SMRT JANA ROHÁČE - Zřícenina hradu Sionu

SMRT JANA ROHÁČE

'Zikmund vyslal pana Hynce Ptáčka s vojskem, aby toho člověka, pana Roháče z Dubé, ztrestal. Obléhání Sionu trvalo čtyři měsíce. Hrad byl dobýván s největším úsilím, ale bylo to velmi nesnadné, protože byl položen na vrcholku hory a příhodně opevněn valem, příkopem a hradbami. Vztyčili věže, které převyšovaly baštu i hradby, dovnitř vrhali střely; na obou stranách padlo mnoho lidí, více však z obléhajících, na něž střely nedopadaly bezvýsledně. Přístupu ke hradbám zabraňoval dosti hluboký příkop. Ačkoli byl bez vody, přece bylo pro vojsko namáhavé a nebezpečné do něho sestoupit a opět z něho vystoupit na val, který obklopoval hradby, protože odevšad dopadaly střely. Z toho důvodu byl upraven přístup do příkopu podkopy a před příkopem bylo ponecháno trochu země jako brána, aby lest nebyla rozpoznána. Čekalo se jen na vítr, který by vanul od tábora směrem k hradu. Když takový vítr začal silně vát, ozbrojenci vstoupili pod podkopu a zároveň s tím bylo zapáleno co nejvíce děl: vítr zanese kouř do hradu, vojáci prolomí uzavření příkopu, vskočí do příkopu a pomocí žebříků se snaží vstoupit na val.'

Máločemu věnoval pan Eneáš Silvius Piccolomini ve své Historii české tolik místa jako dobývaní jednoho nepříliš velkého a ještě méně významného hrádku nedaleko Kutné Hory. On, a ještě jistý, nám neznámý autor Pověsti o jednom lupiči, a taky kronikář, který se podílel na Starých letopisech českých, jakož i Václav Hájek z Libočan, ti všichni se při líčení událostí u Sionu přímo předháněli v podrobnostech. Důležitý fakt: jediný kronikář, Bartošek z Drahonic, nemá o dobývání Sionu ani slovo. Neztrácí ani větu, poněvadž tuší, že čtyřměsíční obléhání Sionu bylo (kromě posledního týdne) svým způsobem. komedie.

Ještě než se patřičnost tohoto slůvka pokusíme obhájit, snad by bylo na místě, abychom si všechny ty zprávy o 'cause Sion' postavili vedle sebe. Líčení Eneáše Silvia jste si přečetli, hned na začátku tohoto článku, takže teď by mohl být na řadě kupříkladu latinsky veršovaný příběh neznámého autora Pověst o jednom lupiči českém, jménem Roháč. Jest to dílko dosti dlouhé. My z něj vyjmeme jenom to, co je pro nás podstatné. A čtenáři prominou, že jsme tu Pověst nepřebásnili, jak by si snad zasloužila; na to již nám nezbylo tvůrčích sil:

Léta Páně 1437. měsíce září Město Pražské a proslulý Michal Ursat, skvělý satrapa

(ten satrapa byl vlastně jakýsi velmož, vládce provincie)

s družinou šlechticů a četou válečníků, vedením Božím k dobytí hradu Sionu obrátí vlnící se šiky, ale dříve než tento dav udatných ozbrojenců k hradu se přiblížil, císařův muž, urozený pan Ptáček bojovný, bezbožného Roháče zajal. Ochabne srdce druhů v samém táboře zanechaných, když hejtman byl jim vzat. Smutni jsou a bojí se, když se jim znovu zaleskl šik ozbrojenců. Nevidouce jiné naděje, zvolili noční útěk, aby se zachránili. Avšak nevytrvali, když je naši do zajetí brali a vydali hrad plamenům. Trudná jim byla cesta, zatímco co křičeli: 'Maria, buď štítem ochráncům!' A po dobytí hradu byvše zajati, jsou vedeni v poutech ku Praze.

Na tomto místě barvité líčení prozatím utneme. (Ostatně: velká část této 'básně' je věnována výčitkám a nadávkám na adresu obránců i Roháče.) Poeta o něm napsal, že je to trpaslík, který se chce rovnat Samsonovi (to jako Zikmundovi), že je bázlivým zajícem. shnilým údem zbloudilým, bezcenným a opovrhovaným a tak dále. Nejdůležitější informací v tomto nepříliš umném skládání, je ta, kterou nám autor sděluje, že obléhatel Siona pan Ptáček z Pirkštejna zaútočil na tento hrad před příchodem satrapy Országha a jeho rot.

