Slovanské osídlení do zániku Velké Moravy – Úvod

Slovanské osídlení do zániku Velké Moravy –

Úvod

Se studiem slovanského osídlovacího procesu českých zemí vyvstalo hned několik otázek. První z nich se týká původu Slovanů. Současné historické, archeologické i lingvistické bádání se kloní k teorii migrační a popírá jejich genezi ze staršího pravěkého obyvatelstva (teorie autochtonní). Uvažuje o vlastní slovanské etnogenezi mimo naše teritorium - někde v širším pásu úrodných nížin mezi středním Dněprem, Pripjatí, horním Dněstrem, Vislou a Odrou. Tam se 'někdy' Slované vyčlenili z původního indoevropského etnika (snad již v době bronzové) a tam také došlo k jejich rozštěpení na tři větve (východní, západní a jižní). I jejich území se dotkl chaos a destabilizace mocenských poměrů na značné části evropského kontinentu v době stěhování národů, kdy se v důsledku krize antického světa zhroutila po vpádu asijských kočovníků římská moc. Zatímco východní Slované jen rozšiřovali své dosavadní území a jižní byli strženi tlakem ostatních etnik, západní Slované pronikali do poměrně málo osídlených oblastí střední Evropy. Jejich skupiny dospěly během 6. století až do českých zemí. Slovanské obyvatelstvo tak vstupovalo do evropských dějin v době, kdy na troskách antické ekonomiky, kultury, společenského a politického zřízení se začala postupně vytvářet civilizace raně středověkého Západu jako svébytného civilizačního okruhu, který navazoval na antické a křesťanské zdroje. Pro tuto dobu je po hospodářské stránce charakteristická práce převážné většiny obyvatelstva v málo produktivním zemědělství a nízká úroveň řemesel. Rozhodující událostí bylo přijetí křesťanství v jeho západní katolické formě.

Další otázka se týkala postupu slovanských kmenů; dosud přesně nevíme, kudy přišly na české území. Uvažuje se o postupu nejen podél severní strany Karpat a dále Moravskou branou, ale některé skupiny (druhá vlna) mohly přitáhnout i z Podunají a dále směřovat na západ přes území dnešního Slovenska. Své nejzazší západní hranice na Labi, horním Mohanu, Řezné, Nábě a v Horních Rakousích dosáhla slovanská vlna až v průběhu 8. století. Přitom na postupném osídlování našich zemí se podílely dvě vlny slovanské etnické expanze, avšak již do počátku 7. století podlehlo obyvatelstvo (převážně germánské kmeny) slovanské asimilaci.

Pro slovanské kmeny je typická ručně lepená keramika tzv. pražského typu, čtvercovité zemnice s pecí v rohu a pohřebiště s žárovými hroby. Prvotní osídlení vyhledávalo polohy v blízkosti větších vodních toků s úrodnou půdou a nepřekračovalo obvykle nadmořskou výšku 300 metrů. Nové plochy půdy získávali Slované žďářením. Žili převážně v osadách vesnického typu, které však neměly trvalý charakter a po vyčerpání půdy (po 15-20 letech) se přemísťovaly na volná místa (tzv. cyklické zemědělství). Základní společenskou jednotkou byla občina (rodová nebo sousedská). Nejpozději od 7. století si Slované začali budovat první hrazená sídliště.

Značná část slovanského obyvatelstva se bezprostředně po příchodu do střední Evropy dostala do područí nomádských Avarů, kteří se po roce 567 usídlili v karpatské kotlině. Vliv Avarů na Moravě (a ještě více v Čechách) byl nepoměrně slabší, než tomu bylo u Slovanů v Podunajské nížině; snad se jednalo jen o nějakou formu poplatku. Přesto však byla avarská nadvláda považována za velmi tíživou, takže zhruba současně s jejich vojenskými neúspěchy (roku 626 při pokusu o dobytí Konstantinopole) vypuklo proti nim povstání slovanských kmenů. Vzbouřené slovanské kmeny si zvolily za svého vojevůdce proti Avarům franského kupce Sáma, pocházejícího z Galie (pravděpodobně z okolí Sens u Paříže); ten dosáhl řady vítězství nad Avary a také úspěšně vzdoroval tlaku západních sousedů - Franků. Poté vytvořil silný slovanský kmenový svaz - první slovanskou říši ve střední Evropě. Hlavní oporu Sámovy moci tvořila skupina slovanských velmožů. Smrtí Sáma se kmenový svaz rozpadl na jednotlivá knížectví.

Čechy a Morava se opět ztratily na zhruba 150 let z písemných pramenů; doba poslední čtvrtiny 7. a 8. století je nazývána předvelkomoravským nebo starohradištním obdobím. Nadále pokračovaly kontakty s Avary, avšak kontaktní zóna ležela na jih od Moravy. V tomto období zde také vznikl nejstarší horizont opevněných sídlišť, z nichž pochází řada nálezů kovových, kostěných a keramických artefaktů. Tyto lokality představují novou kvalitu hospodářského vývoje, kdy došlo k rozšíření osídleného území z údolí řek do výše položených míst. Ze společnosti se vydělovala kmenová aristokracie, z jejíhož středu se zpravidla vybíral kníže (původně 'kněz'), který se se svou družinou usazoval v opevněných hradištích. Obyvatelstvo na území Čech žilo v poměrném klidu, jeho kontakty směřovaly převážně na sever do povodí Sály, Labe a Odry, kde sídlily jiné slovanské kmeny. I na území Čech vznikla řada hradišť, což je dokladem prohlubování rozvrstvení tehdejší společnosti.

K urychlení vývoje v českých zemích přispělo nové vnější nebezpečí, které vyvstalo od 2. poloviny 8. století, kdy po upevnění vlády rodu Karlovců ve franské říši nastává nová etapa dobyvačné politiky směrem na východ. Souběžně s tím začalo v průběhu 8. století pronikat křesťanství do slovanského prostředí ve střední Evropě. První křesťanské misie přicházely hlavně z Bavorska - z Řezna (do Čech), z Pasova (na Moravu) i ze Salcburku (iroskotská misijní činnost).

O kmenech na českém a moravském území se nám zachovaly jen kusé zprávy od arabských obchodníků nebo ve franských klášterech; nejstarší je popis zvaný Geograf bavorský, jenž zachycuje situaci z první a druhé poloviny 9. století. I z něj však nemůžeme přesně určit, jaké bylo rozložení kmenů v Čechách a zda tu žilo mnoho kmenů nebo jen málo či pouze jeden (Čechů). Česká kotlina byla rozdělena na tři uskupení s centry ve středních, severozápadních a východních Čechách. Naproti tomu na Moravě byla situace poněkud odlišná; pojmenování Moravané (Marvani, Marharii, Matavores aj.) označovalo společně obyvatelstvo sídlící severně od středního toku Dunaje, což svědčí o zdejším probíhajícím sjednocovacím procesu. A tak na Moravě a na západním Slovensku se na počátku 9. století z dlouhých mezikmenových bojů zrodil mocný nadkmenový svaz - Velkomoravská říše. Jedním z významných podnětů integračního procesu bylo vnější nebezpečí (útoky franských vojsk), kdy sice moravští a čeští velmoži se přikláněli k životnímu stylu a náboženství Franků, ale dvojí expanze (franská a církevní) hrozila ztrátou domácí identity a státotvorného trendu. Mocenskému růstu Moravy napomohlo dočasné oslabení franské říše vnitřními rozbroji ve 20. a 30. letech 9. století.

