TØEBOÒSKÝ ZLATÝ VÌK POSLEDNÍHO PÁNA Z RÙŽE

TØEBOÒSKÝ ZLATÝ VÌK POSLEDNÍHO PÁNA Z RÙŽE

Prodejem øady panství, a zejména krumlovského, se nìkdejší rožmberská država zmenšila na tøetinu a poètem osedlých takøka na ètvrtinu svého pùvodního rozsahu. Avšak tento 'zbytek' pøedstavoval víc než polovinu hospodáøské aktivity a pøíjmù dominia, které Petr Vok zdìdil po svém bratrovi. Poslední Rožmberk tedy stále ještì zùstával jedním z nejbohatších velmožù v Èeském království. Udržel si panství tøeboòské, borovanské, novohradské a libìjovické, pøièemž panství rožmberské pøedal svému synovci Janu Zrinskému.

Nemìl to lehké, Petr Vok. S dluhy se tìžko žije. Nejlíp by bylo všecky ty finanèní trable pøendat na bedra nìkoho jiného. To ovšem Petr Vok neudìlal. Taky nevstoupil do dìjin jako tuneláø. Vìren svým zásadám, své nesnáze se nikdy nesnažil øešit na úkor svých poddaných. Aniž koho jiného. Navíc zaèal postupnì napravovat køivdy, zpùsobené v dobách regentství Jakuba Krèína z Jelèan (který se s nikým nemazlil), dával náhrady za pozemky zatopené stavbou rybníkù, nebo za ty, které Krèín zabíral pro oboru u Kratochvíle poblíž Netolic.

'Roku 1595 se takto vyrovnal s poddanými na netolickém panství,' dozvídáme se z monografie Anežky Svobodové o Petru Vokovi. 'Ti dostali náhrady za les Brusenský a za pozemky, zatopené pøi stavbì rybníkù Nadìje, Brusenského a dalších. Zároveò vrátil Netolickým právo vaøit pivo. V roce 1596. dal Tøeboòským právo, aby sami smìli propouštìt sousedy z mìsta, èili dávat jim takzvané „zhostné“ nebo též „výhostné“ listy, kterými byli tøeboòstí m욝ané vyvazováni z rožmberského poddanství, a také jim povolil, že mohou bezplatnì sekat døevo v jeho lesích. Rovnìž jim vrátil pivovar, který Tøeboòští v dobách Krèínových „dobrovolnì“ postoupili vrchnosti. V téže dobì osvobozuje Petr Vok své poddané z Lomnice nad Lužnicí od všech robot, kromì mimoøádné výpomoci pøi opravování rybníkù. Podobnì dává i pozdìji (roku 1603.) náhrady za škody vzniklé stavbou rybníka Rožmberk, protože to jeho bratr Vilém slíbil. K tomu dodejme, že není známo, že by Petr Vok novì zavádìl nìjaké poddanské dávky a platy.'

Rožmberští poddaní tedy svého pána bezvýhradnì a upøímnì milovali láskou èistou a nezkalenou. Jestli to bylo bezvýhradnì. a zdali nezkalenì., to nelze posoudit, ale oblíbeným pánem rozhodnì byl. Hodnì k tomu pøispìl fakt, že mìl velice vyvinutý smysl pro spravedlnost. Zavedl napøíklad dohled nad tøeboòskými pekaøi a øezníky, aby dávali tu správnou váhu a nepekli 'neúpravný chléb' a calty. Funkci potravináøského inspektora zastával u jeho dvora nìkdejší starý komorník Zikmund Zikl. 'Zikmund Zikl z Hory Kutné, dobøe probìhlý a v divných hevlích zkušený, ('hevle' byly èachry) dostal se k fedrování vìcí právních namísto nebožtíka Vintíøe, kanclíøe rožmberského.' (Kronikáø Václav Bøezan co mìl na srdci, to se taky vzápìtí ocitlo. no tak na jazyku ne, ale na špièce jeho pera ano.) Nový regent Zikl bral svou hodnost vážnì. Mìl totiž motivaci. Polovina uložené pokuty pøipadla jemu. Tresty však nebyly jenom penìžní. Stalo se, když si Zikl na jednoho pekaøe stìžoval, že dal Petr Vok provinilce posadit do koše a k všeobecnému veselí ho nechal zkoupat v pøíkopu pod hradbami. A kdyby jenom to: pro ty jeho špatné calty neboli housky mu zapovìdìl až do smrti vykonávat øemeslo. Což zase nebylo natolik kruté, protože živnosti se ujali synové nezdárného pekaøe, na nì se zákaz nevztahoval. Zikmund Zikl však musel øešit i daleko závažnìjší pøípady. Kupøíkladu v lednu 1607, 'hnedle poté, co padla mlha tak veliká, až smrdìla,' trestal ledenického rychtáøe Bartolomìje Máchu. 'Dvanáctého toho mìsíce rychtáø z mìsteèka Ledenic tøi lžíce kolomasti rozhøité a ztemperované s máslem, stoje v kruhu pøed rathausem tøeboòským, snísti musil - nejprv však od nìj ouøad rychtáøský byl vzat. To se takto stalo, že nìjaký Havel (tkadlec), byv u nìj na rychtì, když zvonìno k modlení, klekl týž Havel a nahlas modlil se, øka: „Bože, buï milostiv mnì høíšnému!“ A rychtáø, protože Havel nahlas modlil se, hromoval: „Aby tì s tím modlením hrom zabil!“ Z té pøíèiny donešen byv pøed vrchnost, musil Mácha kolomasti okusiti. To bylo nového regenta Zikmunda Zikla nové právo.'

