STAVENIŠTĚ EVROPY

STAVENIŠTĚ EVROPY

Ve sté třicáté druhé schůzce Toulek českou minulostí budeme svědky, kterak a s jakou energií až neskutečnou se Karel pustil do budování svého mocenského sídla. Prahu povýšil na residenci římského krále a později i císaře a vlastně na politické centrum Evropy. Proměnil ji v urbanistický drahokam. Výstavba gotické Prahy se stala vůbec největším jednorázovým dílem evropské středověké architektury.
'Karel, z Boží milosti římský král, vždy rozmnožitel říše a český král. Na věčnou paměť věci:
Zajisté mezi jinými starostmi našich zaměstnání, jimiž se náš duch jako rozvlněné moře každodenně znavuje pro prospěšný stav státu, v úvahách zvláště se vynořuje, jak by se naše České království zelenalo veškerou krásou, kvetlo pokojem, majíc hojnost závistníků, a nebálo se ztráty, jak by prospěch řečeného království nesl ovoce a jak by se sama vláda, z dobrého k lepšímu narůstajíc mohla rozšiřovati. Naprosto nejsou přídavky prací, nýbrž odpočinek ty věci, o nichž stále přemýšlíme k ozdobení a povznesení stavu tohoto království, protože pokládáme toto království jako nějakou vybranou zahradu mezi poli za dražší nad ostatní.'
To prosím není žádná Karlova esej. Takto opravdu začíná zakládací listina Nového Města pražského.
'Umínili jsme si neodpustit si námahy a nešetřit nákladů a rozhodli jsme se rozšířiti, zvětšiti a ohraničiti Pražské město, ležící uprostřed tohoto království a na místě přeúrodném, navštěvované lidmi z rozličných krajin a končin světa, jehož domy a stavení a tisíce lidu v nich pobývajících a nával lidí do něho nikdo nemůže spočítati. A tak stanovíme, aby se toto město, jež nařizujeme nazývati Novým Městem pražským, rozšířilo od obvodu a okruhu příkopů a hradeb, jimiž je dáme s přízní Páně obehnati.'
Karel nebyl určitě sám, kdo Prahu budoval, ale ale dá se říct, že ji v hlavních obrysech 'nakreslil', že pro ni namaloval generel. Řídil celý ten mamutí a ve středověku nebývale složitý stroj, který na jedné straně vyráběl dostatek finančních prostředků, na straně druhé zajišťoval dostatek cihel, lomového kamene, kvalitních pracovních sil. Vedle toho dokázal zabezpečovat chod státních a říšských záležitostí. Cestoval po způsobu dnešních létajících diplomatů, jenže koňmo. Od jednacích stolů se vracel k plánům Nového Města, Karlštejna, mnoha dalších hradů a chrámů, k nákresům regulace Vltavy, k vysokému učení, které v Praze založil. A to stihl ještě psát, žít, milovat, neuvěřitelně mnoho věcí Karel stihl, aniž ho předčasně sklátila ischemická choroba srdeční, jak se stává podobným workoholikům, kterým král bezesporu byl.
Urbanistický zázrak tehdejší Evropy začal vyrůstat ze země, a to víme na den přesně, 8. března roku 1348. Toho dne podepsal Karel zakládací privilegium Nového Města pražského. Hned nato, 26. března, se konala slavnost položení základního kamene. Sama tato skutečnost dokazuje, že výstavba byla dávno předtím projekčně připravena a organizačně zajištěna. Kdo byl generálním projektantem akce, to nevíme - na vzniku plánů se možná významným způsobem podílel první stavitel hradní katedrály Matyáš z Arrasu, jistě tu však byli i další. Podrobnosti odvál čas. A kde se začalo? V Praze se nabízely dva vltavské břehy. Na tom levém, malostranském, se mohlo město rozrůst třeba do kopců Petřína a dál proti proudu řeky. Karel se však rozhodl jinak, a zůstává historickou zásluhou, že volil pravý břeh. Tedy ten, na kterém už stálo Staré Město. Počínal si přitom odvážně, velkoryse a přitom reálně. Umínil si obepnout původní Prahu na pravé straně Vltavy, tedy Staré Město pražské, a ještě jednou, další a mnohem větší Prahou. Rozhodl se přinutit město, aby přeskočilo vlastní hradby a rozklenulo se na příznivém, mírně zvlněném terénu venkovské periférie, na které stálo několik osad. Jestli na to Karel měl? Musel jít za hranici vlastních ekonomických možností. Pokud mělo být nové uvažované opevnění funkční, tak se muselo opřít na jihu o skály Vyšehradu (tam mělo navázat na stávající a později zdokonalený fortifikační systém), zatím na opačné, na severní straně muselo město čelit případným hrozbám od hory Vítkova. Což znamenalo vybudovat hradby v délce přímo neskutečné, tří a půl kilometru, obranu posunout ještě vstříc případnému nepříteli, ale nejenom to: taky obklopit zdí na tehdejší poměry prostě šílenou plochu. Celý rozlehlý meandr Vltavy v severojižním směru, od řeky k řece, bylo třeba chránit. Nebyl to však žádný Karlův rozmar, ani velikášství. Spíš logika, které pronikla k podstatě problémů. Skuteční státníci se poznají podle toho, do jak vzdálené budoucnosti promítají působnost svých záměrů. Karlovy oči musely v tomto případě hledět k zítřkům velice vzdáleným. Výstavbou skvostu uprostřed Evropy vykonal mimořádně mnoho. Bylo by to dost, i když nestačil udělat už nic jiného.
