SBĚRATEL VĚCÍ

SBĚRATEL VĚCÍ

O Karlovi IV. můžeme mluvit jako o státníkovi a politikovi, jako o diplomatovi (součástí jeho diplomacie byly i vlastní sňatky). Císař byl také spisovatelem, zákonodárcem, stavitelem a kdoví čím ještě. V tom 'kdovíčímještě' je obsažena jedna pozoruhodná aktivita. Karel byl jedním z největších sběratelů od zániku antiky. Ve středu jeho sběratelského zájmu bylo všechno - ostatky svatých, drahé kovy, drahé kameny, vzácné rukopisy, a taky země. Ty sbíral obzvláště rád.
'Když císař dlel v Itálii, ve městě Miláně, poslal slavnostní posly do města Pavie a dosáhl toho, že mu bylo dáno tělo svatého Víta mučedníka, patrona Českého království, jež tam po mnoho let odpočívalo v klášteře svatého Augustina. I přinesl s sebou ono tělo svatého Víta a četná těla a ostatky jiných svatých do Pražského kostela a ozdobil je zlatem, stříbrem a drahými kameny.
Pan císař, maje zvláštní nábožnou úctu k svatému Václavovi, svému hlavnímu ochránci a pomocníku, obložil hlavu tohoto světce ryzím zlatem, zhotovil mu náhrobek z ryzího zlata, vyzdobil ho nejdražšími drahokamy a vybranými kameny a tak ho okrášlil, že se takový náhrobek nenajde na celém světě. Nadto vyzdobil zlatem, stříbrem a nejkrásnějšími drahokamy i náhrobky jiných světců a hlavy, paže a ostatky různých světců a daroval je Pražskému kostelu.
Léta Páně 1368. shlédl Bůh na českou zemi, a protože je rozsáhlá, a zůstal jí jediný dědic, dal nám i druhého. Patnáctého dne měsíce února se totiž narodil našemu panu císaři z paní císařovny Elišky, jeho manželky, třetí syn v pořadí, jemuž bylo u křtu dáno jméno Zikmund. I byl po právu nazván tímto jménem, protože oba jeho rodiče, kteří zvláštní úctou ctili svatého Zikmunda odpočívajícího v Pražském kostele, bez veškerých pochyb dostali tohoto syna od Boha pro zásluhy a na přímluvu již řečeného svatého mučedníka. Jeho hrob dal císař podivuhodně ozdobit zlatem a stříbrem a v den křtu řečeného chlapce věnoval tisíc zlatých na zakoupení důchodů pro jeho oltář a pražské kapitule deset hřiven.'
Ze zpráv kronikáře Beneše Krabice Weitmile se dovídáme jednak, jak horlivě a systematicky císař sbíral ostatky svatých a jaké úctě jeho i celého království se těšily, a za druhé si do Karlova rodokmenu můžeme připsat dalšího potomka, který sehrál v dějinách českých i evropských stejně důležitou roli jako starší králův syn Václav. Čas obou králových synů však v našem seriálu ještě nenastal, a tak se raději pozastavíme u jeho velice náročného koníčku. Karlův sběratelský zájem se soustředil na dva okruhy. Můžeme je s určitou nadsázkou pojmenovat jako 'archeologický' a 'přírodovědný.' Oba okruhy se pak prolínají s kultem relikvií neboli hmotných památek na pozemský život a umučení Krista a svatých.
