SLAVNÝ SJEZD OLOMOUCKÝ

SLAVNÝ SJEZD OLOMOUCKÝ

Roku čtrnáct set sedmdesát čtyři
český král na sever s vojskem míří.
do války proti uherskému králi,
který je teď ve Vratislavi
a má tu svůj dvůr
i vojáky chtivé slávy.
Vladislavovi přišel sem na pomoc
polský král, který má velikou moc -
vojsko, čítající na sto tisíc lidí.
Když Matyáš tu sílu proti sobě vidí.
Vyjednávat s Vladislavem chtěl
a na dva roky příměří s ním uzavřel.
Spojená česko-polská vojska měla sice u Vratislavě ohromnou převahu, ale na Uhry si netroufla. Město se ani nepokusila oblehnout. 'Takové obležení ale bylo původně zamýšleno, to se jeví z té doby podaného návrhu, aby tím, že řece Odře bude způsobeno jiné řečiště, bude mu odejmuta potřebná voda. Ale za příčinou množících se nesnází pustili králové myšlenku na tak smělý podnik.' Bezcílné operace v okolí vedly k demoralizaci vojáků, a to tím spíš, že Korvínovy oddíly slavily úspěchy se svými záškodnickými akcemi. Z války nakonec bylo zase jenom nové příměří, a to spolu zúčastnění uzavřeli v pozdním podzimu roku 1474 u vsi Muchoboru nedaleko Vratislavi, což bylo potvrzeno za pár dní nato listinami z Vratislavě. Při jednání u Muchoboru se všichni tři králové (tedy Matyáš., Kazimír i Vladislav) několikrát osobně setkali. 'Čáka konečného smíření musela býti podstatná, když mocnáři uvolili se k takové schůzce. Stalo se to velmi slavně v úterý 15. listopadu 1474. roku na polích u vsi Velkého Muchoboru - toho dne však sjeli se jen Kazimír a Matyáš jezdecky za kruté zimy. Zůstavše oba na koních, vítali se s obnažením hlav a mluvili dosti přátelsky, Matyáš sám za sebe, Kazimír skrze jednoho biskupa.' Tak úplně přátelské to setkání nejspíš nebylo, pokud ani z koně neslezli a bylo-li třeba mluviti spolu skrze prostředníka. Nehledě na to, že chyběl Vladislav. 'Král Vladislav, jemuž důstojenství královské od Matyáše popíráno bylo, odepřel přítomnost svou, která ale od Matyáše za nevyhnutelně potřebnou pokládána byla, mělo-li následovati skutečné smíření. Proto slíbil polský král Kazimír pohnouti syna svého k účastenství na sjezdu nazítří, a požádal Matyáše, když měl nastati pokoj, aby od picování v městech a krajích slezských aspoň na tři dny upuštěno bylo.' (Prostě aby se tři dny nedrancovalo.) Pak se konečně sešli všichni, 'stavíce na odiv jako o závod všechnu nádhery a skvosty své.' Po počátečním chladu pookřáli, a za chvilku si už docela nenuceně povídali. (Jako by se nechumelilo. To je vůbec na mocných toho světa krásné, že ještě včera se kvůli nim vraždí lidé, načež oni si den nato padnou do náruče a hovoří spolu zcela přátelsky.)
'Zápis o snešení vratislavském (snešení je usnesení) obsahoval v šestmecítma článcích (bylo jich tedy 26) následující důležitá ustanovení: (Všechna probírat nebudeme, stačí ta nejdůležitější.) Budiž příměří a křesťanské stání v zemích koruny české se všemi poddanými králů Matyáše i Vladislava až do hodu svatodušního v roce 1477. I císař Fridrich bude přijat do tohoto příměří se všemi poddanými svými. Totéž příměří se má státi a trvati mezi králi Kazimírem a Matyášem a jejich poddanými,' a tak dále a tak dál, jednotlivé články vypočítávaly, jak se budou hradit škody, které hrady zůstanou komu a které zase ne, jak to bude s vojenskými posádkami, jak bude platit příměří v Čechách a jak na Moravě, 'a kdokoli je nebude držeti, buď považován a trestán co rušitel obecného pokoje.'
