TCHÁN JIŘÍ VERSUS ZEŤ MATYÁŠ

TCHÁN JIŘÍ VERSUS ZEŤ MATYÁŠ

'A tak se stalo konečně, co předvídali mnozí a čemu král Jiří, ač měl výstrah dosti, nikdy věřiti nechtěl: král Matyáš Uherský táhl proti němu se vší svou mocí válečnou pod heslem císaře, papež a katolictva vůbec. Tak z Rakous oznamoval otci svému králi Jiřímu kníže Viktorin, volaje o pomoc, neboť co vítěz nájezdný octnul se znenadání v nebezpečí zajetí. Obratem tím dovršila se míra protivenství a utrpení českého, když Řím, sebrav konečně v jeden celek všecky síly své, postavil je do pole k neomylnému vyhlazení kacířského národa.'
Občanská válka v Českém království skončila kompromisem a obě strany využily příměří po svém. Jednota pánů (říkalo se jí podle místa vzniku Zelenohorská) hledala kandidáta na trůn a současně vojenskou pomoc pro další kolo zápasu, zatímco Jiřík se rozhodl 'pokárat' císaře Friedricha za zrádnou obojakost. Ten císařský lenoch, ten muž pramálo charakterní mu sliboval zasáhnout přímluvami v Římě i jinde v jeho prospěch, zatímco ve skutečnosti se paktoval s nepřáteli českého krále. Nebyl ovšem nějakou zvláštní výjimkou. A tak v lednu 1648 napadl syn českého krále Viktorin Rakousy. Jako akt msty. Ale šťastný tah to zrovna nebyl. Dosáhl sice zprvu určitých úspěchů, pak ale uvízl u Štokeravy a začal volat domů SOS. Musel rychle přispěchat bratr Jindřich, aby ho vysekal. Dlužno dodat, že tak udělal za cenu těžkých ztrát, vlastně prohrané bitvy. To už ale začala nová, vrcholná fáze války o českou korunu. S uherským králem Matyášem. Napadením Rakous mu vlastně Jiří poskytl vítanou záminku.
Ale uherský král měl té době sám doma poměrně značné potíže. Z jihu se valily nové turecké armády a královské uherské vojsko muselo posilovat pohraniční pevnosti. Také na východní hranici Uher se rozhořela válka. Multánský vojvoda Štěpán porazil uherská vojska a hrozil vpádem do nitra Uher. Matyáši se ale nakonec útočníky podařilo uklidnit, a měl najednou dost času a prostoru, aby se věnoval nabídkám z Prahy. Panské poselstvo přišlo za uherským králem do Trnavy. 'Pozorujíce, že lid pravověrný v Království českém přetěžké od domácích kacířů zádavy trpí a blud nešlechetný proti bohu a církvi jeho den co den více se vzmáhá, a voláni jsouce od těchže katolíků co nejsnažněji, doháněni také od otce nejsvětějšího, jehož ve všem poslušni býti knížatům křesťanským sluší (po tom obšírném úvodu snad konečně přijde, k čemu se král Matyáš rozhodl): rozhodli jsme se konečně, bez ohledu na přemnohé a veliké té věci nesnáze, když nikdo posavad neodvážil se na břímě díla takového, těžké sice, ale slibující nejvyšší na nebi zásluhu a slávu na zemi (ne, podcenil i jsme stylistickou zdatnost králova písaře; rozhodnutí teprve přijde:), pokládajíce tuto válku za neméně pobožnou, nežli ta, kterou již tak dlouho s nejkrutějším všech věřících nepřítelem Turkem vedeme, důvěřujíce také vším právem, že Svrchovaný pán pomocen nám bude ve ctné při této, ana více jeho nežli naše, jelikož nevábí nás k tomu ani bažení po jakékoli cti, ani světský prospěch nižádný, ale slitování nad bezprávně utiskovanými (prosíme o laskavé strpení, jednou se přece k hlavní větě Matyášovy nóty musíme dostat:), vzývajíce jméno to, kterému kvůli nejvíce věci té se chápeme, ohlašujeme, že přijímáme na sebe obranu dotčeného lidu katolického proti kacířům (konečně, už je to venku - ale že to trvalo), a slibujeme slovem naším královským, že všech těch, kteréhokoli jsou stavu, kteří s církví římskou jak obřady nábožnými, tak i skutkem poslušenství se snášejí, neopustíme dle možnosti své, ale je hájiti budeme všemi způsoby a prostředky nám možnými, a to tím více, čím méně nám v tom v království našem uherském překážky vaditi a čím ochotněji i hojněji jiní pomáhati budou.' Tak, a prohlášení, že se Uhry hodlají vměšovat do vnitřních záležitostí suverénního Království českého, je na světě.
