STAVENIŠTÌ EVROPY

STAVENIŠTÌ EVROPY

Ve sté tøicáté druhé schùzce Toulek èeskou minulostí budeme svìdky, kterak a s jakou energií až neskuteènou se Karel pustil do budování svého mocenského sídla. Prahu povýšil na residenci øímského krále a pozdìji i císaøe a vlastnì na politické centrum Evropy. Promìnil ji v urbanistický drahokam. Výstavba gotické Prahy se stala vùbec nejvìtším jednorázovým dílem evropské støedovìké architektury.
'Karel, z Boží milosti øímský král, vždy rozmnožitel øíše a èeský král. Na vìènou pamì vìci:
Zajisté mezi jinými starostmi našich zamìstnání, jimiž se náš duch jako rozvlnìné moøe každodennì znavuje pro prospìšný stav státu, v úvahách zvláštì se vynoøuje, jak by se naše Èeské království zelenalo veškerou krásou, kvetlo pokojem, majíc hojnost závistníkù, a nebálo se ztráty, jak by prospìch øeèeného království nesl ovoce a jak by se sama vláda, z dobrého k lepšímu narùstajíc mohla rozšiøovati. Naprosto nejsou pøídavky prací, nýbrž odpoèinek ty vìci, o nichž stále pøemýšlíme k ozdobení a povznesení stavu tohoto království, protože pokládáme toto království jako nìjakou vybranou zahradu mezi poli za dražší nad ostatní.'
To prosím není žádná Karlova esej. Takto opravdu zaèíná zakládací listina Nového Mìsta pražského.
'Umínili jsme si neodpustit si námahy a nešetøit nákladù a rozhodli jsme se rozšíøiti, zvìtšiti a ohranièiti Pražské mìsto, ležící uprostøed tohoto království a na místì pøeúrodném, navštìvované lidmi z rozlièných krajin a konèin svìta, jehož domy a stavení a tisíce lidu v nich pobývajících a nával lidí do nìho nikdo nemùže spoèítati. A tak stanovíme, aby se toto mìsto, jež naøizujeme nazývati Novým Mìstem pražským, rozšíøilo od obvodu a okruhu pøíkopù a hradeb, jimiž je dáme s pøízní Pánì obehnati.'
Karel nebyl urèitì sám, kdo Prahu budoval, ale ale dá se øíct, že ji v hlavních obrysech 'nakreslil', že pro ni namaloval generel. Øídil celý ten mamutí a ve støedovìku nebývale složitý stroj, který na jedné stranì vyrábìl dostatek finanèních prostøedkù, na stranì druhé zajišoval dostatek cihel, lomového kamene, kvalitních pracovních sil. Vedle toho dokázal zabezpeèovat chod státních a øíšských záležitostí. Cestoval po zpùsobu dnešních létajících diplomatù, jenže koòmo. Od jednacích stolù se vracel k plánùm Nového Mìsta, Karlštejna, mnoha dalších hradù a chrámù, k nákresùm regulace Vltavy, k vysokému uèení, které v Praze založil. A to stihl ještì psát, žít, milovat, neuvìøitelnì mnoho vìcí Karel stihl, aniž ho pøedèasnì sklátila ischemická choroba srdeèní, jak se stává podobným workoholikùm, kterým král bezesporu byl.