Velkomoravská říše byla prvním útvarem na území západních Slovanů (Čechy, Morava, Slezsko, Malopolsko, Slovensko, část Dolních Rakous a Panonie), který můžeme označit jako ranou formu státu. Vytvořit úplný obraz dějin Velké Moravy je i přes určitý počet písemných pramenů, v nichž je 'stará' Morava zmiňována, a čilé archeologické bádání úkol značně obtížný. Prameny přinášejí jen zlomkovité údaje (ať se jedná například o Fuldské letopisy, Bertiniánské letopisy či díla historicko-zeměpisná, cestopisy židovských nebo arabských kupců, životopisy svatých, právní prameny a listiny) a navíc mnohé z nich se nezachovaly v původním originále a existují jen v pozdějších opisech. Jak archeologické, tak i písemné prameny však jednoznačně dokládají narůstající sociální rozvrstvenost velkomoravské společnosti (nálezy z pohřebišť, údaje o 'bohatých' a 'chudých'). Obě skupiny patřily ke svobodnému obyvatelstvu a podléhaly panovníkovi.

Původní shromáždění (kmenové sněmy) ztrácely na svém významu. Určitý podíl na moci si udržela kmenová knížata, ale vedle nich se vytvářela vrstva zámožných velmožů, z nichž vznikali státní úředníci. Jako správci administrativních okrsků vybírali daně, organizovali veřejné práce (stavby cest, mostů, opevnění) a shromažďovali v případě ohrožení vojsko (tvořené jednak početnou jízdní družinou při panovnickém dvoře a na hradech velmožů a jednak pěšími oddíly venkovského obyvatelstva). Většinu obyvatelstva tvořili rolníci, menší část řemeslníci - obojí byli svobodní občané - a vedle nich narůstal počet nevolníků, případně se vyskytovali i otroci. Zvláštní postavení zaujímalo duchovenstvo, z nichž většina byli cizinci. Duchovní zastávali i některé státní funkce, zejména diplomatické, přičemž byli osobně podřízeni panovníkovi, případně velmožům. Všichni svobodní občané pravidelně odváděli daň (tribut).

Došlo i k vytvoření primitivního právního systému; původní zvykové právo již nevyhovovalo, a tak byly na základě byzantských právních norem sepsány dva dokumenty - Nomokánon (sestavený Metodějem) a sbírka právních předpisů Zakon sudnyj ljudem (zpracoval Konstantin).

Vedle překladů církevních textů a právnických spisů vznikly na Velké Moravě i původní literární práce psané ve staroslověnštině: veršovaná skladba Proglas (předmluva k evangeliím) a tzv. panonské legendy (Život Konstantinův a Život Metodějův). Misie přes své krátké trvání (asi 20 let) stačila položit základy slovanské vzdělanosti: Konstantin vytvořil hlaholici a jeho žák Kliment na přelomu 9. a 10. století zavedl jednodušší cyrilici.

Cyrilometodějská misie a vznik samostatného moravskopanonského arcibiskupství představovalo v tehdejší době prvořadou politickou událost. Prostřednictvím východního křesťanství si moravští panovníci upevnili své postavení, a oslabili tak franskou politickou expanzi (s pomocí bavorských misií).

Rozhodujícím zdrojem obživy většiny velkomoravského obyvatelstva bylo zemědělství s rozšířeným trojpolním systémem. Značný pokrok prodělala řemeslná výroba, kde docházelo k užší specializaci (zejména v uměleckých řemeslech). V životě velkomoravské společnosti zaujal významné místo i obchod a začala se užívat předmincovní platidla (například železné sekerovité hřivny, ne však mince). V hradištích vznikala tržiště, na nichž se uskutečňovala směna výrobků. Svérázný ráz si udržovala architektura, na niž působily (podobně jako na šperkařství) různé kulturní vlivy (z Byzance, Dalmácie, Panonie). Na dvorcích a hradištích vznikaly vedle dřevěných i kamenné a cihlové stavby sloužící jako obydlí velmožů. Z období Velké Moravy známe v podstatě tři typy sídlišť: vesnice, velmožské dvorce a rozsáhlá hradiště (známé jsou Valy u Mikulčic, uherskohradišťská aglomerace se Starým Městem, Hradiště sv. Hypolita u Znojma, Staré Zámky u Líšně). Zvláštní místo zaujímaly sakrální (církevní) stavby; archeologický výzkum upozornil u jednotlivých kostelů (jednolodní s pravoúhlou apsidou, s půlkruhovou apsidou, baziliky, jedno- nebo dvouapsidové rotundy) na byzantské, západní a dalmatsko-adriatické vlivy.

Velkomoravská říše patřila k raným typům států, které se rozvíjely na kořistném principu. Zejména Svatoplukova expanzivní politika (některé prameny ho dokonce označují za krále) rozšířila sice území říše, avšak vedle pevného centrálního jádra se rozprostíralo značné území tributární (kmenové) závislosti, takže v okrajových oblastech vládli místní slovanští velmožové, kteří jen formálně (placením tributu) uznávali svrchovanost Mojmírovců. Nešlo o centralizovaný stát s jednotnou správní soustavou, ale o konglomerát závislých zemí, připoutaných k centru. Pád říše (oslabované od konce 9. století rozpory vládnoucí dynastie a narůstajícími útoky zvenčí) byl způsoben náporem Maďarů; ještě před rozpadem Velkomoravské říše se od ní odtrhla česká knížata. V Čechách se v průběhu 9. století vytvořilo několik celků, z nichž nabýval na největším významu kmen Čechů v čele s dynastií Přemyslovců, kteří začali již od druhé poloviny 9. století budovat svůj stát.

Slovanské osídlení do zániku Velké Moravy – Podrobná data

(polovina 5. století-počátek 10. století)

pol. 5. stol. - poč. 6. stol.

Nastalo putování germánských Langobardů - 'dlouhovousých' (z dolního Polabí a Moravy) do oblastí Dolních Rakous; v nových sídlech vytvořili po roce 510 mocnou říši v čele s králem Wachem (snad zasahovala i do části Moravy). Dokladem jejich přítomnosti u nás je například mohyla Žuráň u Brna, pokládaná za hrobku královské rodiny.

poč. 6. stol.