Országha? Básník ale hovoří o nějakém Ursatovi. Je to totéž, ale v druhém případě zkomoleno. Dobrá.a kdepak máme svědectví číslo 3? Je ukryto v jednom ze svazků Starých letopisů českých: 'Toho léta Pražané obojí (tedy jak katolíci, tak podobojí) vyjeli na pomoc k hradu Sionu proti Roháčovi s dvořany císařovými; sám císař osobně provodil je z města a potom se vrátil. A to proto, že Jeho Milosti nechtěl poddán býti.' Poněkud nešikovná formulace: nikoli císař Zikmund, ale Jan Roháč nechtěl Jeho Milosti, tedy právě císaři, poddán býti. Tedy: opověděl mu poslušnost.

'Potom v pátek 6. září před Narozením Matky Boží Roháč vzat jest na valech sám sedmý a hrad jest dobyt s jinými. A ty noviny vzkázal pan Ptáček císaři, kterýžto velmi vděčen byl a rozkázal zvoniti na hradě i po Praze všudy v kostelích, Bohu děkuje za vítězství takové. A potom v neděli na den Narození Matky Boží (8. září) pan Ptáček s jinými pány vrátil se do Prahy se vším vojskem, zkaziv hrad Sion.'

A ještě bychom tu měli našeho starého dobrého známého. Václav Hájka z Libočan. Ten psal svoji Kroniku ovšem až v roce 1541: 'Na Den pak narození Panny Marie, dříve než slunce vzešlo, počali dobývající velmi hustě od strany západní k tomu hradu stříleti a probili velikou díru vedle jedné bašty ve srubech, které byly na valech. Ale obležení bez meškání vší pilností tu díru zakládali otépkami dubovými, listnatými a mezi to (ale zřídka) zemí zasypali. Jeden z drábů přiskočil k valům (to bylo již odpoledne) i zapálil ty otépky, které počali velmi hořeti a oheň se více a více rozmáhal. Obležení to uzřevše hasili velmi snažně, ale že vítr byl od strany západní, hnal ten plamen na zámek. Roháč, kterýž toho času obědval, nechav jídla a vyběhl, aby pomohl hasiti. V tom dobývající k valům se přiblížili a k tomu ohni přiběhli, a tu byla bitva veliká mezi dobývajícími a obleženými, a někteří zaskočivše Roháče u vrat hradových, tu jej jali.'

A zbývá nám ještě poslední svědectví. Bartošek z Drahonic. 'Roku 1437. v neděli., v den Narození blahoslavené Panny Marie, s Vyškem (rytířem z Polska), a knězem Martinem (zvaným Prostředek) a s kýmsi (řečeným Zelený), nejlepším střelcem z pušek, a se svým purkrabím z hory Siona a jinými 46 zajatci do Prahy lidmi císařovými byl Jan Roháč přiveden.'

Ani slovo o dobývání hradu, o kterém přitom tvrdí pan Eneáš Silvius dramaticky: 'Hrad byl dobýván s největším úsilím, ale bylo to velmi nesnadné, protože byl položen na vrcholku hory,' atakdále. Pan Eneáš nikdy na Sioně nebyl a neviděl jej ani z dálky, jinak by nemohl tvrdit, že je na vrcholku hory. Nad údolím potoka Vrchlice se žádná hora nevypíná a nikdy nevypínala. A vůbec - hledat pravdu o tom, co se v létě roku 1437 na Sioně a před ním skutečně stalo, není ani trochu jednoduché. A nám se opět dere a přímo neodbytně na jazyk jedno slůvko, které tu už v souvislosti s podivným obléhání Roháčova hradu padlo. Komedie.

Jak zjistily archeologické výzkumy z počátku 60. let, byl Sion daleko spíš než hrad - no, takový hrádek. Zabíral jeden hektar plochy. Ani ne. Neměl žádné přehradí, chyběly tam jakékoli hospodářské budovy, a neměl ani studnu. A na tomto hradě - spíš hrádku - byl Roháč čtyři měsíce 'tvrdě' obléhán. Nechť nám laskaví čtenáři prominou, ale jako by tento divadelní kus o dobývání Sionu sepsal Jára Cimrman. Již potřetí se nám nabízí slovíčko - komedie.

