vévody Saského. Poøizovala se dláta, která odpovídala nástrojùm dávno mrtvých kameníkù, kámen se ruènì nejenom tesal, ale i lámal a øezal. Zatímco na povrchu mìl most vypadat naprosto støedovìce, uvnitø byl zpevòován ocelovou výztuží a betonovou injektáží. Pùvodnì vyhrál návrh, aby byl Karlùv most pokryt slušivým barevným asfaltem. Pak ale zvítìzil zdravý rozum - povrch mostu pokryla žula. Vedle mìkkého, sametového pískovce by ovšem žula pùsobila hodnì stroze, tvrdì. Proto byl vybrán druh tohoto kamene v jemných tónech šedé a narùžovìlé. Zaèala dlouhá pou restaurátorù po èeských a moravských lomech. Ten správný kámen našli až kdesi u Skutèe. Velkým problémem byly parapety (tím se myslí - kamenné zábradlí). Mnohde se uchylovaly až 20 centimetrù od svislice. A ještì jedna malièkost - opravené parapety nadìlaly hodnì starostí bezpeènostním technikùm. Jsou totiž dost nízké. Ano, byly stavìny na míru mužných postav støedovìku a tehdejší rytíøi byli v prùmìru asi 150 centimetrù vysocí. Naštìstí jsou parapety dost široké a tak se most obejde bez pøídavného zábradlí. V souèasné dobì se Karlùv most chystá na novou léèebnou kùru. A protože i medicínské prostøedky pro staré mosty za pár desítek let notnì pokroèily kupøedu, bude to terapie úplnì jiná, než jakou už zažil.
'K vystavìní hradu Karlštejna dala pøíèinu myšlenka zvláštní a pùvodní. Karel chtìl na bezpeèném, za umìní váleèného té doby naprosto nedobytném a pøece snadno pøístupném místì uchránìno míti vše, co Èechové chovali v lùnì svém nejdùležitìjšího, drahocenného a svatého: zejména korunu a jiné klenoty øíšské, celý korunní archiv a všecky relikvie svaté, které Karel již sebral anebo ještì sebrati mìl, protože ty, které již døíve v Èechách se nacházely, bez papežova dovolení nesmìly z míst svých hýbány býti. Naøídil tedy stavìní onoho hradu, ke kterému dne 10. èervna 1348 (v jeho nepøítomnosti) od arcibiskupa Arnošta položen kámen základní, a jež vedl stavitel dvorský Matyáš z Arrasu.'
Všechno, co Karel budoval a zakládal, tak dìlal - zdá se to možná na státníka nepatøièné, ale - s láskou. Mìl rád svoje království. Sám o nìm napsal, že 'je zahrnujeme pøednostní láskou srdce nad ostatní dùstojenství a statky, a zdìdìné nebo šastnì získané.' Totéž platilo i o jeho rodném mìstì: 'Praha je místo našeho narození a vychování, které jsme pøed pøevzetím bøemene správy tohoto království milovali v letech dìtství a vždy neúnavnì toužíme po vùni jeho mastí.' Zøejmì to byly podobné dùvody (tedy hlavnì vzpomínky z dìtství), které ho vedly, když vybíral staveništì pro Karlštejn. Nedaleko odtud, na hradì Køivoklátì, totiž strávil skoro celých prvních sedm let svého smutného dìtství, prožitého v Èechách. On mu asi pobyt na Køivoklátì musel pøipadat docela pøíjemný, hlavnì když si jej porovnal s temnou kobkou na Lokti, ve které na toho dvouletého kluka dopadala jenom trocha svìtla malým otvorem u stropu. Køivoklát a Loket byly první hrady, které po svém návratu domù vyplatil ze zástavy. 10. èervna 1348, tedy ve stejném roce (mohli bychom øíct pøímo 'superroce,' ve kterém Karel založil pražskou universitu i Nové Mìsto pražské) byl položen základní kámen hradu, který se mìl stát hradem spásy.