V prvních jarních měsících 1468 poslal Matyáš římskému císaři do Rakous na pomoc sbor dvanácti tisíc mužů, a s další, ještě silnější armádou se sám vydal na pochod k moravským hranicím. 'Aj, nepřátelé naši položeni budou na podnože nohou našich.,' pochvaloval si kardinál Piccolomini. 'A aj, ono království hříšné vyhlazeno bude z tváře země. Prositi budeme boha zástupů a pomáhati hlasem církve králi zbožnému, aby, když on bojuje, dštěny byly na hříšníky české oheň a síra!'
Král Jiří přijal vyhlášení války s klidem a vyrovnaně. Okamžitě poslal vojsko na česko-rakouskou hranici, odkud se čekal vpád křižáků. Sám také už 17. dubna dorazil ke Znojmu a tady připravoval obranu země. Ani v tomto okamžiku se však nevzdával naděje, že tu válku bude možné odvrátit. Obrátil se na Matyáše Korvína listem, ve kterém projevil nedůvěru v motivy útočné války: 'Odedávna jsme vám oznamovali žaloby své proti císaři, i to, co proti němu chystali jsme - vy pak nečinili jste se ani prostředníkem, ani jednatelem mezi námi a jím, počali jste hned skutky nepřátelskými. Kdo jest tu rušitelem smluv? Haníte nás křivě a nespravedlivě, zdá se, jako byste chtěli mezi námi vzbuditi věčnou nenávist a záští. Však když by se vám chtělo válčiti s námi, měli jste aspoň zdržeti se utrhání, které k vítězství nic vám nepomáhá a smíření naše činí nesnadnějším.'
Jsme pořád ještě u Znojma. Jsme, a nějakou dobu se odtud nehneme. Nacházíme se docela nedaleko u moravsko-rakouské hranice. Čelem k sobě tady proti sobě stanula dvě vojska. Matyáš Korvín velel své armádě, jejíž jádro tvořili stálí, dobře cvičení a výborně organizovaní žoldnéři. Král Jiří tak početné vojsko jako jeho bývalý zeť neměl; spolehl se především na zemskou hotovost, kterou mu poskytli šlechtici a města. Matyášovi se podařilo získat i několik českých velitelů, kteří se osvědčili v uherském vojsku už v dřívějších dobách - za všecky můžeme připomenout hejtmana Jana Jiskru z Brandýsa. Převahu měl jednoznačně Matyáš.
'Uherský král se utábořil u města Lávy (neboli u Laa nad Dyjí), a ohradil svůj tábor příkopy. Když se to dozvěděl král Jiří, rozbil tábor poblíž uherského vojska a setrval tam tři neděle; po celou tu dobu si navzájem působili škody. Pak táhl král na Moravu a tam shromažďoval vojsko, a tak s ním pak táhli také moravští páni. Král sešikoval vozy, obsadil je lidmi a táhl zase k Lávě. Jeho vojsku velel pan Zdeněk Kostka z Postupic, pan Jan Pardus z Vratkova, pan Šarovec a ještě další. Král uherský měl ve svém vojenském táboře množství vojáků papežových, císařových a byl tam s ním i pan Zdeněk ze Šternberka, nepřítel krále Jiřího. Ten vyslal naproti Jiřímu větší vojenský oddíl, aby vylákal lidi z vozů, roztrhl královo vojsko na dvě části a pak je někde porazil. Oni se však bránili následujícím způsobem: nejprve proti nim vyslali část jízdy a pak vzali dva řády vozů a táhli na nepřítele spolu s pěšáky. Donutil je tím k útoku a zahnali je. Když se to král uherský dověděl, vytáhl proti Jiřímu s celým svým vojskem. Král Jiří také táhl vpřed za svým vozovým vojskem a pak vypravil proti němu i svou jízdu a pěší. Svým vozovým vojskem manévrovali proti Matyášovi tak, že se vozy pomíchaly, proto je museli znovu sešikovat. Pan Zdeněk ze Šternberka dobře poznal, co se stalo, a pobízel uherského krále, aby zaútočil a pustil se do boje, že teď je k tomu vhodná doba, protože řády vozů jsou roztrhané a vojsko je rozděleno na dvě části. Ale uherští a rakouští páni neznali tento způsob válčení tak dobře jako pan Zdeněk a viděli jen, že jsou Čechové stále připraveni k bitvě, a tak přemlouvali uherského krále jak jen uměli, aby ho od bitvy odradili.'
