SMRT JIŘÍHO Z PODĚBRAD - Jiří z Poděbrad

SMRT JIŘÍHO Z PODĚBRAD

'O masopustu roku 1471. slavily se v Praze oddavky knížete Hynka, nejmladšího syna králova, s kněžnou Kateřinou, dcerou knížete saského. Knížata domu tohoto tím vstoupili v přátelský svazek ještě užší s dvorem českým, dávno však již usilovali o pokojné nějaké narovnání mezi papežem a králem Jiřím. To podporoval nyní i císař Fridrich, aby papež Aspoň na chvíli odvolal klatby na krále Jiřího a národ jeho vynesené. Ani papež ani kardinálové již toho nezamítali, ale vzali je v uvažování opravdové. Takovým způsobem obloha, ještě celá chmurná i černá, vyjasňovala všecky své hromy a vichry a počala ustupovati naději pokoje a ticha tím blahodárnějšího, čím krutější byl vztek předešlý.'

Poslové se odebrali nejprve do Prahy. Tam s Jiříkem projednávali návrhy, které chtěli předložit v Římě. Král Jiří svolil, aby poslové navrhli papeži smíření za podmínek obapolných ústupků. Něco za něco - jinak to v politice ani nejde. Papež měl zrušit všecky církevní tresty i klatby, měl uznat Jiřího z Poděbrad za českého krále, a Čechům měl být povolen kalich. A na oplátku Jiří měl vyhlásit, že nesouhlasí, aby toliko kalich byl nezbytným ku spáse, a měl naopak zdůraznit, že kališníci a katolíci mohou žít pokojně vedle sebe bez vzájemného kaceřování. (Což Jiří mimochodem tvrdil celý svůj život.) Další ústupky Jiříkovy tkvěly ve slibu restituce církevního majetku a ve volbě nového arcibiskupa, jemuž dá papež plnou moc.

Na tom se tedy Jiří domluvil s delegací. Ze vzpomínek členů poselstva se dovídáme, že papež měl údajně přijmout Jiříkovy nabídky neobyčejně vřele a radostně. Dal prý i najevo, že vyjde českému králi všemožně vstříc. Nikoli již tomu kacíři zlořečenému, ale věrnému synovi církve. Sice ještě nedávno, ale - co bylo nedávno, to již odnesl čas, názory jsou tu k tomu, aby byly měněny. Přijde-li Jiřík do Říma, papež jej počestně uvítá, ba ponese jej v náručí. (Koho? Jiříka? Věděl papež, jakou má český král hmotnost? - Ale to byla jenom taková metafora Ostatně - sami poslové svatého otce upozornili, že český král je nadmíru objemné postavy, takže by ho hlava církve asi stěží unesla.)

'Dobře,' děl na to dobře naložený náměstek Kristův na zemi, 'neponesu-li jej celou cestu, alespoň chvíli jej snad unesu.' Vatikán nezažil již dlouho tolik smíchu a žertů, jako při jednání o tom ještě nedávno docela kacířském králi. Svatý otec se dal dokonce slyšet, že by poctil i Jiříkovy syny. Jednoho by učinil arcibiskupem, druhému by sám osobně nasadil kardinálský klobouk. (Když je dobrá vůle, tak jde všecko nějak líp.) Dělaly se vtipy, úsměv střídal úsměv.

Ve stejné době však podepsal papež tajný dokument, ve kterém doporučoval legátům Rovarellovi a Piccolominimu pokračovat v jednáních a udržovat českého krále v naději. Tentýž dokument naznačoval, že se kacířům žádné ústupky dělat nebudou a že Čechám kalich povolen nebude; jedině pokoří-li se český král, zřekne-li se kompaktát a kalicha, navrátí-li se sám i celá jeho země do lůna katolické církve, jedině tehdy by mohli dosáhnout odpuštění. Jakže to říkal papež Pavel II.? 'Neponesu-li jej celou cestu, alespoň chvíli jej snad unesu.' Zkrátka - léčka. Podvod. Habaďura.

