TCHÁN JIŘÍ VERSUS ZEŤ MATYÁŠ - Král Matyáš a královna Beatrice

TCHÁN JIŘÍ VERSUS ZEŤ MATYÁŠ

'A tak se stalo konečně, co předvídali mnozí a čemu král Jiří, ač měl výstrah dosti, nikdy věřiti nechtěl: král Matyáš Uherský táhl proti němu se vší svou mocí válečnou pod heslem císaře, papež a katolictva vůbec. Tak z Rakous oznamoval otci svému králi Jiřímu kníže Viktorin, volaje o pomoc, neboť co vítěz nájezdný octnul se znenadání v nebezpečí zajetí. Obratem tím dovršila se míra protivenství a utrpení českého, když Řím, sebrav konečně v jeden celek všecky síly své, postavil je do pole k neomylnému vyhlazení kacířského národa.'

Občanská válka v Českém království skončila kompromisem a obě strany využily příměří po svém. Jednota pánů (říkalo se jí podle místa vzniku Zelenohorská) hledala kandidáta na trůn a současně vojenskou pomoc pro další kolo zápasu, zatímco Jiřík se rozhodl 'pokárat' císaře Friedricha za zrádnou obojakost. Ten císařský lenoch, ten muž pramálo charakterní mu sliboval zasáhnout přímluvami v Římě i jinde v jeho prospěch, zatímco ve skutečnosti se paktoval s nepřáteli českého krále. Nebyl ovšem nějakou zvláštní výjimkou. A tak v lednu 1648 napadl syn českého krále Viktorin Rakousy. Jako akt msty. Ale šťastný tah to zrovna nebyl. Dosáhl sice zprvu určitých úspěchů, pak ale uvízl u Štokeravy a začal volat domů SOS. Musel rychle přispěchat bratr Jindřich, aby ho vysekal. Dlužno dodat, že tak udělal za cenu těžkých ztrát, vlastně prohrané bitvy. To už ale začala nová, vrcholná fáze války o českou korunu. S uherským králem Matyášem. Napadením Rakous mu vlastně Jiří poskytl vítanou záminku.

Ale uherský král měl té době sám doma poměrně značné potíže. Z jihu se valily nové turecké armády a královské uherské vojsko muselo posilovat pohraniční pevnosti. Také na východní hranici Uher se rozhořela válka. Multánský vojvoda Štěpán porazil uherská vojska a hrozil vpádem do nitra Uher. Matyáši se ale nakonec útočníky podařilo uklidnit, a měl najednou dost času a prostoru, aby se věnoval nabídkám z Prahy. Panské poselstvo přišlo za uherským králem do Trnavy. 'Pozorujíce, že lid pravověrný v Království českém přetěžké od domácích kacířů zádavy trpí a blud nešlechetný proti bohu a církvi jeho den co den více se vzmáhá, a voláni jsouce od těchže katolíků co nejsnažněji, doháněni také od otce nejsvětějšího, jehož ve všem poslušni býti knížatům křesťanským sluší (po tom obšírném úvodu snad konečně přijde, k čemu se král Matyáš rozhodl): rozhodli jsme se konečně, bez ohledu na přemnohé a veliké té věci nesnáze, když nikdo posavad neodvážil se na břímě díla takového, těžké sice, ale slibující nejvyšší na nebi zásluhu a slávu na zemi (ne, podcenil i jsme stylistickou zdatnost králova písaře; rozhodnutí teprve přijde:), pokládajíce tuto válku za neméně pobožnou, nežli ta, kterou již tak dlouho s nejkrutějším všech věřících nepřítelem Turkem vedeme, důvěřujíce také vším právem, že Svrchovaný pán pomocen nám bude ve ctné při této, ana více jeho nežli naše, jelikož nevábí nás k tomu ani bažení po jakékoli cti, ani světský prospěch nižádný, ale slitování nad bezprávně utiskovanými (prosíme o laskavé strpení, jednou se přece k hlavní větě Matyášovy nóty musíme dostat:), vzývajíce jméno to, kterému kvůli nejvíce věci té se chápeme, ohlašujeme, že přijímáme na sebe obranu dotčeného lidu katolického proti kacířům (konečně, už je to venku - ale že to trvalo), a slibujeme slovem naším královským, že všech těch, kteréhokoli jsou stavu, kteří s církví římskou jak obřady nábožnými, tak i skutkem poslušenství se snášejí, neopustíme dle možnosti své, ale je hájiti budeme všemi způsoby a prostředky nám možnými, a to tím více, čím méně nám v tom v království našem uherském překážky vaditi a čím ochotněji i hojněji jiní pomáhati budou.' Tak, a prohlášení, že se Uhry hodlají vměšovat do vnitřních záležitostí suverénního Království českého, je na světě.