Postup Slovanů do českých zemí (pravlastí byla pravděpodobně oblast mezi horním a středním Poodřím a středním Podněpřím); první zmínky (značně mlhavé) o Slovanech u antických autorů z 1. století n. l. (označují se jako Venedi-Veneti, později Anti - východní nebo Sklavini, Sklavi, Slavi - západní Slované). Slovanské obyvatelstvo přicházelo v několika vlnách z různých směrů.

kolem 512

Germánští Herulové táhli z jihu (z dolnorakouského Podunají) na sever (do svých původních domovů ve Skandinávii); podle zmínky byzantského dějepisce Prokopia vedl jejich návrat 'přes všechny slovanské národy' - tedy jistě i přes území Čech a Moravy (údaj často označován za nejstarší historický doklad o přítomnosti Slovanů v blízkosti českých zemí).

Říše germánských Durynků (se střediskem na Unstrutě) na severovýchod od Čech podlehla franské expanzi a stala se součástí franského území; tím se Čechy dostaly do přímého sousedství Franků.

od pol. 6. stol.

Stupňuje se usídlování Slovanů v našich zemích (zejména po definitivním odchodu Langobardů do Podunají - roku 568 se vydali do Itálie) - od konce 6. století se stávají Slované jedinými pány českých zemí. Nejstarším projevem jejich hmotné kultury na českém území je keramika tzv. pražského typu (nálezy z okolí Prahy, Kolínska, Poděbradska a také z Přítluk na Moravě). Slovanské osídlení ve střední a východní Evropě doložil dějepisec gótského původu z 6. století Jordanes - k roku 551 mluví o středoevropských Sklavenech, potomcích Venedů.

60. léta 6. stol.

Kořistnické nájezdy Avarů (nomádských turkotatarských kmenů); cestou ze středoasijských oblastí na západ se pravděpodobně dostávali do styku se Slovany na území Čech a Moravy (archeologicky doloženo ojedinělými nálezy na Moravě). Nadvládu avarských kočovníků zakusili i 'naši' Slované, i když nelze přesně vymezit hranici přímé avarské moci. Nejvíce údajů o této době přináší manuskript zvaný Historia Francorum (z poloviny 7. století), zrozený v Burgundsku a označovaný jako kronika mnicha Fredegara. Slované byli pokládáni za 'pacholky' (postavení ne nepodobné otrokům), museli platit Avarům roční tribut. V bojích stáli v první řadě.

Došlo (snad) k 'druhému' příchodu Slovanů do Čech (historicky nedoloženému, asi 'od Dunaje' - z Panonie), podle tradice (u Kosmy a Dalimila) se stěhoval Chorvát nebo Čech se šesti bratry z Bílého Chorvatska.

Pod vedením franského kupce SÁMA (z kraje senonského) byl zahájen odboj blíže neurčených západoslovanských kmenů proti avarské nadvládě (snad někde v povodí Moravy). Fredegar k tomu uvádí: 'Když Vinidové viděli Sámovu schopnost, vyvolili si ho za krále a on jim šťastně kraloval třicet pět let. Za jeho vlády svedli Vinidové mnoho bojů s Huny (Avary) a díky jeho rozvaze a schopnosti Vinidové Huny vždy přemohou. Sámo měl dvanáct manželek z rodu Vinidů a měl od nich dvaadvacet synů a patnáct dcer.' Územní rozsah tzv. Sámovy říše [623-658] není přesně znám; jádro říše snad leželo na Moravě či na západním Slovensku, náležely k ní patrně Čechy a možná i alpské kmeny.

Podle Fredegara došlo na území Sámovy říše k oloupení a pobití mnoha franských kupců; tato událost se stala záminkou (spolu s neúspěšným jednáním vyslance Sycharia) franskému králi Dagobertovi, aby vyslal proti Sámovi velkou vojenskou výpravu (složenou z Franků, Alamanů a Langobardů), která čtyřmi směry vtrhla do země. U pevnosti Wogastisburgu (jeho lokalizace není ustálená - snad v okolí Kadaně, v Pomohaní poblíž Wogastesrode či na vrchu Rubín) však byla výprava poražena; bitva prý trvala tři dny. Slované pak vtrhli do Durynska a jiných krajin franského království (k Sámovi se připojil srbský vévoda Dervan).

Nové vpády Sámova vojska do Durynska; útoky byly zastaveny až vévodou Radulfem, franským správcem Durynska.

658 nebo 659

Úmrtí Sáma ukončilo vstupní kapitolu dějin 'našich' Slovanů. Poté zprávy o nich až do sklonku 8. století naprosto umlkají (po celých 129 let). Teprve expanze franské říše do Bavorska a Podunají za vlády Karla Velikého (768-814) vyvolala nový zájem cizích kronikářů o situaci u západních Slovanů.

Slované (patrně z hornorakouského Podunají a Čech) bojovali po boku bavorského vévody Odila proti Frankům na Lechu.

Druhý z vládců karolinské dynastie, franský král Karel Veliký, zřizuje v severním Bavorsku tzv. Českou marku, tj. vojenskou hraniční oblast (jakési militarizované pásmo franské říše) proti Čechám.

Řada vojenských tažení franského vojska do Podunají proti Avarům (ve franském vojsku bojovali i Slované); došlo k rozvrácení avarské říše. Avaři uznali franskou svrchovanost, začali přijímat křesťanství a postupně podléhali asimilaci. Roku 795 se vojenské výpravy proti Avarům zúčastnil i vévoda Vonomír. Jde o první konkrétní zmínku o českých Slovanech ve franských pramenech.

konec 8. stol.

Po konání biskupské synody v létě 796 na břehu Dunaje začalo (patrně) pronikat křesťanství do našich zemí (příchod prvních misií z 'Vlach a Řecka').

V Čechách působila (asi od počátku 9. století) bavorská misie řezenská (kapitula u sv. Emmerama). Na Moravě to byla (z přelomu 8. a 9. století) bavorská misie z Pasova, která později pronikla i do Nitranska (kníže Pribina, kolem roku 828 vysvěcení kostela v Nitře).

kolem 800

První kostely v Mikulčicích a Modré u Uherského Hradiště.

Tři franské vojenské skupiny podnikly výpravu do Čech a někde u řeky Agary (Ohře) oblehly blíže neurčený hrad Canburg (asi u obce Kanina u Kokořína nedaleko Mělníka); výprava byla neúspěšná (byl při ní zabit bájný slovanský vévoda Lech).

Franská analistika však v těchto letech uvádí podrobení Čech Karlem Velikým; Čechové (v análech se nazývají Cichu) se zavázali platit tribut (pravděpodobně od roku 807 nebo ještě později). Jeho příjemcem byla Pipinova část říše sousedící bezprostředně s Čechami (Bavorsko).

V zákoně Karla Velikého Ordinatio imperii o uspořádání vlády ve franské říši nejsou mezi zeměmi, nad nimž uplatňoval svrchovanost franský vládce, uváděny Čechy ani Morava.