Urbanistický zázrak tehdejší Evropy zaèal vyrùstat ze zemì, a to víme na den pøesnì, 8. bøezna roku 1348. Toho dne podepsal Karel zakládací privilegium Nového Mìsta pražského. Hned nato, 26. bøezna, se konala slavnost položení základního kamene. Sama tato skuteènost dokazuje, že výstavba byla dávno pøedtím projekènì pøipravena a organizaènì zajištìna. Kdo byl generálním projektantem akce, to nevíme - na vzniku plánù se možná významným zpùsobem podílel první stavitel hradní katedrály Matyáš z Arrasu, jistì tu však byli i další. Podrobnosti odvál èas. A kde se zaèalo? V Praze se nabízely dva vltavské bøehy. Na tom levém, malostranském, se mohlo mìsto rozrùst tøeba do kopcù Petøína a dál proti proudu øeky. Karel se však rozhodl jinak, a zùstává historickou zásluhou, že volil pravý bøeh. Tedy ten, na kterém už stálo Staré Mìsto. Poèínal si pøitom odvážnì, velkoryse a pøitom reálnì. Umínil si obepnout pùvodní Prahu na pravé stranì Vltavy, tedy Staré Mìsto pražské, a ještì jednou, další a mnohem vìtší Prahou. Rozhodl se pøinutit mìsto, aby pøeskoèilo vlastní hradby a rozklenulo se na pøíznivém, mírnì zvlnìném terénu venkovské periférie, na které stálo nìkolik osad. Jestli na to Karel mìl? Musel jít za hranici vlastních ekonomických možností. Pokud mìlo být nové uvažované opevnìní funkèní, tak se muselo opøít na jihu o skály Vyšehradu (tam mìlo navázat na stávající a pozdìji zdokonalený fortifikaèní systém), zatím na opaèné, na severní stranì muselo mìsto èelit pøípadným hrozbám od hory Vítkova. Což znamenalo vybudovat hradby v délce pøímo neskuteèné, tøí a pùl kilometru, obranu posunout ještì vstøíc pøípadnému nepøíteli, ale nejenom to: taky obklopit zdí na tehdejší pomìry prostì šílenou plochu. Celý rozlehlý meandr Vltavy v severojižním smìru, od øeky k øece, bylo tøeba chránit. Nebyl to však žádný Karlùv rozmar, ani velikášství. Spíš logika, které pronikla k podstatì problémù. Skuteèní státníci se poznají podle toho, do jak vzdálené budoucnosti promítají pùsobnost svých zámìrù. Karlovy oèi musely v tomto pøípadì hledìt k zítøkùm velice vzdáleným. Výstavbou skvostu uprostøed Evropy vykonal mimoøádnì mnoho. Bylo by to dost, i když nestaèil udìlat už nic jiného.
'Aby se toto mìsto dobrými obyvateli zvìtšovalo od dobrého vždy k lepšímu, stanovíme tímto privilegiem a povolujeme, aby se to Nové Mìsto a jednotliví obyvatelé i celé jejich potomstvo v budoucnosti a na vìèné èasy tìšilo a užívalo všech i jednotlivých výsad, poct, pøízní, milostí, zákonù, mìstských práv i obecných obyèejù, užitkù, zvyklostí a ustanovení, jichž požívá a jimiž záøí Staré Mìsto.'
Jednoho dne (už jsme si øekli, že 26. bøezna 1348) se zaèalo. 'Na pìti místech bylo Karlem IV. založeno mìsto nazvané Novým,' sdìluje nám spisovatel Josef Kopta. 'Tam, kde bývala prastará obec Rybníèek (tedy oblast dnešního kostela svatého Štìpána), tam, kde stávala ves Opatovice (dnes se tu nachází ulice V Jircháøích), u kostela svatého Petra,' dále: 'v konèinì zvané Na bojišti' a koneènì 'pod místem Skalka (kde odedávna bylo nádvoøí tohoto jména, které si dnes nejlépe pøedstavíme mezi domem Faustovým na Karlovì námìstí a Vyšehradskou tøídou).' Do projektu se promítly Karlovy sny o dokonalé residenci øímského a èeského krále, o Praze jako vzkvétajícím universitním mìstì a budoucím centru mezinárodního obchodu, o metropoli kypícím cizineckým ruchem. Chtìl tady žít opravdu reprezentativnì. Ve svých ctižádostivých pøedstavách se zabýval jak kvantitativní, tak kvalitativní stránkou problému. Vysnil si sídlo, udivující rozlohou i výstavností. A mìsto navíc chránìné, nedobytné.
Ale dosavadní Praha pøece mìla hradby A taky mìla povìst, že ty hradby se dají tìžko zdolat.
