SOUDCE CHEBSKÝ - Cheb

SOUDCE CHEBSKÝ

'Nelze určiti, kolik tisíc Němců buď při utíkání padlo, nebo octlo se v zajetí, protože sotva kdo je počítal: ale ze čtyř tisíc vozů vrátilo se do Němec sotva ke třem stům; pušky čili děla všecka dostala se Čechům za kořist a nadto mnoho stanů ušlechtilých, korouhví, zbraně všeliké, peněz, zlatých a stříbrných nádob, roucha drahého, prachu střelného, spíže a jiných podobných věcí hojnost; ale za zvláštní štěstí pokládali sobě husité, že i bula papežova, kterou voláno bylo do boje proti nim, i kardinálův krucifix ze zlata, které potom skrze dvě století chovány byly v Domažlicích na památku; korouhve pak dobyté vlály dlouho zavěšené u Týnského kostela na Pražském náměstí.'

Ony korouhve musely být něco extra cenného. A taky že byly. Právě se vztyčenými korouhvemi se odedávna mašírovalo do bitev. Bývaly ceněnými a zarputile bráněným symbolem vojska, současně to však byl i jakýsi orientační kompas pro vojáky v poli. Tam je naše korouhev, tam budou naši! Čtverhran látky se připevňoval na kopí, ovšem tak, že se prapor vyztužil rámem, aby byl vidět i za bezvětří. Vlál vlastně jenom koncový cíp.

Husité měli také svoje korouhve. Jakýsi pozdější kronikář jim ovšem mylně přiřkl černé prapory a červeným kalichem ve znaku. Musel to být asi protihusitsky smýšlející člověk, protože ve své představě naprosto nepodloženě použil barevné symboly smrti a krve. Husité je nepoužívali, ti měli na svých praporech úplně jiné barevné kombinace. Za atribut považovali kalich s vloženou stojící hostií, a tento symbol přijímání podobojí ztvárňovali v červené, bílé a zlaté, vždycky kontrastně k podkladu praporu, oděvu, štítu a podobně. Kombinace černé s červenou, i když se s ní setkáváme dodnes na obrazech a ilustracích, není autentická.

'Když uslyšeli o pohromě u Domažlic křižáci, kteří od hradu Oseku k Žatci táhli a zemi hubili, jejich počet byl ke čtyřem tisícům branných, tak utekli bez meškání také ze země. Kněz Prokop Veliký však, mezitím co v Praze se hlučně slavilo, pospíšil sobě s bojovníky svými do Slezska, k osvobození města Němčí, od Slezáků těžce sevřeného; kteří však, dověděvše se o příchodu jeho, rozprchli se rychle do hrazených měst svých. Odtud obrátil se bez meškání zase na Moravu, knězi Prokůpkovi sirotčímu ku pomoci, který tam s knížetem Albrechtem Rakouským měl kruté boje.'

Jak to bylo s těmi krutými boji na Moravě? Albrecht vyrazil koncem července ze svého shromaždiště (to bylo, jak si ještě dobře pamatuji u rakouského města Lávy na Dyji neboli Laa), a počínal si velice zdatně. Dobytí Kyjova mu otevřelo cestu k Přerovu, který obléhal až do chvíle, kdy mu došla zpráva o útěku křižáků od Domažlic. Při zpáteční cestě k Brnu se mu postavilo na odpor čtrnáct vůdců moravských urozených kališníků. Albrecht předstíraným ústupem vylákal husity z jejich vozové hradby a pak je z části pobil nebo zahnal na útěk. Na tuto metodu boje ovšem měli autorská práva husité, nebylo to ale poprvé, co nepřítel využil slabin stereotypní husitské taktiky. A ještě jedna epizoda Albrechtova tažení si zaslouží pozornosti. 'Tehdy povstala na Moravě jakási třetí sekta,' dozvídáme se od kronikáře Bartoška z Drahonic, 'říkalo se jim ‚prostřední‘, protože chtěli, aby se zákonným pánům platily jen zákonné poplatky, jiná nespravedlivá břemena aby pominula, ale tělo Páně aby se podávalo prostým lidem pod obojí způsobou. Bylo prý jich shromážděno asi čtrnáct tisíc; pan vévoda je mocí zahnal z venkova a oni se utekli do některých hradů a měst.' Ti 'prostřední' neboli 'prostředci' - dějepisci si s nimi nevědí příliš rady.nejsou schopni se shodnout ani na tom, jestli jejich působištěm byl kraj mezi Kyjovem a Uherským Ostrohem. Možná, že se mezi nimi projevovaly myšlenky tzv. menšího Tábora, který byl před časem založen u Nedakoni, každopádně rakouský vévoda Albrecht, v té době pán Moravy, neměl žádný důvod 'prostředky' rozehnat. Ovšem on se do nich nakonec pustil, protože mu při nějakém hromadném shromáždění nepředložili svou petici s výše uvedenými požadavky. (To si dovolili hodně.) Podobným způsobem jako na Moravě dopadli husité i v dolním Rakousku. (Dostali nejspíš zálusk na výborné rakouské víno a v příhodném čase si pro ně vyjeli s mnoha desítkami vozů.) V čele této 'spanilé jízdy' (slůvko 'spanilá' ovšem můžeme s klidným svědomím nahradit přídavným jménem 'rabovací') stál hejtman Mikuláš Sokol z Lamberka. Zpočátku všechno probíhalo hladce, zásoby ze sýpek a vinných sklepů kolem Altenberku a Perneku vrchovatě naplnily všechny vozy. Tím nečekaněji zapůsobil odvetný úder poškozené strany při zpáteční cestě poblíž Waidhofenu (jeho české jméno bylo Bajdov; František Palacký mu říká Býdov). 'Čechové vzali sobě tehdy obyčej opatřovati se zbožím zahraničním cestou loupeže. Tak se jim podařilo nabrati, čeho žádali, v okolí městečka Perneku, ale když se vraceli s plenem svým, u město Býdova podstoupiti museli boj s vojskem daleko silnějším než byli sami Tu táboři utrpěli úplnou porážku, takže jich zůstalo na místě zabitých asi tisíc, v zajetí pak ocitlo se k sedmi stům, také vozy a celé ležení padlo vítězům do rukou.'