O tom však nikdo kromě několika zasvěcenců nic netušil. Nad Českým královstvím to vypadalo, že se rozjasňuje. Panovník mohl být plný optimismu, Matyáš Korvín musel ustoupit z Čech a rozpustit armádu. Do panských hradů na Moravě přišly uherské posily, pravidelné polní vojsko se však už vzdalo naděje, že se jim podaří obsadit Čechy a odešlo s králem do Uher. Král Jiří nejspíš myslil na pomstu. Cítil tu možnost agresorovi oplatit, a skutečně se chystal na odvetnou výpravu do Uher. Jakože to svému někdejšímu zeťovi nedaruje. Albrechtovi Braniborskému tehdy pln pohody napsal: 'Jsem zcela té naděje, že když Matyáš se s námi napil piva českého, s pomocí boží chceme s ním tím jistěji se napíti vína uherského.' K rozumu přicházeli i Vratislavští. Došlo jim, že křižáci toho kacířského krále neporazí. Z Kladska a Opavy se šířila moc českého panovníka do nitra Slezska a další knížata nabízela Jiříkovi své spojenectví. (To je zajímavé, že nejvíce nabídek ke spojenectví dostává jedinec, když je nahoře.) 'Když se pak Slezáci vrátili z války,' píše vratislavský kronikář Eschenloer, 'vypravovali o znamenitém vojsku a veliké moci Jiříkově i kacířů jeho, kterým král Matyáš vší svou silou odolati byl nemohl. Byly to časy zármutku a hoře. Obecný lid, který dříve byl kaceřoval a pronásledoval každého, kdo na pokoj jen pomysliti směl, volal nyní a toužil po pokoji nekřesťanském a nectném, a byli by již i Jiříkovi poddali se, kdyby zámožnější byli nepostavili se tomu na odpor.' S nabídkou míru přišli za Jiříkem i uherští vyslanci. Prostřednictvím Zdeňka Konopišťského byla zahájena na jeho hradě Polné jednání. Matyáš nabízel, že sjedná u papeže povolení kompaktát (to už sliboval nejméně pětkrát), a žádal, aby mu za to český král odstoupil vedlejší korunní země. Což by znamenalo, že by Jiřík zůstal králem jenom v Čechách, zatímco Moravu, Lužici a Slezsko by získal Matyáš. (Nebyl zrovna troškař, tenhleten Uher.) Ještě v únoru 1471 se o těchto podmínkách smíření jednalo v Praze, k dohodě však nedošlo. Král Jiří prostě nebyl ochoten ustoupit ve chvíli, když se otevíraly nadějné perspektivy na nové úspěchy diplomatické i vojenské. Tím spíš, že zrovna do Prahy dorazilo polské poselstvo, které utvrzovalo Jiřího ve víře, že Kazimír zasáhne v Římě v jeho prospěch, a taky že se definitivně uzavře jednání o polském nástupnictví na českém trůně. Nikoho tehdy ani nenapadlo, že životu královu je vyměřeno už jenom několik týdnů. 'Tu vkročila shůry do dějin vůle, která nezná meze ani předpisu a povolala výtečného hrdinu z jeviště v tom okamžení, kdy vyprázdniv číši utrpení až do dna, měl státi se původem a poživatelem nového blaha i nové slávy. Osud, zdá se, chtěl Čecha míti ne tak vítěze jako. mučedníka.'

Královu smrt předešel konec jeho starého druha a pomocníka, voleného arcibiskupa pražského Rokycanu. Vůdci kališnických kněží bylo čtyřiasedmdesát. Už delší dobu postonával - ranila ho mozková mrtvice. Trochu se sice zotavil, ale jazyk už nenabyl dřívější pružnosti, řeč se zadrhávala, slova koktavě poskakovala. Afázie. Někdejší slavný kazatel však ustupoval do pozadí i politicky. Král už daleko méně slyšel na jeho návrhy. Nad jeho požadavky při jednání s Římem se Jiří ocital v rozpacích. V posledních letech byl dokonce připraven odepsat Rokycanovo arcibiskupství z listiny svých plánů. Vztahy mezi králem a arcibiskupem se ochladily, ano, byly chladnější, ale to neznamenalo, že by dočista vymizely. Král si stále spolupráce s hlavou kališníků hleděl. Když mu řekli, že Jan Rokycana ulehl a že lékaři bezmocně krčí rameny nad jeho nemocí, tak k němu přispěchá, lépe řečeno: přibelhá, rozptyluje ho, utěšuje. Když se s ním loučí, tak netuší, že se loučí navždycky.

