CATEGORII DOCUMENTE |
Bulgara | Ceha slovaca | Croata | Engleza | Estona | Finlandeza | Franceza |
Germana | Italiana | Letona | Lituaniana | Maghiara | Olandeza | Poloneza |
Sarba | Slovena | Spaniola | Suedeza | Turca | Ucraineana |
DOCUMENTE SIMILARE |
|
TERMENI importanti pentru acest document |
|
SOUKROMÁ PODOBIZNA JANA Z POMUKA ALIAS JANA NEPOMUCKÉHO
Dotor
Johánek z Pomuka byl umučen a svržen do Vltavy 20. března 1393. Dne sedmnáctého
dubna vyplavalo tělo Jana z Pomuka na hladinu. Kronikářský záznam to říká
docela přesně: 'Doktor Johánek nalezen jest ve čtvrtek při ukazování
svátosti 17. dubna Léta Páně 1393.'
Mrtvé Janovo tělo vyplavalo po jednom měsíci (přesně po pětadvaceti dnech) na
vltavské mělčině, která se nacházela nejblíž po proudu od Karlova mostu. I
tento nepatrný detail svědčí o způsobu Janovy smrti. 'Jestliže se utopí
živý člověk, nikoli mrtvé tělo,' říká profesor Vlček, 'dojde k
takzvanému balónovitému vzedmutí plic, které díky vzduchu přítomnému v plicích
vynese mrtvolu po jednom až dvou týdnech k hladinu. U mrtvol nebo u utopených,
u nichž došlo k smrti pro zástavu srdce, zůstává v plicích jenom malé množství
vzduchu, které mrtvolu tak brzo na hladinu nevynese.'
Jaká ale byla příčina smrti Jana z Pomuka? Ke zkoumání jeho ostatků došlo v
červnu roku 1972, kdy byly otevřen náhrobek a posléze i rakev. Prakticky na
celé kostře byly shledány stopy násilí. O násilné smrti vypovídaly především
nálezy na lebce. Právě na ní byly zjištěny zlomeniny. A co je důležité: vznikly
určitě 'intra vivam,' tedy zaživa. Těch zlomenin je několik. Když
použijeme slovníku kriminalistů nebo soudních lékařů: 'vznikly opakovanými
údery tupého nástroje vedeného velkou silou na krajina levého jařma'
(jařmo neznamená jenom část dobytčího postroje, ale taky kost jařmovou uloženou
zevně od oka). 'Další rány, asi údery pěstí a zřejmě i kopanci směřovaly z
levostranného úhlu na mandibulu' (tedy spodní čelist). Nabízí se nám
vysvětlení, proč v protokolu není jméno Jana z Pomuka vzpomínáno. Už zřejmě
nebyl schopen na průběh dalšího jednání reagovat. Byl v agónii. Umíral.
Jaký byl zdravotní stav pana generálního vikáře, tedy v jaké kondici se
nacházel před svou smrtí? Byl docela uspokojivý - odpovídal dosaženému věku.
Pozorovatelné změny se nalezly jenom na páteři: asi měl občas problémy s
plotýnkami. Jeho chrup byl úplně zdravý až na povrchní kaz na druhé stoličce
vlevo v dolní čelisti. (Jenom na okraj: současník Johánka z Pomuka, Karel IV.,
neměl vůbec žádný zubní kaz.) Janovi chybějí dvě stoličky, které byly vytaženy
za jeho života kvůli proběhlému zánětlivému procesu. Jeho lebka je tenkostěnná,
vykazuje znaky, které jsou spíš běžné u žen, až na bradu, utvářenou výrazně
mužsky. Individuální stáří (to znamená dožitý věk) odhadli odborníci podle
stupně uzávěru hlavních lebečních švů, dále z opotřebení výběžků obou čelistí,
podle ústupu dřeňových dutin v kostech a podle změn na páteři - na nějakých 45
až 50 let. Obličej Johánka z Pomuka byl vysoký, s vysoko a kolmo postavenými
čelistmi. Na širokém čele měl zřetelné čelní hrboly. Nos měl vysoký a úzký. Z
délky dlouhých kostí byla vypočítána výška postavy na 169 centimetrů, což
znamenalo, že na lidi tehdejší doby byl Jan z Pomuka nadprůměrně vysoký, ale
žádný silák to rozhodně nebyl. Spíš naopak.