Jenomže právì pùvodní pražské opevnìní zaèalo pùsobit jako tìsný krunýø. Hradby bránily mìstu v rozvoji a Karlovým touhám v rozletu. 'Vyhlašujeme naøízením naší výsosti, a jsou kteréhokoli stavu nebo povolání, kteøí pøijdou sídlit do tohoto mìsta, nech jim zákonitì patøí všechny zemì a pole, ležící mezi hradbami obou mìst, totiž Nového a Starého, jak bude každému skrze naše povìøence pøidìlen jistý podíl, a chceme a naøizujeme, aby ty pozemky pøešly v zákonité vlastnictví tìch, kdož je dostanou. Takže se z domù a stavení na všech pozemcích postavených spolu se Starým Mìstem slouèí mìsto jednoho tìla tak jako celek z èástí, a pøenese se na Nové Mìsto potìšující svornost øeèeného Starého Mìsta a poèátky radosti, kterou budou moci obyvatelé sjednocených mìst Starého i Nového svobodnìji èeliti násilným útokùm soupeøù.'
Nové Mìsto pražské bylo založeno na ploše skoro tøikrát vìtší, než pøedtím zaujímalo Staré Mìsto. Rozložilo se asi na tøech stech šedesáti hektarech pùdy vesmìs nezastavìné. V království tehdy existovalo více než 150 mìst o výmìøe pøes 30 hektarù. To znamená, že Karlovo založení pøedstavovalo asi dvanáctinásobek prùmìru, tedy jako v Praze Karel vybudoval nejménì tucet tehdejších Telèí. V relativnì krátké dobì tady vyrostlo na 1500 domù. Nová zástavba pøitom postihla jenom èást pùdy (snad 40 procent), zbytek tvoøily buï volné plochy, nebo pùvodní zástavba. Co se pùvodní zástavby týká, tak Nové Mìsto pohltilo nìkolik starších drobných osad, po kterých zbyla jména jako Psáøe, Opatovice, Rybníèek, Zderaz, Poøíèí. Když byly pozdìji dostavìny gotické hradby, a to vèetnì takzvané Hladové zdi na malostranském bøehu, zùstalo uvnitø asi 3500 domù, pøièemž rozloha mìsta zahrnovala sedm a pùl kilometrù ètvereèních. To je (pokud dobøe poèítám) 750 hektarù Kolik mìla kupøíkladu v té dobì taková Paøíž? 440. A poèet obyvatel? V Praze jich žilo na 40 000 (tedy zhruba tolik, kolik jich má kupøíkladu dnešní Èeská Lípa). Praha však tehdy rozhodnì nebyla nejvìtším evropským mìstem, i když se to svého èasu tvrdilo. V kontinentální Evropì byla na nìjakém sedmém místì. V rámci øíše øímské však držela primát.
'Chceme a naøizujeme, aby všichni i každý zvláštì, kteøí budou chtít v tomto mìstì sídliti, do mìsíce potom, co jim bylo pøidìleno mìstištì a podíl pùdy nebo dílec (mìstištì, to je stavební parcela) zaèali budovati a stavìti tak dùkladnì, aby mohli od osmnácti mìsícù od doby toho pøidìlení v øeèených staveních bydliti a zdržovati se. O tìch, kdo by toho nedbali, ustanovujeme, aby byli trestáni rozhodèím trestem našeho soudu.' Do mìsíce po pøidìlení parcely stavìt, a do pùldruhého roku už bydlet! A kdo termíny nedodržel, tomu hrozily pøísné sankce. Podaøilo se uhlídat ty šibenièní lhùty? O tom zprávy nemáme, ani o trestech z prodlení v pramenech nic nevyèteme, na druhé stranì však mladý Lucemburk nebyl z tìch, kdo vydávali naøízení pro naøízení. (Na rozdíl od mnohých svých následovníkù.) Navíc mìl zájem, aby Praha rozkvetla co nejdøív. Stavìlo se rychle, od slunka do slunka. Nìkteré èásti nového založení se zvedaly ze zemì obdivuhodnì rychle, hlavnì kolem dnešního Karlova námìstí. Tehdejší stavebnictví bylo úžasnì výkonné, pøitom byly k mání vlastnì jenom dva 'mechanizaèní prostøedky' - koleèko a rumpálový výtah. Novomìstská hradba, dlouhá pøes 3 kilometry, vysoká 6 metrù, silná ke dvìma metrùm, do jejíhož tìlesa byla vložena øada obranných vìží neboli kurtin, stála bìhem pouhých dvou let. 'Dále naøizujeme, aby se nikdo neopovažoval budovati nebo stavìti pøes meze silnic a ulic vysoko nebo nízko, a jestliže by uèinil jinak, naøizujeme, aby byly od rychtáøù domy, pøekraèující øeèené meze silnic a míst uvedeného Nového Mìsta pražského strženy a ti, kdož tak stavìli, aby byli soudem potrestáni.'
