SLAVNÝ SJEZD OLOMOUCKÝ

SLAVNÝ SJEZD OLOMOUCKÝ

Roku ètrnáct set sedmdesát ètyøi
èeský král na sever s vojskem míøí.
do války proti uherskému králi,
který je teï ve Vratislavi
a má tu svùj dvùr
i vojáky chtivé slávy.
Vladislavovi pøišel sem na pomoc
polský král, který má velikou moc -
vojsko, èítající na sto tisíc lidí.
Když Matyáš tu sílu proti sobì vidí.
Vyjednávat s Vladislavem chtìl
a na dva roky pøímìøí s ním uzavøel.
Spojená èesko-polská vojska mìla sice u Vratislavì ohromnou pøevahu, ale na Uhry si netroufla. Mìsto se ani nepokusila oblehnout. 'Takové obležení ale bylo pùvodnì zamýšleno, to se jeví z té doby podaného návrhu, aby tím, že øece Odøe bude zpùsobeno jiné øeèištì, bude mu odejmuta potøebná voda. Ale za pøíèinou množících se nesnází pustili králové myšlenku na tak smìlý podnik.' Bezcílné operace v okolí vedly k demoralizaci vojákù, a to tím spíš, že Korvínovy oddíly slavily úspìchy se svými záškodnickými akcemi. Z války nakonec bylo zase jenom nové pøímìøí, a to spolu zúèastnìní uzavøeli v pozdním podzimu roku 1474 u vsi Muchoboru nedaleko Vratislavi, což bylo potvrzeno za pár dní nato listinami z Vratislavì. Pøi jednání u Muchoboru se všichni tøi králové (tedy Matyáš., Kazimír i Vladislav) nìkolikrát osobnì setkali. 'Èáka koneèného smíøení musela býti podstatná, když mocnáøi uvolili se k takové schùzce. Stalo se to velmi slavnì v úterý 15. listopadu 1474. roku na polích u vsi Velkého Muchoboru - toho dne však sjeli se jen Kazimír a Matyáš jezdecky za kruté zimy. Zùstavše oba na koních, vítali se s obnažením hlav a mluvili dosti pøátelsky, Matyáš sám za sebe, Kazimír skrze jednoho biskupa.' Tak úplnì pøátelské to setkání nejspíš nebylo, pokud ani z konì neslezli a bylo-li tøeba mluviti spolu skrze prostøedníka. Nehledì na to, že chybìl Vladislav. 'Král Vladislav, jemuž dùstojenství královské od Matyáše popíráno bylo, odepøel pøítomnost svou, která ale od Matyáše za nevyhnutelnì potøebnou pokládána byla, mìlo-li následovati skuteèné smíøení. Proto slíbil polský král Kazimír pohnouti syna svého k úèastenství na sjezdu nazítøí, a požádal Matyáše, když mìl nastati pokoj, aby od picování v mìstech a krajích slezských aspoò na tøi dny upuštìno bylo.' (Prostì aby se tøi dny nedrancovalo.) Pak se koneènì sešli všichni, 'stavíce na odiv jako o závod všechnu nádhery a skvosty své.' Po poèáteèním chladu pookøáli, a za chvilku si už docela nenucenì povídali. (Jako by se nechumelilo. To je vùbec na mocných toho svìta krásné, že ještì vèera se kvùli nim vraždí lidé, naèež oni si den nato padnou do náruèe a hovoøí spolu zcela pøátelsky.)
'Zápis o snešení vratislavském (snešení je usnesení) obsahoval v šestmecítma èláncích (bylo jich tedy 26) následující dùležitá ustanovení: (Všechna probírat nebudeme, staèí ta nejdùležitìjší.) Budiž pøímìøí a køesanské stání v zemích koruny èeské se všemi poddanými králù Matyáše i Vladislava až do hodu svatodušního v roce 1477. I císaø Fridrich bude pøijat do tohoto pøímìøí se všemi poddanými svými. Totéž pøímìøí se má státi a trvati mezi králi Kazimírem a Matyášem a jejich poddanými,' a tak dále a tak dál, jednotlivé èlánky vypoèítávaly, jak se budou hradit škody, které hrady zùstanou komu a které zase ne, jak to bude s vojenskými posádkami, jak bude platit pøímìøí v Èechách a jak na Moravì, 'a kdokoli je nebude držeti, buï považován a trestán co rušitel obecného pokoje.'
