Slovanské osídlení do zániku Velké Moravy – Úvod

Slovanské osídlení do zániku Velké Moravy –

Úvod

Se studiem slovanského osídlovacího procesu èeských zemí vyvstalo hned nìkolik otázek. První z nich se týká pùvodu Slovanù. Souèasné historické, archeologické i lingvistické bádání se kloní k teorii migraèní a popírá jejich genezi ze staršího pravìkého obyvatelstva (teorie autochtonní). Uvažuje o vlastní slovanské etnogenezi mimo naše teritorium - nìkde v širším pásu úrodných nížin mezi støedním Dnìprem, Pripjatí, horním Dnìstrem, Vislou a Odrou. Tam se 'nìkdy' Slované vyèlenili z pùvodního indoevropského etnika (snad již v dobì bronzové) a tam také došlo k jejich rozštìpení na tøi vìtve (východní, západní a jižní). I jejich území se dotkl chaos a destabilizace mocenských pomìrù na znaèné èásti evropského kontinentu v dobì stìhování národù, kdy se v dùsledku krize antického svìta zhroutila po vpádu asijských koèovníkù øímská moc. Zatímco východní Slované jen rozšiøovali své dosavadní území a jižní byli strženi tlakem ostatních etnik, západní Slované pronikali do pomìrnì málo osídlených oblastí støední Evropy. Jejich skupiny dospìly bìhem 6. století až do èeských zemí. Slovanské obyvatelstvo tak vstupovalo do evropských dìjin v dobì, kdy na troskách antické ekonomiky, kultury, spoleèenského a politického zøízení se zaèala postupnì vytváøet civilizace ranì støedovìkého Západu jako svébytného civilizaèního okruhu, který navazoval na antické a køesanské zdroje. Pro tuto dobu je po hospodáøské stránce charakteristická práce pøevážné vìtšiny obyvatelstva v málo produktivním zemìdìlství a nízká úroveò øemesel. Rozhodující událostí bylo pøijetí køesanství v jeho západní katolické formì.

Další otázka se týkala postupu slovanských kmenù; dosud pøesnì nevíme, kudy pøišly na èeské území. Uvažuje se o postupu nejen podél severní strany Karpat a dále Moravskou branou, ale nìkteré skupiny (druhá vlna) mohly pøitáhnout i z Podunají a dále smìøovat na západ pøes území dnešního Slovenska. Své nejzazší západní hranice na Labi, horním Mohanu, Øezné, Nábì a v Horních Rakousích dosáhla slovanská vlna až v prùbìhu 8. století. Pøitom na postupném osídlování našich zemí se podílely dvì vlny slovanské etnické expanze, avšak již do poèátku 7. století podlehlo obyvatelstvo (pøevážnì germánské kmeny) slovanské asimilaci.

Pro slovanské kmeny je typická ruènì lepená keramika tzv. pražského typu, ètvercovité zemnice s pecí v rohu a pohøebištì s žárovými hroby. Prvotní osídlení vyhledávalo polohy v blízkosti vìtších vodních tokù s úrodnou pùdou a nepøekraèovalo obvykle nadmoøskou výšku 300 metrù. Nové plochy pùdy získávali Slované žïáøením. Žili pøevážnì v osadách vesnického typu, které však nemìly trvalý charakter a po vyèerpání pùdy (po 15-20 letech) se pøemísovaly na volná místa (tzv. cyklické zemìdìlství). Základní spoleèenskou jednotkou byla obèina (rodová nebo sousedská). Nejpozdìji od 7. století si Slované zaèali budovat první hrazená sídlištì.

Znaèná èást slovanského obyvatelstva se bezprostøednì po pøíchodu do støední Evropy dostala do podruèí nomádských Avarù, kteøí se po roce 567 usídlili v karpatské kotlinì. Vliv Avarù na Moravì (a ještì více v Èechách) byl nepomìrnì slabší, než tomu bylo u Slovanù v Podunajské nížinì; snad se jednalo jen o nìjakou formu poplatku. Pøesto však byla avarská nadvláda považována za velmi tíživou, takže zhruba souèasnì s jejich vojenskými neúspìchy (roku 626 pøi pokusu o dobytí Konstantinopole) vypuklo proti nim povstání slovanských kmenù. Vzbouøené slovanské kmeny si zvolily za svého vojevùdce proti Avarùm franského kupce Sáma, pocházejícího z Galie (pravdìpodobnì z okolí Sens u Paøíže); ten dosáhl øady vítìzství nad Avary a také úspìšnì vzdoroval tlaku západních sousedù - Frankù. Poté vytvoøil silný slovanský kmenový svaz - první slovanskou øíši ve støední Evropì. Hlavní oporu Sámovy moci tvoøila skupina slovanských velmožù. Smrtí Sáma se kmenový svaz rozpadl na jednotlivá knížectví.

Èechy a Morava se opìt ztratily na zhruba 150 let z písemných pramenù; doba poslední ètvrtiny 7. a 8. století je nazývána pøedvelkomoravským nebo starohradištním obdobím. Nadále pokraèovaly kontakty s Avary, avšak kontaktní zóna ležela na jih od Moravy. V tomto období zde také vznikl nejstarší horizont opevnìných sídliš, z nichž pochází øada nálezù kovových, kostìných a keramických artefaktù. Tyto lokality pøedstavují novou kvalitu hospodáøského vývoje, kdy došlo k rozšíøení osídleného území z údolí øek do výše položených míst. Ze spoleènosti se vydìlovala kmenová aristokracie, z jejíhož støedu se zpravidla vybíral kníže (pùvodnì 'knìz'), který se se svou družinou usazoval v opevnìných hradištích. Obyvatelstvo na území Èech žilo v pomìrném klidu, jeho kontakty smìøovaly pøevážnì na sever do povodí Sály, Labe a Odry, kde sídlily jiné slovanské kmeny. I na území Èech vznikla øada hradiš, což je dokladem prohlubování rozvrstvení tehdejší spoleènosti.

K urychlení vývoje v èeských zemích pøispìlo nové vnìjší nebezpeèí, které vyvstalo od 2. poloviny 8. století, kdy po upevnìní vlády rodu Karlovcù ve franské øíši nastává nová etapa dobyvaèné politiky smìrem na východ. Soubìžnì s tím zaèalo v prùbìhu 8. století pronikat køesanství do slovanského prostøedí ve støední Evropì. První køesanské misie pøicházely hlavnì z Bavorska - z Øezna (do Èech), z Pasova (na Moravu) i ze Salcburku (iroskotská misijní èinnost).

O kmenech na èeském a moravském území se nám zachovaly jen kusé zprávy od arabských obchodníkù nebo ve franských klášterech; nejstarší je popis zvaný Geograf bavorský, jenž zachycuje situaci z první a druhé poloviny 9. století. I z nìj však nemùžeme pøesnì urèit, jaké bylo rozložení kmenù v Èechách a zda tu žilo mnoho kmenù nebo jen málo èi pouze jeden (Èechù). Èeská kotlina byla rozdìlena na tøi uskupení s centry ve støedních, severozápadních a východních Èechách. Naproti tomu na Moravì byla situace ponìkud odlišná; pojmenování Moravané (Marvani, Marharii, Matavores aj.) oznaèovalo spoleènì obyvatelstvo sídlící severnì od støedního toku Dunaje, což svìdèí o zdejším probíhajícím sjednocovacím procesu. A tak na Moravì a na západním Slovensku se na poèátku 9. století z dlouhých mezikmenových bojù zrodil mocný nadkmenový svaz - Velkomoravská øíše. Jedním z významných podnìtù integraèního procesu bylo vnìjší nebezpeèí (útoky franských vojsk), kdy sice moravští a èeští velmoži se pøiklánìli k životnímu stylu a náboženství Frankù, ale dvojí expanze (franská a církevní) hrozila ztrátou domácí identity a státotvorného trendu. Mocenskému rùstu Moravy napomohlo doèasné oslabení franské øíše vnitøními rozbroji ve 20. a 30. letech 9. století.