Tři týdny ležely obě armády u města Lávy, aniž kdo zaútočil. Došlo dokonce k pokusu o vyjednávání. Matyáš si kladl podmínky. Král Jiří měl vrátit panstvu dobyté hrady, a uherskému králi měl vydat nejdůležitější pevnost na jižní Moravě, brněnský Špilberk. Císař měl být ponechán na pokoji, a králové se měli sejít a dojednat spolu pokusy o smíření Prahy s Římem.
Docela chytře vymyšleno. Ale poněkud jednostranně. Vydělala by jenom jedna strana. Král Jiří nemohl takové návrhy přijmout. Vydal by se tím totiž panstvu a Matyášovi na pospas. Ony to ani nebyly ani tak podmínky smíru, jako spíš podmínky kapitulace. Vyjednávačům se příměří uzavřít nepodařilo, a válka pokračovala.
Roku čtrnáct set osmašedesát
byl král Jiří z Poděbrad
se svým vojskem právě v Polné.
Měl s sebou své rádce věrné,
Buriana Trčku z Lipnice,
Zdeňka Kostku z Litomyšle.
Ti radili mu nejvíce -
a neříkali to jen tiše -
ať neposlouchá papeže
a vyžene Zdeňka z Konopiště.
Tak radil i Samuel z Valečova.
Nakonec mistr Rokycana
řekl králi tato slova:
'Králi, to je rada správná,
a upevníš si tím svou vládu,
když poslechneš jejich rad.
Dlouho budeš kralovat,
když neuposlechneš papežových rad
a nebudeš na jeho klatby dbát,
když nebudeš biskupy poslouchat.
Vždyť to jsou, jak každý ví,
jen služebníci ďáblovi.
Nestarají se o zákon boží,
myslí jen na majetek a na svá zboží.'
Potom král dosti bezhlavě
táhl i s vojskem k Jihlavě.
V obilí udělal širokou cestu
pak všelijak škodil městu
Však potom se chyby dopustil,
když svoje vojsko rozpustil
a nechal moravské pány,
hrady i města bez ochrany -
k radosti nepřítele svého,
Matyáše, krále uherského.
Ten hned do boje se dal,
města i hrady dobýval.
Když naskytl se některý,
dobýval také kláštery.
Útočníci z Uher měli převahu. Český král věděl, že si nemůže dovolit uherské přesile vzdorovat. Ustupoval od Znojma do nitra Moravy. Dozajista tak činil promyšleně Dozajista. Uherský tlak prostě posouval bitevní pole na Moravu a král Jiří se nedovážil svést s agresorem rozhodující bitvu. Kdoví, jestli by vůbec ty sebevědomé křižáky porazil On se o to ani nepokusil. Aspoň, že se mu podařilo udržet na ústupu pořádek a nepodlehnout panice Jaké jsou slabiny českého vojska, to se nejlépe ukázalo u Třebíče. 'Král Jiří nechal svého syna Viktorina v Třebíči s několika tisíci schopných vojáků. Uherský král přitáhl až k tomuto městu a kníže Viktorin vyjel proti němu z města a začal s ním bojovat. Když však viděl, že nemůže králi vzdorovat, obsadil se svým vojskem třebíčský klášter a uherský král táhl za ním a oblehl ho.' Třebíč to odnesla tím, že ji Matyáš dobyl a vypálil. Ztráta tohoto města byla signálem k uherské okupaci Moravy. Král Jiří utrpěl první vážný nezdar ve své vojenské činnosti. On sám se na vojenském velení nepodílel (vylučoval to jeho zdravotní stav). Velitelskými úkoly pověřoval svoje syny, což (jak jsme si už řekli) nebylo zrovna to nejlepší, co mohl udělat.