Takže všeobecná spokojenost. V rámci možností. Jediný, kdo na pøímìøí doplatil, byli m욝ané vratislavští. 'Z jedné strany držel král Matyáš soud pøísný nad všemi podezøelými, že v minulé válce pøáli Polákùm a Èechùm a denunciace užívala hojné svobody, z druhé strany nedostávalo se témuž králi penìz na žoldy roty èerné a ona (shluknuvši se z celého Slezska) poèala se bez báznì hojiti na poddaných jeho, m욝anech vratislavských a na celém okolí. Najatí ochránci jako nepøátelé vbíjeli se do domù a vraždili, kdo stavil se k odporu; Matyáš volán jsa k ochranì a pomoci jal se chlácholiti na vše strany, ale nejradìji se èinil nevìda. (Èemuž se øíká metoda mrtvého brouka.) Naøíkání a lítost nad svévolnì poèatou s kacíøi válkou byly nyní všeobecné. Pøední té doby Matyášùv rada Jiøí ze Steinu takto prý odpovídal na stížnosti m욝anù: ´Vy jste ten tanec objednali, potøebí jest, abyste platiti pištcùm a šumaøùm; sluší vás pøipraviti tak, abyste napotom nebrali té drzosti na sebe králù neposlouchati, s králi válèiti, krále kaceøovati; na papeži jest souditi o kacíøství, nikoli na vás, vratislavští chlapi! Musí se s vámi naložiti tak, aby jiná mìsta, patøíce na vás, uèila se zachovávati poslušenství, hledìti svých živností, milovati pokoj a nebažiti po válce.´ Dlužno dodat, že pan Jiøí ze Steinu byl druhdy rádcem Jiøího z Podìbrad a že ho tak i s úroky na Vratislavských pomstil.
Koneènou teèku za vleklým sporem Vladislava a Matyáše uèinilo olomoucké setkání obou rivalù. Konalo se v èervenci roku 1479. 'Když král Matyáš s lidem svým z Olomouce k ležení krále èeského Vladislava na poli mezi Olomoucí a Unièovem pøijíždìl velmi slavnì s odkrytou hlavou, maje dosti velkým vìncem ji okrášlenou, proto aby pøed králem èeským pøi pøátelském pozdravení nemusel jí odkrýti, Vladislav z ležení svého proti nìmu také vyjel, a vidouce Èechové, že král Matyáš hlavu odkrytou vìncem okrášlenou má, dovtípili se, proè to uèinil, proto také ihned radili králi svému, aby on na hlavì šòùrou tak svùj klobouk zavázal, aby jej žádný rozvázati nemohl, což on také spìšnì uèinil. A když k sobì tak blízko, co by se šípem dostøelilo, pøijeli, oboje vojsko státi zùstalo, králové pak sjedouce se ruky sobì podali, pøátelsky se políbili, z koní na zem sestoupili a sami dva do stanu schválnì k tomu postavenému vešli a v nìm napoøád po tøi hodiny spolu rozmlouvali.' Za okázalými gesty smíøení a pøátelství se ukrývala nedùvìra a ostražitost. Líbalo se, ale po oèku se sledovalo každé šustnutí. Jen aby proboha si jeden nemusel sundávat pokrývku hlavy, když si ji druhý nechá na sobì. A scházeli se ve stanech v polích, i když Olomouc se vším pohodlím byla na dohled. 'Když se ve dnech následujících sešli králové na témž místì opìt, Matyáš namlouval ´bratra a pøítele svého´; dlouho nadarmo, aby pro pohodlí své i jeho neostýchali se zabrati k nìmu do mìsta.' Vladislavovi se moc nechtìlo do mìsta, které patøilo pùvodnì jemu, ale nyní je mìl ve své moci 'bratr a pøítel jeho' Matyáš. 'Teprve když na dùkaz své dùvìry pøijel do Matyáš do ležení èeského bezbranný, dal se Vladislav pohnouti, že pak vjel s ním i s obojím komonstvem do Olomouce slavnì. U brány mìstské pøijati byli oba králové pod skvostná nebesa a jeli vedle sebe u velikém procesí prelátù a knížat, pøi hluèném zvonìní ze všech vìží pøed biskupský kostel, kde z koní slezli a vešli s duchovenstvem do chrámu, v nìmž vysokým hlasem zpívalo po èesku nejprve veškeré knìžstvo, potom pak biskup Tas sám.'