Velkomoravská øíše byla prvním útvarem na území západních Slovanù (Èechy, Morava, Slezsko, Malopolsko, Slovensko, èást Dolních Rakous a Panonie), který mùžeme oznaèit jako ranou formu státu. Vytvoøit úplný obraz dìjin Velké Moravy je i pøes urèitý poèet písemných pramenù, v nichž je 'stará' Morava zmiòována, a èilé archeologické bádání úkol znaènì obtížný. Prameny pøinášejí jen zlomkovité údaje (a se jedná napøíklad o Fuldské letopisy, Bertiniánské letopisy èi díla historicko-zemìpisná, cestopisy židovských nebo arabských kupcù, životopisy svatých, právní prameny a listiny) a navíc mnohé z nich se nezachovaly v pùvodním originále a existují jen v pozdìjších opisech. Jak archeologické, tak i písemné prameny však jednoznaènì dokládají narùstající sociální rozvrstvenost velkomoravské spoleènosti (nálezy z pohøebiš, údaje o 'bohatých' a 'chudých'). Obì skupiny patøily ke svobodnému obyvatelstvu a podléhaly panovníkovi.

Pùvodní shromáždìní (kmenové snìmy) ztrácely na svém významu. Urèitý podíl na moci si udržela kmenová knížata, ale vedle nich se vytváøela vrstva zámožných velmožù, z nichž vznikali státní úøedníci. Jako správci administrativních okrskù vybírali danì, organizovali veøejné práce (stavby cest, mostù, opevnìní) a shromažïovali v pøípadì ohrožení vojsko (tvoøené jednak poèetnou jízdní družinou pøi panovnickém dvoøe a na hradech velmožù a jednak pìšími oddíly venkovského obyvatelstva). Vìtšinu obyvatelstva tvoøili rolníci, menší èást øemeslníci - obojí byli svobodní obèané - a vedle nich narùstal poèet nevolníkù, pøípadnì se vyskytovali i otroci. Zvláštní postavení zaujímalo duchovenstvo, z nichž vìtšina byli cizinci. Duchovní zastávali i nìkteré státní funkce, zejména diplomatické, pøièemž byli osobnì podøízeni panovníkovi, pøípadnì velmožùm. Všichni svobodní obèané pravidelnì odvádìli daò (tribut).

Došlo i k vytvoøení primitivního právního systému; pùvodní zvykové právo již nevyhovovalo, a tak byly na základì byzantských právních norem sepsány dva dokumenty - Nomokánon (sestavený Metodìjem) a sbírka právních pøedpisù Zakon sudnyj ljudem (zpracoval Konstantin).

Vedle pøekladù církevních textù a právnických spisù vznikly na Velké Moravì i pùvodní literární práce psané ve staroslovìnštinì: veršovaná skladba Proglas (pøedmluva k evangeliím) a tzv. panonské legendy (Život Konstantinùv a Život Metodìjùv). Misie pøes své krátké trvání (asi 20 let) staèila položit základy slovanské vzdìlanosti: Konstantin vytvoøil hlaholici a jeho žák Kliment na pøelomu 9. a 10. století zavedl jednodušší cyrilici.

Cyrilometodìjská misie a vznik samostatného moravskopanonského arcibiskupství pøedstavovalo v tehdejší dobì prvoøadou politickou událost. Prostøednictvím východního køesanství si moravští panovníci upevnili své postavení, a oslabili tak franskou politickou expanzi (s pomocí bavorských misií).

Rozhodujícím zdrojem obživy vìtšiny velkomoravského obyvatelstva bylo zemìdìlství s rozšíøeným trojpolním systémem. Znaèný pokrok prodìlala øemeslná výroba, kde docházelo k užší specializaci (zejména v umìleckých øemeslech). V životì velkomoravské spoleènosti zaujal významné místo i obchod a zaèala se užívat pøedmincovní platidla (napøíklad železné sekerovité høivny, ne však mince). V hradištích vznikala tržištì, na nichž se uskuteèòovala smìna výrobkù. Svérázný ráz si udržovala architektura, na niž pùsobily (podobnì jako na šperkaøství) rùzné kulturní vlivy (z Byzance, Dalmácie, Panonie). Na dvorcích a hradištích vznikaly vedle døevìných i kamenné a cihlové stavby sloužící jako obydlí velmožù. Z období Velké Moravy známe v podstatì tøi typy sídliš: vesnice, velmožské dvorce a rozsáhlá hradištì (známé jsou Valy u Mikulèic, uherskohradišská aglomerace se Starým Mìstem, Hradištì sv. Hypolita u Znojma, Staré Zámky u Líšnì). Zvláštní místo zaujímaly sakrální (církevní) stavby; archeologický výzkum upozornil u jednotlivých kostelù (jednolodní s pravoúhlou apsidou, s pùlkruhovou apsidou, baziliky, jedno- nebo dvouapsidové rotundy) na byzantské, západní a dalmatsko-adriatické vlivy.

Velkomoravská øíše patøila k raným typùm státù, které se rozvíjely na koøistném principu. Zejména Svatoplukova expanzivní politika (nìkteré prameny ho dokonce oznaèují za krále) rozšíøila sice území øíše, avšak vedle pevného centrálního jádra se rozprostíralo znaèné území tributární (kmenové) závislosti, takže v okrajových oblastech vládli místní slovanští velmožové, kteøí jen formálnì (placením tributu) uznávali svrchovanost Mojmírovcù. Nešlo o centralizovaný stát s jednotnou správní soustavou, ale o konglomerát závislých zemí, pøipoutaných k centru. Pád øíše (oslabované od konce 9. století rozpory vládnoucí dynastie a narùstajícími útoky zvenèí) byl zpùsoben náporem Maïarù; ještì pøed rozpadem Velkomoravské øíše se od ní odtrhla èeská knížata. V Èechách se v prùbìhu 9. století vytvoøilo nìkolik celkù, z nichž nabýval na nejvìtším významu kmen Èechù v èele s dynastií Pøemyslovcù, kteøí zaèali již od druhé poloviny 9. století budovat svùj stát.

Slovanské osídlení do zániku Velké Moravy – Podrobná data

(polovina 5. století-poèátek 10. století)

pol. 5. stol. - poè. 6. stol.

Nastalo putování germánských Langobardù - 'dlouhovousých' (z dolního Polabí a Moravy) do oblastí Dolních Rakous; v nových sídlech vytvoøili po roce 510 mocnou øíši v èele s králem Wachem (snad zasahovala i do èásti Moravy). Dokladem jejich pøítomnosti u nás je napøíklad mohyla Žuráò u Brna, pokládaná za hrobku královské rodiny.

poè. 6. stol.