'Aby se toto město dobrými obyvateli zvětšovalo od dobrého vždy k lepšímu, stanovíme tímto privilegiem a povolujeme, aby se to Nové Město a jednotliví obyvatelé i celé jejich potomstvo v budoucnosti a na věčné časy těšilo a užívalo všech i jednotlivých výsad, poct, přízní, milostí, zákonů, městských práv i obecných obyčejů, užitků, zvyklostí a ustanovení, jichž požívá a jimiž září Staré Město.'
Jednoho dne (už jsme si řekli, že 26. března 1348) se začalo. 'Na pěti místech bylo Karlem IV. založeno město nazvané Novým,' sděluje nám spisovatel Josef Kopta. 'Tam, kde bývala prastará obec Rybníček (tedy oblast dnešního kostela svatého Štěpána), tam, kde stávala ves Opatovice (dnes se tu nachází ulice V Jirchářích), u kostela svatého Petra,' dále: 'v končině zvané Na bojišti' a konečně 'pod místem Skalka (kde odedávna bylo nádvoří tohoto jména, které si dnes nejlépe představíme mezi domem Faustovým na Karlově náměstí a Vyšehradskou třídou).' Do projektu se promítly Karlovy sny o dokonalé residenci římského a českého krále, o Praze jako vzkvétajícím universitním městě a budoucím centru mezinárodního obchodu, o metropoli kypícím cizineckým ruchem. Chtěl tady žít opravdu reprezentativně. Ve svých ctižádostivých představách se zabýval jak kvantitativní, tak kvalitativní stránkou problému. Vysnil si sídlo, udivující rozlohou i výstavností. A město navíc chráněné, nedobytné.
Ale dosavadní Praha přece měla hradby A taky měla pověst, že ty hradby se dají těžko zdolat.
Jenomže právě původní pražské opevnění začalo působit jako těsný krunýř. Hradby bránily městu v rozvoji a Karlovým touhám v rozletu. 'Vyhlašujeme nařízením naší výsosti, ať jsou kteréhokoli stavu nebo povolání, kteří přijdou sídlit do tohoto města, nechť jim zákonitě patří všechny země a pole, ležící mezi hradbami obou měst, totiž Nového a Starého, jak bude každému skrze naše pověřence přidělen jistý podíl, a chceme a nařizujeme, aby ty pozemky přešly v zákonité vlastnictví těch, kdož je dostanou. Takže se z domů a stavení na všech pozemcích postavených spolu se Starým Městem sloučí město jednoho těla tak jako celek z částí, a přenese se na Nové Město potěšující svornost řečeného Starého Města a počátky radosti, kterou budou moci obyvatelé sjednocených měst Starého i Nového svobodněji čeliti násilným útokům soupeřů.'