Umírá císař Karel Veliký a vládu ve franské říši přebírá jeho syn Ludvík Pobožný; v oslavném životopise Karlově (sepsaném z piety v souvislosti s pohřebními obřady) se mezi zeměmi, které prý Karel Veliký ovládal, uvádějí také Čechy.

Východní část franské říše (patřilo k ní Bavorsko, Korutansko, Čechy a Slované žijící na východ od Bavorska) byla přidělena nejmladšímu ze synů Ludvíka Pobožného Ludvíku Němcovi (dostal 'Baioariam et Carentanos et Boheimos et Avaros atque Sclavos').

listopad

Po skončení podzimních lovů se císař Ludvík Pobožný odebral k přezimování do Frankfurtu nad Mohanem, kam také svolal říšský sněm, jehož se zúčastnili i vyslanci západních Slovanů (Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů, Moravanů), Praedenecentů a v Panonii sídlících Avarů. Jde o první zmínku o Moravanech v historických pramenech. To svědčí o tom, že se některé slovanské kmeny dostaly do formální podřízenosti na říši franské (snad v podobě placení pravidelného tributu).

Podle pasovské tradice pokřtil biskup Reginhard (někdy označovaný jako apoštol Moravanů) 'všechny Moravany'.

MOJMÍR (Moimay, Moymar) [830-846], první historicky známý moravský panovník (podle něj pojmenování vládnoucí dynastie na Velké Moravě) vypudil z Nitry knížete Pribinu (přesněji Priwinu), snad údělného knížete moravského, a připojil Nitransko k Moravě. Mojmír je označován za zakladatele mocné středoevropské říše - Velké Moravy; tak označil tento stát v polovině 10. století vzdělaný byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennétos. Za Mojmírovy vlády došlo k přijetí křesťanství (pasovskými kněžími).

Vypuzený Pribina uprchl k panonskému knížeti (správci) Ratbodovi a po dočasném pobytu u Bulharů a pak u chorvatského knížete Ratimora nalezl milost u franských vládců a bylo mu svěřeno na franské říši závislé knížectví v dolní Panonii u Blatenského jezera (840); tam vybudoval své sídlo - pevnost Mosapurc, Blatengrad, dnešní Zalavár. Pribina vládl v Dolní Panonii mezi horní Rábou a dolní a střední Drávou.

srpen

Po smrti císaře Ludvíka Pobožného propukly ve franské říši boje mezi jeho syny Lotharem, Ludvíkem a Karlem, které vedly k rozdělení říše na tři části tzv. smlouvou verdunskou - říši západofranskou, východofranskou a Itálii s Lotharingií (územím mezi západofranskou a východofranskou říší). Dědicem a vládcem východních oblastí se stal Ludvík Němec (843-876), tvrdý a bojovný panovník, pobývající nejčastěji v Řezně. K říši východofranské, která sousedila se západoslovanskými kmeny, náleželo Sasko, Durynsko, Alamánie, Austrasie a království Avarů. Doba jeho vlády byla téměř trvalým konfliktem s Mojmírovou říší a stálým zasahováním do vnitřních poměrů Velké Moravy.

13. ledna

Křest čtrnácti 'boemanských vévodů' (či knížat, patrně kmenových) i s jejich družinami na dvoře Ludvíka Němce (za jeho účasti) v Regensburgu (Řezně). Křest měl pravděpodobně zabránit očekávané válce s Ludvíkem Němcem a byl nepochybně spojen s nějakou dohodou, jíž Čechové znovu uznali závislost na Říši.

polovina srpna

Ludvík Němec vytáhl s vojskem proti moravským Slovanům, kteří 'chtěli odpadnout', uspořádal a urovnal zde vše podle svého uvážení a vévodou jim ustanovil ROSTISLAVA (Rastislava) [846-870], 'synovce Mojmírova'. Mojmírův další osud není znám, lze usuzovat, že to byla jeho smrt, která vedla Ludvíka k zásahu na Moravě. 'Poté se vrátil přes Čechy s velkou nesnází a velkou ztrátou svého vojska', jak uvádí Fuldské letopisy. Nelze vyloučit, že o moravských rozbrojích byl Ludvík informován na sněmu v Paderbornu roku 845. Letopisci nazývají Moravany nejčastěji Vinidy a o Rostislavovi se mluví nejednou jako o 'králi vinidském'.

Vpád franských vojsk do Čech, Češi vydali franskému panovníkovi rukojmí.

polovina srpna

Vojsko Čechů vpadlo na říšské (franské) území odvetou za předchozí útok Franků; vpád byl však neúspěšný. Byli poraženi synem Ludvíka Němce.

Nové velké franské tažení do Čech ('České marky'). Na čele franských vojsk stála říšská hrabata Ernst a Thakulf (správce Srbské marky). Tažení nebylo úspěšné, Frankové museli vrátit zajatá rukojmí. České kmeny se uvolnily ze závislosti na východofranské říši a vyhnaly německé misionáře.

Z nařízení krále Ludvíka se konala synoda církevních představitelů v Mohuči za řízení arcibiskupa Hrabana; zde byl mj. projednán únos vdané ženy Patrikovy jakýmsi Albgisem, který se s ní uchýlil do azylu na Moravu. O Moravě se na synodě hovořilo jako o zemi křesťanské (i když označené za 'drsnou'). Z textu dekretu Mohučské synody (čl. 11) je zřejmé, že na Moravu sice moc krále ani synody nezasahovala, avšak v otázkách manželství prosazovala církev na Moravě analogické zásady jako u Franků.

852 či 853

Narodil se Bořivoj, první historický Přemyslovec, kníže Čechů.

Slované (mezi nimi i Moravané) se spolčili s Bulhary a povstali proti Ludvíkovi; byli však poraženi.

Rostislav obsadil území mezi Dunajem a Dyjí.

březen

Nový vpád bavorského vojska vedeného hrabětem Ernstem do Čech; výsledek tažení není známý.

srpen

Král Ludvík Němec se vypravil s vojskem na Moravu, zemi značně zpustošil, avšak výraznějšího úspěchu nedosáhl. Podle franského analisty byli Moravané opevněni 'velmi pevnou hradbou' (nejspíše to mohly být Mikulčice), a tak musel Ludvík se svým vojskem bez úspěchu odtáhnout, nechtěl-li riskovat těžké ztráty. Jeho vojsko sice část Moravy poplenilo, ale nikoliv bez odplaty. Za ústupu ho Rostislav pronásledoval a za Dunajem (podél Vídeňského lesa) 'zpustošil a spálil četná místa'.

Nejstarší syn krále Ludvíka Němce - Karloman - dostal do správy franskou Východní marku; na Karlomanově straně stál též Brynno, 'králek Venedů', který sídlil při Dunaji.

Značná část Čech byla (asi) podrobena Rostislavově moci.

srpen

Ludvík Němec táhl proti srbským Slovanům do Polabí; při zpáteční cestě se vracel (pravděpodobně) severozápadními Čechami, kde přinutil některé české vévody k uznání franské svrchovanosti.