Postup Slovanù do èeských zemí (pravlastí byla pravdìpodobnì oblast mezi horním a støedním Poodøím a støedním Podnìpøím); první zmínky (znaènì mlhavé) o Slovanech u antických autorù z 1. století n. l. (oznaèují se jako Venedi-Veneti, pozdìji Anti - východní nebo Sklavini, Sklavi, Slavi - západní Slované). Slovanské obyvatelstvo pøicházelo v nìkolika vlnách z rùzných smìrù.

kolem 512

Germánští Herulové táhli z jihu (z dolnorakouského Podunají) na sever (do svých pùvodních domovù ve Skandinávii); podle zmínky byzantského dìjepisce Prokopia vedl jejich návrat 'pøes všechny slovanské národy' - tedy jistì i pøes území Èech a Moravy (údaj èasto oznaèován za nejstarší historický doklad o pøítomnosti Slovanù v blízkosti èeských zemí).

Øíše germánských Durynkù (se støediskem na Unstrutì) na severovýchod od Èech podlehla franské expanzi a stala se souèástí franského území; tím se Èechy dostaly do pøímého sousedství Frankù.

od pol. 6. stol.

Stupòuje se usídlování Slovanù v našich zemích (zejména po definitivním odchodu Langobardù do Podunají - roku 568 se vydali do Itálie) - od konce 6. století se stávají Slované jedinými pány èeských zemí. Nejstarším projevem jejich hmotné kultury na èeském území je keramika tzv. pražského typu (nálezy z okolí Prahy, Kolínska, Podìbradska a také z Pøítluk na Moravì). Slovanské osídlení ve støední a východní Evropì doložil dìjepisec gótského pùvodu z 6. století Jordanes - k roku 551 mluví o støedoevropských Sklavenech, potomcích Venedù.

60. léta 6. stol.

Koøistnické nájezdy Avarù (nomádských turkotatarských kmenù); cestou ze støedoasijských oblastí na západ se pravdìpodobnì dostávali do styku se Slovany na území Èech a Moravy (archeologicky doloženo ojedinìlými nálezy na Moravì). Nadvládu avarských koèovníkù zakusili i 'naši' Slované, i když nelze pøesnì vymezit hranici pøímé avarské moci. Nejvíce údajù o této dobì pøináší manuskript zvaný Historia Francorum (z poloviny 7. století), zrozený v Burgundsku a oznaèovaný jako kronika mnicha Fredegara. Slované byli pokládáni za 'pacholky' (postavení ne nepodobné otrokùm), museli platit Avarùm roèní tribut. V bojích stáli v první øadì.

Došlo (snad) k 'druhému' pøíchodu Slovanù do Èech (historicky nedoloženému, asi 'od Dunaje' - z Panonie), podle tradice (u Kosmy a Dalimila) se stìhoval Chorvát nebo Èech se šesti bratry z Bílého Chorvatska.

Pod vedením franského kupce SÁMA (z kraje senonského) byl zahájen odboj blíže neurèených západoslovanských kmenù proti avarské nadvládì (snad nìkde v povodí Moravy). Fredegar k tomu uvádí: 'Když Vinidové vidìli Sámovu schopnost, vyvolili si ho za krále a on jim šastnì kraloval tøicet pìt let. Za jeho vlády svedli Vinidové mnoho bojù s Huny (Avary) a díky jeho rozvaze a schopnosti Vinidové Huny vždy pøemohou. Sámo mìl dvanáct manželek z rodu Vinidù a mìl od nich dvaadvacet synù a patnáct dcer.' Územní rozsah tzv. Sámovy øíše [623-658] není pøesnì znám; jádro øíše snad leželo na Moravì èi na západním Slovensku, náležely k ní patrnì Èechy a možná i alpské kmeny.

Podle Fredegara došlo na území Sámovy øíše k oloupení a pobití mnoha franských kupcù; tato událost se stala záminkou (spolu s neúspìšným jednáním vyslance Sycharia) franskému králi Dagobertovi, aby vyslal proti Sámovi velkou vojenskou výpravu (složenou z Frankù, Alamanù a Langobardù), která ètyømi smìry vtrhla do zemì. U pevnosti Wogastisburgu (jeho lokalizace není ustálená - snad v okolí Kadanì, v Pomohaní poblíž Wogastesrode èi na vrchu Rubín) však byla výprava poražena; bitva prý trvala tøi dny. Slované pak vtrhli do Durynska a jiných krajin franského království (k Sámovi se pøipojil srbský vévoda Dervan).

Nové vpády Sámova vojska do Durynska; útoky byly zastaveny až vévodou Radulfem, franským správcem Durynska.

658 nebo 659

Úmrtí Sáma ukonèilo vstupní kapitolu dìjin 'našich' Slovanù. Poté zprávy o nich až do sklonku 8. století naprosto umlkají (po celých 129 let). Teprve expanze franské øíše do Bavorska a Podunají za vlády Karla Velikého (768-814) vyvolala nový zájem cizích kronikáøù o situaci u západních Slovanù.

Slované (patrnì z hornorakouského Podunají a Èech) bojovali po boku bavorského vévody Odila proti Frankùm na Lechu.

Druhý z vládcù karolinské dynastie, franský král Karel Veliký, zøizuje v severním Bavorsku tzv. Èeskou marku, tj. vojenskou hranièní oblast (jakési militarizované pásmo franské øíše) proti Èechám.

Øada vojenských tažení franského vojska do Podunají proti Avarùm (ve franském vojsku bojovali i Slované); došlo k rozvrácení avarské øíše. Avaøi uznali franskou svrchovanost, zaèali pøijímat køesanství a postupnì podléhali asimilaci. Roku 795 se vojenské výpravy proti Avarùm zúèastnil i vévoda Vonomír. Jde o první konkrétní zmínku o èeských Slovanech ve franských pramenech.

konec 8. stol.

Po konání biskupské synody v létì 796 na bøehu Dunaje zaèalo (patrnì) pronikat køesanství do našich zemí (pøíchod prvních misií z 'Vlach a Øecka').

V Èechách pùsobila (asi od poèátku 9. století) bavorská misie øezenská (kapitula u sv. Emmerama). Na Moravì to byla (z pøelomu 8. a 9. století) bavorská misie z Pasova, která pozdìji pronikla i do Nitranska (kníže Pribina, kolem roku 828 vysvìcení kostela v Nitøe).

kolem 800

První kostely v Mikulèicích a Modré u Uherského Hradištì.

Tøi franské vojenské skupiny podnikly výpravu do Èech a nìkde u øeky Agary (Ohøe) oblehly blíže neurèený hrad Canburg (asi u obce Kanina u Kokoøína nedaleko Mìlníka); výprava byla neúspìšná (byl pøi ní zabit bájný slovanský vévoda Lech).

Franská analistika však v tìchto letech uvádí podrobení Èech Karlem Velikým; Èechové (v análech se nazývají Cichu) se zavázali platit tribut (pravdìpodobnì od roku 807 nebo ještì pozdìji). Jeho pøíjemcem byla Pipinova èást øíše sousedící bezprostøednì s Èechami (Bavorsko).

V zákonì Karla Velikého Ordinatio imperii o uspoøádání vlády ve franské øíši nejsou mezi zemìmi, nad nimž uplatòoval svrchovanost franský vládce, uvádìny Èechy ani Morava.