Nové Město pražské bylo založeno na ploše skoro třikrát větší, než předtím zaujímalo Staré Město. Rozložilo se asi na třech stech šedesáti hektarech půdy vesměs nezastavěné. V království tehdy existovalo více než 150 měst o výměře přes 30 hektarů. To znamená, že Karlovo založení představovalo asi dvanáctinásobek průměru, tedy jako v Praze Karel vybudoval nejméně tucet tehdejších Telčí. V relativně krátké době tady vyrostlo na 1500 domů. Nová zástavba přitom postihla jenom část půdy (snad 40 procent), zbytek tvořily buď volné plochy, nebo původní zástavba. Co se původní zástavby týká, tak Nové Město pohltilo několik starších drobných osad, po kterých zbyla jména jako Psáře, Opatovice, Rybníček, Zderaz, Poříčí. Když byly později dostavěny gotické hradby, a to včetně takzvané Hladové zdi na malostranském břehu, zůstalo uvnitř asi 3500 domů, přičemž rozloha města zahrnovala sedm a půl kilometrů čtverečních. To je (pokud dobře počítám) 750 hektarů Kolik měla kupříkladu v té době taková Paříž? 440. A počet obyvatel? V Praze jich žilo na 40 000 (tedy zhruba tolik, kolik jich má kupříkladu dnešní Česká Lípa). Praha však tehdy rozhodně nebyla největším evropským městem, i když se to svého času tvrdilo. V kontinentální Evropě byla na nějakém sedmém místě. V rámci říše římské však držela primát.
'Chceme a nařizujeme, aby všichni i každý zvláště, kteří budou chtít v tomto městě sídliti, do měsíce potom, co jim bylo přiděleno městiště a podíl půdy nebo dílec (městiště, to je stavební parcela) začali budovati a stavěti tak důkladně, aby mohli od osmnácti měsíců od doby toho přidělení v řečených staveních bydliti a zdržovati se. O těch, kdo by toho nedbali, ustanovujeme, aby byli trestáni rozhodčím trestem našeho soudu.' Do měsíce po přidělení parcely stavět, a do půldruhého roku už bydlet! A kdo termíny nedodržel, tomu hrozily přísné sankce. Podařilo se uhlídat ty šibeniční lhůty? O tom zprávy nemáme, ani o trestech z prodlení v pramenech nic nevyčteme, na druhé straně však mladý Lucemburk nebyl z těch, kdo vydávali nařízení pro nařízení. (Na rozdíl od mnohých svých následovníků.) Navíc měl zájem, aby Praha rozkvetla co nejdřív. Stavělo se rychle, od slunka do slunka. Některé části nového založení se zvedaly ze země obdivuhodně rychle, hlavně kolem dnešního Karlova náměstí. Tehdejší stavebnictví bylo úžasně výkonné, přitom byly k mání vlastně jenom dva 'mechanizační prostředky' - kolečko a rumpálový výtah. Novoměstská hradba, dlouhá přes 3 kilometry, vysoká 6 metrů, silná ke dvěma metrům, do jejíhož tělesa byla vložena řada obranných věží neboli kurtin, stála během pouhých dvou let. 'Dále nařizujeme, aby se nikdo neopovažoval budovati nebo stavěti přes meze silnic a ulic vysoko nebo nízko, a jestliže by učinil jinak, nařizujeme, aby byly od rychtářů domy, překračující řečené meze silnic a míst uvedeného Nového Města pražského strženy a ti, kdož tak stavěli, aby byli soudem potrestáni.'
Těch omezení a nařízení a požadavků bylo ještě víc. Dnes bychom řekli požadavků rázu architektonického, urbanistického, estetického a technologického. Především se muselo stavět z kamene, tedy nikoli ze dřeva a kombinovaně. Domy musely být důsledně jednopatrové, ani vyšší, ani nižší, tím se myslí běžná uliční zástavba. Existovaly sice výjimky pro vyvolené, neboli pro ty, co jsou tak nějak rovnější mezi rovnými, nic nového pod sluncem, jenomže - privilegovaní boháči se zatím do Nového Města moc nehrnuli. Půdorysnou linii zástavby nesměl nikdo porušit, a to ani nad úrovní terénu, ani pod ní - například podkopání ulice sklepem. Karel myslel na všechno. 'Dále stanovíme a prospěšně nařizujeme, aby za domy a stavení řečené Nového Města bydliteli a obyvateli stavěné, nechť budou jakkoli výstavné a nákladně zřízené, nikdo nebyl nucen nebo nemohl být donucován platiti nebo odevzdávati nám nebo naším nástupcům, českým králům, nebo nikomu jinému nic, leč pouze částku, která bude od počátku za půdu a městiště uložena a odhadnuta.'