Karel sbíral ostatky, které mu připadaly jako hodnověrné díky osobám původních majitelů. Tak například byzantský císař Jan mu na jeho žádost poslal kosti patriarchů Abrahama, Izáka a Jákoba, uherský král Ludvík věnoval Karlovi ubrus ze stolu Poslední večeře, francouzský dauphin (pozdější král Karel V.) mu předal dva trny z Kristovy koruny. Část bederní roušky dostal císař od samotného papeže Urbana V. Součástí svatovítského pokladu je i zlatý ostatkový kříž řeckého tvaru (křížů je celkem asi třicet druhů - řecký neboli obecný se vyznačuje všemi rameny stejně dlouhými). Karel ho dal zhotovit jako korunovační kříž římských králů. Na jeho přední straně je pod křišťálovou čočkou uložena část lněné látky, údajně Kristovy roušky. Částečku z trnové koruny Ježíše Krista obsahuje svatováclavská koruna, kterou nechal český král vytvořit. Karel často projížděl starobylými kultovními sídly, kde byly chovány relikvie, proti jejichž pravosti nikdo nic nenamítal, protože se tam uctívaly odedávna. Na jeho nátlak musely být otvírány hroby světců i posvátné schrány. Pravidelně si z nich aspoň část obsahu odnesl. Hlavně Karlova cesta po Německu a Francii v roce 1354 byla právem, nazvána skutečnou razií na svaté ostatky. 'Toho roku pan Karel, král římský a český, roznícen nesmírně zbožnými city, získal v různých kostelích katedrálních i řádových, v klášterech a na jiných posvátných místech v krajích francouzských a německých různé ostatky mnoha světců a sedm těl svatých a velmi mnoho hlav a paží světců. Ozdobil je zlatem, stříbrem a drahými kameny více než lze vylíčit, a daroval je Pražskému kostelu. Počet a názvy ostatků a jiných skvostů, jež pan Karel svěřil Pražskému kostelu, jsou sepsány v rejstříku neboli inventáři téhož kostela jasně a jmenovitě.'
Pořádek musí být. Inventáře se kupodivu dochovaly do dneška. O pokladech se to už v úplnosti říct nedá. Tak například vzácných dovezených textilií bylo víc než 300. Počet zlatnických a klenotnických výtvorů na 150, z toho 13 stříbrných ostatkových soch a 27 zlatých a stříbrných poprsí světců. Počet antických a byzantských kamejí v Karlově sbírce šel do šesti stovek, ale mnohonásobně jej převyšovalo bohatství perel a drahokamů. Jenom z ozdobě náhrobku svatého Václava bylo použito 935 drahokamů, 448 perel a 37 kamejí. Dvě největší z těch kamejí zpodobovaly císaře a císařovnu s korunami: každá koruna byla ozdobena čtyřiceti drahokamy a právě tolika perlami. Škoda, že s touto nádheru se už v katedrále setkat nemůžeme. Postaral se o to Karlův synek Zikmund. Když sháněl začátkem husitských válek žold pro svou armádu, veškerou výzdobu Václavova hrobu a ještě četná jiná díla v areálu Pražského hradu si prostě 'vypůjčil.' Rozumí se na věčnou oplátku.
Nejmocnějším kultovním centrem západních křesťanů byl Řím, mimo jiné proto, že měl nejvíc ostatků. Po celá staletí tam k nim proudily zástupy zbožných nebo prostě jenom zvědavých poutníků. Tento speciální druh středověkého turistického ruchu se zvláště o milostivém létě stal vydatným zdrojem příjmů papežské kurie. Dá se předpokládat, že Řím neunikl žádostivé pozornosti našeho pana císaře a krále. Před svou císařskou korunovací ve svatopetrské basilice si všechna římská mirabilia (mirabilia jsou doslova podivuhodné věci; patřily mezi ně samozřejmě i ostatky svatých) - všechna zdejší mirabilia si prohlédl, přestrojen za prostého poutníka. V jednom z kostelů (patřil svatému Marcelovi) se pod ním začala viklat kamenná deska, o které se na místě doslechl, že prý na ní kdysi roztínali křesťany. Aby ji importoval domů, to asi nešlo. Aspoň ji tedy dal vyzvednout ze země a opatřit ochrannou mříží. Úplně novým rysem Karlovy zbožnosti byla snaha využít památky tím, že na ni upoutá vhodným způsobem pozornost veřejnosti. K čemuž mu byly dobré nejenom křesťanské, ale i pohanské relikvie. A to i ty, o jejichž pravosti nemohl být přesvědčen ani on sám. Potvrdil například starší ustanovení, aby se při korunovaci českých králů obřadně používalo lýčených střevíců a mošny bájného Přemysla Oráče.