Umírá císaø Karel Veliký a vládu ve franské øíši pøebírá jeho syn Ludvík Pobožný; v oslavném životopise Karlovì (sepsaném z piety v souvislosti s pohøebními obøady) se mezi zemìmi, které prý Karel Veliký ovládal, uvádìjí také Èechy.

Východní èást franské øíše (patøilo k ní Bavorsko, Korutansko, Èechy a Slované žijící na východ od Bavorska) byla pøidìlena nejmladšímu ze synù Ludvíka Pobožného Ludvíku Nìmcovi (dostal 'Baioariam et Carentanos et Boheimos et Avaros atque Sclavos').

listopad

Po skonèení podzimních lovù se císaø Ludvík Pobožný odebral k pøezimování do Frankfurtu nad Mohanem, kam také svolal øíšský snìm, jehož se zúèastnili i vyslanci západních Slovanù (Obodritù, Srbù, Veletù, Èechù, Moravanù), Praedenecentù a v Panonii sídlících Avarù. Jde o první zmínku o Moravanech v historických pramenech. To svìdèí o tom, že se nìkteré slovanské kmeny dostaly do formální podøízenosti na øíši franské (snad v podobì placení pravidelného tributu).

Podle pasovské tradice pokøtil biskup Reginhard (nìkdy oznaèovaný jako apoštol Moravanù) 'všechny Moravany'.

MOJMÍR (Moimay, Moymar) [830-846], první historicky známý moravský panovník (podle nìj pojmenování vládnoucí dynastie na Velké Moravì) vypudil z Nitry knížete Pribinu (pøesnìji Priwinu), snad údìlného knížete moravského, a pøipojil Nitransko k Moravì. Mojmír je oznaèován za zakladatele mocné støedoevropské øíše - Velké Moravy; tak oznaèil tento stát v polovinì 10. století vzdìlaný byzantský císaø Konstantin VII. Porfyrogennétos. Za Mojmírovy vlády došlo k pøijetí køesanství (pasovskými knìžími).

Vypuzený Pribina uprchl k panonskému knížeti (správci) Ratbodovi a po doèasném pobytu u Bulharù a pak u chorvatského knížete Ratimora nalezl milost u franských vládcù a bylo mu svìøeno na franské øíši závislé knížectví v dolní Panonii u Blatenského jezera (840); tam vybudoval své sídlo - pevnost Mosapurc, Blatengrad, dnešní Zalavár. Pribina vládl v Dolní Panonii mezi horní Rábou a dolní a støední Drávou.

srpen

Po smrti císaøe Ludvíka Pobožného propukly ve franské øíši boje mezi jeho syny Lotharem, Ludvíkem a Karlem, které vedly k rozdìlení øíše na tøi èásti tzv. smlouvou verdunskou - øíši západofranskou, východofranskou a Itálii s Lotharingií (územím mezi západofranskou a východofranskou øíší). Dìdicem a vládcem východních oblastí se stal Ludvík Nìmec (843-876), tvrdý a bojovný panovník, pobývající nejèastìji v Øeznì. K øíši východofranské, která sousedila se západoslovanskými kmeny, náleželo Sasko, Durynsko, Alamánie, Austrasie a království Avarù. Doba jeho vlády byla témìø trvalým konfliktem s Mojmírovou øíší a stálým zasahováním do vnitøních pomìrù Velké Moravy.

13. ledna

Køest ètrnácti 'boemanských vévodù' (èi knížat, patrnì kmenových) i s jejich družinami na dvoøe Ludvíka Nìmce (za jeho úèasti) v Regensburgu (Øeznì). Køest mìl pravdìpodobnì zabránit oèekávané válce s Ludvíkem Nìmcem a byl nepochybnì spojen s nìjakou dohodou, jíž Èechové znovu uznali závislost na Øíši.

polovina srpna

Ludvík Nìmec vytáhl s vojskem proti moravským Slovanùm, kteøí 'chtìli odpadnout', uspoøádal a urovnal zde vše podle svého uvážení a vévodou jim ustanovil ROSTISLAVA (Rastislava) [846-870], 'synovce Mojmírova'. Mojmírùv další osud není znám, lze usuzovat, že to byla jeho smrt, která vedla Ludvíka k zásahu na Moravì. 'Poté se vrátil pøes Èechy s velkou nesnází a velkou ztrátou svého vojska', jak uvádí Fuldské letopisy. Nelze vylouèit, že o moravských rozbrojích byl Ludvík informován na snìmu v Paderbornu roku 845. Letopisci nazývají Moravany nejèastìji Vinidy a o Rostislavovi se mluví nejednou jako o 'králi vinidském'.

Vpád franských vojsk do Èech, Èeši vydali franskému panovníkovi rukojmí.

polovina srpna

Vojsko Èechù vpadlo na øíšské (franské) území odvetou za pøedchozí útok Frankù; vpád byl však neúspìšný. Byli poraženi synem Ludvíka Nìmce.

Nové velké franské tažení do Èech ('Èeské marky'). Na èele franských vojsk stála øíšská hrabata Ernst a Thakulf (správce Srbské marky). Tažení nebylo úspìšné, Frankové museli vrátit zajatá rukojmí. Èeské kmeny se uvolnily ze závislosti na východofranské øíši a vyhnaly nìmecké misionáøe.

Z naøízení krále Ludvíka se konala synoda církevních pøedstavitelù v Mohuèi za øízení arcibiskupa Hrabana; zde byl mj. projednán únos vdané ženy Patrikovy jakýmsi Albgisem, který se s ní uchýlil do azylu na Moravu. O Moravì se na synodì hovoøilo jako o zemi køesanské (i když oznaèené za 'drsnou'). Z textu dekretu Mohuèské synody (èl. 11) je zøejmé, že na Moravu sice moc krále ani synody nezasahovala, avšak v otázkách manželství prosazovala církev na Moravì analogické zásady jako u Frankù.

852 èi 853

Narodil se Boøivoj, první historický Pøemyslovec, kníže Èechù.

Slované (mezi nimi i Moravané) se spolèili s Bulhary a povstali proti Ludvíkovi; byli však poraženi.

Rostislav obsadil území mezi Dunajem a Dyjí.

bøezen

Nový vpád bavorského vojska vedeného hrabìtem Ernstem do Èech; výsledek tažení není známý.

srpen

Král Ludvík Nìmec se vypravil s vojskem na Moravu, zemi znaènì zpustošil, avšak výraznìjšího úspìchu nedosáhl. Podle franského analisty byli Moravané opevnìni 'velmi pevnou hradbou' (nejspíše to mohly být Mikulèice), a tak musel Ludvík se svým vojskem bez úspìchu odtáhnout, nechtìl-li riskovat tìžké ztráty. Jeho vojsko sice èást Moravy poplenilo, ale nikoliv bez odplaty. Za ústupu ho Rostislav pronásledoval a za Dunajem (podél Vídeòského lesa) 'zpustošil a spálil èetná místa'.

Nejstarší syn krále Ludvíka Nìmce - Karloman - dostal do správy franskou Východní marku; na Karlomanovì stranì stál též Brynno, 'králek Venedù', který sídlil pøi Dunaji.