Karloman 'pustošil Moravu ohněm a mečem, sekal obilí, pálil pole a domy, odháněl stáda, odváděl do zajetí hochy a dívky, muže a ženy, obyvatele hradišť, rolníky, poddané i velmože'. Pustošení se údajně týkalo území po Svratku (Švarcavu).

Franské vojsko (vedené biskupem Otgarem a palatiny Rudolfem a Ernestem) vtrhlo do Čech, obsadilo hradiště (civitas Wiztrachi) vévody Vistraha a vypudilo z něho jeho syna Slavitěha; ten se uchýlil k Rostislavovi na Moravu. Novým vládcem Vistrahova - Slavitěhova knížectví se stal Slavitěhův bratr (žil dosud ve vyhnanství u Čestibora Srbského); určení knížectví v Čechách není jednoznačné. Hledalo se dříve mylně na jihovýchodě Čech (Vitorazsko), poté se uvažovalo o území Lemúzů, které přímo sousedilo se Srbskem (tento názor podpořila i skutečnost, že v čele tažení stáli eichstättský biskup a syn správce České marky).

Král Ludvík připravoval tři vojenské výpravy do okolních zemí; jedna z nich (vedená synem Karlomanem) měla mířit na moravské Slovany, proti Rostislavovi. Z franské výpravy proti Moravanům sešlo, protože vojska zamířila proti západofranskému králi Karlu II. Holému. Karloman byl nucen uzavřít s Rostislavem mír a 'znovu pak počali obnovovat pustiny Bavorů' (tj. místa zpustlá za minulých válek na území bavorské Východní marky, zejména na jih od Dunaje). Mírová smlouva byla obnovena a rozšířena roku 860.

Rostislav využil rozporů mezi Karlomanem a Ludvíkem Němcem a podporoval Karlomana v odboji proti otci. S Rostislavovou pomocí se Karloman zmocnil velké části Ludvíkova království až po řeku Inn. Rostislav rovněž táhl proti Pribinovi (Ludvíkovu příteli), který byl 6. července 861 zabit.

Poselstvo knížete Rostislava se dostavilo do Konstantinopole k byzantskému císaři Michalovi III. se žádostí o vyslání učitelů křesťanské víry: 'Země naše je pokřtěna a není u nás učitele, který by nás vedl, vzdělával a vyložil nám svaté knihy. Neboť nerozumíme ani řeckému, ani latinskému jazyku I pošlete nám učitele, kteří nám mohou vyložit slova knih i jejich význam' Již předtím Rostislav (asi ze snahy vybudovat samostatnou moravskou církevní organizaci nezávislou na bavorském episkopátu) požádal papeže Mikuláše I. o vyslání učitelů křesťanství přímo z Říma; papež této žádosti nevyhověl.

polovina června (nebo podzim či jaro 864)

Císař Michal III. vyhověl Rostislavově žádosti a vyslal na Moravu misii vedenou soluňskými bratry Konstantinem (Cyrilem) a Metodějem, kteří znali slovanský jazyk. Ti zde zahájili epochální pastorační, literární i organizační práci úzce spjatou s mocenskými poměry. Konstantin byl nesmírně vzdělaný a filologicky nadaný a ještě před příchodem na Moravu sestavil slovanské písmo - 'sclavinicae litterae', později nazvané glagolice (hlaholice) a přeložil do slovanštiny i některé církevní texty (část Starého zákona, texty řeckého církevního práva). Byzantská misie přinesla na Moravu i ostatky sv. Klimenta. Nejvýznamnějším činem bylo vytvoření literárního církevně slovanského jazyka a uvedení byzantského způsobu bohoslužby. Na Moravě byl vypracován i zákoník světského práva Zakon sudnyj ljudem. Z prostředí byzantského byl pravděpodobně na Moravu přinesen i symbol dvojramenného kříže.

srpen

Východofranský král Ludvík Němec vytáhl s vojskem z Tullnu přes Dunaj na Moravu a oblehl Rostislava v jakémsi městě (nazývaném Moravany Dowina, tj. dívka, dříve často lokalizovaném na Devín u Bratislavy). Rostislav se Ludvíkovi podrobil a se všemi svými velmoži mu potvrdil věrnost; přísaha věrnosti znamenala v podstatě slib, že Rostislav zanechá nepřátelství vůči Ludvíkově říši. Původní Ludvíkův plán zřídit novou marku Moravanů se však nezdařil: samostatné postavení Moravy a Rostislava zůstalo nedotčeno (tj. zahraničně politické postavení včetně vztahů k Byzanci a nedotčena zůstala i činnost byzantské misie). Podle Fuldských análů tutu věrnost Rostislav nikdy nezachovával.

snad duben (po Velikonocích)

Král Ludvík rozdělil jednotlivé země východofranské říše mezi své tři syny (sám si ponechal vrchní správu říše). Správu marek ležících v Podunají ('proti Slovanům') a Bavorsku získal Karloman.

Druhorozený syn krále Ludvíka Němce, jménem také Ludvík, těžce nesl, že mu otec odňal některá léna a převedl je na jeho bratra Karlomana. Zahájil odboj proti svému otci. Vyzval knížete Rostislava, aby se k němu připojil a vpadl se svým vojskem do Bavor. Rostislav na Ludvíkově odboji odmítl účast.

Cesta Konstantina a Metoděje z Moravy přes Blatengrad (zde se zastavili na dvoře Kocela, syna Pribiny) do Benátek a nakonec do Říma k papeži Hadriánovi II. Pod vlivem knihovníka Athanasia, Konstantinova přítele, byl nový papež získán pro slovanskou liturgii a slavnostně ji schválil. Po hebrejštině, řečtině a latině byl tak legalizován při bohoslužbě další liturgický jazyk - církevní slovanština. Papež také vysvětil Metoděje (dosud laika) i se skupinou moravských učedníků (Gorazda, Klimenta, Nauma) na kněze a nechal dokonce sloužit slovanské bohoslužby ve čtyřech římských kostelích. Konstantin onemocněl, vstoupil do jednoho z řeckých klášterů v Římě (pod mnišským jménem Kyrillos - Cyrillus), kde 14. února 869 ve věku 42 let zemřel; pochován je v kostele sv. Klimenta při pravé straně oltáře.

České kmeny za pomoci Srbů útočily na franské území (Bavorsko, Durynsko). Koncem roku jednáno o míru s Karlomanem.

srpen

Velké vojenské tažení (ve třech směrech) Ludvíka Němce proti západním Slovanům: 1. proti Srbům (vedl jeho starší syn Ludvík); 2. proti údělnému knížeti Svatoplukovi, Rostislavovu synovci, který vládl na Nitransku (vedl mladší syn Karloman); 3. proti Rostislavovi (vedl nejmladší syn Karel). Karlova výprava spálila Rostislavovo 'nevýslovné opevnění, nepodobné starobylým' a poplenila celé jeho území. Také Karloman zničil Svatoplukovu zemi. Rovněž Srbové a Čechové byli poraženi a přinuceni k poslušnosti. Rostislavovi se však podařilo ze své pevnosti (jméno analista neuvádí, snad šlo o Mikulčice) uniknout a pokračovat v odporu proti Frankům.

podzim

Na naléhání panonského knížete Kocela (syna zavražděného Pribiny) byl Metoděj papežem ustanoven církevním správcem Panonie a Moravy se sídlem v Sirmiu (Sremska Mitrovica).

konec roku

Metoděj se ujal církevní správy v Panonii jako arcibiskup panonský a moravský. Morava tak byla vymaněna z působnosti fransko-bavorského duchovenstva.