'Léta Páně 1365. ctihodný otec pan Jan, arcibiskup pražský, jenž již přijal arcibiskupské palium (jednalo se o druhého pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi), vysvětil v Pražském kostele dva oltáře, totiž svatého Víta a svaté Marie v novém chóru pražském. Poté vysvětil větší kapli ve věži hradu Karlštejna. Císař totiž vystavěl tento hrad obdivuhodného díla s velmi pevnými hradbami, jak je dosud vidět, a zřídil v horní věži velkou kapli, její stěny obložil ryzím zlatem a vzácnými kameny a vybavil ji ostatky svatých a vyzdobil velice drahocennými malbami. Na celém širém světě není hradu ani kaple tak drahocenného provedení, a právem, neboť v něm císař chová císařské odznaky a poklady celého svého království.' Císařské, tedy svoje odznaky nechával Karel vystavovat každoročně na Dobytčím trhu v Praze neboli na dnešním Karlově náměstí. Zároveň s nimi se tam ukazovaly relikviáře, které dal vytvořit. Byly v podobě křížů, bust, paží a věžiček. Aktivita, kterou Karel v této oblasti vyvinul, nemá v dějinách středověkého umění obdoby. Mohl si to dovolit - kutnohorské stříbrné doly byly nejbohatší v Evropě. A pražští zlatníci, ti taky patřili k elitě uměleckého řemesla; však jich bylo v hlavním městě na padesát. Dodnes se vedou spory o to, jestli tepanou stříbrnou a částečně pozlacenou busty svého jmenovce a kolegy na římském trůně Karla Velikého dal Karel vyrobit pro dóm v Cáchách u cášských mistrů nebo jestli tuto zakázku svěřil pražské huti Petra Parléře.
Busta je to opravdu pozoruhodná. Zaujme na ní dokonalá anatomie obličeje i naběhlých krčních svalů, ornamentální vlasy i vousy, dokonalá stavba lebky. Velice připomíná hlavu Krista v sousoší Piety v kostele svatého Tomáše v Brně. Jako by ji umělec tvořil podle jednoho modelu. Dómský poklad v Cáchách rozmnožil Karel stříbrnými relikviáři, ve kterých jsou ve schránkách z horského křišťálu uloženy provazy z bičování Krista, jeho pás a pás jeho matky Marie.
Ale abychom nezapomněli na starověké kameje a mince. Karel je sbíral proto, jelikož těmto památkám na římské císařství přičítal magický význam. Jeden z dopisů Francesca Petrarcy obsahuje reportáž o básníkově pobytu v Mantově, kam jej Karel osobně pozval. 'Daroval jsem mu (tedy Petrarca Karlovi) několik zlatých a stříbrných mincí s podobami našich panovníků, popsaných droboučkými a starodávnými písmeny. Velice se z těch tváří radoval a zdá se, že nikdy nepřijal žádný dárek s větším potěšením.' Ale Karel nezůstal za žádný dar nikdy nikomu nic dlužen. Věnoval básníkovi Caesarovu podobiznu a číši z ryzího zlata. Kouzlo antických a byzantských kamejí objevil Karel už během svého pobytu ve Francii, tam je asi taky začal sbírat. Časem se dostalo do jeho majetku i dědictví po předcích - je známo, že dědeček Jindřich VII. i otec Jan nosili prsteny s kamejemi. Karel je po nich podědil. K nám se první kameje dostaly už za Velké Moravy a potom spolu s byzantskými poklady, které přivezl do Čech na vozech král Vladislav II. Dochoval se dopis agenta (prosím vás na mysli máme obchodního agenta), který sháněl po celé Evropě pro českého panovníka kameje. Největší možnost, jak obohatit sbírku, se Karlovi nabízela v Itálii. Ano, císařův kancléř Jan ze Středy psal z první římské jízdy do Prahy, aby za nimi 'ihned poslali velbloudy a valachy pro odvoz zlata, drahokamů, perel, kamejí a jiných věcí ušlechtilých.' Ale když jsme už nakousli Karlovo dědictví. tak tedy on Karel zdědil i přemyslovskou pokladnici. Z ní daroval svému bratrovi, moravskému markraběti Janu Jindřichovi velice cenný obraz pro klášter augustiánů - poustevníků u svatého Tomáše v Brně: cařihradskou ikonu Ogiditrie z 12.století. Je to náramně zvláštní obraz. Dnes ho známe pod názvem Brněnská madona. Marie se z něj dívá velice přísně, nebo snad smutně, výraz jejích očí nelze rozšifrovat. V Karlově době byla považována za dílo samého svatého Lukáše. Navzdory tomu, že má 800 let, hodil by se tento obraz do kterékoli galerie moderního umění.