'Moji milí páni!' Takto oslovil český král v oné zapeklité situaci svoje hejtmany. 'Bude-li třeba, bijte se s těmi nepřáteli zmužile, jak se sluší na čestné lidi!' Páni byli rozhodnuti se bít, jak nejlépe umějí, ale to na Uhry nestačilo. A králův syn byl neprodyšně uzavřen v třebíčském klášteře 'Češi sešikovali čtyři řády vozů, mezi ně umístili jízdu i pěchotu a táhli k Třebíči. Když dorazili k jednomu potoku, za kterým bylo ležení uherského krále, na kterého táhli a kterého chtěli porazit, zastavili se s vozy a čekali na nepřítele, ale nezdálo se jim to výhodné, a tak otevřeli brány a začali se přes ten potok přepravovat. Tehdy nepřítel vytáhl, aby na ně udeřil, ale oni se za potokem uzavřeli ve vozové hradbě a připravili se k obraně. Někteří páni už mezi vozy sesedali z koní, protože si mysleli, že budou na vozy útočit, ale nepřátelé kolem nich objížděli. Pak se pohnuly vozy, stlačené k sobě, a tu na ně vyrazilo vojsko uherského krále a oni zase uzavřeli své vozové hradby, připravili děla a hákovnice a začali střílet, aby je odrazili. Pak táhli ke kopci, ze kterého se předtím střílelo na vojsko knížete Jindřicha. Jeho bratru Viktorinovi se přitom podařilo proniknout z obleženého kláštera až k českému vojsku, ale v klášteře nechal posádku. Pak Češi rozdělali ohně, pískali a bubnovali k útoku a přitom sjížděli z kopce dolů co nejtajněji. Tak se české vojsko beze ztrát vrátilo ke svému králi, a to díky svým vozům.'
Vojenské vlastnosti Čechů byly odedávna proslulé. Čeští žoldnéři (vesměs ještě veteráni husitských válek) nacházeli uplatnění v celé Evropě. Také domácí Jiříkova armáda, budovaná v nutných situacích jako dočasná hotovost, si uchovávala řadu nesporných předností. Ty tkvěly jednak v palebné síle elitních střeleckých jednotek, operujících z relativně bezpečných krytů, jednak v mistrovském manévrování s vozovou hradbou. Česká armáda byla mocná, za pohybu však zranitelná, a především těžkopádná, což bylo jasné především ve srovnání s údernou silou Uhrů, lehkou rychlou jízdou. Král Matyáš mezitím vítězně vtáhl do Olomouce. Stejně jako Brno i toto moravská metropole ho uvítala jako osvoboditele a slavného vítěze nad kacíři.
Hned téhož roku dopadly na krále
události smutné nenadále,
když rozloučit se musel s přáteli,
kteří mu náhle zemřeli.
Nejprve pan Fridrich, muž přeudatný,
pak jeden rádce velmi platný -
pan Michalec z Mladé Boleslavi.
Po nich pak muž chytré hlavy -
pan Burian Trčka z Lipnice.
Potom král ztratil spojence
Zdeňka Kostku z Litomyšle,
kterého vyslal velmi rychle,
aby hned táhl na pomoc
klášteru hradišťskému
blízko města Olomouc.
Uhři však vytáhli proti němu.
Tak poslal král Kostku do pole
a na Moravě u Zvole
byl zabit v nelítostném boji,
v kterém padli, jak to v bitvě bývá,
nepřátelé, ale také svoji.
Ta část z našich, která potom zbyla,
utekl na Zábřeh
a odtud vrátili se do svých Čech
se značnými ztrátami.
Brzy přišel okamžik,
kdy jsme Uhrům klášter vzdali
a oni našim volný odchod dali.
Pan Vilém Dubánek z Čijovic
brzy nato z boje nevrátil se víc;
u Konopiště mu život vzali
a králi tím radost nepřidali.
Na ty smutné události
třeba bylo času málo;
za pouhých osm týdnů
se to všechno stalo.