O tom sjezdu se praví, že byl vskutku slavný. (Dodejme - jak pro koho.) Jednalo se šest dní (od 16. do 21. èervence), a to každé ráno i veèer. (Pøes poledne ne, pøes poledne se jedlo a pak byl vyhlášen polední klid, tudíž se døímalo - ona totiž byla zrovna tenkrát hrozná horka, což unavilo i obyèejné lidi, natož pak pøetížené vyjednávaèe.) 'Jaký hluk panoval po ty dny v Olomouci dá se souditi z toho, že vydávalo se jen obroku asi pro 20 000 koní, kteøí ovšem ne všickni vmìstnali se do mìsta.' Jak už to pøi podobných sroceních mezinárodního formátu bývá, strhly se èas od èasu poulièní nepokoje, šarvátky a pøe. Jelikož iniciátory provokací pravidelnì byli Uhøi, tak se Matyáš snažil všechno zahrát do ztracena. 'Uprostøed námìstí olomouckého dal Matyáš postaviti z tesaného døíví stavení prostranné a vysoké na zpùsob pyramidy, jehož stìny byly ovìšeny sukny, koberci a oponami drahými; uvnitø po stranách rozestavìno na odiv svìtu nesmírnì bohaté jeho stolní nádobí ze støíbra, zlata i drahokamù; zlatem tøpytila se také pøikrývadla, židle a pohovky. Tu stolovali králové a po uklizení stolù dávali se do tance aneb do jiných kratochvílí. Pomalu oba králové spøátelili se tak, že navštìvovali se navzájem v soukromí, any hospody jejich nebyly od sebe vzdáleny, a nejednou Vladislav nabídnutím Matyášovým bavil se hrou v šachy.'
Za tím vším se mìl skrýt takový. no, podivný kompromis. Podivný proto, že obnažoval integritu èeského státu. Podle dohod byla Vladislavovi pøiznána pouze vláda v Èechách. Na Moravì ne - ani na Moravì, ani ve Slezsku, ani v jedné z obou Lužic. Svrchovaná moc nad nimi mìla nadále patøit Matyášovi. Navíc smìl svobodnì užívat titulu èeského krále. Kdyby Vladislav zemøel bez dìdicù døíve než Matyáš, mìl uherský král jako jeho nástupce získat i Èechy, pøièemž rozdìlené zemì by opìt automaticky splynuly. Pokud by døíve zemøel Matyáš, vrátila by se Morava se Slezskem a Lužicemi k èeské korunì, ovšem - až po vyplacení ètyø set tisíc zlatých. (To bylo od uherského krále hodnì handlíøské.) Hned na první pohled bylo jasné, že ten 'kšeft' je nevýhodný pro Vladislava. Hlavnì že v pøípadì Korvínovy smrti si vlastnì mìl zcizenou èást státu znovu za obrovitou èástku koupit.