Když komedie, tak komedie. Znamená to snad, že obléhatelé byli s obléhanými nějak - domluveni? Že ten špílec na dobývání a bránění jenom hráli? Vypadá to tak. Vojáci na hradě bez studny by nevydrželi ani týden, pokud by jim obléhatelé velkoryse nedovolili chodit si pro ni s putnami dolů k potoku Vrchlici. Na hradě se (při archeologickém výzkumu) ze všeho nejvíc nacházela keramika. Tedy hlavně kachle pro kamna, což uvádí ve své souhrnné zprávě o výzkumu na Sioně jeho vedoucí doktorka Eva Janská, a ještě k tomu dodává: 'A dále různé zbytky nádob, ať už džbánečků či hrnečků, pohárků, hrnců, trojnožek, někdy i zbytky pokliček, misek a kahánků. Dvanáct nádob se dalo rekonstruovat úplně, stovky zbývajících úlomků už navždy zůstanou pouhými střepy. Kromě keramiky se našly na Sioně velké železné skoby, asi tisíc železných hřebíků, zlomek železného nebozezu, u hradební zdi byl objeven špičák (nebo krumpáč), dále železná motyka, visací zámeček, několik klíčů, kladívko, dlátko, zbytky nožů a sekyrek, různé kování, tři mince z doby Roháčovy, zbytek kovového kahance a snad i vah. Pak kamenné koule, které obléhatelé vrhali na hrad, prakové i dělostřelecké, celkem asi 100 kusů, a posléze železné hroty šípů. Byly vystřelovány ze samostřílu neboli kuše, zbraně v husitských dobách početné, dokonce tak početné, že o mnoho předstihla svým počtem palné zbraně. Na Sionu se našly i přezky k napínání kuše, dva zlomky jezdeckých kopí, část třmenu, několik ostruh, zbytek dýky - a vedle dalších maličkostí ještě zdobená měděná pípa. Asi od soudku.'

Pípa. Od soudku. Taky od čeho jiného, pípa. Všechno. Hm. Tedy na hrad, který měl být po čtyři měsíce dobýván (od května do září 1437) má překvapivě málo nalezených předmětů válečný charakter. Je jich tak málo, že to archeologům až vyráželo dech. Vedoucí zdejšího průzkumu dr. Janská si dala tu práci a procentuálně srovnávala poměr vojenských předmětů, nalezených v osmi jiných tvrzích či hradech, s nálezy ze Sionu. (Jak vidno, i statistika s matematika je občas archeologům k něčemu dobrá.) Pět těchto míst bylo zničeno za tažení Matyáše Korvína (k tomu došlo v roce 1474.) Byl to Burkvíz, Cvilín, Přerovece, Sovinec a Vartnov. 'Zbytky předmětů bojového charakteru tu tvořily 65 až 95 procent.' Paní doktorka uvedla i dvě místa, kde docházelo k postupnému chátrání a posléze zániku: šlo o tvrz Bolkov a hrad Valdek. 'Předměty bojového charakteru tu představovaly 53 procenta všech nálezů. Naproti tomu na hradě Příběnicích, který byl opuštěn (protože tam došlo k dohodě mezi Táborskými a Rožmberskými), se našlo jenom necelých 29 % předmětů vojenského charakteru.' Zajímavá čísla. Nemusejí být samozřejmě beze zbytku přesná - počet nálezů může být staletími zkreslen. někdy se dobyvatelé zmocnili zbraní, které pak sloužily dál, jenomže všechny tyto případné zkresleniny mají své hranice. Jistě, vítězové přece nesbírali hroty šípů - to jim za to určitě nestálo.Ale jak říkáme: zajímavá čísla. Na jedno z nich se však pořád nedostalo. Na Sioně byl archeologický průzkum opravdu důkladný. Zjistilo se, že z celkového počtu asi tří tisíc nalezených předmětů činilo šípových hrotů asi ne padesát předmětů vojenského charakteru tam dohromady nebyla ani stovka, takže všechny zdejší nálezy zbrojné povahy činí - asi 3 až 4%.Což znamená, jako by se tu snad vůbec nikdy nebojovalo