Konflikty mezi Rostislavem a Svatoplukem (ten odtrhl počátkem roku Nitransko od moravského státu a uznal franskou svrchovanost) vyvrcholily zajetím Rostislava Svatoplukovou družinou a jeho vydáním Karlomanovi. V Řezně byl Rostislav (původně odsouzen k smrti) uvězněn, spoután řetězy, obviněn z porušení přísahy věrnosti, oslepen a poslán do kteréhosi bavorského kláštera. Karloman vtrhl na Moravu, obsadil tamější hrady a zmocnil se mojmírovského pokladu; správu země svěřil svým hrabatům (mj. Vilémovi a Engelšalkovi). Na Nitransku zůstal Svatopluk.

V době franské okupace byl arcibiskup Metoděj zajat pasovským biskupem a uvězněn ve švábském klášteře Ellwangen.

jaro

Svatopluk byl u Karlomana nařčen ze zločinu nevěrnosti a poslán do vězení. Moravané se domnívali, že Svatopluk zahynul a ustanovili za vládce Svatoplukova příbuzného, kněze (Slavomara či Spitimíra) - Slavomíra. Slavomírovy družiny útočily na hrady s franskými posádkami. Mezitím byl Svatopluk Karlomanem propuštěn a byl vyslán na Moravu v čele franské výpravy, aby potlačil moravský odboj. Svatopluk však přešel na stranu Moravanů a s jejich vojskem přepadl franské vojsko; Frankové utrpěli před 'gradem Morava' těžkou porážku (v boji zahynuli i Vilém a Engelšalk). Vítězství Svatopluka znamenalo restituci samostatnosti moravského státu, vymanění se z podřízenosti franskému králi a pasovskému biskupovi. Panovníkem Velké Moravy se stal SVATOPLUK [871-894].

říjen

Franské vojsko vedené würzburským biskupem Arnem a hrabětem Rudolfem vpadlo do Čech odvetou za dřívější útoky Čechů na říšské území. Frankům se podařilo přepadnout v soutěsce nedaleko česko-moravského pomezí moravský svatební průvod, který vezl na Moravu dceru českého knížete (snad nazývanou Svatožizň). Útočníci se zmocnili bohaté kořisti (Fuldské anály hovoří o 644 koních s otěžemi a sedly).

květen

Král Ludvík poslal proti moravským Slovanům Durynky a Sasy; pro nesvornost vetřelců se Moravané ubránili. Při novém vpádu v létě téhož roku pronikli Frankové pod vedením mohučského arcibiskupa Liutberta až do středních Čech (k řece Vltavě), kde se střetli s vojskem pěti českých knížat - (Zuentislava) Svatoslava, (Witislava) Vitislava, Herimana, (Spoitamara) Spytimíra a (Goriweje) snad Bořivoje; ten vládl asi od roku 867 jen středočeskému území (jde o první zmínku o Přemyslovcích, uvedena ve Fuldských análech). Jiná část franského vojska pod vedením biskupa Arna a opata fuldského kláštera Sigiharta pronikla na Moravu, kde však utrpěla těžké ztráty a jen s obtížemi se vrátila domů. Mezitím Svatopluk tajně vyslal početné vojsko k Dunaji, kde porazil bavorské bojovníky (uniknout se podařilo jen řezenskému biskupu Emrichovi).

Papež Jan VIII. počátkem roku zaslal po svém legátu, ankonském biskupu Pavlovi, východofranskému králi Ludvíkovi listy, v nichž žádal propuštění vězněného arcibiskupa Metoděje. Podobný přípis zaslal papež Karlomanovi, vévodovi Karantánie a Panonie, v němž ho žádal, aby nebránil Metodějovi vykonávat arcibiskupský úřad v Panonii. Současně však papež zakázal užívat slovanského jazyka při bohoslužbách. Propuštěný Metoděj na podzim dorazil na Moravu ke Svatoplukovi, který mu předal do správy veškeré moravské duchovenstvo včetně 'veligradského chrámu' a 'svěřil jeho péči kostely a kleriky ve všech městech'.

Jednání Ludvíka Němce v bavorském Forchheimu se Svatoplukovým poselstvem vedeným knězem Janem z Benátek (patrně Svatoplukovým kancléřem). Svatopluk nabídl východofranskému králi věrnost a žádal za každoroční 'poplatek králem ustanovený' ('tribut pacis') zachování míru mezi oběma zeměmi a zastavení nepřátelství (nikoliv uznání svrchovanosti). Tzv. forchheimským mírem vydobyl Svatopluk Velké Moravě prakticky úplnou nezávislost, došlo ke značnému vzrůstu Velkomoravské říše: získáno území na severu Moravy - Holasicko (Opavsko), dále Slezsko, Vislansko a kontrola nad Čechami. Svatoplukově říši se poddali i Polabští Slované (platili každoroční tribut). Ludvík vyslechl rovněž poselstvo Čechů.

Sňatek přemyslovského knížete BOŘIVOJE [kolem 870-888/889] s Ludmilou, dcerou knížete Slavibora z rodu Pšovanů.

Došlo k rozšíření území Velké Moravy o horní Odru a Vislu, část Potisí a Čechy (tam byl dosazen - na Levý Hradec - jako Svatoplukův místodržitel Bořivoj - podle Kosmy syn bájného Hostivíta, první známý Přemyslovec).

28. srpna

Zemřel král Ludvík Němec; při dělení říše mezi jeho tři syny dostal Karloman Bavory, Panonii, Korutany a také 'království Slovanů, Čechů (a Moravanů)'. V případě posledních dvou zemí šlo pouze o politické ambice východofranské říše (ne o skutečný stav).

jaro

Vrcholí spor mezi 'latiníky' a Metodějem v otázce hlásání 'slova božího'; Metoděj je u Svatopluka obžalován, proto Svatopluk vyslal k římskému papeži Janu VIII. poselstvo vedené Janem z Benátek; nejvyšší duchovní hlava římského křesťanského univerza měla tento spor rozřešit. V listě papeže Metodějovi (ze 14. června) je pozván do Říma, aby zdůvodnil své konání bohoslužeb ve slovanském jazyce (od roku 873 zakázané).

květen-červen

Účast Čechů na vpádu srbských Slovanů do Durynska a Posálí proti slovanským kmenům, které byly věrné východofranské říši; vojenská výprava nebyla úspěšná.