V prvních jarních měsících 1468 poslal Matyáš římskému císaři do Rakous na pomoc sbor dvanácti tisíc mužů, a s další, ještě silnější armádou se sám vydal na pochod k moravským hranicím. 'Aj, nepřátelé naši položeni budou na podnože nohou našich.,' pochvaloval si kardinál Piccolomini. 'A aj, ono království hříšné vyhlazeno bude z tváře země. Prositi budeme boha zástupů a pomáhati hlasem církve králi zbožnému, aby, když on bojuje, dštěny byly na hříšníky české oheň a síra!'

Král Jiří přijal vyhlášení války s klidem a vyrovnaně. Okamžitě poslal vojsko na česko-rakouskou hranici, odkud se čekal vpád křižáků. Sám také už 17. dubna dorazil ke Znojmu a tady připravoval obranu země. Ani v tomto okamžiku se však nevzdával naděje, že tu válku bude možné odvrátit. Obrátil se na Matyáše Korvína listem, ve kterém projevil nedůvěru v motivy útočné války: 'Odedávna jsme vám oznamovali žaloby své proti císaři, i to, co proti němu chystali jsme - vy pak nečinili jste se ani prostředníkem, ani jednatelem mezi námi a jím, počali jste hned skutky nepřátelskými. Kdo jest tu rušitelem smluv? Haníte nás křivě a nespravedlivě, zdá se, jako byste chtěli mezi námi vzbuditi věčnou nenávist a záští. Však když by se vám chtělo válčiti s námi, měli jste aspoň zdržeti se utrhání, které k vítězství nic vám nepomáhá a smíření naše činí nesnadnějším.'

Jsme pořád ještě u Znojma. Jsme, a nějakou dobu se odtud nehneme. Nacházíme se docela nedaleko u moravsko-rakouské hranice. Čelem k sobě tady proti sobě stanula dvě vojska. Matyáš Korvín velel své armádě, jejíž jádro tvořili stálí, dobře cvičení a výborně organizovaní žoldnéři. Král Jiří tak početné vojsko jako jeho bývalý zeť neměl; spolehl se především na zemskou hotovost, kterou mu poskytli šlechtici a města. Matyášovi se podařilo získat i několik českých velitelů, kteří se osvědčili v uherském vojsku už v dřívějších dobách - za všecky můžeme připomenout hejtmana Jana Jiskru z Brandýsa. Převahu měl jednoznačně Matyáš.

'Uherský král se utábořil u města Lávy (neboli u Laa nad Dyjí), a ohradil svůj tábor příkopy. Když se to dozvěděl král Jiří, rozbil tábor poblíž uherského vojska a setrval tam tři neděle; po celou tu dobu si navzájem působili škody. Pak táhl král na Moravu a tam shromažďoval vojsko, a tak s ním pak táhli také moravští páni. Král sešikoval vozy, obsadil je lidmi a táhl zase k Lávě. Jeho vojsku velel pan Zdeněk Kostka z Postupic, pan Jan Pardus z Vratkova, pan Šárovec a ještě další. Král uherský měl ve svém vojenském táboře množství vojáků papežových, císařových a byl tam s ním i pan Zdeněk ze Šternberka, nepřítel krále Jiřího. Ten vyslal naproti Jiřímu větší vo-jenský oddíl, aby vylákal lidi z vozů, roztrhl královo vojsko na dvě části a pak je někde porazil. Oni se však bránili následujícím způsobem: nejprve proti nim vyslali část jízdy a pak vzali dva řády vozů a táhli na nepřítele spolu s pěšáky. Donu-til je tím k útoku a zahnali je. Když se to král uherský dověděl, vytáhl proti Jiřímu s celým svým vojskem. Král Jiří také táhl vpřed za svým vozovým vojskem a pak vypravil proti němu i svou jízdu a pěší. Svým vozovým vojskem manévrovali proti Matyášovi tak, že se vozy pomíchaly, proto je museli znovu sešikovat. Pan Zdeněk ze Šternberka dobře poznal, co se stalo, a pobízel uherského krále, aby zaútočil a pustil se do boje, že teď je k tomu vhodná doba, protože řády vozů jsou roztrhané a vojsko je rozděleno na dvě části. Ale uherští a rakouští páni neznali tento způsob válčení tak dobře jako pan Zdeněk a viděli jen, že jsou Čechové stále připraveni k bitvě, a tak přemlouvali uherského krále jak jen uměli, aby ho od bitvy odradili.'

Tři týdny ležely obě armády u města Lávy, aniž kdo zaútočil. Došlo dokonce k pokusu o vyjednávání. Matyáš si kladl podmínky. Král Jiří měl vrátit panstvu dobyté hrady, a uherskému králi měl vydat nejdůležitější pevnost na jižní Moravě, brněnský Špilberk. Císař měl být ponechán na pokoji, a králové se měli sejít a dojednat spolu pokusy o smíření Prahy s Římem.

Docela chytře vymyšleno. Ale poněkud jednostranně. Vydělala by jenom jedna strana. Král Jiří nemohl takové návrhy přijmout. Vydal by se tím totiž panstvu a Matyášovi na pospas. Ony to ani nebyly ani tak podmínky smíru, jako spíš podmínky kapitulace. Vyjednávačům se příměří uzavřít nepodařilo, a válka pokračovala.