Karlovi architekti naplánovali v Praze tři velká tržiště, každé jiného tvaru - na tom trval asi sám Karel. Byl to Senný trh neboli dnešní Senovážné náměstí; Koňský trh, což je náměstí Václavské; a Dobytčí trh: Karlovo náměstí. (To bylo a stále je už od dob středověku nejrozlehlejším náměstím v celé Evropě.) 80 550 metrů čtverečních. V době svého vzniku předstihlo dosud největší náměstí v Kolíně nad Rýnem (bylo větší než to kolínské čtyři a půlkrát). Koňský trh neboli Václavské náměstí obsadil v době svého vzniku v Evropě co do plochy 2. místo. Teprve v moderní době se dostalo na druhé místo pařížské náměstí Svornosti neboli Place de la Concorde, které má ale pořád o 6 000 metrů čtverečních menší rozlohu než to pražské Karlovo. Svatopetrské náměstí v Římě nebo neméně proslulý Trafalgar v Londýně obsazují až další místa. Jenom samotné toto srovnání přesvědčuje, jak velkoryse Karel pojal svůj záměr a jak moc předčil svou dobu.
Ven z města (tedy z Nového Města pražského) vedly třídy navazující na původní staroměstské brány, například ulice Soukenická, Hybernská, Koňský trh, Spálená, zatímco ústřední tržiště propojovaly široké a přímé ulice, Jindřišská a Vodičkova. Z Dobytčího trhu neboli dnešního Karlova náměstí ústily dvě nejširší ulice tehdejší středověké Prahy - Žitná a Ječná. Obě měly šířku kolem 26 metrů. Na dnešní poměry to není nic mimořádného, ale v polovině 14. století byly podobné uliční prostory hotovým zjevením. Nejdelší tepnou historické Prahy byla ulice Štěpánská, postavená kolmo na Žitnou a Ječnou. Na hlavní směry pak navazovala předem naplánovaná síť ulic. Vznikla jakási šachovnice, šachový půdorys, který se úplně lišil od křivolakých uliček Starého Města. 'Obyvatelům, kteří se tam osaditi chtěli,' uvádí František Palacký, 'pojištěna jest úplná svoboda od placení daní na dvanáct let. Budoucí daně se pak měly vyměřovati podle velikosti ne stavení, ale prostoru, který zaujímají. Dále domy Nového Města neměly zadlužovány býti přes polovici ceny své a všickni řemeslníci (jako sládkové, koláři, kováři, klempíři a podobní), jejichž hřmotění bývá sousedům obtížno (vyjma jedině zbrojíře a podkováře), měli se ze Starého přestěhovati do Nového Města.'
Ale ani levý břeh řeky Vltavy nebyl tak docela ušetřen stavebního ruchu. 'Předměstí Újezd spojeno jest s městem a celý tento díl města, přestávaje se nazývati Novým Městem' - to jméno už bylo vyhraženo pro nové velkoměsto na pravobřežní straně - 'obdržel jméno Malá Strana a i celý městys Hradčany spolu s Pohořelcem a klášterem strahovským staly se částí města Prahy.'
Hned po založení Nového Města se začaly budovat dva chrámy - svatého Štěpána a svatého Jindřicha. Karlovi architekti je umístili na vyvýšená nebo předem citlivě zvolená místa. Rok předtím začal růst karmelitánský klášter Panny Marie Sněžné. Chrám při tomto klášteře měl být nejvyšší církevní architekturou v Praze, s klenbou sahající ještě výš než ve Svatovítské katedrále. Karel IV. toužil po reprezentativnosti svého hlavního města, a tak do něj uvedl hned sedm nových řeholí. Nejspíš si je sám vybíral, aby dosáhl co největší pestrosti řádů, dokonce trval na tom, aby i jejich chrámy se ode sebe lišily, aby byly každý jinak umístěný, s jiným půdorysem, s rozdílným stavebním tvaroslovím, jako by chtěl vybudovat z Prahy jakýsi skansen rozmanitých druhů církevních staveb. 'Pro klášter benediktinský na Novém Městě povoláni byli s dovolením papeže Klimenta IV. mnichové z Dalmatska, Chorvatska i Bosny, kteří při službách božích užívali jazyka staroslovanského a písma hlaholského. Karel vzal slovanské mnichy kláštera emauzského pod svou zvláštní ochranu, a nadav ho bohatstvím, odevzdal mu jedinou relikvii, která se ještě zachovala po slovanském obřadu v Čechách zrušeném - knihu evangelií, kterou první opat sázavský, svatý Prokop, písmem slovansko-cyrilským vlastní rukou prý sepsal. Rukopis tento došel později cestou přes Cařihrad a osudem podivným té cti, že počítán byv mezi nejdražší klenoty říše franské, sloužíval králům francouzským za ono evangelium, na které skládali korunovační přísahu svou.'
