SOUKROMÁ PODOBIZNA KRÁLR LADISLAVA, ŘEČENÉHO POHROBEK - Ladislav Pohrobek

SOUKROMÁ PODOBIZNA KRÁLR LADISLAVA, ŘEČENÉHO POHROBEK

'A tak se stalo tu neděli po svaté Alžbětě (20. listopadu), že král Ladislav křtil dítě na Hradě u svatého Václava panu Zdeňkovi ze Šternberka, s panem Jiříkem, zemským správcem, a jinými kmotry. A tu neděli, když bylo k večeru, král šel z Hradu do Prahy, a hned jeho hlava zabolela. Nazejtří pak v pondělí (21. listopadu) vyvrhly se jemu dvě hlízy, a on jich tajil pro dolejší hanbu; i kázal k sobě svým lékařům. A jeden ohledav jej řekl: Králi, neškodí ti nic.

A druhý lékař podržev jej za ruku, řekl: Králi, zle se máš. I dali jemu lékařství, aby se upotil.'

I v sedmnácti může člověk onemocnět, lhostejno, zda je pán nebo kmán. Začátek Ladislavovy nemoci nevypadal nikterak nebezpečně.

Neděle 20. listopadu 1457: Po návratu ze křtin na Hradě bolí krále hlava, má zvýšenou teplotu.

Pondělí 21. listopadu: Ve zvěřinci podrážděně řvou královi lvi, na nočním nebi vycházejí hned dvě komety, z toho ta větší má barvu krve. Král je pozoruje a vztahuje je k sobě, ke svým bolestem. Účastní se sice komorního soudu, horečka jím však už pořádně cloumá, proto (ačkoli je zima) si přehodí jenom šubu přes lehký oděv. Nechutná mu jíst. Ladislav ví, co nevědí ostatní: V rozkroku se mu objevily boule. K večeři žádá jenom ředkvičky a pivo. Věří (ve smyslu středověkých receptur), že ředkvičky pomohou zažehnat nemoc, která se mu zjevuje stále hrozivěji dalšími příznaky - totiž mor.

Úterý 22. listopadu: V noci se nemocný probouzí. Ani tehdy ještě nikomu neřekne, že má oteklé slabiny. Bojí se, že by od něho všichni utekli; mor je velice nebezpečná nakažlivá choroba. Ráno vstane a jde na mši - snad mu modlitby a Bůh pomohou. Pak však už klesne do postele a lékaři ordinují: vyzvracet, pouštět žilou, potit se.

Středa 23. listopadu: Nemoc zachvacuje tělo. Podezření je na dýmějový mor, a tomu není čím se bránit. Nastávají poslední chvíle Ladislavova života. Král volá k sobě pana správce. 'Přivolaní lékaři učinili, co bylo v jejich silách,' zpravuje nás Historie česká od Eneáše Silvia Piccolominiho, 'ale vzdali se naděje na uzdravení. Jiří, který byl povolán, se krále vyptával, co ho bolí, jaká nemoc ho trápí. Dával mu dobrou naději, povzbuzoval ho, aby se držel, aby žádal, cokoli chce. Že vše záleží na jeho vůli. Ať poroučí těm, kteří touží ho poslouchat. Na to král: Již dříve jsem, Jiří, poznal tvou věrnost a pozoroval jsem Tvou statečnost. Tvou zásluhou mě Čechové až do dnešního dne nazývali králem. Doufal jsem, že dosáhnu království, které jsi mi sám přichystal. Nyní Bůh poroučí opak, musím zemřít. Království bude v tvých rukou. Žádám na tobě dvě věci: Za prvé, abys obyvatelům země vládl spravedlivě, abys sirotkům, vdovám ani slabým neodpíral spravedlivý soud a ochranu. Za druhé, abys ty, kteří mě doprovodili z Rakous a ostatních zemí, poslal zpět bez újmy do jejich vlasti. Neodepři mi toto moje poslední přání. Jiří odpověděl, že královy úvahy jsou předčasné. Že se vbrzku uzdraví a že bude vládnout podle své vůle. Ať přestane přemítat o tom, co je pro něj i pro ostatní smutné, a ať doufá. Tehdy jej král vzal za ruku a řekl: Nuže slib, co si přeji, protože je jisté, že umírám. Jestliže učiníš, co přikazuji, získám ti přízeň u Boha. Nežil jsem totiž tak, abych se domníval, že mi bude nebe odepřeno; opouštím pozemské věci pro nebeské. Neodporuj mým přáním. Poděbradský nemohl zadržet slzy, a slíbil, že vykoná, co král nařídil. Když král skončil rozmluvu, byli vpuštěni kněží, kteří se postarali o spásu jeho duše a podle křesťanského zvyku mu podali svátost. Svoje šperky král odkázal pražskému kostelu a rozkázal, aby mu byly ustřiženy vlasy, zářící jako zlato, aby na něm nezůstala žádná marnost. Služebníci na to nedbali a vymýšleli různé průtahy. Když churavá duše nemohla více zůstat, požádal král o svěcenou svíci, uchopil ji do ruky a pohlížeje na obraz ukřižovaného Spasitele začal se modlit modlitbu Páně. Když došel až na konec a pronesl poslední slova: ale zbav nás od zlého. a už nepromluvil a zdálo se, že neumírá, ale usíná. Tak opustil světlo pozemského života. Zhasl jako jasná svíce, když tmu osvětluje, a jako veslo kdyby od lodi na hluboké vodě někdo ztratil.Stalo se tak na den svatého Klimenta (pořád ještě byla středa 23. listopadu 1457). Ladislav, nejurozenější mladík, ani ne osmnáctiletý, v samém květu života, vládnoucí tolika královstvím, tolika národům, oplývající tolika radostmi a takovým bohatstvím, zemřel mezi tolika pomocnýma rukama, třicet šest hodin poté, co začal churavět.'