Nešťastník byl pohřben, jenomže zprávy z doby Václava IV. neříkají kde. Teprve
pozdější barokní prameny napovídají, že světcovo tělo, které Vltava vydala hned
druhého dne (což není pravda, my víme bezpečně, že to trvalo dní 25) bylo
pohřbeno do hrobu v kostele svatého Kříže při někdejším klášteře cyriaků. Ten stával
zhruba v místech dnešního hotelu Intercontinental. Hrob se měl nacházet buď
přímo v kostele, anebo (což je pravděpodobnější) na kostelním hřbitově. Tady
odpočívalo netknuto 326 let.
Do svatovítské katedrály? Králi Václavovi přímo pod nos? V té době už král
dosáhl svého. Zbavil se arcibiskupa Jana z Jenštejna. Podobným způsobem, jako
to udělal s doktorem Johánkem? Ale kdepak. Arcibiskup byl jinší pán. Král
zvolil odlišnou strategii. 'Pro Václava IV. stalo se nesnesitelným, aby
Jenštejn zůstal v úřadě dále,' píše historik František Michálek Bartoš.
'Když selhal pokus o jeho odstranění, dal král v červnu 1395 zabrat
arcibiskupské statky a vynutil tím odchod Jenštejnův do Itálie. Tentokrát se
tam arcibiskup vydal za jediným účelem: aby se vzdal své hodnosti do rukou
papeže a vyjednal si hmotné opatření pro ostatek života.' Přišel s
návrhem, aby se jeho nástupcem stal synovec Olbram, kancléř a pravá ruka
králova bratra Jana Zhořeleckého. Proti němu král určitě nic neměl. Souhlasil a
tak byl Olbram vysvěcen na pražského arcibiskupa. 'Bylo to poslední
veřejné vystoupení Jana z Jenštejna. Uchýlil se potom na hrad Helfenburk na
Litoměřicku, který si vymínil se značnou rentou dvou tisíc zlatých a
naturálními důchody a tam doufal žít v meditaci a spisování. Dlouho však neužil
vytouženého pokoje. Nový arcibiskup, přetížený velkými závazky kurii i strýci a
také těžkými povinnostmi vojenskými za války, jež propukala stále znova a
znova, mohl Jenštejnovi platit jen málo. I nezbylo mu než si vypůjčovat. Proto
si vymohl v Římě hrozby církevními tresty proti synovci, jenž zastavil
vyplácení renty, aby jeho věřitelé mohli podržet hrad i po jeho smrti tak
dlouho, až budou zaplaceny jeho pohledávky. Pomohlo to však málo. Vydal se tedy
Jenštejn do věčného města po třetí. Domů se již nevrátil. Snad se obával nového
zklamání ? cítil se starcem, byť překročil teprve padesátku. Zemřel v Římě 17.
června 1400 a je tu i pohřben.'
Jeho nejbližší podřízený doktor Jan z Pomuka ho předešel o 7 let. Předešel ho
velice nedobrovolně, jelikož násilně. Arcibiskup Jan z Jenštejna neměl šanci na
blahořečení, i když se o to jeho důvěrník Petr Klarifikátor snažil, seč mu síly
stačily. Titulní hrdina jeho oslavného dílka nabývá rysů, že by se za ně
nemusel stydět lecjaký světec. A nejenom on. Odlesk jeho ctností dopadá i na
okolí. No, pan arcibiskup se pod kamenným náhrobkem s vyobrazenou ležící
postavou v kostele Santa Prassede v Římě povýšení mezi obyvatele nebeského
Jeruzaléma nedočkal, zato jeho (abychom tak řekli) zaměstnanec ano. Na druhé
straně - Jenštejnův věčný spánek nikdy nikdo nerušil.