Znaèná èást Èech byla (asi) podrobena Rostislavovì moci.

srpen

Ludvík Nìmec táhl proti srbským Slovanùm do Polabí; pøi zpáteèní cestì se vracel (pravdìpodobnì) severozápadními Èechami, kde pøinutil nìkteré èeské vévody k uznání franské svrchovanosti.

Karloman 'pustošil Moravu ohnìm a meèem, sekal obilí, pálil pole a domy, odhánìl stáda, odvádìl do zajetí hochy a dívky, muže a ženy, obyvatele hradiš, rolníky, poddané i velmože'. Pustošení se údajnì týkalo území po Svratku (Švarcavu).

Franské vojsko (vedené biskupem Otgarem a palatiny Rudolfem a Ernestem) vtrhlo do Èech, obsadilo hradištì (civitas Wiztrachi) vévody Vistraha a vypudilo z nìho jeho syna Slavitìha; ten se uchýlil k Rostislavovi na Moravu. Novým vládcem Vistrahova - Slavitìhova knížectví se stal Slavitìhùv bratr (žil dosud ve vyhnanství u Èestibora Srbského); urèení knížectví v Èechách není jednoznaèné. Hledalo se døíve mylnì na jihovýchodì Èech (Vitorazsko), poté se uvažovalo o území Lemúzù, které pøímo sousedilo se Srbskem (tento názor podpoøila i skuteènost, že v èele tažení stáli eichstättský biskup a syn správce Èeské marky).

Král Ludvík pøipravoval tøi vojenské výpravy do okolních zemí; jedna z nich (vedená synem Karlomanem) mìla míøit na moravské Slovany, proti Rostislavovi. Z franské výpravy proti Moravanùm sešlo, protože vojska zamíøila proti západofranskému králi Karlu II. Holému. Karloman byl nucen uzavøít s Rostislavem mír a 'znovu pak poèali obnovovat pustiny Bavorù' (tj. místa zpustlá za minulých válek na území bavorské Východní marky, zejména na jih od Dunaje). Mírová smlouva byla obnovena a rozšíøena roku 860.

Rostislav využil rozporù mezi Karlomanem a Ludvíkem Nìmcem a podporoval Karlomana v odboji proti otci. S Rostislavovou pomocí se Karloman zmocnil velké èásti Ludvíkova království až po øeku Inn. Rostislav rovnìž táhl proti Pribinovi (Ludvíkovu pøíteli), který byl 6. èervence 861 zabit.

Poselstvo knížete Rostislava se dostavilo do Konstantinopole k byzantskému císaøi Michalovi III. se žádostí o vyslání uèitelù køesanské víry: 'Zemì naše je pokøtìna a není u nás uèitele, který by nás vedl, vzdìlával a vyložil nám svaté knihy. Nebo nerozumíme ani øeckému, ani latinskému jazyku I pošlete nám uèitele, kteøí nám mohou vyložit slova knih i jejich význam' Již pøedtím Rostislav (asi ze snahy vybudovat samostatnou moravskou církevní organizaci nezávislou na bavorském episkopátu) požádal papeže Mikuláše I. o vyslání uèitelù køesanství pøímo z Øíma; papež této žádosti nevyhovìl.

polovina èervna (nebo podzim èi jaro 864)

Císaø Michal III. vyhovìl Rostislavovì žádosti a vyslal na Moravu misii vedenou soluòskými bratry Konstantinem (Cyrilem) a Metodìjem, kteøí znali slovanský jazyk. Ti zde zahájili epochální pastoraèní, literární i organizaèní práci úzce spjatou s mocenskými pomìry. Konstantin byl nesmírnì vzdìlaný a filologicky nadaný a ještì pøed pøíchodem na Moravu sestavil slovanské písmo - 'sclavinicae litterae', pozdìji nazvané glagolice (hlaholice) a pøeložil do slovanštiny i nìkteré církevní texty (èást Starého zákona, texty øeckého církevního práva). Byzantská misie pøinesla na Moravu i ostatky sv. Klimenta. Nejvýznamnìjším èinem bylo vytvoøení literárního církevnì slovanského jazyka a uvedení byzantského zpùsobu bohoslužby. Na Moravì byl vypracován i zákoník svìtského práva Zakon sudnyj ljudem. Z prostøedí byzantského byl pravdìpodobnì na Moravu pøinesen i symbol dvojramenného køíže.

srpen

Východofranský král Ludvík Nìmec vytáhl s vojskem z Tullnu pøes Dunaj na Moravu a oblehl Rostislava v jakémsi mìstì (nazývaném Moravany Dowina, tj. dívka, døíve èasto lokalizovaném na Devín u Bratislavy). Rostislav se Ludvíkovi podrobil a se všemi svými velmoži mu potvrdil vìrnost; pøísaha vìrnosti znamenala v podstatì slib, že Rostislav zanechá nepøátelství vùèi Ludvíkovì øíši. Pùvodní Ludvíkùv plán zøídit novou marku Moravanù se však nezdaøil: samostatné postavení Moravy a Rostislava zùstalo nedotèeno (tj. zahraniènì politické postavení vèetnì vztahù k Byzanci a nedotèena zùstala i èinnost byzantské misie). Podle Fuldských análù tutu vìrnost Rostislav nikdy nezachovával.

snad duben (po Velikonocích)

Král Ludvík rozdìlil jednotlivé zemì východofranské øíše mezi své tøi syny (sám si ponechal vrchní správu øíše). Správu marek ležících v Podunají ('proti Slovanùm') a Bavorsku získal Karloman.

Druhorozený syn krále Ludvíka Nìmce, jménem také Ludvík, tìžce nesl, že mu otec odòal nìkterá léna a pøevedl je na jeho bratra Karlomana. Zahájil odboj proti svému otci. Vyzval knížete Rostislava, aby se k nìmu pøipojil a vpadl se svým vojskem do Bavor. Rostislav na Ludvíkovì odboji odmítl úèast.

Cesta Konstantina a Metodìje z Moravy pøes Blatengrad (zde se zastavili na dvoøe Kocela, syna Pribiny) do Benátek a nakonec do Øíma k papeži Hadriánovi II. Pod vlivem knihovníka Athanasia, Konstantinova pøítele, byl nový papež získán pro slovanskou liturgii a slavnostnì ji schválil. Po hebrejštinì, øeètinì a latinì byl tak legalizován pøi bohoslužbì další liturgický jazyk - církevní slovanština. Papež také vysvìtil Metodìje (dosud laika) i se skupinou moravských uèedníkù (Gorazda, Klimenta, Nauma) na knìze a nechal dokonce sloužit slovanské bohoslužby ve ètyøech øímských kostelích. Konstantin onemocnìl, vstoupil do jednoho z øeckých klášterù v Øímì (pod mnišským jménem Kyrillos - Cyrillus), kde 14. února 869 ve vìku 42 let zemøel; pochován je v kostele sv. Klimenta pøi pravé stranì oltáøe.