Takže všeobecná spokojenost. V rámci možností. Jediný, kdo na příměří doplatil, byli měšťané vratislavští. 'Z jedné strany držel král Matyáš soud přísný nad všemi podezřelými, že v minulé válce přáli Polákům a Čechům a denunciace užívala hojné svobody, z druhé strany nedostávalo se témuž králi peněz na žoldy roty černé a ona (shluknuvši se z celého Slezska) počala se bez bázně hojiti na poddaných jeho, měšťanech vratislavských a na celém okolí. Najatí ochránci jako nepřátelé vbíjeli se do domů a vraždili, kdo stavil se k odporu; Matyáš volán jsa k ochraně a pomoci jal se chlácholiti na vše strany, ale nejraději se činil nevěda. (Čemuž se říká metoda mrtvého brouka.) Naříkání a lítost nad svévolně počatou s kacíři válkou byly nyní všeobecné. Přední té doby Matyášův rada Jiří ze Steinu takto prý odpovídal na stížnosti měšťanů: ´Vy jste ten tanec objednali, potřebí jest, abyste platiti pištcům a šumařům; sluší vás připraviti tak, abyste napotom nebrali té drzosti na sebe králů neposlouchati, s králi válčiti, krále kaceřovati; na papeži jest souditi o kacířství, nikoli na vás, vratislavští chlapi! Musí se s vámi naložiti tak, aby jiná města, patříce na vás, učila se zachovávati poslušenství, hleděti svých živností, milovati pokoj a nebažiti po válce.´ Dlužno dodat, že pan Jiří ze Steinu byl druhdy rádcem Jiřího z Poděbrad a že ho tak i s úroky na Vratislavských pomstil.
Konečnou tečku za vleklým sporem Vladislava a Matyáše učinilo olomoucké setkání obou rivalů. Konalo se v červenci roku 1479. 'Když král Matyáš s lidem svým z Olomouce k ležení krále českého Vladislava na poli mezi Olomoucí a Uničovem přijížděl velmi slavně s odkrytou hlavou, maje dosti velkým věncem ji okrášlenou, proto aby před králem českým při přátelském pozdravení nemusel jí odkrýti, Vladislav z ležení svého proti němu také vyjel, a vidouce Čechové, že král Matyáš hlavu odkrytou věncem okrášlenou má, dovtípili se, proč to učinil, proto také ihned radili králi svému, aby on na hlavě šňůrou tak svůj klobouk zavázal, aby jej žádný rozvázati nemohl, což on také spěšně učinil. A když k sobě tak blízko, co by se šípem dostřelilo, přijeli, oboje vojsko státi zůstalo, králové pak sjedouce se ruky sobě podali, přátelsky se políbili, z koní na zem sestoupili a sami dva do stanu schválně k tomu postavenému vešli a v něm napořád po tři hodiny spolu rozmlouvali.' Za okázalými gesty smíření a přátelství se ukrývala nedůvěra a ostražitost. Líbalo se, ale po očku se sledovalo každé šustnutí. Jen aby proboha si jeden nemusel sundávat pokrývku hlavy, když si ji druhý nechá na sobě. A scházeli se ve stanech v polích, i když Olomouc se vším pohodlím byla na dohled. 'Když se ve dnech následujících sešli králové na témž místě opět, Matyáš namlouval ´bratra a přítele svého´; dlouho nadarmo, aby pro pohodlí své i jeho neostýchali se zabrati k němu do města.' Vladislavovi se moc nechtělo do města, které patřilo původně jemu, ale nyní je měl ve své moci 'bratr a přítel jeho' Matyáš. 'Teprve když na důkaz své důvěry přijel do Matyáš do ležení českého bezbranný, dal se Vladislav pohnouti, že pak vjel s ním i s obojím komonstvem do Olomouce slavně. U brány městské přijati byli oba králové pod skvostná nebesa a jeli vedle sebe u velikém procesí prelátů a knížat, při hlučném zvonění ze všech věží před biskupský kostel, kde z koní slezli a vešli s duchovenstvem do chrámu, v němž vysokým hlasem zpívalo po česku nejprve veškeré kněžstvo, potom pak biskup Tas sám.'