Po slovanských benediktinech v Emauzech se v Praze objevil na Karlově řád augustiniánů, na Slupi se usídlili servíti, u svatého Michala pod Vyšehradem celestýni. V Dlážděné ulici málo známí ambroziáni z Milána. S příchodem nových mnišských řádů stavební ruch ještě zesílil. V Praze byla vztyčena spousta nových gotických věží. Dlouhý seznam jejich jmen by asi neměl smysl. Snad stačí uvést, že v prvních desetiletích 14. století vyrostly v Praze - hlavně zásluhou Karla IV. - celkem 104 svatyně. Něco takového nemělo v Evropy obdoby.
Budování Prahy se Karlovi stalo celoživotní láskou. A už tenkrát si Pražané uvědomovali jeho lví podíl na proměně města i zvláštní citové zaujetí pro věc. Opláceli králi způsobem slyšitelným dodnes. Mimo jiné pověstmi. Karlovo jméno se objevuje ve většině pražských pověstí té doby. Nejznámější je snad příběh o stavbě Hladové zdi. Karel prý ji poručil stavět za hladomoru, aby chudákům poskytl obživu. Roku 1361 postihly naši zemi skutečně těžká neúroda a hlad: 'Všude špatně vzešlo obilí, byla nesmírně veliká drahota, a zemřelo mnoho tisíc lidí hladem a jiní na mor, jenž dosud řádil.' A tak dále, a tak dál, to všechno je pravda. Navíc rychle rostoucí město si ještě nestačilo vybudovat pevné zemědělské zázemí a venkov nedokázal krýt jeho obrovskou spotřebu. Ale obraz lidumilného císaře, který vypisuje jakousi veřejnou zakázku neboli uměle vytváří pracovní příležitosti, to je přece jenom poněkud krátké spojení. Hradby jsou dodnes z velké části zachované. Táhnou se z Hradčan přes Pohořelec a Petřín na malostranský Újezd, ale začaly být budovány už rok před hladomorem, tedy 1360. Fakt ovšem zůstává, že stavba pokračovala velice rychle: byla hotova během dvou let. Jednu záhadu však přece jenom Hladová zeď má. Neví se, jaký byl vlastně její opevňovací systém. I podle starých vyobrazení chyběl parkán, příkop a val. Mimochodem - opevnění na levém vltavském břehu získala Praha jedinečnou a krásnou přednost: do městského celku byly zahrnuty rozsáhlé plochy zeleně a vinic na vltavských stráních. Liší se tím od všech ostatních evropských velkoměst.
Pověst číslo 2: o ulici Nekázance. Byla prý pojmenována takto proto, že vyrostla bez příkazu krále. Už tu padla zmínka o přísném nařízení, které museli stavebníci respektovat - stavět se muselo zkrátka podle plánu. Ona je to ale spíš stará lichotka panovníkovi za jeho bedlivý dozor nad uskutečňováním projektů. Ve skutečnosti Nekázanka vznikla se skoro třicetiletým zpožděním oproti ostatní zástavbě v okolí. Došlo tehdy k parcelaci jedné veliké zahrady a právě na ní postaveny domy v blízkosti dnešní ulice Na Příkopě.
A co pověst o Karlově? Architekt prý tady vybudoval chrám s pomocí ďábla. Lidskými silami by údajně tu kupoli s osmihranným půdorysem nikdo nesvedl. Byla to tak troufalá stavba, že se zedníci zdráhali lešení odstranit. 'Ať si je rozebere sám!' Stavitel popadl pochodeň a lešení podpálil. Okny se valil hustý dým, ohořelé trámy padaly s rachotem dolů, ale kupole vydržela. Virtuózní klenební systém je ve skutečnosti dílem Bonifáce Wohlgemuta, ale až z 16. století, tedy o dvě stě let později.
A ještě jedna pověst: 'Karel IV., po němž bylo Nové Město původně pojmenováno jako město Karlovo - Civitas Caroli neboli Karlstadt - zakládal prý je, jak ujišťuje jeden starý rukopis, z obav o osud Města Starého, které podle věšteb a hvězdopraví mistra Havla, nejlepšího českého astronoma těch časů, mělo po časech hynouti a potopou se kaziti pro vodné planety, které nad ním vzejdou. A zakládal je k obrazu města jeho srdci nejmilejšímu, k obrazu Paříže. Chtěl prý Nové Město pražské povznést k chloubě království a učinit je středem říše, aby nad všechny vynikalo rozlehlostí a krásou. Dodejme, že až do smrti Otce vlasti zůstalo jeho srdci blízké, zmilitké a starostlivě jím ostříhané, jak ani jinak býti nemohlo.'