Tìch omezení a naøízení a požadavkù bylo ještì víc. Dnes bychom øekli požadavkù rázu architektonického, urbanistického, estetického a technologického. Pøedevším se muselo stavìt z kamene, tedy nikoli ze døeva a kombinovanì. Domy musely být dùslednì jednopatrové, ani vyšší, ani nižší, tím se myslí bìžná ulièní zástavba. Existovaly sice výjimky pro vyvolené, neboli pro ty, co jsou tak nìjak rovnìjší mezi rovnými, nic nového pod sluncem, jenomže - privilegovaní boháèi se zatím do Nového Mìsta moc nehrnuli. Pùdorysnou linii zástavby nesmìl nikdo porušit, a to ani nad úrovní terénu, ani pod ní - napøíklad podkopání ulice sklepem. Karel myslel na všechno. 'Dále stanovíme a prospìšnì naøizujeme, aby za domy a stavení øeèené Nového Mìsta bydliteli a obyvateli stavìné, nech budou jakkoli výstavné a nákladnì zøízené, nikdo nebyl nucen nebo nemohl být donucován platiti nebo odevzdávati nám nebo naším nástupcùm, èeským králùm, nebo nikomu jinému nic, leè pouze èástku, která bude od poèátku za pùdu a mìstištì uložena a odhadnuta.'
Karlovi architekti naplánovali v Praze tøi velká tržištì, každé jiného tvaru - na tom trval asi sám Karel. Byl to Senný trh neboli dnešní Senovážné námìstí; Koòský trh, což je námìstí Václavské; a Dobytèí trh: Karlovo námìstí. (To bylo a stále je už od dob støedovìku nejrozlehlejším námìstím v celé Evropì.) 80 550 metrù ètvereèních. V dobì svého vzniku pøedstihlo dosud nejvìtší námìstí v Kolínì nad Rýnem (bylo vìtší než to kolínské ètyøi a pùlkrát). Koòský trh neboli Václavské námìstí obsadil v dobì svého vzniku v Evropì co do plochy 2. místo. Teprve v moderní dobì se dostalo na druhé místo paøížské námìstí Svornosti neboli Place de la Concorde, které má ale poøád o 6 000 metrù ètvereèních menší rozlohu než to pražské Karlovo. Svatopetrské námìstí v Øímì nebo neménì proslulý Trafalgar v Londýnì obsazují až další místa. Jenom samotné toto srovnání pøesvìdèuje, jak velkoryse Karel pojal svùj zámìr a jak moc pøedèil svou dobu.