O tom sjezdu se praví, že byl vskutku slavný. (Dodejme - jak pro koho.) Jednalo se šest dní (od 16. do 21. července), a to každé ráno i večer. (Přes poledne ne, přes poledne se jedlo a pak byl vyhlášen polední klid, tudíž se dřímalo - ona totiž byla zrovna tenkrát hrozná horka, což unavilo i obyčejné lidi, natož pak přetížené vyjednávače.) 'Jaký hluk panoval po ty dny v Olomouci dá se souditi z toho, že vydávalo se jen obroku asi pro 20 000 koní, kteří ovšem ne všickni vměstnali se do města.' Jak už to při podobných sroceních mezinárodního formátu bývá, strhly se čas od času pouliční nepokoje, šarvátky a pře. Jelikož iniciátory provokací pravidelně byli Uhři, tak se Matyáš snažil všechno zahrát do ztracena. 'Uprostřed náměstí olomouckého dal Matyáš postaviti z tesaného dříví stavení prostranné a vysoké na způsob pyramidy, jehož stěny byly ověšeny sukny, koberci a oponami drahými; uvnitř po stranách rozestavěno na odiv světu nesmírně bohaté jeho stolní nádobí ze stříbra, zlata i drahokamů; zlatem třpytila se také přikrývadla, židle a pohovky. Tu stolovali králové a po uklizení stolů dávali se do tance aneb do jiných kratochvílí. Pomalu oba králové spřátelili se tak, že navštěvovali se navzájem v soukromí, any hospody jejich nebyly od sebe vzdáleny, a nejednou Vladislav nabídnutím Matyášovým bavil se hrou v šachy.'
Za tím vším se měl skrýt takový. no, podivný kompromis. Podivný proto, že obnažoval integritu českého státu. Podle dohod byla Vladislavovi přiznána pouze vláda v Čechách. Na Moravě ne - ani na Moravě, ani ve Slezsku, ani v jedné z obou Lužic. Svrchovaná moc nad nimi měla nadále patřit Matyášovi. Navíc směl svobodně užívat titulu českého krále. Kdyby Vladislav zemřel bez dědiců dříve než Matyáš, měl uherský král jako jeho nástupce získat i Čechy, přičemž rozdělené země by opět automaticky splynuly. Pokud by dříve zemřel Matyáš, vrátila by se Morava se Slezskem a Lužicemi k české koruně, ovšem - až po vyplacení čtyř set tisíc zlatých. (To bylo od uherského krále hodně handlířské.) Hned na první pohled bylo jasné, že ten 'kšeft' je nevýhodný pro Vladislava. Hlavně že v případě Korvínovy smrti si vlastně měl zcizenou část státu znovu za obrovitou částku koupit.
'Předešlým mírem budínským a sjezdem olomouckým klesly Čechy na nejnižší stupeň moci své. Stalo se poprvé od půl páta století zase (od věku nevlastních bratří Boleslava Ryšavého, Jaromíra a Oldřicha), že slovo panovníka českého platilo jen uvnitř hranic vlasti nejužších a že již ani sesterská Morava nepatřila více ke královskému stolci pražskému. Byli ovšem lidé, kteří tvrdili, že koruna česká, nošena jsouc ode dvou králů (jednoho v Praze, druhého v Budíně) nepotratila tím ani lesku, ani moci a slávy; ale obecnému rozumu řeč tato nesvědčila lépe nežli myšlenka druhá, a že králové Vladislav i Matyáš se pobratřili. Dokonalé již osamocení Čech bilo do všech i sebeslabších očí.'
Na druhé straně - král Vladislav přispěl k obnově obecného klidu, což se projevilo zejména tím, že by vstřícný ke všem snahám o příměří a smír. Což byla cesta dlouhá, ale nakonec pro krále 'Dobře' cesta docela úspěšná. 'Jakoby mávnutím kouzelného proutku je pro Korvína Vladislav už ne kacíři povolaný syn polského krále, nýbrž král český, spojenec, ba i přítel.' Ani mu nevadilo, že si Matyáš vymínil doživotní titul českého krále. (Tedy: vadilo nevadilo - smířil se.) Olomoucký smír však znamenal roztržení státu, a to nadlouho. Na celých jedenáct let. Ztratila tím prestiž Českého království, jeho legitimní panovník mocensky kapituloval. I pro příští léta Vladislav takřka resignoval. Matyáš byl vždycky agilní a schopný a vládl na svém území autoritativně a obratně. Všestranně podporoval česká i moravská města. Jeho kancelář vydala ('jménem českého krále') velké množství česky psaných listin. Čeština byla chápána jako vhodný jazyk pro dorozumění mezi obyvatelstvem Českého a Uherského království. Přitom se zařizoval, jako by Morava, Slezsko ani obě Lužice už ani k českému státu nepatřily. Poháněla ho snaha zajistit velké dědictví svému levobočkovi Janu Korvínovi (ten se narodil roku 1473 Barboře Edelpöckové z rakouského Steinu). Manželské děti neměl. Jeho první nevěstou byla Alžběta z rodu Celliů, ta ale zemřela ještě v dětském věku. Druhá manželka se jmenovala Kateřina z Poděbrad, ani ta si života příliš neužila; zemřela jako ještě ani ne patnáctiletá při porodu. Když se Matyáš ženil potřetí, tak si bral Beatrici Aragonskou, a tu si (když ve třiatřiceti ovdověla) vzal za manželku nový (teď už nejenom český, ale i uherský) král Vladislav Jagellonský.