Ladislav přijel z Vídně do Prahy - 52 dny předtím. Tedy ještě dřív, než určovala sjednaná dohoda o jeho příchodu do Čech. Seznamoval se s prostředím a společností Prahy, budoval budoucí královský dvůr. Horečné přípravy na svatbu byly v budoucím proudu. Do Paříže odjelo slavné poselstvo a mělo přivést králi nevěstu s jejím doprovodem. A tu náhle král onemocní a po pouhých třech dnech umírá. Ladislav předtím žádné zdravotní problémy neměl podle dochovaných písemných pramenů. Žádná nemoc. Ani zmínka, ze které by se dalo usuzovat na předcházející chorobné příznaky. Král prostě připadal všem ve svém mládí úplně zdráv a plný života. Jeho nenadálá smrt se stala jednou z nejsenzačnějších událostí tehdejší Evropy. Zemřel mladík, zemřel ženich a zemřel dvojnásobně korunovaný král. Český i další trůny se uvolnily.

Hned po smrti krále Ladislava poslal zemský správce Jiří z Poděbrad uherským stavům oznámení o smrti (i jejich) krále. Podobné poselství směřovalo do Vídně. Dále Jiří povolal pražské bradýře, aby provedli exenteraci (tedy aby vyňali tělesné orgány z tělních dutin), a aby královo tělo nabalzamovali. Bradýři však odmítli tělo otevřít. Králův obličej byl zčernalý. Na trupu měl temné skvrny. Příznaky ukazovaly na černou smrt - dýmějový mor. Tělo tedy balzamováno nebylo, práce bradýřů se omezila jenom na nalíčení zčernalého králova obličeje. Královská mrtvola byla následujícího dne (to znamená ve čtvrtek 25. listopadu) vystavena veřejně v otevřené rakvi v královské residenci na Starém Městě pražském. Dalšího dne (to znamená v pátek 26. listopadu) byl pohřeb. Bylo to zvláštní, s tím pohřbem. Předně, že byl zahájen předčasně před uplynutím lhůty osmačtyřiceti hodin od smrti. Za druhé byl zkrácen o obvyklé zastávky v kostelích, kolem nichž se ubíral smuteční průvod. Mrtvola byla nesena v otevřené rakvi na nosítkách ze Starého Města pražského do svatovítského chrámu na Hradčanech, kde byla rakev uložena v hrobce českých králů, zřízené Karlem IV. pod kněžištěm katedrály svatého Víta. 'A tu byl tak veliký křik a pláč od lidí, jako kdysi, když umřel Karel císař starý; a jakož s velikou radostí a ctí, s trubači a hudebníky, přijali byli jeho, když do Prahy přijel jednou branou, tak druhou branou provodili jeho s velkým nářkem a s žalostí.' Eneáš Silvius mluví o 36 posledních hodinách Ladislavova života, kdy zjevně churavěl. Král zemřel ve středu 23. listopadu 'před samým západem slunce'- to znamená, že první příznaky se měly objevit někdy v úterý ráno. Jenomže králi nebylo dobře už v neděli. To znamená nikoli 36 hodin, ale asi dvojnásobek této doby. O posledních třech dnech života krále Ladislava se živě disku-tovalo už mezi jeho současníky. Během několika týdnů od jeho smrti se na jedné straně obhajovala přirozená smrt, způsobená morem; na druhé straně se říkalo. naznačovalo. napovídalo. cosi o otravě. Od roku 1457 se o tomto záhadném konci jinak zdravého mládence diskutovalo a přelo prakticky až do dnešní doby. Jedním z prvních, kdo nám o tom tajemství podal zprávu, byl Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II.. V době Ladislavovy smrti mu bylo 52, a zprávy měl z první, nejvýš z druhé ruky, což na tehdejší dobu je víc než dost: 'Ladislavovu smrt přičítali jedni nemoci, druzí jedu. Němečtí lékaři, kteří nejvíce pečovali o jeho zdraví, po návratu do Rakous veřejně prohlásili, že jakmile král onemocněl a oni byli přivoláni, rozpoznali zjevné známky smrti jedem a že se neodvážili v cizí zemi oznámit, co spatřili. Že se obávali moci těch, jejichž zločinem král zahynul. Králi že tajně odhalili všechno. On jim odpověděl, že dobře ví o podaném jedu. Rozkázal jim, aby mlčeli, jinak že připojí ke smrti krále i svou. Jakmile vídeňská městská rada zpozorovala, že se tato pověst veřejně šíří, zakázala lékařům tak mluvit, aby proti sobě nevyvolali prudký hněv Čechů.' Lékaři Ladislava Pohrobka opustili Prahu víc než spěšně. Ivana V Čechách smrt svého pacienta nijak nekomentovali, zato, když se dostali za hranice království,m tak se jim jazýč-ky rozvázali a oni s hbitostí hodnější jiných projevů začali prohlašovat, že král byl otráven. 'Ti, kdo mluvili o násilné smrti,obviňovali Poděbradského a Rokycanu,' informuje nás už ve století patnáctém Eneáš Silvius. 'Poděbradský byl prý královým nepřítelem již tehdy, když vytáhl k Dunaji a nechtěl vstoupit do Vídně, protože mu král byl bez příčiny podezřelý. Strach naplňuje mysli vědomé si zloči-nu.Těm, jejichž duše je bezúhonná, se všechno zdá být bezpečné,' pouští se Piccolomini do spekulací, ze kterých jako sláma z bot leze podezření. 'Rokycana se králi nikdy nelíbil a vyšlo to najevo, když mu, jak jsme již předtím řekli, nesoucímu svátost neprokázal úctu. A ani mně není neznámo, že se rozšířila pověst, že se král rozhodl slavit svatbu v Praze proto, aby až se tam sejdou katoličtí páni, mocnou rukou pozajímal kacíře a ukončil konečně husitské šílenství. To předvídali Rokycana i Poděbradský a připravovali smrt krále pro svoje bezpečí. Ani já bych nemohl snadno říci, co se mi z toho zdá pravděpodobnější, a neodvažoval bych se uvádět věci nejisté jako jisté. Promýšlím výroky druhých a píši více, než věřím. Jisté je ale to, že kromě Rokycany, o němž každý soudil, že mu králova smrt byla velice vítaná, Jiří i ostatní pánové království byli po králově smrti velice zarmouceni a po celém království byl všeobecný smutek.'

