SOUKROMÁ PODOBIZNA JANA ŽIŽKY Z TROCNOVA, POTAŽMO Z KALICHA - Domnělý hrob Jana Žižky v Čáslavi (rytina z roku 1617)

SOUKROMÁ PODOBIZNA JANA ŽIŽKY Z TROCNOVA, POTAŽMO Z KALICHA

'Za místo ku pohřbení vůdce vojska českého Jana Žižky zvolen byl Hradec nad Labem, jakožto přední z měst, která stála v bratrstvu za posledních dvou let od něho zřízeném. Z úmrtního místa vyprovodili tam tělo kněz Ambrož, farář hradecký, jemu zvláště oddaný, a kněz Prokůpek. V Hradci pochován jest s velikou ctí v hlavním farním kostele svatého Ducha před velkým oltářem. Z prvního tohoto hrobu bylo však tělo Žižkovo později převezeno do Čáslavě, a tam ve farním kostele svatého Petra Pavla položeno. Neví se kterého určitě času se to stalo, ani z jaké příčiny, a podobno jest toliko pravdě, že teprve někdy okolo polovice 15. století. Hrob nacházel se tu u jednoho pilíře kostela poblíž postranního oltáře, u kterého byla nadána mše za jeho duši. Tělo čili toliko kosti Žižkovy byly vloženy v truhličce dřevěné, a při nich se nacházely rozličné památnosti, mezi jinými palcát železný. Na hrobě položen byl kámen a na něm vytesán obraz Žižkův.'

V době, kdy se Žižkovy ostatky stěhovaly z Hradce do Čáslavě, vládl Jiřík z Poděbrad. Na jedné straně tento král pronásledoval jednotu bratrskou, aby přesvědčil papeže, že plní slib poslušenství papeži, na druhé straně otálel s tím, aby se pokořil Římu. Celá jeho politika byla chůzí po tenkém ledě, balancováním nad propastí. Byl to spisovatel Miroslav Ivanov, který přišel s hypotézou, že to byl zrovna král Jiří, který se snažil s tím Žižkou papeži vyhovět. Tím papežem byl Pius, občanským jménem Eneáš Silvius Piccolomini. Tentýž, který napsal o Žižkovi, že to je 'příšera ohavná, krutá, strašlivá, bezohledná.' A ta 'příšera' odpočívá se všemi poctami u hlavního oltáře chrámu v Hradci Králové, tedy ve městě, které bylo Jiříkovi po Praze nejbližší. Když si to všechno dáme dohromady - král, kličkující před papežem, který proklíná Žižku; král, pronásledující jednotu bratrskou; král, který si potrpí na 'opatrnost předivnou;' král, který ví, že slibem úplné poslušnosti a pokory vůči Římu by ztratil své zázemí; ten král, kráčející po tenkém ledě, vydává (snad) někdy mezi lety 1458 až 1462 příkaz. Chápe, že pro papeže je Žižka symbolem kacířského husitství a tak ho musí uklidit. Nařizuje, aby byl jeho hrob v Hradci opatrně zrušen a vojevůdcovy ostatky převezeny do nenápadné Čáslavě. Podmínka: Provést všechno v tajnosti. Důvod: Král si nemůže dovolit, aby se proti němu bouřili jeho poddaní, kteří ještě nezapomněli na Žižkova slavná vítězství. Takže tedy utajená akce. S nejvyšším stupněm utajení.