Ty tam byly doby, kdy husité svými bleskovými výpady uváděli nepřítele ve zmatek. Neustálé nájezdy donutily dolnorakouské stavy zorganizovat jakousi mobilní domobranu. Té veleli ostřílení vojevůdci, mezi nimi Lipolt Krajíř z Krajku. Přepadu se zúčastnili i ozbrojenci znojemského hejtmana - a bylo zle. Bylo velmi zle. Bezstarostný Sokol se sice útěkem zachránil, ale pětina jeho druhů padla, což se vysvětlovalo tím, že to byli v boji nezkušení sedláci, a další zase byli zajati, mezi nimi i Sokolům mladší bratr Jaroslav. Ukořistěné korouhve (tentokrát pro změnu husitské) byly vystaveny v Albrechtově dvorské kapli a spolu s jistou oslavnou písní připomínaly, že i nad husity lze zvítězit.

'Ze Slezska přes Moravu odtáhl kněz Prokop s vojskem a druhý kněz Prokůpek taktéž s vojskem do Uher za řeku Váh k městu zvanému Nitra a tam v tom kraji pobrali ve vsích a městečkách jako kořist mnoho koní, dobytka a jiných věcí a způsobili velkou škodu; odtamtud odešel kněz Prokop i pan Hanuš Kolovrat se svým vojskem od sirotků zpět k Uherskému Brodu. Avšak kněz Prokůpek, Jan Čapek, Zikmund Huler z Hořovic s měšťany královéhradeckými i měšťany a zemany onoho kraje zůstali spolu s vojskem sirotků poblíž města Ilavy v horních Uhrách. Bylo jich, jak se všeobecně říkalo, přes sedm tisíc jízdních i pěších a více než tři sta vozů. A tu proti vytrhli do boje shromáždění Uhři i někteří Češi, sloužící králi Zikmundovi, a také Moravané, a po devět dní s nimi sváděli boje, takže se nakonec dalo před nimi řečené vojsko sirotků na útěk a při tom útěku ztratili prý dvě stě padesát a více vozů s děly a různými věcmi, protože vozy uvízly v blátě. Vrátilo se jich sotva dva tisíce a padesát či méně vozů. Někteří, jako Zikmund z Hořovic, byli Uhry zajati, jiní pobiti královými lidmi nebo se utopili ve zmíněné řece. A to vše trvalo celý podzim a mnozí se sirotků tam pak zahynuli mrazem, protože tehdy byl počínaje svátkem svatého Martina velmi tuhý mráz. Vojsko sirotků se vrátilo do Prahy kolem Vánoc ve velmi skrovném počtu.'

Nějak jsme zapomněli na Basilej. Tam měl být přece už od jara koncil. Ona musela nejprve zpráva o zničení páté křižácké výpravy u Domažlic otřást křesťanským světem. Bez tohoto otřesu to nešlo. Bez toho otřesu by se věci nehnuly z místa - kupříkladu pozvánka husitů k jednání, a taky slib, že jim bude dopřáno to, oč tak dlouho žádali - tedy veřejné slyšení. Tento nový kurs neprosadil papež, nýbrž kupodivu byl to muž, který prohrál a který v Čechách nedávno zapomněl (mimo jiné) i svůj kardinálský klobouk. Julian Cesarini. On měl pan kardinál svoje zprávy z Čech. On pan kardinál dobře věděl, jak na zemi doléhá únava z věčného krveprolévání. A taky věděl pan kardinál, jak hospodářské potíže rostou, znásobeny neúrodou. A jak i prostý venkovský má dost nekonečného utrpení. Takže obecná (dalo by říci přímo blbá) nálada, šířící se v Českém království, nahrávala jeho záměrům. Přímo dokonale.