'Pøedešlým mírem budínským a sjezdem olomouckým klesly Èechy na nejnižší stupeò moci své. Stalo se poprvé od pùl páta století zase (od vìku nevlastních bratøí Boleslava Ryšavého, Jaromíra a Oldøicha), že slovo panovníka èeského platilo jen uvnitø hranic vlasti nejužších a že již ani sesterská Morava nepatøila více ke královskému stolci pražskému. Byli ovšem lidé, kteøí tvrdili, že koruna èeská, nošena jsouc ode dvou králù (jednoho v Praze, druhého v Budínì) nepotratila tím ani lesku, ani moci a slávy; ale obecnému rozumu øeè tato nesvìdèila lépe nežli myšlenka druhá, a že králové Vladislav i Matyáš se pobratøili. Dokonalé již osamocení Èech bilo do všech i sebeslabších oèí.'
Na druhé stranì - král Vladislav pøispìl k obnovì obecného klidu, což se projevilo zejména tím, že by vstøícný ke všem snahám o pøímìøí a smír. Což byla cesta dlouhá, ale nakonec pro krále 'Dobøe' cesta docela úspìšná. 'Jakoby mávnutím kouzelného proutku je pro Korvína Vladislav už ne kacíøi povolaný syn polského krále, nýbrž král èeský, spojenec, ba i pøítel.' Ani mu nevadilo, že si Matyáš vymínil doživotní titul èeského krále. (Tedy: vadilo nevadilo - smíøil se.) Olomoucký smír však znamenal roztržení státu, a to nadlouho. Na celých jedenáct let. Ztratila tím prestiž Èeského království, jeho legitimní panovník mocensky kapituloval. I pro pøíští léta Vladislav takøka resignoval. Matyáš byl vždycky agilní a schopný a vládl na svém území autoritativnì a obratnì. Všestrannì podporoval èeská i moravská mìsta. Jeho kanceláø vydala ('jménem èeského krále') velké množství èesky psaných listin. Èeština byla chápána jako vhodný jazyk pro dorozumìní mezi obyvatelstvem Èeského a Uherského království. Pøitom se zaøizoval, jako by Morava, Slezsko ani obì Lužice už ani k èeskému státu nepatøily. Pohánìla ho snaha zajistit velké dìdictví svému levoboèkovi Janu Korvínovi (ten se narodil roku 1473 Barboøe Edelpöckové z rakouského Steinu). Manželské dìti nemìl. Jeho první nevìstou byla Alžbìta z rodu Celliù, ta ale zemøela ještì v dìtském vìku. Druhá manželka se jmenovala Kateøina z Podìbrad, ani ta si života pøíliš neužila; zemøela jako ještì ani ne patnáctiletá pøi porodu. Když se Matyáš ženil potøetí, tak si bral Beatrici Aragonskou, a tu si (když ve tøiatøiceti ovdovìla) vzal za manželku nový (teï už nejenom èeský, ale i uherský) král Vladislav Jagellonský.
Takže ti dva protivníci a kolegové v úøadì sdíleli spolu nejenom jednu èeskou korunu, ale i jednu královnu.
Ale to pøedbíháme o nìkolik let
'Snìm celého království, svolaný od krále Vladislava do Prahy ke dni svatého Václava roku 1479, trval po dvì nedìle a stal se nad jiné dùležitým a památným, že na nìm takøka celé ústrojí spoleènosti státní buï obnoveno nebo aspoò revidováno bylo. Pøijeli naò také náèelníci nìkdejší jednoty panské, stranící až dosud králi uherskému Matyášovi - Jan Zajíc z Házmburka, Bohuslav ze Švamberka, bratøí ze Šternberka, Vok z Rožmberka i Jindøich z Hradce s pøívrženci svými. Ti museli být obøadem slavnými zase pøijati a jako by do tìla Království èeského vštípeni býti - oni sami dávali tomu tu tváønost, jako by teprve nyní volili sobì Vladislava za krále.'
