S KOHOUTEM V ERBU

S KOHOUTEM V ERBU

'Nejistota lidského života a nestálost světové dění vede k tomu, že všem lidem, zejména výše postaveným, je užitečné znát, co se kde stalo v minulosti, ať už jde o příklady dobré nebo varovné. Kdyby nebylo paměti, nebylo by zkušenosti; a tak od předků můžeme získat mnohé poučení.'

Tato pozoruhodně aktuální slova napsal před čtyřmi stovkami let muž jménem Kryštof Harant z Polžic, Bezdružic a na Pecce. Jak sousloví právě řečené napovídá, nebyl to žádný sedláček ani chalupník. Rod Harantů byl vladycký a od 15. století sídlil v plzeňském kraji. Ovládal tady dvě sídla - Polžice a Bezdružice. Ve svém erbu měl kohouta. Byl to bílý kokrháč v červeném štítě. Tohoto znaku užíval už Bušek z Bezdružic za vlády Karla IV. a ještě před ním (to bylo za Jana Lucemburského) Vyšemír. Pak přišli dva Lipoltové a jeden Jiří (ten nejspíš padl v bitvě u Moháče). Další z rodu se psal Jindřich na Dlouhém Derflíně a oženil se s Brigitou z Hájů. Měli syna Jiřího a ten se zúčastnil jako panoš výpravy císaře Karla V. do Alžíru. V jeho životě hrála velkou roli čtyřka - sloužil čtyřem králům a také se čtyřikrát oženil. První manželka pocházela z Úsova a dala mu dva syny a čtyři dcery. Druhá žena, stejně jako třetí (ty mu (děti) nedaly), zato se domohl koupí hradu a statku v Klenové u Klatov. Čtvrtá manželka mu porodila čtyři dcery a tři syny. První z těch synů nesl jméno Kryštof.

'Ráz kraje kolem Klenové je vážný a zádumčivý,' píše ve své knize o Kryštofu Harantovi spisovatel František Kožík. 'O hradu se říkalo, že tam straší od doby, kdy kališník Přibík z Klenové dal prý ve sklepení ozubené hlásky umořit dva mnichy, kteří spěchali do Říma se zrádným poselstvím proti Rokycanovi.' Právě tam - tedy na Klenové - se s největší pravděpodobností narodil Kryštof. Stalo se tak v roce 1564. (To byl rok byl plodný na veliké osobnosti. Spatřili v něm světlo světa Galileo Galilei, Christopher Marlowe a William Shakespeare. Zemřeli (kromě jiných) Jan Kalvín a Michelangelo Buonarotti.)

'Kryštofovo dětství na Klenové bylo radostné. Vzdělaný a zkušený Jiří Harant byl starostlivým otcem a hledal pro své děti dobré praeceptory; když zastával úřad hejtmana kraje plzeňského nebo vedl přehlídky hotovosti, dbala o děti stejně pečlivě jeho energická i jemná žena, přičemž nezanedbávala pro vlastních sedm dětí odrůstající mládence a dívky z prvního mužova manželství. Do školy chodil Kryštof v Plzni. Početná rodina s třinácti dětmi znamenala pochopitelně mnoho starostí pro nebohatého vladyku, který podle odhadu nemohl při mustruňku vypravit sám ani jednoho celého koně.'

Navzdory nevelké zámožnosti Harantovic rodiny měl budoucí politik, ekonom, vojevůdce, jakož i cestovatel, spisovatel a hudební skladatel docela štěstí. Byl tělesně zdatný. Měl pevné základy vzdělání, inteligenci a vtip. Měl i umělecké nadání. Po otci zdědil pokojnou krev, touhu po dálkách a pokušení ctižádosti. Matka, která starostlivě opatrovala svou 'zahrádku s kvítím', mu vnukla jemnost a přemýšlivost. Možná, že byl smutný, když se loučil s Klenovou. Věděl však, že v tyrolském Insbrucku ho čeká nejlepší škola mladého dvořana. Kryštof do města pod Alpami tak, že se Harantové se přátelili se Šternberky, Šternberkové byli vzdáleně příbuzní s Ferdinandem Tyrolským, a to prostřednictvím tety jeho manželky Filipiny Welserové, paní Kateřiny z Lokšan (ta byla od počátku tajemnicí jejich tajné lásky), paní Kateřina žila u dvora se svým manželem, Ladislavem ze Šternberka, který byl vychovatelem Ferdinandových synů, a všechny tyto známosti a vztahy způsobily, že malý Kryštof byl jako páže přijat k tyrolskému dvoru. Zrovna dovršil dvanáctý rok věku svého.