'Mezi protivníky husitstva stal se nyní osobou nejdůležitější kardinál Julián Cesarini. Pohroma u Domažlic vštípila do duše jeho přesvědčení hluboké o neprospěšnosti dosavadního nakládání s Čechy a o potřebě získati je církvi prostředky laskavými. Jako předtím hořel pro válku, tak jiné nyní nevidět spásy, leda v mírném jednání sboru basilejského.

Veliké jest, ó, to napnutí myslí lidských, jež jediná církevního sboru naděje drží ještě na uzdě; zhyne-li ta, oboří se laikové na nás po husitsku a budou hubiti nás, míníce tím zalíbit se Bohu. Právě v těchto dnech vyhnali Magdeburští arcibiskupa a kněží své z města, otočili se hradbami vozovými jako husité, a praví se, že požádali sobě také hejtmana od nich; i jest to věc tím nebezpečnější, že města okolní mnohá vstupují do jednoty jejich. Také pasovské město vyhnalo biskupa svého a dobývá jeho nyní na jednom hradě. Obě tato města jsou blízká Čechům a spojí-li se s nimi, jakož jest se obávati, najdou mnoho pomocníků i následovníků. Také mezi Bamberčany a biskupem i kapitulou jeho jsou rozbroje velmi nebezpečné.'

Těmito slovy argumentoval Cesarini ve své žádosti papeži, aby souhlasil s pozváním husitů do Basileje. Husitské manifesty a jejich pobuřující hesla totiž rozsévaly po celé Evropě nebezpečnou nákazu. Veliké znepokojení způsobilo nedávno povstání několika tisíc sedláků ve Wormsu proti židovským lichvářům, ale nejenom proti nim - stalo se vážnou hrozbou okolním městům i tamějšímu duchovenstvu. 'Jestliže koncil nebude prozíravý,' referoval notář basilejského koncilu, 'je třeba se obávat, že se všichni tito němečtí sedláci postaví na stranu Čechů.' Poplašné zprávy přicházely i z francouzského severu i jihu, z Burgundska, horských oblastí Savojska či Piemontu. Zkrátka - po Domažlicích se tón korespondence s Prahou změnil. Místo výhrůžek a nadávek (předtím obvyklých) se náhle v listě z basilejského koncilu ozvaly formulace z docela jiného slovníku.

'Snad Bůh jen proto dopustil různici mezi nás, abychom poznajíce zkušenosti, jaké zlé pochází z rozbrojů mezi bratřími, vrátili se tím vroucněji a bedlivěji k lásce a jednotě. Nepochybujeme, že i vám nemilé jest vidět tolikerou záhubu a neřesti, které z různic a bojů se rodí, a že toužíte i po pokoji vlasti své i po šíření pravé víry po celém světě. Toho pak nikde nedosáhnete lépe nežli u sboru tohoto, v němž všeobecná církev se shromažďuje. Zde o ovšem, cokoli náleží k pravdě víry, cokoli k pokoji a svornosti, cokoli k čistotě života i k zachování přikázání božích, bude se jednati se vší bedlivostí a svobodou. Každému volno bude navrhovati, cokoli víře křesťanské za prospěšné uznávati bude; každý budiž k tomu zde svou radou i pomocí. Slyšeli jsme, že jste stěžovali sobě častěji, že vám není dáno slyšení volné, jakého jste si žádali. Teď mizí příčina stížnosti: již máte příležitost úplnou a slyšení podává se vám, jakékoli sobě žádáte. Sám Duch svatý bude soudcem nejvyšším; on ustanoví, co v církvi věřiti a zachovávati se má. Dveře ke všemu dobrému vám již otevřeny jsou: nemeškejte vejíti s důvěrou. Prosíme pak vás, abyste vyslali za sebe muže mírné, bohabojné, pokorné srdcem žádostivé pokoje a hledící prospěchu ne svého, ale prospěchu církve Kristovy; a Pán ať dá vám i všemu lidu křesťanskému na tomto světě pokoj a na onom světě život věčný, amen.'

Opravdu: docela jiné formulace, než jakých dřív církevní otcové vůči těm kacířům českým zlořečeným prokletým používali. Křesťanská láska vedla prý otce shromážděné v Basileji k tomu, aby ukončili období nepřátelství s husity, a také aby jim nabídli příměří a slavné slyšení před celým koncilem. O to přece husitům šlo. Ti umírnění v Čechách jásali, ale Prokop Holý zůstal střízliv. Souhlasil s pozváním, ale trval na tom, aby husité mohli předstoupit před nejvyšší křesťanské fórum Evropy ve svéprávné pozici, ne jako předem odsouzení viníci. Před cestou do Basileje potřebovali husité především mít nutné záruky, a taky chtěli vědět, kdo vlastně bude soudcem, jaké budou stanovy jednání, vůbec bližší podmínky příští diskuse.

No, a o tom všem se jednalo v květnu 1432 v Chebu.