Onu událost vylíèil kronikáø starých letopisù èeských. 'Král Vladislav tázal se jich, ´'chcete-li mne za pána míti, abyste mi povìdìli.´ Tehdy pan Zajíc, pan Švamberk, pan Rožmberský a jiní všickni páni, klekajíce na jedno koleno, prosili jsou krále pro boha, pro matku boží a pro všecky svaté, aby jim ráèil odpustiti (že už to víckrát neudìlají), co jsou kolivìk proti zemi a korunì èeské uèinili. Tehdy král jim odpustil a jim ruky podával a slibem je zavázal, aby jeho z pravého srdce za pána a krále sobì vzali. Potom jsou se s pány všemi i s mìsty smíøili a krále zespolka prosili, aby je pøi jejich právech, svobodách, obyèejích a pøi kompaktátech zachoval; a král slíbil to uèiniti vedle zapsání svého.' Což byl docela dobrý základ k všeobecnému smíøení, ale skuteènì jenom základ. Nastal horší problém. O majetek. Jak jinak. Podle nové smlouvy mìly být všechny hrady a statky, o které odbojní páni v roce 1467 pøišli, vráceny svým pùvodním majitelùm. Jenomže restituce narazila na tìžkou pøekážku. Noví držitelé mìli ty hrady a další majetky od krále zastaveny za urèitou èástku zemského dluhu, a brát je bez náhrady by znamenalo vršit další nespravedlnost. Kromì toho mnozí jak pùvodní majitelé, tak i držitelé zástav v posledních letech pomøeli a práva dìdicù byla sporná. Restituèní spory se vlekly øadu dalších let. 'Pro veliké dluhy a zástavy, kterými království obtíženo bylo, stalo se na snìmu svatováclavském uzavøení dùležité a památné, aby král pomoci mohl sobì i korunì z obtížení takových. Dáno bylo svolení k berni v takové výši a na tak širokém základu, že celá dávnovìkost èeská jen málo poskytovalo pøíkladù podobných.' Danì jsou záležitostí nepopulární dodneška, zvl᚝ když rostou. 'Každý obyvatel v zemi, bez rozdílu stavù, pán, rytíø, zeman, faráø, man i dìdiník (dìdiník byl svobodník, svobodný sedlák, vlastník svobodných pozemkù) - ti všichni mìli vesmìs složiti poloroèní žádné dùchody své na pomoc králi, a to nejdéle do pøíštích Hromnic; nebyli vyjmuti ani majitelé kapitálu a obchodníci, ani rychtáøi svobodní, ani mlynáøi a krèmáøi, ani nájemníci jacíkoli; stavu mìstskému i Židùm mìl král sám vymìøiti bernièní povinnost jejich.'
V roce 1483 byla veliká drahota, a protože toho ještì nebylo dost, tak po svatém Vítu vypukl v Èechách mor. V Praze zemøelo mnoho lidí - údajnì jich mìlo být pøes tøicet tisíc. Král utekl pøed epidemií z Prahy do Plznì, i tam sice øádila èerná smrt, ale králi se vyhnula. Co se však jeho vládì nevyhnulo, to byly náboženské bouøe. Konšelé staromìstští, novomìstští a malostranští tajnì se spojili s nìkterými pány, nepøáteli kalicha Kristova, a chystali se vyhnat z Prahy všechny, kdo pøijímali pod obojí zpùsobou, obojího, duchovního i svìtského stavu. ´Tak už se blíží vaše posvícení, a uvidíte, jak vám dáme nažrat krvavých lívancù!´' Jeden ze spiklencù tímto ponìkud neobratným celý plán prozradil. 'Ta výstraha se šíøila tajnì mezi lidmi, soused to øekl sousedu, kterému vìøil, ten zase dalšímu, až se to rozneslo všude.' Ono se u nás prostì nikdy nic neutají. 'A tak se v Praze schylovalo k bouøi. Vìrní Èechové neèekali, až budou na radnici zvonit ke šturmu, a dali ve støedu pøed svatým Václavem zvonit v Týnském chrámì a hned potom i v jiných kostelích. Rychle se shromáždilo mnoho sousedù (bylo osm hodin ráno) a šli se zbranìmi ke staromìstské radnici. Pan Bohuslav Legát, èestný a odvážný m욝an, zvedl oštìp, který držel v rukou, a mrštil jím o práh, až se zabodl.'