Ten hrad zaèal Karel budovat 30 kilometrù jihozápadnì od Prahy na strmém vápencovém ostrohu poblíž øeky Berounky. Arcibiskup Arnošt z Pardubic položil základní kámen v zastoupení svého pøítele Karla IV., který mìl zrovna jakési jednání v Rakousku. Vybral pro nìj strategicky nejdùležitìjší místo, jaké mìl k dispozici: byl to geometrický støed pøibližného ètverce o stranì asi dvou set padesáti kilometrù, který vytváøejí pøírodní hranice Èech. 'Ten hrad se jmenoval po Karlovi.' A to nìmecky: Karlštejn. Skládá se z vlastního jména - v nìmeckém znìní 'Karl,' a ze slova 'stein' - tedy kámen, což ale v zemích støední Evropy (podobnì jako slova -eck a -berg) je jakousi obdobou výrazu 'burg,' což znamená hrad.
První svùj hrad ale Karel nezaložil doma, nýbrž ve vzdálené Itálii. Už jsme na nìj v Toulkách narazili. Nachází se v blízkosti mìsta Luccy a jmenuje se Montecarlo. V Èeském království zvìènil po Karlštejnu svoje jméno ještì nìkolikrát. Tak nedaleko Sušice stojí hrad Karlsberk, neboli dnešní Kašperk u Kašperských Hor, na hranicích Èech s Lužicí blízko Žitavy postavil Karlsfríd a Karlsvald, jeho jméno nesl pùvodnì i hrad u Plznì: Karlskrone neboli Karlova koruna. Karlshaus u Hluboké nad Vltavy se dnes jmenuje Hrádek a Karlsburk na Moravì, to je dnešní Tepenec, zatímco Karlík u Dobøichovic, ten už pøejmenován nebyl. Zkrátka Karel svým jménem až neuvìøitelnì plýtval. Proè? Protože vìdomì pìstoval vlastní kult. S pýchou až pøemrštìnou (možná i nesympatickou) se hlásil ke svým èinùm a ke svému dílu. Dlužno øíct, že ani jedno ani druhé si nepøisvojil, ale vykonal. Byl skálopevnì pøesvìdèen, že ho k moci povolal sám Bùh. Cokoli podnikal, dìlo se ve shodì s vùlí nebes. Mìl se za vyvoleného. Vìøil ve své mimoøádné poslání. (Kupodivu, podobnì jsou postiženi i nìkteøí dnešní státníci a politici. A nemusejí se ani jmenovat Karel.)
Kdo projektoval Karlštejn, to není známo. Ale pøed chvilkou nám tvrdil František Palacký, že to byl 'stavitel dvorský Matyáš z Arrasu.' Není to nièím doloženo. Ale je fakt, že to musel být vynikající stavitel opevnìní. Složité uspoøádání hradních budov, které dokonale využívaly skalnatý ostroh, to nemìlo v tehdejší Evropì obdoby. Už rozmìry obou vìží byly tìžko s nìèím srovnatelné. Hmotou tisícù tun kamenných blokù navršených na temeno skály pùsobí dojmem úplné nedobytnosti - její severní zeï je skoro sedm metrù silná. Na rozdíl od jiných hradù, které mìly jednu, nejvýš dvì kaple, bylo na Karlštejnì kaplí pìt. Karlštejn byl vybudován na tøech odstupòovaných úrovních. Nejnižší zaujímaly prostory urèené k obývání císaøi, císaøovnì a jejich družinì. Ve druhém stupni byl ve vìži zøízen kostel Panny Marie a kaple svaté Kateøiny, a koneènì nejvýše se tyèila hlavní hranolová vìž, kde byla v patøe nejvìtší sakrální prostora hradu, kaple svatého Køíže, nejposvátnìjší místo hradního komplexu. Ty tøi hradní roviny mìly pravdìpodobnì symbolickou povahu: Svìtský komplex