Èeské kmeny za pomoci Srbù útoèily na franské území (Bavorsko, Durynsko). Koncem roku jednáno o míru s Karlomanem.

srpen

Velké vojenské tažení (ve tøech smìrech) Ludvíka Nìmce proti západním Slovanùm: 1. proti Srbùm (vedl jeho starší syn Ludvík); 2. proti údìlnému knížeti Svatoplukovi, Rostislavovu synovci, který vládl na Nitransku (vedl mladší syn Karloman); 3. proti Rostislavovi (vedl nejmladší syn Karel). Karlova výprava spálila Rostislavovo 'nevýslovné opevnìní, nepodobné starobylým' a poplenila celé jeho území. Také Karloman znièil Svatoplukovu zemi. Rovnìž Srbové a Èechové byli poraženi a pøinuceni k poslušnosti. Rostislavovi se však podaøilo ze své pevnosti (jméno analista neuvádí, snad šlo o Mikulèice) uniknout a pokraèovat v odporu proti Frankùm.

podzim

Na naléhání panonského knížete Kocela (syna zavraždìného Pribiny) byl Metodìj papežem ustanoven církevním správcem Panonie a Moravy se sídlem v Sirmiu (Sremska Mitrovica).

konec roku

Metodìj se ujal církevní správy v Panonii jako arcibiskup panonský a moravský. Morava tak byla vymanìna z pùsobnosti fransko-bavorského duchovenstva.

Konflikty mezi Rostislavem a Svatoplukem (ten odtrhl poèátkem roku Nitransko od moravského státu a uznal franskou svrchovanost) vyvrcholily zajetím Rostislava Svatoplukovou družinou a jeho vydáním Karlomanovi. V Øeznì byl Rostislav (pùvodnì odsouzen k smrti) uvìznìn, spoután øetìzy, obvinìn z porušení pøísahy vìrnosti, oslepen a poslán do kteréhosi bavorského kláštera. Karloman vtrhl na Moravu, obsadil tamìjší hrady a zmocnil se mojmírovského pokladu; správu zemì svìøil svým hrabatùm (mj. Vilémovi a Engelšalkovi). Na Nitransku zùstal Svatopluk.

V dobì franské okupace byl arcibiskup Metodìj zajat pasovským biskupem a uvìznìn ve švábském klášteøe Ellwangen.

jaro

Svatopluk byl u Karlomana naøèen ze zloèinu nevìrnosti a poslán do vìzení. Moravané se domnívali, že Svatopluk zahynul a ustanovili za vládce Svatoplukova pøíbuzného, knìze (Slavomara èi Spitimíra) - Slavomíra. Slavomírovy družiny útoèily na hrady s franskými posádkami. Mezitím byl Svatopluk Karlomanem propuštìn a byl vyslán na Moravu v èele franské výpravy, aby potlaèil moravský odboj. Svatopluk však pøešel na stranu Moravanù a s jejich vojskem pøepadl franské vojsko; Frankové utrpìli pøed 'gradem Morava' tìžkou porážku (v boji zahynuli i Vilém a Engelšalk). Vítìzství Svatopluka znamenalo restituci samostatnosti moravského státu, vymanìní se z podøízenosti franskému králi a pasovskému biskupovi. Panovníkem Velké Moravy se stal SVATOPLUK [871-894].

øíjen

Franské vojsko vedené würzburským biskupem Arnem a hrabìtem Rudolfem vpadlo do Èech odvetou za døívìjší útoky Èechù na øíšské území. Frankùm se podaøilo pøepadnout v soutìsce nedaleko èesko-moravského pomezí moravský svatební prùvod, který vezl na Moravu dceru èeského knížete (snad nazývanou Svatožizò). Útoèníci se zmocnili bohaté koøisti (Fuldské anály hovoøí o 644 koních s otìžemi a sedly).

kvìten

Král Ludvík poslal proti moravským Slovanùm Durynky a Sasy; pro nesvornost vetøelcù se Moravané ubránili. Pøi novém vpádu v létì téhož roku pronikli Frankové pod vedením mohuèského arcibiskupa Liutberta až do støedních Èech (k øece Vltavì), kde se støetli s vojskem pìti èeských knížat - (Zuentislava) Svatoslava, (Witislava) Vitislava, Herimana, (Spoitamara) Spytimíra a (Goriweje) snad Boøivoje; ten vládl asi od roku 867 jen støedoèeskému území (jde o první zmínku o Pøemyslovcích, uvedena ve Fuldských análech). Jiná èást franského vojska pod vedením biskupa Arna a opata fuldského kláštera Sigiharta pronikla na Moravu, kde však utrpìla tìžké ztráty a jen s obtížemi se vrátila domù. Mezitím Svatopluk tajnì vyslal poèetné vojsko k Dunaji, kde porazil bavorské bojovníky (uniknout se podaøilo jen øezenskému biskupu Emrichovi).

Papež Jan VIII. poèátkem roku zaslal po svém legátu, ankonském biskupu Pavlovi, východofranskému králi Ludvíkovi listy, v nichž žádal propuštìní vìznìného arcibiskupa Metodìje. Podobný pøípis zaslal papež Karlomanovi, vévodovi Karantánie a Panonie, v nìmž ho žádal, aby nebránil Metodìjovi vykonávat arcibiskupský úøad v Panonii. Souèasnì však papež zakázal užívat slovanského jazyka pøi bohoslužbách. Propuštìný Metodìj na podzim dorazil na Moravu ke Svatoplukovi, který mu pøedal do správy veškeré moravské duchovenstvo vèetnì 'veligradského chrámu' a 'svìøil jeho péèi kostely a kleriky ve všech mìstech'.

Jednání Ludvíka Nìmce v bavorském Forchheimu se Svatoplukovým poselstvem vedeným knìzem Janem z Benátek (patrnì Svatoplukovým kancléøem). Svatopluk nabídl východofranskému králi vìrnost a žádal za každoroèní 'poplatek králem ustanovený' ('tribut pacis') zachování míru mezi obìma zemìmi a zastavení nepøátelství (nikoliv uznání svrchovanosti). Tzv. forchheimským mírem vydobyl Svatopluk Velké Moravì prakticky úplnou nezávislost, došlo ke znaènému vzrùstu Velkomoravské øíše: získáno území na severu Moravy - Holasicko (Opavsko), dále Slezsko, Vislansko a kontrola nad Èechami. Svatoplukovì øíši se poddali i Polabští Slované (platili každoroèní tribut). Ludvík vyslechl rovnìž poselstvo Èechù.

Sòatek pøemyslovského knížete BOØIVOJE [kolem 870-888/889] s Ludmilou, dcerou knížete Slavibora z rodu Pšovanù.

Došlo k rozšíøení území Velké Moravy o horní Odru a Vislu, èást Potisí a Èechy (tam byl dosazen - na Levý Hradec - jako Svatoplukùv místodržitel Boøivoj - podle Kosmy syn bájného Hostivíta, první známý Pøemyslovec).

28. srpna

Zemøel král Ludvík Nìmec; pøi dìlení øíše mezi jeho tøi syny dostal Karloman Bavory, Panonii, Korutany a také 'království Slovanù, Èechù (a Moravanù)'. V pøípadì posledních dvou zemí šlo pouze o politické ambice východofranské øíše (ne o skuteèný stav).

jaro

Vrcholí spor mezi 'latiníky' a Metodìjem v otázce hlásání 'slova božího'; Metodìj je u Svatopluka obžalován, proto Svatopluk vyslal k øímskému papeži Janu VIII. poselstvo vedené Janem z Benátek; nejvyšší duchovní hlava øímského køesanského univerza mìla tento spor rozøešit. V listì papeže Metodìjovi (ze 14. èervna) je pozván do Øíma, aby zdùvodnil své konání bohoslužeb ve slovanském jazyce (od roku 873 zakázané).

kvìten-èerven

Úèast Èechù na vpádu srbských Slovanù do Durynska a Posálí proti slovanským kmenùm, které byly vìrné východofranské øíši; vojenská výprava nebyla úspìšná.