Ven z mìsta (tedy z Nového Mìsta pražského) vedly tøídy navazující na pùvodní staromìstské brány, napøíklad ulice Soukenická, Hybernská, Koòský trh, Spálená, zatímco ústøední tržištì propojovaly široké a pøímé ulice, Jindøišská a Vodièkova. Z Dobytèího trhu neboli dnešního Karlova námìstí ústily dvì nejširší ulice tehdejší støedovìké Prahy - Žitná a Jeèná. Obì mìly šíøku kolem 26 metrù. Na dnešní pomìry to není nic mimoøádného, ale v polovinì 14. století byly podobné ulièní prostory hotovým zjevením. Nejdelší tepnou historické Prahy byla ulice Štìpánská, postavená kolmo na Žitnou a Jeènou. Na hlavní smìry pak navazovala pøedem naplánovaná sí ulic. Vznikla jakási šachovnice, šachový pùdorys, který se úplnì lišil od køivolakých ulièek Starého Mìsta. 'Obyvatelùm, kteøí se tam osaditi chtìli,' uvádí František Palacký, 'pojištìna jest úplná svoboda od placení daní na dvanáct let. Budoucí danì se pak mìly vymìøovati podle velikosti ne stavení, ale prostoru, který zaujímají. Dále domy Nového Mìsta nemìly zadlužovány býti pøes polovici ceny své a všickni øemeslníci (jako sládkové, koláøi, kováøi, klempíøi a podobní), jejichž hømotìní bývá sousedùm obtížno (vyjma jedinì zbrojíøe a podkováøe), mìli se ze Starého pøestìhovati do Nového Mìsta.'
Ale ani levý bøeh øeky Vltavy nebyl tak docela ušetøen stavebního ruchu. 'Pøedmìstí Újezd spojeno jest s mìstem a celý tento díl mìsta, pøestávaje se nazývati Novým Mìstem' - to jméno už bylo vyhraženo pro nové velkomìsto na pravobøežní stranì - 'obdržel jméno Malá Strana a i celý mìstys Hradèany spolu s Pohoøelcem a klášterem strahovským staly se èástí mìsta Prahy.'
Hned po založení Nového Mìsta se zaèaly budovat dva chrámy - svatého Štìpána a svatého Jindøicha. Karlovi architekti je umístili na vyvýšená nebo pøedem citlivì zvolená místa. Rok pøedtím zaèal rùst karmelitánský klášter Panny Marie Snìžné. Chrám pøi tomto klášteøe mìl být nejvyšší církevní architekturou v Praze, s klenbou sahající ještì výš než ve Svatovítské katedrále. Karel IV. toužil po reprezentativnosti svého hlavního mìsta, a tak do nìj uvedl hned sedm nových øeholí. Nejspíš si je sám vybíral, aby dosáhl co nejvìtší pestrosti øádù, dokonce trval na tom, aby i jejich chrámy se ode sebe lišily, aby byly každý jinak umístìný, s jiným pùdorysem, s rozdílným stavebním tvaroslovím, jako by chtìl vybudovat z Prahy jakýsi skansen rozmanitých druhù církevních staveb. 'Pro klášter benediktinský na Novém Mìstì povoláni byli s dovolením papeže Klimenta IV. mnichové z Dalmatska, Chorvatska i Bosny, kteøí pøi službách božích užívali jazyka staroslovanského a písma hlaholského. Karel vzal slovanské mnichy kláštera emauzského pod svou zvláštní ochranu, a nadav ho bohatstvím, odevzdal mu jedinou relikvii, která se ještì zachovala po slovanském obøadu v Èechách zrušeném - knihu evangelií, kterou první opat sázavský, svatý Prokop, písmem slovansko-cyrilským vlastní rukou prý sepsal. Rukopis tento došel pozdìji cestou pøes Caøihrad a osudem podivným té cti, že poèítán byv mezi nejdražší klenoty øíše franské, sloužíval králùm francouzským za ono evangelium, na které skládali korunovaèní pøísahu svou.'
Po slovanských benediktinech v Emauzech se v Praze objevil na Karlovì øád augustiniánù, na Slupi se usídlili servíti, u svatého Michala pod Vyšehradem celestýni. V Dláždìné ulici málo známí ambroziáni z Milána. S pøíchodem nových mnišských øádù stavební ruch ještì zesílil. V Praze byla vztyèena spousta nových gotických vìží. Dlouhý seznam jejich jmen by asi nemìl smysl. Snad staèí uvést, že v prvních desetiletích 14. století vyrostly v Praze - hlavnì zásluhou Karla IV. - celkem 104 svatynì. Nìco takového nemìlo v Evropy obdoby.