červen

Arcibiskup Metoděj v Římě (spolu s ním i vůdce opozice Wiching a Svatoplukův vyslanec, velmož Žemižizn). Před papežem se Metoděj obhájil; dokladem toho je vydání papežského privilegia pro Svatopluka (z 29. června) Industriae tuae, které znamenalo Metodějovo vítězství a také kompromis s 'latiníky': 'písmo slovanské vynalezené ubohým Konstantinem Filozofem po právu schvaluje a přikazuje, aby se v témž jazyce hlásala sláva skutků Krista pána našeho'; současně papež doporučil, aby se evangelium četlo ve všech kostelích na Velké Moravě napřed latinsky a potom pro 'obecný lid' též slovansky. Papež zřídil na Moravě arcidiecézi v čele s Metodějem (byli mu podřízeni dva světící biskupové, z nichž jeden byl Bavor Wiching ve funkci nitranského biskupa - vysvěcen roku 880 v Římě). Současně papež potvrdil samostatné a nezávislé postavení Svatopluka a království Moravanů v křesťanském světě.

Ve druhé polovině roku 881 podnikl Metoděj na pozvání byzantského patriarchy Fotia cestu do Konstantinopole (Istanbulu); zde byl také přijat císařem Basileiosem I. Metoděj (patrně) vysvětlil Byzantincům, že Velká Morava patří do sféry papežské moci a její převedení pod moc patriarchy je nereálná. Cesta posílila Metodějovu pozici u Svatoplukova dvora.

léto

Svatoplukovo vojsko vtrhlo do Východní marky, kde hájilo zájmy římského císaře Karla III. Tlustého (839-888, císařem 881) a vystoupilo na podporu franského markraběte Aribona; při tom poplenilo území při řece Dunaji. Následovala i kořistná tažení Moravanů do Panonie.

Svatopluk ovládl Panonii (území vévody Arnulfa Korutanského, Karlomanova syna). Na podporu Arnulfa vystoupili Bulhaři; ti podnikli několik útoků na Velkou Moravu (zejména do Potisí).

březen-říjen

Metoděj přeložil z řečtiny do slovanštiny téměř celý Starý zákon (později i řadu dalších církevních a právnických textů, mj. moravskou verzi svodu církevního práva - Nomokanon).

snad 883 nebo 882-884

Kníže Bořivoj (podle Kosmy syn bájného - osmého pohanského Přemyslovce Hostivíta) přijal se svou chotí Ludmilou na Moravě z rukou arcibiskupa Metoděje křest (někdy je uváděn rok 874 nebo 880). Na Levém Hradci nechal Bořivoj postavit první kostel v Čechách - sv. Klimenta (spravoval ho moravský kněz Kaich). V Čechách došlo k povstání zaměřenému proti knížeti. Bylo vedeno jakýmsi Strojmírem. Bořivoj uprchl na Moravu, avšak po krátkém azylu se opět vrátil do Čech (mj. pak vybudoval v roce 885, případně o něco později, kostel Panny Marie na Pražském hradě); zřejmě se stal jakýmsi zástupcem Svatoplukovým v Čechách.

léto

Nový ničivý vpád Svatopluka do Panonie; došlo k bitvě u řeky Ráby, kde bylo franské vojsko poraženo a okolní území u Blatenského jezera popleněno.

podzim

Došlo k setkání římského císaře (881-887) a franského krále (od roku 882) Karla III. Tlustého se Svatoplukem 'na hranicích Noriků a Slovanů' (snad na Monte Comianu u Vídeňského lesa, na hranicích Bavorů a Velké Moravy); tohoto setkání se patrně zúčastnil i arcibiskup Metoděj. Zde přijal císař Svatoplukovu přísahu a předal mu 'v míru' Moravu, zatímco Dolní Panonii udělil Braslavovi a Bavory Arnulfovi. Tím byla uznána a respektována římským císařem subjektivita Svatoplukova postavení (a tím i Velké Moravy) v římském univerzu. Svatopluk byl tak králem nejen mocensky, ale též po způsobu římských králů.

Uzavřen mír mezi Arnulfem (vládcem Panonie a Korutan) a Svatoplukem; mír byl prohlouben příbuzenskými vztahy i křestní adopcí dětí a také tím, že Svatopluk si vzal za ženu Arnulfovu sestru Gizelu a byl kmotrem nevlastního Arnulfova syna Svatopluka, pozdějšího krále lotrinského a burgundského.

6. dubna

Zemřel arcibiskup Metoděj (úřad zastával v letech 869-885); svým nástupcem určil kněze Gorazda (římskou kurií však nebyl potvrzen). Podle Života Metodějova byl Metoděj uložen v synodním (též sněmovním, kapitulním) moravském chrámu 'po levé straně ve zdi za oltářem sv. Bohorodičky'; jeho hrob nebyl dosud objeven (je řada lokalizací).

Vyvrcholil spor o nástupnictví po arcibiskupu Metodějovi; nitranský biskup Wiching sesadil designovaného moravského metropolitu Gorazda (Wiching dosáhl u nového papeže Štěpána VI. své jmenování církevním správcem celé Moravy). Papež vyslal na Moravu své legáty a současně požadoval, aby se Gorazd dostavil k němu do Říma. Ten však na cestu do Říma buď rezignoval, nebo k ní už neměl možnost (o jeho dalším osudu nic nevíme). Wiching otevřeně vystoupil proti slovanské liturgii, ta byla roku 885 bulou papeže Štěpána VI. zakázána a plně se prosadila bohoslužba latinská s německými kněžími. Za nepřítomnosti Svatopluka vypudil Wiching na 200 Metodějových učedníků z Moravy (nejdříve byli uvězněni); pak odešli do Bulharska (například Kliment se stal biskupem ve Velici, Naum učitelem v klášteře u Bílého jezera), Makedonie, Srbska, Chorvatska, Malopolska a také do Čech a na Rus; zbytek slovanských kněží byl prodán do otroctví (v Benátkách).

Zemřel kníže Bořivoj (bez dospělých nástupců), vlády v Čechách se ujal moravský Svatopluk.

První (snad) střetnutí Moravanů s kočovnými ugrofinskými Maďary, kteří pronikli ze stepí při Azovském moři do Karpatské kotliny a odtud se dostávali na území Velké Moravy a franské říše. Poprvé se objevili ve střední Evropě roku 862 (Bertiniánské letopisy), podruhé roku 881 u Vídně, zároveň s Kovary u Kulmitu (Iuvavské největší letopisy) a další zpráva je o nich z roku 892 (Fuldské letopisy); vojenská síla Maďarů činila na 20 tisíc jezdců.