Doktor Johánek z Pomuku v tomto ohledu tolik štěstí neměl. Exhumace v roce 1972
nebyla jediná, které se jeho ostatky potkaly. V roce 1675 podala pražská
kapitula žádost o Janovo blahořečení. Boží mlýny melou velice pomalu, a tak
papež nařídil nutnou exhumaci ke zjištění ostatků Jana z Pomuka až za čtyřicet
let nato. Roku 1719 se sešla komise složená z mužů navýsost úctyhodných
duchovního i světského stavu, lékařů a chirurgů, kněží, právníků, šlechticů. V
komisi stanul i pražský arcibiskup. Ten vyhlásil před hlavním oltářem
svatovítského chrámu trest prokletí a vyobcování z církve pro každého, kdo by
cokoli vzal nebo přidal k objeveným ostatkům. Přítomní složili do jeho rukou
přísahu, že budou svědčit jen pravdu a před ukončením soudního procesu
neprozradí nic, co uslyšeli nebo viděli během exhumačního aktu. Po tomto
odstrašujícím rituálu se dali kopáči do práce. Vybrali z hrobu hlínu, ve které
byly obsaženy kosti ze starších hrobů, které se dostaly druhotně do zásypu.
Teprve v hloubce asi dva lokte (sto dvaceti centimetrů) se objevily zbytky
dřevěné rakve, cáry černé a červené látky a nakonec i kostra. Byla v natažené
poloze s hlavou skloněnou k pravému rameni a rukama zkříženýma na prsou.
'Přítomní medici prohlásili, že kostrou nebylo nikdy pohnuto (jak to mohli
vědět?) a že jednotlivé kosti jsou k sobě přiřazeny tak pořádně a přirozeně, že
by to žádné umění lidské ruky nedovedlo lépe.' Jinak ale pohled do Janova
hrobu zřejmě vyžadoval nátury s pevnými nervy: 'Žebra na levé straně
mokvala olejnatou šťávou, čéška pravého kolena byla odražena, levá lopatka
zlomena a vzadu na hlavě zely hrozné rány.' Lékař jednotlivé kosti vyjímal
a kněží je odnášeli na stůl přikrytý bílým plátnem. Putovala tam i lebka. Byla
vyplněná hlínou. Když chtěl sakristián Potůček z lebky zeminu vysypat, vypadl
na bílý ubrus kus měkké načervenalé tkáně. Nikdy se nedovíme, kdo ze svědků
jako první vyřkl slovo - 'jazyk!' Od této chvíle nikdo nepochyboval,
že nalezený ostatek je skutečně lidský jazyk.
Přesvědčení, že to, co z lebky vypadlo, je skutečně Janův jazyk, se proměnilo v
jistotu, jakmile doktor Puchman za pomoci ranhojiče nařízli tkáň skalpelem a
konstatovali, že i vnitřní strukturou odpovídá skutečnému jazyku. Nález putoval
z ruky do ruky (což zní neuvěřitelně, ale jenom do té doby, než si uvědomíme,
že máme začátek 18. století) a přítomní lékaři a felčaři vypovídali jeden po
druhém do protokolu svá zjištění. Jako první promluvil doyen profesorského
sboru tehdejší university, která si říkala Karlo-Ferdinandova, císařský lékař,
jedenaosmdesátiletý Jan František Löw z Erlsfeldu: 'Vidím hlavu naplněnou
hlínou (líčí to, co viděl zkušený anatom, vyškolenými mnoha pitvami na
lékařských fakultách v Praze, Římě a Padově), avšak v hlíně ke svému podivu a
úžasu nalézám jakousi hmotu, jež se podle své podoby, podstaty, složení cév a
červené barvy musí považovat za pravý lidský jazyk. S bezpečným svědomím ho za
takový veřejně prohlašuji a věřím, že byl proto zachován, protože Jan Nepomucký
jím zachoval tajemství svaté zpovědi.' Slova pana profesora potvrdil i
doktor Karel Jan Puchmann: 'Soudím, že je to opravdový jazyk, zvláště
proto, že na konci pozoruji čtyři rozvětvení, jež nemám za nic jiného než za
čtyři jazykové svaly. Na druhém konci je zahrocený, uprostřed širší., jako
jazyk lidský bývá, a má také příslušnou červenou barvu.' Padla otázka,
jestli se jazyk mohl zachovat normální cestou 'Domnívám se, že
zachování jazyka je něco nadpřirozeného, protože jazyk je zvláštní, měkká a
houbovitá hmota, která v sobě chová mnoho slin, a proto velmi snadno podléhá
zkáze. Přes více než tři století se nemohl uchovat jinak než zřejmým
zázrakem.' Vyšetřování a svědčení bylo velice důkladné, čehož příkladem je
i výpověď přísežného ranhojiče Ferdinanda Schobera z Vyššího Brodu: 'Měl
jsem v rukou velice často mrtvá těla a nabyl jsem přesvědčení, že nejdříve
propadají zkáze jejich vnitřní, zvláště jazyk a oči. Tady se naskýtá pravý
opak: kosti patra a masité části jsou stráveny, jen jazyk se v lebce zachoval
přes tři sta let.'