Na první místo pomyslného žebříčku světců stavěl Karel IV. představitele přemyslovské a karlovské tradice, tedy svatého Václava a svatého Karla Velikého. Prostě ve všem měl rád pořádek. Z této své zásahy nevyjímal ani svaté. Kromě zmíněných dvou světců však nezapomínal prakticky ani na jednoho ze zástupu svatých, tedy na celý 'nebeský Jeruzalém:' to názorně dokazuje obrazová výzdoba kaple svatého Kříže na Karlštejně i Karlova doslova fanatická honba za ostatky svatých a jejich shromažďování v Praze, na Karlštejně a vůbec v blízkosti císařova okolí, v prostředí, kde bylo centrum říše. Přesto však v kurii světců měli někteří postavení přece jenom čestnější. To byli ti, které považoval Karel za české patrony, kromě svatého Václava to byla svatá Ludmila, svatý Vojtěch, Prokop, Vít, Zikmund, Anežka, Cyril, Metoděj a také Jeroným. Kult svatého Jeronýma se pěstoval v emauzském klášteře. Byl výrazem úcty ke vzdělání. Jeroným jako překladatel biblických textů do latiny (latinské Bibli se říkalo Vulgata) byl tradičně považován i za překladatele Bible do slovanského jazyka.
'V den Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie (15. srpna) začínal v Pražském kostele rok milosti neboli odpustků. Náš pan císař totiž při zvelebování služeb božích a slávy svého Pražského kostela, když jednou přijel do města Trevíru, dostal v klášteře svaté královny Heleny třetinu závoje blahoslavené Panny, jejž tam přivezla sama svatá Helena z krajů jeruzalémských, a dosáhla u pana papeže svolení, aby tato část závoje byla každoročně ukazována lidu, a aby ti, kdož by v den vystavení tohoto závoje přišli ve zbožném úmyslu do kostela, obdrželi od apoštolské stolice odpustky tři roky a třikrát čtyřicet dnů. A tyto odpustky budou trvat na věčné časy vždy od sedmého roku k sedmému roku, jak je úplněji obsaženo v papežské bule. Proto nastal velký sběh lidu k Pražskému kostelu, a to i z cizích zemí.'
Necháme zatím stranou causu 'odpustky' - však on na ně dojde čas; raději si doplňme představu, čeho všeho se ještě dotýkala sběratelská vášeň nejmocnějšího muže tehdejšího světa. Karel přímo zbožňoval památky na starou Byzanc. Byl jediným západoevropských panovníkem středověku, který se dal na pečeti své university zpodobnit v byzantském šupinovém krunýři. Límec ze zlatých šupin má i na majestátní soše na Staroměstské mostecké věži. Z českých panovníků ale nebyl první, kdo se v tom byzantském odění ukazoval. To je pravda - v plášti ze zlatých šupin se objevil při své korunovaci Karlův dědeček Václav II. Na ostatkové scéně na Karlštejně je císař zase vyportrétován v drahocenném šupinovém plášti s desénem stromů a dvojic papoušků. Sběratelství vzácných textilií dokazuje i nález z královské hrobky ve svatovítské katedrále, kde byly mezi jinými kusy látek objeven také drahocenný brokát s vinnými listy a úponky. Císaře upoutaly i věci, které se zdánlivě k jeho majestátu nehodily, jako například šperkovnice ze slonoviny s vyřezávanými erotickými motivy. Tu si přivezl z návštěvy v Benátkách. Do svých sbírek si pořizoval i umělecké předměty poněkud netradičního provedení, jako například alabastrovou sochu Madony, kterou získal v Avignonu. Zvláštní na ní je široká hlava a poměrně mohutná postava. Její autor se určitě shlédl v nějaké konkrétní dívce, jejíž proporce rozhodně nebyly gotické. Císařovy sbírky odrážely i jeho přírodovědné zájmy. Vedle vzácných minerálů a perel v ní byly zastoupeny přírodní rarity, Karel například věnoval k ozdobě hrobu svatého Václava korálový stromek a na Karlštejn dal zase přivézt kostru draka. (Ten drak byl blízký příbuzný krokodýla z brněnské Staré radnice.) Pečlivě zachovával památky po svých předcích. Byl mezi nimi i hvězdný glóbus jeho pradědečka Přemysla Otakara II. Z Francie si zase přivezl 'zlatý