'Rok 1576, když Kryštof přišel do Innsbrucku, byl rokem smutku nad odchodem císaře Maxmiliána, ale zároveň rokem tiché radosti: papež zprostil Ferdinanda a Filipinu slibu mlčení a oba mohli konečně vystupovat jako manželé.' Největší zaujetí věnoval vévoda tyrolský (stejně jako za svého pobytu v Čechách) uměleckým zálibám. Jeho vášní bylo požádat slavnosti a honby, kostýmované průvody a mytologické hry. V zámku Ambrasu zřídil velkou bibliotéku, obrazárnu a sbírku brnění slavných válečníků. V parku vodil hosty do jeskyně. Tam se jim v příšeří zjevil Bakchův kněz, přinutil je vypít pohár vína a pak se museli zapsat do pamětní knihy. Obědy zpestřovali kouzelníci. Filipina Welserová (jak už víme) měla zájmy mnohem ušlechtilejší. Do jedné knihy si zapisovala modlitby a do druhé kuchařské recepty. Uměla sice střílet a taky se jí podařilo párkrát zvítězit v různých střeleckých soutěžích, ale mnohem raději se starala o nemocné a raněné vojáky, dokonce i o turecké zajatce. Zřídila lékárnu, pro kterou vařila sirupy. A v tomto prostředí prožil Kryštof Harant osm let. Nejraději z celého Innsbrucku vzpomínal na hudební produkce. Ty ho přímo uchvacovaly a probouzely jeho nadání a s ním i touhu po vyniknutí. Konal službu pážete a navštěvoval dvorskou školu, kde se učil řečem a poznával starověké klasiky. Učil se zpívat a hrát na hudební nástroje. Když se prokázalo, že má skladatelský talent, měl možnost studovat kompozici. 'Krátce po příjezdu do přímo omráčila hra o svaté Kateřině, šestihodinové představení s dvěma sty účinkujícími. Vystupovaly tu často italské hudební soubory. Na oslavu svatby svého českého komorníka Jana z Kolovratu uspořádal Ferdinand alegorické obrazy, znázorňující živly a roční období. Obtloustlý arcivévoda s ryšavým vousem představoval Jupitera ve zlatém voze s bleskem v ruce.' Všude kolem sebe viděl Kryštof i spoustu výtvarných děl - sochy, obrazy, architekturu.

Z Prahy si Ferdinand přivezl základ svého pěveckého sboru i zámecké kapely - obě tělesa účinkovala jak při mších, tak pro zpestření světských radovánek. Kryštof ve sboru zpíval a našel si v něm řadu přátel. Například?

Byl to zpěvák Filip Lang. (S Langem, komorníkem císaře Rudolfa II., měl společné to, že to byl on.) V kapele byli většinou Vlaši. Smyčcové nástroje dodávala Cremona, clavicemballa Trident a pozouny Norimberk. Kryštof nikdy nechyběl na koncertu cizích virtuosů, houslistů z Itálie a sopranistek, které zde zpívaly své passagi bellissimi, nejkrásnější kousky.