V kostele svatého Ducha v Hradci dodnes oznamuje nápis, že tady v roce 1463 skončila oprava chrámu. Když se opravovalo, byl chrám plný trámů z lešení, kádí, cihel, písku, zmatků a nepořádku, zkrátka nepřehledná, takřka ideální situace pro to, aby byl Žižkův hrob otevřen nenápadně a bez nežádoucího zájmu veřejnosti. Stačili dva tři mlčenliví muži, spolehlivý kněz, oddaný Jiříkovi, a akce byla zdárně byla zdárně započata. A v Čáslavi ji zdárně dokončili. Zdejší chrám nedávno vyhořel, takže i tady vládl ještě nepořádek, nelad, chaos, zmatek. To dovolovalo tiché a tajné uložení truhličky s ostatky. 'Pouze panovník mohl způsobit, aby se přemístil tiše Žižkův hrob a nikdo to nezapsal,' tvrdí ve své knize o Žižkovi dr. Miroslav Ivanov. 'Teprve mnohem později vznikla pověst, že byl vojevůdce dopraven do nepříliš od Hradce vzdáleného kostelíka v Sendražicích, který měl husitskou tradici - třeba se přece něco málo mezi lidmi o převozu proslechlo. Až po letech se nechal slyšet místní farář Jan, že Žižka leží jistotně v Čáslavi.'

Zbytek patnáctého a celé šestnácté století ležel Žižka v Čáslavi více méně klidně (když nepočítáme jeden požár, po němž zavěsili Žižkův palcát na stěnu na hrobem a naproti hrobu umístili kamenný talíř, z něhož měl údajně husitský hejtman za svého života jíst). Jenomže pak přišlo století sedmnácté a s ním i Bílá hora, a po ní byl Žižkův palcát slavně poslán do Říma jakožto dar papeži. V roce 1623 přijíždí do Čáslavě Vilém Vřesovec, mincmistr z Kutné Hory, ale provedl dílo zkázy. Kamennou tumbu přikázal rozkopat a Žižkovy ostatky zničit. O tom, co následovalo, říká Jan Amos Komenský v Historii a těžkých protivenstvích církve české:

'Avšak hluboko velmi kopavše, nic nenalezli kromě prachu. I obrátili svou vzteklost na hrobový kámen. Ten ztloukše, s prachem hrobu toho z kostela vynesli a v písek rozdrtili, tak se nad mrtvým, kterýž je živý živé turboval, pomstivše.'

Komenského informace je důležitá. Dávala naději. Někdo musel mincmistra Vřesovce předejít - ten, třebaže si pospíšil a vandalsky zničil tumbu už necelé tři roky po Bílé hoře, tak neuspěl. Obsah hrobu kdosi ukryl. Kdy? Muselo to být v rozmezí let 1620 a 1623. Proč? To snad není třeba vysvětlovat. Tak tedy - kdo? Snad to byl čáslavský děkan Pauli za pomoci Matouše Ulického. Anebo to byl pouze Ulický, který miloval starou českou slávu a v jednom svém letáku připomíná 'žižkovský meč'? Kam? Na otázku 'kam' se hledala dlouho odpověď. vana Dokonce nastala chvíle, kdy už se myslelo, že se podařilo ostatky objevit. Vilém Vřesovec nebyl poslední, koho rozčilovala Žižkova čáslavská památka. Po roce 1631 sem přicházejí první katoličtí kněží a mezi nimi i děkan Anselm Gramsci , o němž je tento zápis: 'Muž horoucně horlivý kosti strašlivého Žižky, totiž zastánce husitského kacířství, tajně ukryté mezi stěnami děkanského kostela, s vymodleným štěstím našel, dal je vykopat a vykopané rozhodl na příkaz pražské konsistoře ve smolné nádobě rukama katovýma na čáslavském náměstí před přihlížejícím nesmírným množstvím lidí spálit a popel rozptýlit do vzduchu, aby bylo jasné, že ani ta nejmenší památka nezůstala na tak krutého tyrana. Tento vznešený čin se málem stal příčinou, že se občané čáslavští a královéhradečtí jakožto velcí příznivci husitského kacířství seběhli ke zbraním, kdyby byl včas veledůstojný pan Questenberk sporné strany mírně a v klidu s páterem Anselmem neporovnal.'

