STÍNOVÝ KRÁL

STÍNOVÝ KRÁL

'Věř mi, že když se budeš i nadále chovat tak, jak jsi začal, je navždy tracena Tvá duše, Tvá čest i Tvoje dobrá pověst a Ty přitom nebudeš příliš starý. Naplněn starostí, že bys mohl po mé smrti vyrůst v bezuzdného zpustlíka, připomínám Ti naléhavě, aby ses choval umírněněji. Když ale nemůžeš jinak (což je ovšem znamením špatnosti, před čímž bych Tě rád uchránil), chovej se aspoň opatrněji, nevyvolávej veřejné pohoršení, nech provdané ženy na pokoji a už nikdy nepoužívej výhrůžky nebo dokonce násilí!'

Připadají-li vám tyto řádky povědomé, pak vězte, že to není zdání, nýbrž že jsme z toho dopisu už jednou citovali. Napsal jej starostlivý tatínek Ferdinand I. Habsburský svému synkovi Maxmiliánovi. Synek Maxmilián se totiž spouštěl. Spouštěl se s s dívkami, ba i vdanými ženami, ale co horšího: on se spouštěl s protestantismem! Pro Ferdinanda bylo ale opravdu nepřijatelné, že rytíř Zlatého rouna s právem nosit zlatý řetěz a jemně vypracovanou zlatou beraní kůži (Maxmilián se jím stal ve svých devatenácti letech), že má v říši tak špatnou pověst. Bylo mu jasné, že vyhlídky jeho syna na císařskou korunu vymizí, jestliže se Maxmilián pomalu nevydá cestou ctnosti. Ani ti neotrlejší sukničkáři mezi kurfiřty nebudou přece volit nemravného zpustlíka za císaře Svaté říše římské. A ještě ke všemu 'podezřelý protestant Maxmilián (on tedy protestantem tak docela nebyl, ale měl takovou pověst) do Čech velmi dlouho ani nesměl a ocital v častých roztržkách s otcem.' Ani ne kvůli ženským, ale kvůli vyznání.

'Ferdinand mu vytýkal, že přijímá posly náboženských sekt zákonem pronásledovaných (například české bratry), že se odcizuje rodu i katolictví.' Kolem roku 1560 (to už bylo Maxmiliánovi 33 let) se konfliktní vztahy vyhrotily natolik, že mu Ferdinand hrozil vyděděním, když nezanechá svých kompromitujících známostí a pohoršlivého smýšlení. Šlo o jana Šebestiána Pfausera. Maxmilián ho na vídeňské dvoře protežoval navzdory veškerému odporu. On to byl luteránský kazatel, který se do hlavního města nastěhoval se svou ženou a svými dětmi. Ferdinandovi byl tento muž od první chvíle trnem v oku. V dlouhých rozhovorech se synem se snažil Maxmiliána přesvědčit, že to jako pozdější král a pravděpodobně i císař nemůže dělat - totiž držet ochrannou ruku nad evangelickým kazatelem. Rozhovory otce se synem končily obvykle prudkou hádkou. 'Kazatel Pfauser nám zůstavil vylíčení jedné z bouřlivých svých rozprav s císařem. Ferdinand se jal s ním přít, pak ho znenáhla zlost popadala, přikazovala mu odpovídat, a zapovídal mluvit, nazývaje syna antikristem, šelmou potvornou, plival na jeho tvář; křičel německy, latinsky, italsky, chápal se dýky, volal, že si spíše dá zaživa kůži z těla sedřít' (Moment! Že si dá sedřít kůži ze svého těla, nebo že ji sedře z toho kluka?) 'Že si dá zaživa kůži z těla sedřít.' (Ještě že tak. Nuž, pokračujme!) 'Dá si raději kůži z těla sedřít, než by zradil církev, že raději chce být zatracen s papežem, než spasen s Lutherem. Ačkoli nelze plně věřit slovům Pfauserovým, toho chlubného pošetilce, toliko skrovné důvěry zasluhujícího, takové vylíčení prudkého výstupu Maxmiliánova, jemuž předcházelo udavačství jezuitů a naléhání všech služebníků kurie, dlouho se zdály víc a víc utvrzovat mladého knížete v jeho rozhodnutích a málem byly by ho snad dohnaly k nějakému skutku výstřednímu.' To všechno jsme se dozvěděli od francouzského historika, zabývajícího se důkladně našimi dějinami, profesora Ernesta Denise.