'Dne 22. února roku 1471 umřel v Praze mistr Jan Rokycana, volený arcibiskup, který už půl století stál v čele podobojí církve české a spravoval, řídil a zastával veškeren duchovní život a ruch její. Co do těla líčen byl co muž slušné, však nepříliš vysoké postavy, širokoplecí a tlustý, mohutných prsou s lysinou na čele. V posledních letech jeho života roznášena o něm pověst, že mrtvicí byl raněn - někdy se zakoktával. V obcování byl ke všem lidem přívětivý a ochotný. Starý letopisec praví, že byl syn kováře v předměstí rokycanském a že Bůh skrze něho veliké a spasitelné věci působil a zůstavil Čechům,' říká historik František Palacký, a my jsme si ve Starých letopisech českých našli příslušnou pasáž, kterou o něm kronikář, Rokycanův současník, napsal: 'Báli se ho domácí i cizinci, král, královna i páni, neboť on se bál milého Pána Boha a pilně se modlil ve dne v noci už od mládí.' Návštěva u lůžka mrtvého Rokycany je posledním svědectvím, že se Jiřík mohl pohybovat. Sice ztěžka, ale ještě mohl. Když se pak vrátí do Královského dvora (Pražský hrad stále jako sídlo hlavy státu nefungoval), uléhá a už není s to vládnout svým nohám. Tělo mu opuchá, nohy odmítají sloužit, nemohou už unést tu otylou postavu. Král ale neresignoval, lékařům se podaří, aby mohl aspoň sedět a pracovat, protože v té šedivějící hlavě vládne stejně bystrý rozum jako předtím. Král sedí na trůně a dlí ve vzpomínkách u svého nejstaršího syna Viktorina, který tráví dny v žaláři uherského krále, svého švagra. Se sebezapřením zůstává Jiří v čele svatební tabule, když se žení jeho nejmladší syn, devatenáctiletý Hynek. Nikdo z okolí královy bolesti nevnímá, bezstarostný je i králův mazlíček, kníže Jindřich. Ke konci února píše do Saska: 'Král i královna jsou veselé mysli, jsou zdrávi a svěží.' O zdravotním stavu Jiříka je daleko lépe informován jeho protivník Zdeněk Konopišťský. (Možná od komorníků, možná od lékařů.) Dozvěděl se, že život českého krále může každou chvíli zhasnout. 'Odvolaný král už vajec červených jisti nebude,' píše přátelům. Chce tím říct, že se král ('odvolaný král!') Velikonoc nedožije.

Přichází však jaro a král pookřívá. Začíná se věnovat úředním povinnostem. Lůžko a křeslo jsou jeho stálým sídlem, jakýkoli pohyb ho však unavuje. Choroba postupuje stále rychleji. On se však chová, jako by neexistovala. Ignoroval ji. Do posledních hodin vyřizuje státní agendu. Odulé tělo sedí ochromeno v křesle, mozek a ruce však stále pracují. Ještě v první jarní den, den před svou smrtí, král podepisuje úřední písemnosti. V pátek 22. března 1471 se mu přitíží. Lékaři nejsou s to zadržet údery smrti. V deset hodin dopoledne jedenapadesátiletý český král 'umírá sedě na stolci. (Tedy na trůně.) Ani o příčinách ani o okolnostech jeho smrti nezůstaveno nám hojnější paměti, nežli že umřel na vodnatelnost (tedy na selhání funkce ledvin). Postava jeho již tak přirozeně těžká a hrubá opuchnutím zvláště nohou a pak i ostatního těla upadla posléze až do neforemnosti. Když z mrtvého těla vybrána střeva, nalezena byla játra do polou zkažená a v žluči kamének holubímu vejci podobný, břicho pak tukem na píď tlustým obrostlé. Mrtvola v hlavní síni dvora Králova na Starém Městě ležela v sobotu a v neděli k obecnému podívání; v pondělí pak pochována v hrobkách královských u svatého Víta na Hradě.' Srdce a vnitřnosti byly prý ve stříbrné schránce vloženy do hrobu nedávno zemřelého Jana Rokycany v Týnském chrámu.

Odešel od nedokončeného díla. Nebylo nikoho, kdo by správu českých věcí převzal s touž odpovědností a s týmž politickým rozhledem. Sen jednoho z největších českých panovníků, sen o národním království, ve kterém vedle sebe snášenlivě žijí lidé dvojí víry, ten sen se náhle a nenávratně rozplynul.