Jenomže ono se ukázalo, že páter Anselm Žižkovy kosti nezničil, Anebo že je nezničil všechny. Ony se totiž našly. Ve dvacátém století. 'Hrob Žižkův nalezen? Z Čáslavě 26. listopadu 1910. (Zvláštní telefonická zpráva Národních listů.) Při restauraci děkanského kostela svatého Petra a Pavla (kterou provádí již po dvě léta architekt pan Kamil Hilbert) bylo pátráno po neznámém hrobu našeho věkoslavného reka Jana Žižky z Trocnova. Dnešního dne přišli zedníci při otloukání omítky v kapli pod věží, kterou lid zove kaplí Žižkovou, na zazděný výklenek. Práce byla ihned zastavena a kaple uzamčena. U přítomnosti zvláštní komise bylo ve výzkumu pokračováno. Po odbourání zdiva nalezena ve výklenku náhrobní deska úplně hladká, z níž - jak se zdá - byly veškeré nápisy zahlazeny. Deska tato opřena byla o zeď výklenku. Po odtažení desky nalezena stará knižní papírová deska, na jejíž straně jest tento latinský nápis: Ossa incliti ducis Bohemiae Joannis Žižka in muro aversaris claudestine asservantur. (Kosti slavného vůdce českého Jana Žižky v protější zdi tajně se chovají.) Na desce byla městská pečeť ze 17. století. Na protější zdi skutečně nalezen nový výklenek a po jeho vybourání se přišlo na zbytky kostry, mezi nimi hořejší část lebky patrně ze staršího muže s orličím nosem, kosti hnátní, zbytky menších kostí a zbytky zetlelé látky. Po konstatování těchto fakt byly kosti i desky uloženy bezpečně v městském archivu a kaple uzavřena a zapečetěna. O nálezech sepsán ihned zevrubný protokol a usneseno povolati ostatní znalce. Pan profesor Matiegka rovněž požádán, aby přijel.'

Musela to být hotová senzace. Čáslavský objev rozvířil hladinu zájmu po celé zemi. Rozjela se sem archeologická komise Akademie věd a umění ve složení Kamil Hilbert, Jaroslav Matiegka, Josef Ladislav Píč a ještě další odborníci a členové místní rady. Hlavní zájem se soustředil na lidské pozůstatky (pochopitelně), ale pozornosti neušla ani cedulka, oznamující, čí kosti tu vlastně jsou. Jeden z nálezců a svědek komisionálního ohledání, čáslavský pekař Josef Pelikán o ní učinil hned po Novém roce 1911 tuto výpověď: 'Když přijela komise z Prahy, a to pánové Matiegka, Píč, Nováček a další, aby shlédli a prozkoumali dokument a Žižkovy kosti, byl jsem též přítomen. Nahoru v kanceláři prohlédl dokument archivář a znalec písma pan Nováček. Byla to chvíle velikého napětí. Vtom se pan Nováček, maje destičku v ruce, usmívá a praví: Pánové, tato destička jest 5 dní stará! To zklamání! Hned jsme každý přiložili polénko, že by destička mohla být snad starší, snad od posledního ohně věže v roce 1841. Ano, praví pan Nováček, sama destička jest starší, ale písmo na ní jest mladší.'

Podvod? Možná spíš naivní snaha pomoci. Destičku měl na svědomí místní učitel a C. K. konzervátor pan V. V. Jeníček. (Bylo totiž soudně zkoumáno jeho písmo a nalezena určitá shoda s podvrženou tabulkou.) Padělatel psal ocelovým perem a ještě ke všemu tuší. Pan učitel chtěl prostě podpořit pravost nálezu - falsifikátem. Hodnověrnost nalezených kostí byla hned na začátku zpochybněna. Ta nešťastná cedulka, místo aby podpořila jednoznačně nález, tak na něj vrhla stín, trvající desetiletí. Ano, každý i musel říct - co když jsou podvrženy i kosti?