Jednoho dne se Maxmilián vyjádřil, že už dále otcově knutě podléhat nechce. Což o to, podobné věty (byť v jiném hávu) pronášejí synkové na adresu svých tatíků co svět světem stojí, jenomže konflikt Ferdinand - Maxmilián byl mnohem hlubší a vážnější, než se mohl zdát. Nepomáhala ani snaha manželky Marie. Ta dělala, co mohla, aby svého muže ovlivnila a otevřela mu srdce pro samospasitelnou a jedině pravou vírou katolickou. Rozumějte - pro katolickou církev. Maxmilián si připadal jako obklíčený vězeň. V dopise saskému kurfiřtovi si postěžoval: 'Mám dojem, jako bych měl řetěz na krku, a nejenom na krku, nýbrž i na nohou. Vůbec se mi nevěří, jsem jako mnich v klášteře, nemám u sebe nikoho věrného, mám kolem lidi, které bych mnohem raději viděl někde daleko, ale musím to všechno vytrpět, dokud nenadejde moje doba - mám však široká záda a unesu to. Jeho císařské Veličenstvo mně nenávidí, a kdyby mohlo, utopilo mě na lžíci vody.' Saskému kurfiřtovi Augustovi psával Maxmilián často (jemu proto, že u vídeňského dvora, jak se sám vyjádřil, neměl žádného opravdového přítele, kterému by mohl slepě věřit). Dopisy Augustovi psal (pro jistotu) šifrovaně nebo tajným písmem, k jehož rozluštění dal adresátovi tajný návod: 'Posílám Láskám Vašim tento list; až ho budete chtít číst, vezměte kousek mycí houby velikosti tolaru, smočte ji v odvaru z šalvěje a přetřete popsaný list třikrát nebo čtyřikrát. Když jej ani pak ještě nebudete moci číst, rozsviťte světlo v tmavé komoře a uvedený list držte pokropený proti světlu. Tak doufám, že se Láskám Vašim podaří list přečíst; když ne, račte mi o tom podat zprávu a já pak napíšu list v číslech, jak to mám s Láskou Vaší ve zvyku.'

Život habsburského prince a následníka trůnu připomíná tak trochu skautskou bojovku. Vztah mezi otcem a synem se nezlepšil, ani když se císař Karel vzdal v Bruselu císařského trůnu a uchýlil se na zbytek života do Španěl. Abdikaci těžce nemocného císaře byl přítomen i Maxmilián. Nadlidský úkol, totiž udržet pohromadě říši, která se rozpadala na všech stranách, a zároveň zadržet nepřítele z Východu, Turky, kteří pronikali do Evropy, ten úkol vzal na sebe Maxmiliánův otec Ferdinand. Nový císař potřeboval naléhavě pomoc z vlastních řad. Potřeboval k tomu syna, na kterého by se mohl stoprocentně spolehnout. Ferdinand však o něm celý svůj život pochyboval. Maxmilián napsal tajně protestantským knížatům, aby zjistil, jak dalece se může spoléhat na jejich opravdovou loajalitu ke své osobě. Každému vylíčil v hrůzných barvách své otřesné postavení u vídeňského dvora a v narážkách naznačoval: 'Jsem ochoten všechno změnit, i kdybych přitom musel povstat proti vlastnímu otci.' Přátelé v říši však vyslovovali jenom neurčité, nic neříkající přísliby. Zkrátka: jedna věc byla konspirovat. no jo, ale - povstat silou proti císaři, nejvyššímu pánovi v říši, to byla věc druhá. Zkraťme to: Maxmilián si zavčasu uvědomil, jak je vydán přímo bezmocně otci na pospas, a začal brzdit. Byl natolik moudrý a inteligentní, aby správně pochopil jasné signály, které obdržel. Kupříkladu dýka v ruce tatíkovy. a taky vyhýbavé odpovědi protestantských kamarádů. Rozhodl se tedy pro krok (pro něho neskutečně těžký): Podřídil se. 'Běželo totiž o jeho zvolení za krále římského. (Jak jde o funkce, je člověk ochoten zatnout chrup.) Papež Pius IV. (ačkoli přál Habsburkům) netajil se Ferdinandovi, že ke schválení bude žádat záruky výslovných. (Jakože synáček musí sekat dobrotu. Po katolicku.) Císař měl se svým synem vážnou rozmluvu, vyložil mu situaci a nebezpečenství, ve které se vydával; on sám přese všecku svou láskou k Maxmiliánovi nebude ho podporovat proti katolíkům.' (A mladý princ?) Poddal se. Učinil přísahu, že chce žít a umřít v svaté církvi římské jako jeho předkové. Potom obcoval obřadům náboženským a po svém zvolení slíbil poslušnost a věrnost papeži a církvi. Kazatel Pfauser dostal vyhazov, princ se měl odloučit ode všeho, co na něho mělo špatný vliv. Nedá se říct, že by Maxmilián jednostranně ustoupil, tatínek mu taky vyšel kousek cesty vstříc. Protože znal synovo přání přijímat večeři Páně podobojí, obrátil se s tímto problémem osobně na papeže. Po počátečním váhání Svatý otec dovolil, aby Maxmilián přijímal (tak jako protestanti) nejenom chléb, ale i víno. Ovšem pozor: tajně, a nikoli před věřícími. Vlk se nažral a koza nám zůstala vcelku.