Lze si pøedstavit, že Zikl jako vedoucí pracovník v oboru dozoru, kontroly a represe nebyl na rozdíl od Petra Voka pøíliš populární. Tøeboòští pekaøi a øezníci ho nemohli pøímo vystát. K tomu všemu jim Petr Vok naøídil, aby jej (tedy když zemøel) svornì donesli k hrobu. Což dotyèní uèinili, ale - byl to podivný prùvod, protože nebožtík øezníkùm cestou ke kostelu tøikrát spadl z már na zem. Pøípad se potom vyšetøoval a Petr Vok uložil øezníkùm pokání - museli dát vždycky o výroèní úmrtní den starého Zikla sloužit za nìj zádušní mši. (Tøeboòští øezníci to dnes dìlat nemusejí, prý je to už promlèeno.) 'Tyto dobové historky jsou jistì z hlediska obecných historických souvislostí bezvýznamné, pøibližují nám však alespoò zèásti atmosféru života Tøebonì té doby a nepøímo i vzácnou schopnost Petra Voka zachovat si smysl pro spravedlnost i humor, který ho neopouštìl ani v pozdním vìku. Poznáváme jej tu jako pána pøísného, ale i laskavého, a dodejme, že (což u feudální vrchnosti bylo opravdu, ale opravdu neobvyklé) mìl i hluboký smysl pro utrpení a bídu nejbìdnìjších ze svých poddaných.'

I døíve, na Bechyni a na Krumlovì, se totiž staral o chudé a stavìl špitály pro staré a nemocné lidi. Na Tøeboni to však dostalo svùj øád a nové rozmìry. Každý den v deset hodin dopoledne se ozval na tøeboòském zámku zvon, který zval chudinu z mìsta i okolí na zámek. 'Tu jeden každý kus masa, neb kus ryby, chleba øízek' (tj. krajíc chleba) 'a pùl pinty piva dostal.' Na zámku se zvonilo i v šest hodin veèer a chudina byla svolávána na veèeøi. Dennì takto bylo 'na vyživení' kolem dvou set lidí, a to po celá léta vladaøství Petra Voka na Tøeboni. Pøitom se pro chudinu dennì dávalo do zámecké kuchynì na sto kilogramù hovìzího masa (s výjimkou pátku a soboty a dalších postních dní, kdy se podávaly ryby). V Tøeboni byl kromì toho i špitál, který mìl své vlastní hospodáøství a kuchaøku. 'Špitálníci' mìli nejen celé zaopatøení, ale dostávali navíc dennì každý dva denáry 'na pamlsky.' Což nebylo vùbec bìžné. Povìstný špitál hrabìte Šporka v Kuksu mìl už o sto let døív své pøedchùdce, protože nejenom v Tøeboni, ale v každém rožmberském mìsteèku byl tehdy špitál a Petr Vok svou závìtí zøídil pro nì všechny nadaci.

Zdá se, že se Petr Vok skuteènì dokázal vcítit do bolesti druhých. Možná i proto, že i on sám mìl nejeden zdravotní problém. 'Od útlého mládí ho sužoval kámen v moèovém mìchýøi; znepøíjemòoval mu zvláštì jízdu na koni,' to jsme se dozvìdìli v práci historikù Václava Bùžka a Josefa Hrdlièky Dvory velmožù s erbem Rùže. 'Ke zhoršování zdravotního stavu pøispìla i jeho záliba v nadmìrném popíjení alkoholických nápojù. Trápila ho horeènatá onemocnìní doprovázená zimniènými stavy. A protože užívání medikamentù a tradièní pouštìní žilou nepøinášelo oèekávanou úlevu, odhodlal ve svých osmatøiceti letech k léèebnému pobytu v Dobré Vodì. Lékaø mu pøedepsal nejen pravidelné koupele, ale doporuèil mu zmìnit i dosavadní zpùsob života. Mìl se mírnit v pití piva i vína a dodržovat zásady správné životosprávy pøi jídle. Ke zlepšení zdravotního stavu byla podle vyjádøení lékaøe nezbytná i doèasná pohlavní zdrženlivost.' Pan Vok zdrženlivý vìru nebyl, ale už na Bechyni nechal zøídit lékárnu. Magistrem v ní byl Nìmec Jan Pordeius, který dokázal pøipravovat i masti s kosmetickými úèinky, tvrdé bonbony s léèivými pøísadami z bylin a prostøedky urèené k inhalování. Nìkdy dokonce nabízel povzbuzující drogy - nechybìl mezi nimi ani tabák. Tu lékárnu pak pan Petr Vok pøestìhoval na Krumlov a poté do Tøebonì. V nìkterých pøípadech nepomohla rožmberskému vladaøi od neduhù ani dokonalá péèe, kterou mu vìnovali jeho vzdìlaní lékaøi. Natož když si ho vzal do parády barvíø. Poèátkem roku 1599 utrpìl pan Vok vážný úraz. 'To se sluší povìdìti, že když pán na návštìvu jel, na cestì se sanì pøevrhly a ruku levou mu pøitøely, takže od toho ourazu schnouti mu poèínala a zdvihnouti ji nahoru nemohl. V Praze pán byv, dal se hojiti Floriánovi barvíøi, který pánu nic neprospìl. Potom užívati ráèil léèení od novokøtìnce Eliáše z Mikulova, ten pána nìkolik nedìl špikoval a paøil beze vší platnosti. (Dával mu obklady a tu ruku mu napaøoval. Efekt to ale nemìlo žádný.) Až naposledy dohodili dobøí lidé prostého sedláèka Jakuba ze vsi jedné od Klatov, a ten pánovi mast, kterou sám strojil, bílou a kyprou, v døevìných škatulích nosil, tou ho mazal a kùžkou psí pøivazoval, takže se v brzkém èasu pán zhojiti ráèil (Když pánì ruku pomazal, ostatkem sobì boty natíral.).'