Budování Prahy se Karlovi stalo celoživotní láskou. A už tenkrát si Pražané uvìdomovali jeho lví podíl na promìnì mìsta i zvláštní citové zaujetí pro vìc. Opláceli králi zpùsobem slyšitelným dodnes. Mimo jiné povìstmi. Karlovo jméno se objevuje ve vìtšinì pražských povìstí té doby. Nejznámìjší je snad pøíbìh o stavbì Hladové zdi. Karel prý ji poruèil stavìt za hladomoru, aby chudákùm poskytl obživu. Roku 1361 postihly naši zemi skuteènì tìžká neúroda a hlad: 'Všude špatnì vzešlo obilí, byla nesmírnì veliká drahota, a zemøelo mnoho tisíc lidí hladem a jiní na mor, jenž dosud øádil.' A tak dále, a tak dál, to všechno je pravda. Navíc rychle rostoucí mìsto si ještì nestaèilo vybudovat pevné zemìdìlské zázemí a venkov nedokázal krýt jeho obrovskou spotøebu. Ale obraz lidumilného císaøe, který vypisuje jakousi veøejnou zakázku neboli umìle vytváøí pracovní pøíležitosti, to je pøece jenom ponìkud krátké spojení. Hradby jsou dodnes z velké èásti zachované. Táhnou se z Hradèan pøes Pohoøelec a Petøín na malostranský Újezd, ale zaèaly být budovány už rok pøed hladomorem, tedy 1360. Fakt ovšem zùstává, že stavba pokraèovala velice rychle: byla hotova bìhem dvou let. Jednu záhadu však pøece jenom Hladová zeï má. Neví se, jaký byl vlastnì její opevòovací systém. I podle starých vyobrazení chybìl parkán, pøíkop a val. Mimochodem - opevnìní na levém vltavském bøehu získala Praha jedineènou a krásnou pøednost: do mìstského celku byly zahrnuty rozsáhlé plochy zelenì a vinic na vltavských stráních. Liší se tím od všech ostatních evropských velkomìst.
Povìst èíslo 2: o ulici Nekázance. Byla prý pojmenována takto proto, že vyrostla bez pøíkazu krále. Už tu padla zmínka o pøísném naøízení, které museli stavebníci respektovat - stavìt se muselo zkrátka podle plánu. Ona je to ale spíš stará lichotka panovníkovi za jeho bedlivý dozor nad uskuteèòováním projektù. Ve skuteènosti Nekázanka vznikla se skoro tøicetiletým zpoždìním oproti ostatní zástavbì v okolí. Došlo tehdy k parcelaci jedné veliké zahrady a právì na ní postaveny domy v blízkosti dnešní ulice Na Pøíkopì.
A co povìst o Karlovì? Architekt prý tady vybudoval chrám s pomocí ïábla. Lidskými silami by údajnì tu kupoli s osmihranným pùdorysem nikdo nesvedl. Byla to tak troufalá stavba, že se zedníci zdráhali lešení odstranit. 'A si je rozebere sám!' Stavitel popadl pochodeò a lešení podpálil. Okny se valil hustý dým, ohoøelé trámy padaly s rachotem dolù, ale kupole vydržela. Virtuózní klenební systém je ve skuteènosti dílem Bonifáce Wohlgemuta, ale až z 16. století, tedy o dvì stì let pozdìji.
A ještì jedna povìst: 'Karel IV., po nìmž bylo Nové Mìsto pùvodnì pojmenováno jako mìsto Karlovo - Civitas Caroli neboli Karlstadt - zakládal prý je, jak ujišuje jeden starý rukopis, z obav o osud Mìsta Starého, které podle vìšteb a hvìzdopraví mistra Havla, nejlepšího èeského astronoma tìch èasù, mìlo po èasech hynouti a potopou se kaziti pro vodné planety, které nad ním vzejdou. A zakládal je k obrazu mìsta jeho srdci nejmilejšímu, k obrazu Paøíže. Chtìl prý Nové Mìsto pražské povznést k chloubì království a uèinit je støedem øíše, aby nad všechny vynikalo rozlehlostí a krásou. Dodejme, že až do smrti Otce vlasti zùstalo jeho srdci blízké, zmilitké a starostlivì jím ostøíhané, jak ani jinak býti nemohlo.'