'Všecka ta prohlášení uspokojila Pia Čtvrtého a kurfiřty duchovní. Protestanté nicméně zachovali důvěru v Maxmiliána. Jeho podrobení nestalo se bez výhrad; stále se domáhal pronikavých oprav, schvaloval žádosti, kterými se Ferdinand obrátil ke koncilu tridentskému a vytýkal mu bázlivost a slabost, nadále odmítal přijímat pod jednou způsobou. Když se odebral do Slezska, aby přijal přísahu poslušenství od stavů, kazatelé protestantští mu oznamovali, že podrželi všecky obřady staré církve, které mohou být zachovány bez modlářství. Přijal je laskavě a ještě je i povzbuzoval, aby setrvali na této cestě mírnosti, a slíbil jim svou ochranu. Jeho slova byla slyšána daleko.'

Když se Maxmilián (aspoň navenek) podřídil učení katolické církve, nestálo už nic v cestě tomu, aby byl korunován 20. září 1562. roku za českého krále. Krátce poté vyslovili svůj souhlas i kurfiřti a Maxmilián se odebral s chotí do Frankfurtu, aby mu tam byl svěřen post římského císaře. Když mu byla v následujícím roce přiřčena i uherská královská koruna, shledal Ferdinand, že nadešel čas, aby předal vládní záležitosti synovi. Císař byl už dlouhou dobu nemocen a jen s krajním vypětím byl schopen vykonávat četné povinnosti. (Politika velice vysiluje.) A teď se zdálo, že svíce jeho života pomalu dohořívá. Opětovně se umírající otec pokoušel o rozhovor se synem. Maxmilián ho uklidňoval, jak mohl, ale asi to nebylo příliš přesvědčivé. Tatík svoje oči věru nezavřel úplně v pokoji. Ferdinandovi se ta otázka musela honit neustále hlavou: 'Co kdyby můj syn jako císaře přece jenom koncertoval? Kde by se ocitl nejvyšší cíl křesťanského vladaře bránit všemi prostředky dogmata katolického náboženství? Císař je přece Bohem dosazený ochránce staré víry!' Ferdinand za své dlouhé vlády zkusil všechno a nebyl si vědom žádné viny. Povolal do země jezuity, přísné bohabojné muže, kteří měli na kolísavého syna kladně zapůsobit, jenomže už velmi brzy musel poznat Maxmiliánův hluboký odpor k Tovaryšstvu Ježíšovu. 'Jak to vše půjde doopravdy dále?'

Kdo ví, zda v hodině smrti (ta odbila 25. července 1564) mohl Ferdinand předpokládat, zda je samotnému Maxmiliánovi jasné, kam povede jeho cesta.