V létě 1468 zbyla na Moravě už vlastně jenom tři místa, kde odpor vojsk ještě trval: Byl to Špilberk, který měl samostatné opevnění, na sousedním městu Brnu nezávislé; dále Uherské Hradiště; a ještě klášter Hradiště u Olomouce. Jinak byla Morava v moci uherského krále Tak výrazná vítězství uherských vojsk přesvědčila kolísavé a rozpolcené. Nikoli poprvé, nikoli naposled v naší (a nejen v naší) historii. 'Tak tedy na místě pokoje utvrdila se válka; a co následovalo (aspoň některý čas), zdálo se dávati svědectví slovům nepřátel, že dnů kacířství bylo již namále. Míníme oněch osm strastných nedělí, které již od lidí souvěkých považovány byly za dobu, v níž přetékal kalich zármutku a hoře krále Jiřího, neboť rána po ráně, pohroma po pohromě zdály stíhati se, aby podvrátily stálost mysli jeho. Od polovice měsíce srpna do polovice asi října utrpěl ztrátu netoliko drahně hradů a posádek důležitých, ale což bylo bolestnějšího, i nejvěrnějších přátel a služebníků, předních svých podpor v národě, i velikého počtu lidí branných.' A těch Jobových zvěstí nebylo ještě dosti. Vývoj válečných událostí totiž vyhlížel tragicky. Na severu útočili na Jiřího Slezané a Lužičané, české posádky ve Vojercích a Frankenštejnu kapitulovaly, na pomezí Čech a Moravy padla Polná, na Moravě pak nevydrželo Hradiště u Olomouce. Matyáš na zabraném moravském území likvidoval jeden český opěrný bod za druhým. Řady Jiříkových přátel mezi katolíky řídly. Kdopak nevydržel s nervy? Jan z Rožmberka. Ten přešel s vlajícími prapory do houfu Zelenohorské jednoty (ano, najednou poznal, kde je jeho místo), a nejenom pan Rožmberk. Taky město České Budějovice zradilo svého krále. Když je král v úzkých
Uhři táhli k Poličce
a odtud k Vysokém Mýtu;
škodili všude velice
a vypálili mnohou vísku.
Pak rozkaz byl jim dán:
kolem Litomyšle k Svitavám.
Svitav dobyli za krátký čas
a hejtmanem tam jmenovali Rybníčka.
Ten brzy dostal padělaný list,
že král Matyáš je nebožtík.
On tomu listu uvěřil
a do Brna hned pospíšil.
Tady jinou zprávu zvěděl:
že král se těší zdraví
a chce přijet do Moravy
již za několik neděl.
Brno patřilo tehdy uherskému králi,
jen Špilberk se mu ještě bránil,
ale protože už co jíst neměli,
obránci hradu se brzy vzdali,
a to se stalo v masopustní neděli.
Když král ovládl brněnský hrad,
chtěl na výpravu do Čech se dát,
a k Litomyšli táhlo hned
to vojsko, hrozné na pohled.
Přitáhli k Týnci Hrochovu,
kde se rozložili se svým táborem.
Pak táhli před chrudimské brány.
Pan Zdeněk z Konopiště
obléhal zatím Slatiňany
a předměstí chtěl jim vypálit,
však měšťané je dokázali ubránit.
Pak táhl Zdeněk k Týnci za králem
a společně v okolí hubili lid i zemi,
vypálili mnoho vesnic, tvrzí
a k Chrudimi pak vydali se brzy.
Přitáhli tam v postní neděli
a tam jenom ničení si hleděli.
Odtud k Heřmanovu Městci vyrazili
a městečko i okolí vsi vypálili.
Král Jiří už byl tehdy v Hoře Kutné,
a aby zarazil ty události smutné,
povolal města, zemany i pány
do boje proti uherskému králi.
Když se všichni v Hoře shromáždili,
na svatého Matěje k Čáslavi vyrazili.
Když se dozvěděl král uherský,
že Jiří už vytáhl s vojskem svým,
hned se vydal na cestu
k městečku Ronovu
a pak kolem Běstviny
směřoval z hor dolů.
Česká armáda využila dokonalé znalosti terénu. Podařilo se jí Matyáše předhonit a nepozorovaně přehradit výstupy z údolí řeky Doubravky. Pravidelným jednotkám přispěli na pomoc lidé z okolí. Rychlými záseky se Železné hory proměnily v jedinou pevnost. V Uhrově u Vilémova (což je asi 15 kilometrů od Chotěboře) byl Matyáš obklíčen. Ať se podíval, kam chtěl, mířily na něho shora české pušky (rozumějte: děla). Odpor byl předem marný. Blesková ofenzíva se proměnila v porážku.
Čeští páni chtěli se s ním bít,
neboť ho zde mohli snadno porazit.
Král Matyáš chtěl vyjednávat,
neodhodlal se k bitvě pan Jiří
a dal přednost,
že se s Matyášem usmíří.
Pak v Uhrově na společné schůzce
podali si oba vládci ruce
a v jednom domku sami dva
rozmlouvali mezi čtyřma očima.