èerven

Arcibiskup Metodìj v Øímì (spolu s ním i vùdce opozice Wiching a Svatoplukùv vyslanec, velmož Žemižizn). Pøed papežem se Metodìj obhájil; dokladem toho je vydání papežského privilegia pro Svatopluka (z 29. èervna) Industriae tuae, které znamenalo Metodìjovo vítìzství a také kompromis s 'latiníky': 'písmo slovanské vynalezené ubohým Konstantinem Filozofem po právu schvaluje a pøikazuje, aby se v témž jazyce hlásala sláva skutkù Krista pána našeho'; souèasnì papež doporuèil, aby se evangelium èetlo ve všech kostelích na Velké Moravì napøed latinsky a potom pro 'obecný lid' též slovansky. Papež zøídil na Moravì arcidiecézi v èele s Metodìjem (byli mu podøízeni dva svìtící biskupové, z nichž jeden byl Bavor Wiching ve funkci nitranského biskupa - vysvìcen roku 880 v Øímì). Souèasnì papež potvrdil samostatné a nezávislé postavení Svatopluka a království Moravanù v køesanském svìtì.

Ve druhé polovinì roku 881 podnikl Metodìj na pozvání byzantského patriarchy Fotia cestu do Konstantinopole (Istanbulu); zde byl také pøijat císaøem Basileiosem I. Metodìj (patrnì) vysvìtlil Byzantincùm, že Velká Morava patøí do sféry papežské moci a její pøevedení pod moc patriarchy je nereálná. Cesta posílila Metodìjovu pozici u Svatoplukova dvora.

léto

Svatoplukovo vojsko vtrhlo do Východní marky, kde hájilo zájmy øímského císaøe Karla III. Tlustého (839-888, císaøem 881) a vystoupilo na podporu franského markrabìte Aribona; pøi tom poplenilo území pøi øece Dunaji. Následovala i koøistná tažení Moravanù do Panonie.

Svatopluk ovládl Panonii (území vévody Arnulfa Korutanského, Karlomanova syna). Na podporu Arnulfa vystoupili Bulhaøi; ti podnikli nìkolik útokù na Velkou Moravu (zejména do Potisí).

bøezen-øíjen

Metodìj pøeložil z øeètiny do slovanštiny témìø celý Starý zákon (pozdìji i øadu dalších církevních a právnických textù, mj. moravskou verzi svodu církevního práva - Nomokanon).

snad 883 nebo 882-884

Kníže Boøivoj (podle Kosmy syn bájného - osmého pohanského Pøemyslovce Hostivíta) pøijal se svou chotí Ludmilou na Moravì z rukou arcibiskupa Metodìje køest (nìkdy je uvádìn rok 874 nebo 880). Na Levém Hradci nechal Boøivoj postavit první kostel v Èechách - sv. Klimenta (spravoval ho moravský knìz Kaich). V Èechách došlo k povstání zamìøenému proti knížeti. Bylo vedeno jakýmsi Strojmírem. Boøivoj uprchl na Moravu, avšak po krátkém azylu se opìt vrátil do Èech (mj. pak vybudoval v roce 885, pøípadnì o nìco pozdìji, kostel Panny Marie na Pražském hradì); zøejmì se stal jakýmsi zástupcem Svatoplukovým v Èechách.

léto

Nový nièivý vpád Svatopluka do Panonie; došlo k bitvì u øeky Ráby, kde bylo franské vojsko poraženo a okolní území u Blatenského jezera poplenìno.

podzim

Došlo k setkání øímského císaøe (881-887) a franského krále (od roku 882) Karla III. Tlustého se Svatoplukem 'na hranicích Norikù a Slovanù' (snad na Monte Comianu u Vídeòského lesa, na hranicích Bavorù a Velké Moravy); tohoto setkání se patrnì zúèastnil i arcibiskup Metodìj. Zde pøijal císaø Svatoplukovu pøísahu a pøedal mu 'v míru' Moravu, zatímco Dolní Panonii udìlil Braslavovi a Bavory Arnulfovi. Tím byla uznána a respektována øímským císaøem subjektivita Svatoplukova postavení (a tím i Velké Moravy) v øímském univerzu. Svatopluk byl tak králem nejen mocensky, ale též po zpùsobu øímských králù.

Uzavøen mír mezi Arnulfem (vládcem Panonie a Korutan) a Svatoplukem; mír byl prohlouben pøíbuzenskými vztahy i køestní adopcí dìtí a také tím, že Svatopluk si vzal za ženu Arnulfovu sestru Gizelu a byl kmotrem nevlastního Arnulfova syna Svatopluka, pozdìjšího krále lotrinského a burgundského.

6. dubna

Zemøel arcibiskup Metodìj (úøad zastával v letech 869-885); svým nástupcem urèil knìze Gorazda (øímskou kurií však nebyl potvrzen). Podle Života Metodìjova byl Metodìj uložen v synodním (též snìmovním, kapitulním) moravském chrámu 'po levé stranì ve zdi za oltáøem sv. Bohorodièky'; jeho hrob nebyl dosud objeven (je øada lokalizací).

Vyvrcholil spor o nástupnictví po arcibiskupu Metodìjovi; nitranský biskup Wiching sesadil designovaného moravského metropolitu Gorazda (Wiching dosáhl u nového papeže Štìpána VI. své jmenování církevním správcem celé Moravy). Papež vyslal na Moravu své legáty a souèasnì požadoval, aby se Gorazd dostavil k nìmu do Øíma. Ten však na cestu do Øíma buï rezignoval, nebo k ní už nemìl možnost (o jeho dalším osudu nic nevíme). Wiching otevøenì vystoupil proti slovanské liturgii, ta byla roku 885 bulou papeže Štìpána VI. zakázána a plnì se prosadila bohoslužba latinská s nìmeckými knìžími. Za nepøítomnosti Svatopluka vypudil Wiching na 200 Metodìjových uèedníkù z Moravy (nejdøíve byli uvìznìni); pak odešli do Bulharska (napøíklad Kliment se stal biskupem ve Velici, Naum uèitelem v klášteøe u Bílého jezera), Makedonie, Srbska, Chorvatska, Malopolska a také do Èech a na Rus; zbytek slovanských knìží byl prodán do otroctví (v Benátkách).

Zemøel kníže Boøivoj (bez dospìlých nástupcù), vlády v Èechách se ujal moravský Svatopluk.

První (snad) støetnutí Moravanù s koèovnými ugrofinskými Maïary, kteøí pronikli ze stepí pøi Azovském moøi do Karpatské kotliny a odtud se dostávali na území Velké Moravy a franské øíše. Poprvé se objevili ve støední Evropì roku 862 (Bertiniánské letopisy), podruhé roku 881 u Vídnì, zároveò s Kovary u Kulmitu (Iuvavské nejvìtší letopisy) a další zpráva je o nich z roku 892 (Fuldské letopisy); vojenská síla Maïarù èinila na 20 tisíc jezdcù.