Takže ti dva protivníci a kolegové v úřadě sdíleli spolu nejenom jednu českou korunu, ale i jednu královnu.
Ale to předbíháme o několik let
'Sněm celého království, svolaný od krále Vladislava do Prahy ke dni svatého Václava roku 1479, trval po dvě neděle a stal se nad jiné důležitým a památným, že na něm takřka celé ústrojí společnosti státní buď obnoveno nebo aspoň revidováno bylo. Přijeli naň také náčelníci někdejší jednoty panské, stranící až dosud králi uherskému Matyášovi - Jan Zajíc z Házmburka, Bohuslav ze Švamberka, bratří ze Šternberka, Vok z Rožmberka i Jindřich z Hradce s přívrženci svými. Ti museli být obřadem slavnými zase přijati a jako by do těla Království českého vštípeni býti - oni sami dávali tomu tu tvářnost, jako by teprve nyní volili sobě Vladislava za krále.'
Onu událost vylíčil kronikář starých letopisů českých. 'Král Vladislav tázal se jich, ´'chcete-li mne za pána míti, abyste mi pověděli.´ Tehdy pan Zajíc, pan Švamberk, pan Rožmberský a jiní všickni páni, klekajíce na jedno koleno, prosili jsou krále pro boha, pro matku boží a pro všecky svaté, aby jim ráčil odpustiti (že už to víckrát neudělají), co jsou kolivěk proti zemi a koruně české učinili. Tehdy král jim odpustil a jim ruky podával a slibem je zavázal, aby jeho z pravého srdce za pána a krále sobě vzali. Potom jsou se s pány všemi i s městy smířili a krále zespolka prosili, aby je při jejich právech, svobodách, obyčejích a při kompaktátech zachoval; a král slíbil to učiniti vedle zapsání svého.' Což byl docela dobrý základ k všeobecnému smíření, ale skutečně jenom základ. Nastal horší problém. O majetek. Jak jinak. Podle nové smlouvy měly být všechny hrady a statky, o které odbojní páni v roce 1467 přišli, vráceny svým původním majitelům. Jenomže restituce narazila na těžkou překážku. Noví držitelé měli ty hrady a další majetky od krále zastaveny za určitou částku zemského dluhu, a brát je bez náhrady by znamenalo vršit další nespravedlnost. Kromě toho mnozí jak původní majitelé, tak i držitelé zástav v posledních letech pomřeli a práva dědiců byla sporná. Restituční spory se vlekly řadu dalších let. 'Pro veliké dluhy a zástavy, kterými království obtíženo bylo, stalo se na sněmu svatováclavském uzavření důležité a památné, aby král pomoci mohl sobě i koruně z obtížení takových. Dáno bylo svolení k berni v takové výši a na tak širokém základu, že celá dávnověkost česká jen málo poskytovalo příkladů podobných.' Daně jsou záležitostí nepopulární dodneška, zvlášť když rostou. 'Každý obyvatel v zemi, bez rozdílu stavů, pán, rytíř, zeman, farář, man i dědiník (dědiník byl svobodník, svobodný sedlák, vlastník svobodných pozemků) - ti všichni měli vesměs složiti poloroční žádné důchody své na pomoc králi, a to nejdéle do příštích Hromnic; nebyli vyjmuti ani majitelé kapitálu a obchodníci, ani rychtáři svobodní, ani mlynáři a krčmáři, ani nájemníci jacíkoli; stavu městskému i Židům měl král sám vyměřiti berniční povinnost jejich.'
V roce 1483 byla veliká drahota, a protože toho ještě nebylo dost, tak po svatém Vítu vypukl v Čechách mor. V Praze zemřelo mnoho lidí - údajně jich mělo být přes třicet tisíc. Král utekl před epidemií z Prahy do Plzně, i tam sice řádila černá smrt, ale králi se vyhnula. Co se však jeho vládě nevyhnulo, to byly náboženské bouře. Konšelé staroměstští, novoměstští a malostranští tajně se spojili s některými pány, nepřáteli kalicha Kristova, a chystali se vyhnat z Prahy všechny, kdo přijímali pod obojí způsobou, obojího, duchovního i světského stavu. ´Tak už se blíží vaše posvícení, a uvidíte, jak vám dáme nažrat krvavých lívanců!´' Jeden ze spiklenců tímto poněkud neobratným celý plán prozradil. 'Ta výstraha se šířila tajně mezi lidmi, soused to řekl sousedu, kterému věřil, ten zase dalšímu, až se to rozneslo všude.' Ono se u nás prostě nikdy nic neutají. 'A tak se v Praze schylovalo k bouři. Věrní Čechové nečekali, až budou na radnici zvonit ke šturmu, a dali ve středu před svatým Václavem zvonit v Týnském chrámě a hned potom i v jiných kostelích. Rychle se shromáždilo mnoho sousedů (bylo osm hodin ráno) a šli se zbraněmi ke staroměstské radnici. Pan Bohuslav Legát, čestný a odvážný měšťan, zvedl oštěp, který držel v rukou, a mrštil jím o práh, až se zabodl.'