pøedstavoval 'obec pozemšanù.' Druhý stupeò 'místo oèištìní,' a tøetí a nejvyšší byl v symbolice kaple svatého Køíže s ostatky svìtcù 'nebeským Jeruzalémem.' Na Karlštejnì chtìl Karel IV. uschovat ty nejcennìjší pozemské vìci, podobnì jako mìl rytíø Artuš se svými rytíøi na hradì Grálu støežit misku s krví Kristovou. On však chtìl využít Karlštejn i jako místo pro spojení s Bohem. Proto ve Velké vìži uložil øíšský korunovaèní poklad: zlatý obøadní køíž, ozdobený drahokamy a emailem, ve kterém bylo uloženo kopí, høeb a èást køíže Kristova s køišálovou schránkou obsahující zub Jana Køtitele a rámì svaté Anny. Dále k nìmu patøily dva meèe, z toho jeden z vlastnictví Karla Velikého, zlatá koruna svatého Karla s velkým drahokamem zvaným Candidus, zlato a pozlacené øíšské jablko, støíbrné a pozlacené øíšské žezlo, dva drahocenné prsteny, tøi zlaté ostruhy, zlatá kadidelnice, obøadní roucha, støevíce, rukavice a pozlacená schránka na ostatky. Císaø si zároveò vymyslel velmi pøísná pravidla. Mohli øíct jakýsi provozní øád karlštejnské Velké vìže. 'Na oslavu a s ní spojenou úctu k posvátným nástrojùm umuèení Pánì císaø stanoví, aby na oltáøi tìchto posvátných nástrojù ve vìtší kapli slavné mše sloužiti nesmìli jiní, leè jen arcibiskupové a biskupové mající právo pontifikální. A aby posvátnost místa nebyla nièím rušena, zapovídá císaø jednou provždy, aby ve vìži hradu Karlštejna, v níž dotèená kaple je vystavìna, nebo v nìkteré komnatì vìže nebylo nikomu dovoleno s nìjakou, by i zákonitou manželkou spáti nebo lehati.' Toto ustanovení se odvolávala na praxi starozákonních knìží a levitù, kteøí se pøi službì Hospodinovi rovnìž nesmìli intimnì stýkat s vlastními manželkami. Jaroslav Vrchlický to v Noci na Karlštejnì popletl. Nebylo to tak, že Karel IV. zakázal jakékoli ženì strávit noc na Karlštejnì. Bez ženské práce nebyl život na královském dvoøe vùbec pøedstavitelný. Pouze do Velké vìže mìly ženy zákaz pøístupu, jakož i 'lehání a spaní.' By i se zákonitými manželi.
'K ozdobení hradu Karlštejna uvnitø císaø nešetøil zlata ni drahého kamení, ale i krásouma, zejména malíøství, hojnì muselo pøispívati. K manské službì hradu pøikázáno drahnì osad nablízku ležících a pøedstaveno jemu po dvou purkrabích, jeden z panského, druhý z rytíøského stavu, kteøí majíce pod svou stráží také všecka privilegia zemská, byli nejen králi, ale i stavùm zavazováni pøísahou. Takovýmto zpùsobem zaujímali oni velmi dùležité místo ve státním ústroji èeském a vynikali brzy mezi pøedními úøedníky zemskými, až v roce 1625. všecky poklady karlštejnské pøeneseny byly do Prahy, po èemž hrad sám co statek korunní nìkterým lidem soukromým do zástavy dáván byl a rychle se blížil pádu svému, který teprve v èasech nejnovìjších odvrácen byl. A i podnes ještì rád putovává tam poutník umìnímilovný, aby køísil srdce i mysl názorem nehojných, ale i tak pomìrnì bohatých zbytkù umìleckých tìch pokladù, které tu kdysi shromáždìny byly.'