Arnulf vytáhl na Velkou Moravu a zemi zpustošil.

kolem 22. bøezna

Setkání Svatopluka s Arnulfem v Omuntesbergu (snad jde o lokalitu Omuntesdorf, ležící pøi vstupu do Horní Panonie, nebo mohlo jít o Amandhegy-Pannonhalma, tj. Horu sv. Martina); Svatopluk naléhal na Arnulfa, aby se na žádost papeže Štìpána VI. dostavil do Øíma. Svatopluk tak vystupoval v zájmu papežství, což je dokladem významu jeho postavení a i jeho tìsného vztahu k Øímu. Zde také Svatopluk získal formální potvrzení své svrchovanosti nad 'vévodstvím Èechù'.

Král Arnulf vyslal své vyslance (byl mezi nimi i biskup Wiching, který za nového nepøátelství mezi Svatoplukem a Arnulfem uprchl z Moravy) k Moravanùm, aby obnovili mezi Moravou a Øíší mír.

Arnulf táhl z Ulmu na východ, ve Východní marce se chtìl sejít se Svatoplukem; ten však setkání odmítl. Arnulf se rozhodl s tøemi ozbrojenými sbory vtrhnout do Svatoplukovy øíše; v èervnu pøepadl (s Franky, Bavory a Alamany) Velkou Moravu a ètyøi týdny zde (i za pomoci Maïarù) plenil. Maïaøi se dostali do obklíèení, k jejich osvobození pøispìlo Arnulfovo vojsko.

záøí

Arnulf vyslal posly k bulharskému 'králi' Vladimírovi s žádostí, aby nebyla dávána Moravanùm možnost nakupovat sùl v sedmihradských dolech.

srpen

Další vpád (nepøíliš úspìšný) Arnulfa na Velkou Moravu.

9. bøezna (?)

Zemøel panovník (král) Velké Moravy Svatopluk, 'muž mezi svými nejmoudøejší a velmi lstivého ducha'; (jeho smrt byla pozdìji opøedena povìstí o 'tøech prutech' a o odchodu Svatopluka k poustevníkùm na úpatí hory Zobor u Nitry - Kosmova kronika); nástupcem se stal jeho syn MOJMÍR II. [894-907?]. Po Svatoplukovì smrti se Èechy odtrhly od Velké Moravy.

podzim

Mojmír II. uzavøel mír s Arnulfem.

Nové útoky Maïarù - poplenili Panonii, pronikli až do Bavor (Velká Morava ztratila Panonii).

èervenec

Poslové èeských kmenù v èele s knížetem Spytihnìvem (snad za úèasti Slavníkovce Vitislava) jednali na øíšském snìmu v Øeznì, kde slibem vìrnosti franské øíši formálnì ukonèili odtržení Èech od Velké Moravy a Spytihnìv zde pøijal køest. Èeští vévodové tak vstoupili opìt do svazku s východofranskou øíší (je pravdìpodobné, že byla obnovena povinnost tributu Èechù). Kníže SPYTIHNÌV I. zaèal vládnout v Èechách [894/95-915]; v legendách oznaèován za prvního køesanského panovníka v Èechách, protože pokøtìní Boøivoje Metodìjem bylo zastáncùm latinské liturgie proti mysli.

konec prosince

Poslové Moravanù navštívili Arnulfa na královském dvoøe a žádali od nìj, aby neporušoval mírové dohody tím, že poskytuje azyl uteèencùm z Velké Moravy (snad šlo o èeská knížata). Arnulf dal poslùm svùj souhlas ke spojenectví a pøátelství.

V Øeznì se znovu objevilo poselství 'knížat Èechù', které si stìžovalo na útisk ze strany Moravanù.

èerven

Arnulf pøijal ve Wormsu 'na milost' Svatoplukova druhého syna Svatopluka II.

srpen

Na dvoøe Salc pøijal Arnulf také posly Srbù, kteøí dobrovolnì pøijali franskou svrchovanost, a tím odpadli od Velké Moravy.

Spory mezi Svatoplukovými syny Mojmírem II. a Svatoplukem II. pøerostly v otevøený boj; na Svatoplukovu podporu vyslal Arnulf na Velkou Moravu markrabata Luitbolda a Aribona s bavorským vojskem. Vpád Bavorù znaènì poplenil zemi.

leden-únor

Další výprava Bavorù na Velkou Moravu (opakována ještì jednou v prùbìhu tohoto roku); pøi ní došlo k osvobození Svatopluka II., kterého jeho bratr Mojmír II. uvìznil (za pomoci zrady syna bavorského hrabìte Aribona, který pøebìhl k Moravanùm). Svatopluk opustil Moravu a odešel do Bavorska.

Mojmír II. se pokusil o obnovu moravské církevní správy; ta po odchodu Wichinga k Arnulfovi (stal se jeho kancléøem) zùstala bez biskupa. Papež vyslal na Moravu arcibiskupa Jana a biskupy Benedikta a Daniela. Proti tomu vystoupilo opìt salcburské arcibiskupství a zahrnulo Moravu žalobami, vèetnì obvinìní ze spolupráce s Maïary.

Do království Moravanù vtrhli pøes Èechy Bavoøi, kteøí se rovnìž úèastnili tažení proti Velké Moravì; tøi týdny pustošili zemi.

Morava odvedla do Øíma tzv. denár sv. Petra (urèité množství penìz, a to i za minulé roky).

Maïaøi na jižním bøehu Dunaje uskuteènili (snad i s Moravany s oholenými hlavami) nájezd do Bavorska; to by svìdèilo o doèasném moravsko-maïarském spojenectví.

Na øíšském snìmu v Øeznì byl uzavøen mír mezi Velkou Moravou a východofranskou øíší (dùvodem bylo asi nové nepøátelství Maïarù s Moravany). Na Moravu byli posláni pasovský biskup Richard a hrabì Oldøich, kteøí žádali pøísahu Mojmíra II. na uzavøený mír.

Maïaøi vtrhli do jižní èásti východofranského území a pustošili Karantánii.

Morava pøepadena Maïary, ale ti utrpìli porážku.

V Raffelstettenu (ve Východní marce) se prošetøovalo placení cel bavorskými a slovanskými kupci, kteøí obchodovali v Èechách i na Moravì.

903 èi 904

Moravské vojsko utrpìlo velkou porážku od Maïarù.

Maïaøi byli poraženi Moravany; pøesto protáhli zemí (v èervnu) do Saska.

Kmen srbských Glomaèù (Dalemincù), sídlící severnì od Èech, uzavøel spojenectví s Maïary a povolal si je na pomoc proti Sasùm. Maïaøi na své cestì zpustošili Moravu.

Sòatek Spytihnìvova osmnáctiletého bratra Vratislava s knìžnou Polabských Havolanù Drahomírou.

4. èervence (nebo 9. srpna)

Velká bitva u Brezalauspurcu (snad Bratislavy), v níž byli Bavoøi (vedeni markrabìtem Luitboldem) poraženi Maïary (Moravané se už neuvádìjí). Velká Morava byla již zøejmì rozvrácena. Život na Moravì sice pokraèoval, snad pod nìjakými malými lokálními vládci.

Nový prùchod Maïarù Moravou na pomoc Glomaèùm proti Sasùm. Uvedené prùtahy starých Maïarù pøes Moravu jsou pouhou spekulací, nelze je prokázat.

kolem 910

V dobì velkého útoku Maïarù na Bavory existují v království Moravanù ètyøi biskupství (arcibiskupství a tøi biskupství). Morava si vykupovala mír poskytováním poplatku.