Arnulf vytáhl na Velkou Moravu a zemi zpustošil.

kolem 22. března

Setkání Svatopluka s Arnulfem v Omuntesbergu (snad jde o lokalitu Omuntesdorf, ležící při vstupu do Horní Panonie, nebo mohlo jít o Amandhegy-Pannonhalma, tj. Horu sv. Martina); Svatopluk naléhal na Arnulfa, aby se na žádost papeže Štěpána VI. dostavil do Říma. Svatopluk tak vystupoval v zájmu papežství, což je dokladem významu jeho postavení a i jeho těsného vztahu k Římu. Zde také Svatopluk získal formální potvrzení své svrchovanosti nad 'vévodstvím Čechů'.

Král Arnulf vyslal své vyslance (byl mezi nimi i biskup Wiching, který za nového nepřátelství mezi Svatoplukem a Arnulfem uprchl z Moravy) k Moravanům, aby obnovili mezi Moravou a Říší mír.

Arnulf táhl z Ulmu na východ, ve Východní marce se chtěl sejít se Svatoplukem; ten však setkání odmítl. Arnulf se rozhodl s třemi ozbrojenými sbory vtrhnout do Svatoplukovy říše; v červnu přepadl (s Franky, Bavory a Alamany) Velkou Moravu a čtyři týdny zde (i za pomoci Maďarů) plenil. Maďaři se dostali do obklíčení, k jejich osvobození přispělo Arnulfovo vojsko.

září

Arnulf vyslal posly k bulharskému 'králi' Vladimírovi s žádostí, aby nebyla dávána Moravanům možnost nakupovat sůl v sedmihradských dolech.

srpen

Další vpád (nepříliš úspěšný) Arnulfa na Velkou Moravu.

9. března (?)

Zemřel panovník (král) Velké Moravy Svatopluk, 'muž mezi svými nejmoudřejší a velmi lstivého ducha'; (jeho smrt byla později opředena pověstí o 'třech prutech' a o odchodu Svatopluka k poustevníkům na úpatí hory Zobor u Nitry - Kosmova kronika); nástupcem se stal jeho syn MOJMÍR II. [894-907?]. Po Svatoplukově smrti se Čechy odtrhly od Velké Moravy.

podzim

Mojmír II. uzavřel mír s Arnulfem.

Nové útoky Maďarů - poplenili Panonii, pronikli až do Bavor (Velká Morava ztratila Panonii).

červenec

Poslové českých kmenů v čele s knížetem Spytihněvem (snad za účasti Slavníkovce Vitislava) jednali na říšském sněmu v Řezně, kde slibem věrnosti franské říši formálně ukončili odtržení Čech od Velké Moravy a Spytihněv zde přijal křest. Čeští vévodové tak vstoupili opět do svazku s východofranskou říší (je pravděpodobné, že byla obnovena povinnost tributu Čechů). Kníže SPYTIHNĚV I. začal vládnout v Čechách [894/95-915]; v legendách označován za prvního křesťanského panovníka v Čechách, protože pokřtění Bořivoje Metodějem bylo zastáncům latinské liturgie proti mysli.

konec prosince

Poslové Moravanů navštívili Arnulfa na královském dvoře a žádali od něj, aby neporušoval mírové dohody tím, že poskytuje azyl utečencům z Velké Moravy (snad šlo o česká knížata). Arnulf dal poslům svůj souhlas ke spojenectví a přátelství.

V Řezně se znovu objevilo poselství 'knížat Čechů', které si stěžovalo na útisk ze strany Moravanů.

červen

Arnulf přijal ve Wormsu 'na milost' Svatoplukova druhého syna Svatopluka II.

srpen

Na dvoře Salc přijal Arnulf také posly Srbů, kteří dobrovolně přijali franskou svrchovanost, a tím odpadli od Velké Moravy.

Spory mezi Svatoplukovými syny Mojmírem II. a Svatoplukem II. přerostly v otevřený boj; na Svatoplukovu podporu vyslal Arnulf na Velkou Moravu markrabata Luitbolda a Aribona s bavorským vojskem. Vpád Bavorů značně poplenil zemi.

leden-únor

Další výprava Bavorů na Velkou Moravu (opakována ještě jednou v průběhu tohoto roku); při ní došlo k osvobození Svatopluka II., kterého jeho bratr Mojmír II. uvěznil (za pomoci zrady syna bavorského hraběte Aribona, který přeběhl k Moravanům). Svatopluk opustil Moravu a odešel do Bavorska.

Mojmír II. se pokusil o obnovu moravské církevní správy; ta po odchodu Wichinga k Arnulfovi (stal se jeho kancléřem) zůstala bez biskupa. Papež vyslal na Moravu arcibiskupa Jana a biskupy Benedikta a Daniela. Proti tomu vystoupilo opět salcburské arcibiskupství a zahrnulo Moravu žalobami, včetně obvinění ze spolupráce s Maďary.

Do království Moravanů vtrhli přes Čechy Bavoři, kteří se rovněž účastnili tažení proti Velké Moravě; tři týdny pustošili zemi.

Morava odvedla do Říma tzv. denár sv. Petra (určité množství peněz, a to i za minulé roky).

Maďaři na jižním břehu Dunaje uskutečnili (snad i s Moravany s oholenými hlavami) nájezd do Bavorska; to by svědčilo o dočasném moravsko-maďarském spojenectví.

Na říšském sněmu v Řezně byl uzavřen mír mezi Velkou Moravou a východofranskou říší (důvodem bylo asi nové nepřátelství Maďarů s Moravany). Na Moravu byli posláni pasovský biskup Richard a hrabě Oldřich, kteří žádali přísahu Mojmíra II. na uzavřený mír.

Maďaři vtrhli do jižní části východofranského území a pustošili Karantánii.

Morava přepadena Maďary, ale ti utrpěli porážku.

V Raffelstettenu (ve Východní marce) se prošetřovalo placení cel bavorskými a slovanskými kupci, kteří obchodovali v Čechách i na Moravě.

903 či 904

Moravské vojsko utrpělo velkou porážku od Maďarů.

Maďaři byli poraženi Moravany; přesto protáhli zemí (v červnu) do Saska.

Kmen srbských Glomačů (Daleminců), sídlící severně od Čech, uzavřel spojenectví s Maďary a povolal si je na pomoc proti Sasům. Maďaři na své cestě zpustošili Moravu.

Sňatek Spytihněvova osmnáctiletého bratra Vratislava s kněžnou Polabských Havolanů Drahomírou.

4. července (nebo 9. srpna)

Velká bitva u Brezalauspurcu (snad Bratislavy), v níž byli Bavoři (vedeni markrabětem Luitboldem) poraženi Maďary (Moravané se už neuvádějí). Velká Morava byla již zřejmě rozvrácena. Život na Moravě sice pokračoval, snad pod nějakými malými lokálními vládci.

Nový průchod Maďarů Moravou na pomoc Glomačům proti Sasům. Uvedené průtahy starých Maďarů přes Moravu jsou pouhou spekulací, nelze je prokázat.

kolem 910

V době velkého útoku Maďarů na Bavory existují v království Moravanů čtyři biskupství (arcibiskupství a tři biskupství). Morava si vykupovala mír poskytováním poplatku.