pohár veliké váhy, ozdobený drahokamy na noze i na víku, celý velmi jemně smaltovaný, který znázorňoval sféru nebeskou se zvěrokruhem, znameními, planetkami a stálicemi.' Na balkoně norimberského chrámu dal Karel zřídit orloj s pohyblivým mechanismem - z toho můžeme vyvodit, že sbíral i vzácné hodinářské práce. Kolik se Karlovi podařilo po celé Evropě nashromáždit vzácných knih, to se dá asi těžko spočítat. Tak trochu bylo charakteristická je poznámka ve Velké kronice Francie. Francouzský král Karel V. předložil Karlovi IV. (císař byl vlastně jeho strýcem) dvě knihy takzvaných hodinek, aby si vybral tu, která se mu bude líbit. Císař si vybral pro jistotu - obě dvě. Z Akvileje přivezl do Prahy část rukopisu svatého Marka, který měl údajně sepsat sám apoštol. Pražskému klášteru na Slovanech věnoval císař církevněslovanské perikopy neboli výňatky z Písma svatého, o kterých se věřilo, že je vlastní rukou napsal svatý Prokop. Tento rukopis byl později svázaný v takzvaném remešském evangeliáři, na který přísahali francouzští králové. Další knihy říkají cosi o Karlových zálibách. Nechybí mezi nimi astrologický svazek, ve kterém jsou vypracovány horoskopy Kristovy, Mohamedovy a dalších. Z pražské kapitulní knihovny si císař vypůjčil korán, a jaksi ho zapomněl vrátit. Živě se zajímal o alchymii - v jeho vlastnictví byly i takzvané 'černé knihy.' K nejcennějším kouskům jeho sbírky patřil hvězdný atlas s připojeným židovsko-arabským pojednáním o magických účincích drahokamů a kamejí. Autor ilustrací si zřejmě vypůjčil nějaký dnes už ztracený antický vzor - některá souhvězdí (například Hérakles nebo Pegas) připomínají dokonce malby v Pompejích.
Ale císař Karel se nevěnoval pouze shromažďování ostatků svatých. Zdali by se tomu dalo říkat sběratelství, to opravdu nevíme, ale - každopádně začal shromažďovat pozůstatky svých předchůdců na českém trůně. Nečinil z nich nějakou sbírku. Byl to jednak výraz úcty, jednak dával najevo, ke komu se hlásí.
'Na rozkaz pana císaře byla přenesena těla dávných českých knížat a králů ze starých hrobů a pochována v novém chóru Pražského kostela. Nejdříve bylo v kapli svaté Trojice, takzvané císařské, po pravé straně vchodu do té kaple, pohřbeno tělo českého vévody Břetislava, syna Oldřichova, a jeho manželky Jitky, kterou unesl z kláštera, jak se čte v kronice. Dále po levé straně leží Spytihněv, Břetislavův prvorozenec, který rozšířil Pražský kostel. V kapli svatého Antonína po pravé straně vchodu leží Břetislav mladší, prvorozený syn zesnulého Vratislava, prvního krále, kterého zabili Vršovci, když se ve Zbečně vracel z lovu. Na levé straně téže kaple leží Bořivoj, syn krále Vratislava, kterýžto Bořivoj daroval Pražskému kostelu a kapitule Týnský dvůr se všemi svobodami. V kapli svaté Doroty, která se nazývá Saskou kaplí, u vchodu po pravé straně leží Přemysl I., třetí král český, po levé pak straně Přemysl II., jinak Otakar, který byl zabit ve válce s římským králem Rudolfem. A v kapli svatého Šimona a Judy nachází se hrob české královny Guty, manželky Václava II. V téže kapli pak leží ještě Rudolf zvolený za českého krále. Oltář a duši onoho Rudolfa, kterému přezdívali Kaše, postavila jeho vdova, královna Eliška. A věz, že v každém řečeném hrobě jsou olověné destičky s vyrytými jmény všech svrchuuvedených panovníků.'
Největší sběratelskou vášní římského císaře a českého krále Karla IV. však byla kolekce zemí. Ten stárnoucí muž, po úrazu páteře nahrbený a stižený chronickou podagrou soustředil po narození syna Václava veškeré úsilí k tomu, aby zbožňovanému potomkovi rovnal cestu. Jeho programem, možná spíš utkvělou představou pro příštích 17 let se pro něj stalo uchovat, rozmnožit, upevnit a postupně Václavovi předat všechno, co za život dobyl. A že toho nebylo málo.