Hned v roce 1457 se zrodilo nekonečné osočování Čechů a hlavně Jiřího z Poděbrad z travičství a královraždy. Obviňování neustalo po celá století. Upřímně řečeno - obhájci Jiříkovy neviny neměly zrovna lehkou pozici. Neměli protiargumenty. A vedla je spíš víra než rozum, když přejímali verzi o moru. V 16. století se jistý Lupáč (jiný ovšem než husitský Martin) pokusil o 'výslech svědků.' Šlo vlastně o jakési shrnutí všech názorů do čtyř bodů. Za prvé: Ladislav byl otráven svými nepřáteli. Za druhé: Byl zahuben úklady Jiříkovými a Rokycanovými. Za třetí: Byl otráven v lázni jakousi šlechtičnou otráveným jablkem. Měla to být buďto královna Johanka, anebo její dcera. Stárnoucí žena se do zlatovlasého krasavce nejprve zamilovala a pak mu neprominula, že zvolil jinou. (Tato hypotéza vypadá jako výpůjčka z nějaké povedené telenovely.) A konečně je tu čtvrtý výklad. Ten hovoří o smrti morem, což měly dokazovat vyvrhnuté hlízy v lůně. Další hypotézy: V 18. století se věnoval otázce smrti krále Ladislava badatel Kaprinai. Ten odmítá diagnózu moru a domnívá se, že král zemřel na jakousi neznámou nemoc. Mezník tvoří spis Františka Palackého, který rozdělil prameny do dvou kategorií. Především na zprávy úřední a ty hovoří o smrti přirozené. za druhé to jsou svědectví neúřední. Mezi nimi se objevuje přirozená smrt, dále otrava krále a jiná násilná smrt. 'Netrvalo dlouho a počaly se zvláště z Vídně a z Vratislavě roznášeti pověsti, jakoby smrt králova byla se přihodila ne tak vůlí boží, jako spíše nešlechetností lidskou. Nevole mezinárod-ní chopily se této věci, a hlásáno bylo, že král od Čechů, u kterých nenadále umřel, otráven byl; i skládány řeči i písně hanlivé zvláště o panu Jiříkovi a manželce jeho paní Johaně z Rožmitálu, jako by úkladného zločinu toto původci byli, ačkoli bylo netajno, že Ladislav, přišed s německým dvořanstvem svým do Prahy, české tu obsluhy ani nepoužíval. Rozmanitost smyšlének a klevet šeredných o způsobu, kterak král prý byl umořen, byla tím větší, čím méně nacházelo se k nim podstatné příčiny. Úkaz ten kormutlivý vrhnul více skvrny na ducha věků a národů nešli na mravní povahu Čechů a Jiřího z Poděbrad.'