'Ve vratech stál purkmistr, a když pøišli k radnici, ptal se jich, co chtìjí. Když mu odpovìdìli, naøídil jim, aby poèkali, ale oni se na nìho vrhli. Purkmistr sice utekl a schoval se, ale oni si ho našli a spolu s konšely zajali, zavøeli ve velké síni a zakázali vycházet ven. Ale purkmistr vyšel a jeden mu hned probodl nohy sudlicí. Purkmistr se tváøil jako mrtvý, a protože nechtìli, aby tam ležel jako mršina, táhli ho k oknu, že ho shodí z radnice, ale se chytil zábradlí v oknì a nechtìl se pustit, dokud ho pøes ruku nepraštili kladivem. Dopadl na zem a ležel u radnice jen v košili a celý zkrvavený.'
Ne nadarmo se událostem pøed svatým Václavem roku 1473 øíká druhá pražská defenestrace, i když jinak si tuto poøadovou èíslovku podrželo vyhazování z okna z roku 1618. Pøíèiny krvavého masakru byly náboženské. Svým prùbìhem pøipomíná neblaze proslulou bartolomìjskou noc - k té však dojde v Paøíži až za necelé století. 'Konšel Publik utíkal z radnice v železných rukavicích, aby ho nemohli poranit, ale Jan Krejèí od Bílého páva ho srazil k zemi oštìpem. Vtáhli ho za nohy do radnice a on prosil: ´Nezabíjejte mì, já vám povím zajímavé vìci!´' A povìdìl. Pøiznal se, že byl pøipraven seznam asi osmdesáti m욝anù, kteøí mìli být popraveni. 'A na ulici potkali jednoho známého, nìmeckého kupce, který šel v plné zbroji. Zeptali se ho: ´S kým jsi?´ A on odpovìdìl: ´S vámi, milý pane.´ Umìl málo èesky. Kdyby øekl, že s pány, byli by ho zabili. A tak mu naøídili, aby šel s nimi na radnici, ale než tam došli, už z nìho stáhli zbroj; na prstu mìl peèetní prsten a ten mu chtìli vzít, ale byl tìsný a nešlo to. Jeden øekl: ´Když nejde dolù, nastav ruku, a ti useknu prst!´ Ale on si chutì naslinil prst a zuby prsten stáhl.'
'I obèané na Novém Mìstì bojovali se svými konšely, ale mnohem krutìji. Zabili písaøe, který jim bránil ke vstupu do radní svìtnice. Ty, které našli uvnitø, pak rozsekali a vyházeli okny ven z radnice. Krve bylo v síni tolik, že by to vydalo na nìkolik džberù. Mnozí spadli z pavlaèe a zemøeli na to. První konšel, kožešník Páral utekl a schoval se u souseda v posteli, ale našli ho tam a vlekli na radnici. Spínal ruce a zoufale volal: ´Ó milý králi!´ Lidé ho hroznì nenávidìli, protože byl nespravedlivý, chudé lidi a sirotky okrádal o peníze. Na námìstí se rozestoupili, støíleli na nìho a sekali ho. Volali: ´Tady je mých deset kop grošù! Tady je zase mých pìt kop!´ On už však dávno vypustil duši. Tak se na nìm chudina mstila za køivdy. Pak ho pøivlekli pøed radnici k ostatním, které vyházeli z oken. ´Co jsme chtìli udìlat my vám, to teï dìláte vy s námi,´' to øekl jeden z konšelù pøi muèení. Po muèení nastalo stínání. Jednoho konšela museli pøinést ke katovi v neckách, protože si pøi skoku z okna polámal obì nohy. Mistr kat jménem Mates musel mít hodnì práce. Po vykonané práci si však svou profesi natolik znechutil, že ji pøestal vykonávat. 'Krále Vladislava uvrhl pøevrat pražský u veliký zármutek a hnìv, ale i v nemalé nesnáze. Mnohaletá jeho péèe zavésti do pražských obcí ponenáhlu a jakoby nevidomì staré øády církevní, zmaøena byla jedním rázem.'