Při velkolepém procesí, pořádané za dva roky nato se mohli věřící slavné
svatojánské relikvii poklonit. Pak byla uložena do křišťálového relikviáře, ale
za další čtyři roky došlo k novému ohledání, protože se už chystalo Janovo
svatořečení. Lékaři domnělý jazyk vyňali a položili na podušku z červeného
hedvábí. Svědkové první exhumace se vyjádřili se skrývaným zklamáním, že
relikvie jim připadá jakási suchá a neživá že se její původní hnědočervená
barva změnila na šedavou. Světící biskup přistoupil k polštářku a ve zbožném
pohnutí ji políbil. No a teď se stalo něco jak to nazvat? Snad -
neobyčejného. Jazyk náhle sám od sebe začal měnit barvu na jasně šarlatovou a
poněkud naběhl. Stopy po naříznutí se viditelně roztáhly, takže užaslí svědkové
mohli prostým okem pozorovat drobné žilky, ve kterých jakoby začala po
staletích opět pulsovat krev. 'Toho dne, kdy se vyšetřování konalo, byla
velká zima,' vypověděl o tom podivuhodném jevu dr. Šebestián Fuchs,
'a zima neroztahuje, ale stahuje. Jazyk tedy nemohl naběhnout a zčervenat
následkem zimy. Mám za to, že jde o nadpřirozený úkaz a o dílo samotného
Boha.'
Svatořečení doktora Johánka z Pomuka - ovšem pod jménem Jan Nepomucký, neboť i
z obce Pomuka se stalo městečko Nepomuk - se konalo 19. března 1729. Velkolepá
slavnost na jeho počest trvala v Praze osm dní. Žádný z účastníků si nenechat
ujít příležitost jazyk políbit, což trvalo až do roku 1866. Bylo spočítáno, že
za tu dobu relikvii políbilo na sedm milionů věřících. Aniž jediný z nich
tušil, že líbá něco úplně jiného, než Janův jazyk. Pakliže to však nebyl jazyk
(ta relikvie přece měla tvar lidského jazyka), tak co to bylo? Byla ho mozková
hmota.
Jan, ať už mu říkáme z Pomuka nebo Nepomucký, byl jenom jeden. Ale způsobů,
jakým ho můžeme vidět, je víc. Záleží na úhlu pohledu. Jeden takový úhel nabídl
historik a spisovatel Václav Cílek: 'Z barokní doby máme doloženy případy,
kdy lid nucený chodit ke zpovědi odříkal v kostele zpovědní zrcadlo, ale své
skutečné hříchy sděloval na mostě Johánkovi. Může být větší důkaz důvěry? V
očích lidu byl vždy mužem slova drženého až k smrti, mužem cti, tedy mužem
čestným. Tady je užitečné si uvědomit, že slovo čestný souvisí úzce se slovem
šťastný, protože šťastný je ten, kdo má podíl nebo účast na dobrém údělu člověka.
To není jazyková hříčka, to byl pro naše předky kus skutečného života.
Pobělohorské doby svými zákony trhu a moci doléhaly na duši člověka nepoměrně
tíživěji než jakákoli radikální ekonomická reforma, a zůstat v té době slušným
člověkem také znamenalo slyšet Janovo mlčení jako závazek. Kdyby po staletí na
naše předky nepůsobil příklad světců, mohli bychom dnes být jenom národem
vlčáků.'
Politica de confidentialitate | Termeni si conditii de utilizare |
Vizualizari: 551
Importanta:
Termeni si conditii de utilizare | Contact
© SCRIGROUP 2024 . All rights reserved