'Kryštof byl dychtivý i v poznávání města a okolí. Jednou v létě ho vzal Ladislav ze Šternberka do Cirlu, ukázal mu kříž nad příkrou skálou a vyprávěl mu, jak tam kdysi při honbě na kamzíky uvázl císař Maxmilián. Po dvou dnech a nocích marných pokusů o sestup dal poslat pro kněze, aby aspoň očima přijal poslední svátost. Zatímco družina dole naříkala, sestoupil k císaři kluk ve vesnických šatech, podal mu ruku a vyvedl ho do bezpečí. Když se Maxmilián dostal dolů, omdlel. Jakmile přišel k sobě, ptal se po svém zachránci, ale ten zatím zmizel. I usoudil Maxmilián, že to byl anděl, a napsal o svém zachránění knihu, kterou si Kryštof přečetl.'

Když bylo Kryštofovi patnáct let, dostal se mezi panoše, kteří provázeli na cestě do Benátek vévodu Ferdinanda s jeho synem Karlem. Bydleli v paláci Dandolo, zúčastnili se regaty na Canale Grande, bavili se harlekýnskou komedií. Nejvíce dospívajícího chlapce zaujala benátská zbrojnice. V jedné budově viděl samá kopí a meče, v druhé děla, v třetí zhotovovali koláři dřevěné lodní zařízení, v dalších dílnách byly stovky kusů polní i lodní střelby, tisíce železných kulí, desetitisíce halaparten, mušket a ručnic. Někde vyráběly ženy plachty, jinde lana. Bylo tu na dvě stě galér, které bylo možné okamžitě spustit na vodu. V jedné síni byly praporce, uzmuté Turkům. Pracovalo tu celkem na půldruhého tisíce lidí. 'Vlaši, kteří je prováděli, s pýchou vyprávěli, že i v míru křižuje po Jaderském a Středozemním moři třicet benátských galér, aby jímaly piráty. A takovou že mají Benátčané s Turky úmluvu: loď, která při setkání s benátskou galérou nesvine plachty a nepozdraví výstřelem z děla, smí být považována za pirátskou a jako taková může být ihned zajata, potopena a její posádka zmordována.'

Tak toto všechno dospívající Kryštof zažíval, sledoval, pozoroval. Když mu bylo devatenáct, byl vypraven ze stavu pážecího. Ono už bylo na čase. Ferdinand nařídil tyrolské komoře, aby mu při té příležitosti vyplatila sto zlatých. Byl z něj teď mladý dvořan, který se vyznamenával jak vybraným chováním a širokým vzděláním, tak i tělesnou zdatností při zápase, plavání, v běhu i skoku a také v míčových hrách. (Všestranný sportovec.) Navíc psal latinské básně, znamenitě kreslil, dobře zpíval a složil už několik písní a motetů. (A inteligent k tomu.) Při jedné z cest družiny Ferdinanda Tyrolského do Čech doma už zůstal. Bylo mu dvacet let. K tomu návratu ho přiměl smutný důvod. Zemřel mu otec. Za další tři léta ztratil Kryštof i svou matku. Byly jí teprve čtyřicet čtyři léta. Byl čas založit si svou vlastní rodinu. 'V té době se sblížil s rodinou Černínů u Chudenic, ve které si našel také nevěstu Evu Kateřinu. Získal s ní podíl na zámku v Touškově nad Mží, kam se přestěhoval (svůj podíl na Klenové prodal Přibíkovi z Klenové, který si vzal jeho nejmladší sestru Magdalenu a vrátil se tak na hrad svého rodu). Kryštofovo manželství bylo klidné a šťastné; po roce přišla na svět dcera a po třech letech syn. Snaha dostat se na pražský dvůr však byla marná. Kryštof věděl, že tam žije mnoho cizích i domácích umělců a učenců. Slýchal o císařově štědrosti, o velkých částkách vynakládaných na obohacení sbírek. Říkalo se však také, že po dnech horlivosti se císař nadlouho propadá do stavu apatie nebo podléhá halucinacím, strachu o život, bezuzdnému hněvu. Tehdy nikoho nepřijímal a pány království se stávali komorníci, kteří rozhodovali podle výše úplatků. Ale Kryštof Harant neměl tolik, aby si mohl koupit jejich přízeň.'

S korupcí je to věru potíž. Našinec někdy zůstává čistým jen proto, že jaksi na úplatky nemá.