'Ve vratech stál purkmistr, a když přišli k radnici, ptal se jich, co chtějí. Když mu odpověděli, nařídil jim, aby počkali, ale oni se na něho vrhli. Purkmistr sice utekl a schoval se, ale oni si ho našli a spolu s konšely zajali, zavřeli ve velké síni a zakázali vycházet ven. Ale purkmistr vyšel a jeden mu hned probodl nohy sudlicí. Purkmistr se tvářil jako mrtvý, a protože nechtěli, aby tam ležel jako mršina, táhli ho k oknu, že ho shodí z radnice, ale se chytil zábradlí v okně a nechtěl se pustit, dokud ho přes ruku nepraštili kladivem. Dopadl na zem a ležel u radnice jen v košili a celý zkrvavený.'
Ne nadarmo se událostem před svatým Václavem roku 1473 říká druhá pražská defenestrace, i když jinak si tuto pořadovou číslovku podrželo vyhazování z okna z roku 1618. Příčiny krvavého masakru byly náboženské. Svým průběhem připomíná neblaze proslulou bartolomějskou noc - k té však dojde v Paříži až za necelé století. 'Konšel Publik utíkal z radnice v železných rukavicích, aby ho nemohli poranit, ale Jan Krejčí od Bílého páva ho srazil k zemi oštěpem. Vtáhli ho za nohy do radnice a on prosil: ´Nezabíjejte mě, já vám povím zajímavé věci!´' A pověděl. Přiznal se, že byl připraven seznam asi osmdesáti měšťanů, kteří měli být popraveni. 'A na ulici potkali jednoho známého, německého kupce, který šel v plné zbroji. Zeptali se ho: ´S kým jsi?´ A on odpověděl: ´S vámi, milý pane.´ Uměl málo česky. Kdyby řekl, že s pány, byli by ho zabili. A tak mu nařídili, aby šel s nimi na radnici, ale než tam došli, už z něho stáhli zbroj; na prstu měl pečetní prsten a ten mu chtěli vzít, ale byl těsný a nešlo to. Jeden řekl: ´Když nejde dolů, nastav ruku, ať ti useknu prst!´ Ale on si chutě naslinil prst a zuby prsten stáhl.'
'I občané na Novém Městě bojovali se svými konšely, ale mnohem krutěji. Zabili písaře, který jim bránil ke vstupu do radní světnice. Ty, které našli uvnitř, pak rozsekali a vyházeli okny ven z radnice. Krve bylo v síni tolik, že by to vydalo na několik džberů. Mnozí spadli z pavlače a zemřeli na to. První konšel, kožešník Páral utekl a schoval se u souseda v posteli, ale našli ho tam a vlekli na radnici. Spínal ruce a zoufale volal: ´Ó milý králi!´ Lidé ho hrozně nenáviděli, protože byl nespravedlivý, chudé lidi a sirotky okrádal o peníze. Na náměstí se rozestoupili, stříleli na něho a sekali ho. Volali: ´Tady je mých deset kop grošů! Tady je zase mých pět kop!´ On už však dávno vypustil duši. Tak se na něm chudina mstila za křivdy. Pak ho přivlekli před radnici k ostatním, které vyházeli z oken. ´Co jsme chtěli udělat my vám, to teď děláte vy s námi,´' to řekl jeden z konšelů při mučení. Po mučení nastalo stínání. Jednoho konšela museli přinést ke katovi v neckách, protože si při skoku z okna polámal obě nohy. Mistr kat jménem Mates musel mít hodně práce. Po vykonané práci si však svou profesi natolik znechutil, že ji přestal vykonávat. 'Krále Vladislava uvrhl převrat pražský u veliký zármutek a hněv, ale i v nemalé nesnáze. Mnohaletá jeho péče zavésti do pražských obcí ponenáhlu a jakoby nevidomě staré řády církevní, zmařena byla jedním rázem.'