TŘEBOŇSKÝ ZLATÝ VĚK POSLEDNÍHO PÁNA Z RŮŽE

TŘEBOŇSKÝ ZLATÝ VĚK POSLEDNÍHO PÁNA Z RŮŽE

Prodejem řady panství, a zejména krumlovského, se někdejší rožmberská država zmenšila na třetinu a počtem osedlých takřka na čtvrtinu svého původního rozsahu. Avšak tento 'zbytek' představoval víc než polovinu hospodářské aktivity a příjmů dominia, které Petr Vok zdědil po svém bratrovi. Poslední Rožmberk tedy stále ještě zůstával jedním z nejbohatších velmožů v Českém království. Udržel si panství třeboňské, borovanské, novohradské a libějovické, přičemž panství rožmberské předal svému synovci Janu Zrinskému.

Neměl to lehké, Petr Vok. S dluhy se těžko žije. Nejlíp by bylo všecky ty finanční trable přendat na bedra někoho jiného. To ovšem Petr Vok neudělal. Taky nevstoupil do dějin jako tunelář. Věren svým zásadám, své nesnáze se nikdy nesnažil řešit na úkor svých poddaných. Aniž koho jiného. Navíc začal postupně napravovat křivdy, způsobené v dobách regentství Jakuba Krčína z Jelčan (který se s nikým nemazlil), dával náhrady za pozemky zatopené stavbou rybníků, nebo za ty, které Krčín zabíral pro oboru u Kratochvíle poblíž Netolic.

'Roku 1595 se takto vyrovnal s poddanými na netolickém panství,' dozvídáme se z monografie Anežky Svobodové o Petru Vokovi. 'Ti dostali náhrady za les Brusenský a za pozemky, zatopené při stavbě rybníků Naděje, Brusenského a dalších. Zároveň vrátil Netolickým právo vařit pivo. V roce 1596. dal Třeboňským právo, aby sami směli propouštět sousedy z města, čili dávat jim takzvané „zhostné“ nebo též „výhostné“ listy, kterými byli třeboňstí měšťané vyvazováni z rožmberského poddanství, a také jim povolil, že mohou bezplatně sekat dřevo v jeho lesích. Rovněž jim vrátil pivovar, který Třeboňští v dobách Krčínových „dobrovolně“ postoupili vrchnosti. V téže době osvobozuje Petr Vok své poddané z Lomnice nad Lužnicí od všech robot, kromě mimořádné výpomoci při opravování rybníků. Podobně dává i později (roku 1603.) náhrady za škody vzniklé stavbou rybníka Rožmberk, protože to jeho bratr Vilém slíbil. K tomu dodejme, že není známo, že by Petr Vok nově zaváděl nějaké poddanské dávky a platy.'

Rožmberští poddaní tedy svého pána bezvýhradně a upřímně milovali láskou čistou a nezkalenou. Jestli to bylo bezvýhradně. a zdali nezkaleně., to nelze posoudit, ale oblíbeným pánem rozhodně byl. Hodně k tomu přispěl fakt, že měl velice vyvinutý smysl pro spravedlnost. Zavedl například dohled nad třeboňskými pekaři a řezníky, aby dávali tu správnou váhu a nepekli 'neúpravný chléb' a calty. Funkci potravinářského inspektora zastával u jeho dvora někdejší starý komorník Zikmund Zikl. 'Zikmund Zikl z Hory Kutné, dobře proběhlý a v divných hevlích zkušený, ('hevle' byly čachry) dostal se k fedrování věcí právních namísto nebožtíka Vintíře, kanclíře rožmberského.' (Kronikář Václav Březan co měl na srdci, to se taky vzápětí ocitlo. no tak na jazyku ne, ale na špičce jeho pera ano.) Nový regent Zikl bral svou hodnost vážně. Měl totiž motivaci. Polovina uložené pokuty připadla jemu. Tresty však nebyly jenom peněžní. Stalo se, když si Zikl na jednoho pekaře stěžoval, že dal Petr Vok provinilce posadit do koše a k všeobecnému veselí ho nechal zkoupat v příkopu pod hradbami. A kdyby jenom to: pro ty jeho špatné calty neboli housky mu zapověděl až do smrti vykonávat řemeslo. Což zase nebylo natolik kruté, protože živnosti se ujali synové nezdárného pekaře, na ně se zákaz nevztahoval. Zikmund Zikl však musel řešit i daleko závažnější případy. Kupříkladu v lednu 1607, 'hnedle poté, co padla mlha tak veliká, až smrděla,' trestal ledenického rychtáře Bartoloměje Máchu. 'Dvanáctého toho měsíce rychtář z městečka Ledenic tři lžíce kolomasti rozhřité a ztemperované s máslem, stoje v kruhu před rathausem třeboňským, snísti musil - nejprv však od něj ouřad rychtářský byl vzat. To se takto stalo, že nějaký Havel (tkadlec), byv u něj na rychtě, když zvoněno k modlení, klekl týž Havel a nahlas modlil se, řka: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ A rychtář, protože Havel nahlas modlil se, hromoval: „Aby tě s tím modlením hrom zabil!“ Z té příčiny donešen byv před vrchnost, musil Mácha kolomasti okusiti. To bylo nového regenta Zikmunda Zikla nové právo.'

Lze si představit, že Zikl jako vedoucí pracovník v oboru dozoru, kontroly a represe nebyl na rozdíl od Petra Voka příliš populární. Třeboňští pekaři a řezníci ho nemohli přímo vystát. K tomu všemu jim Petr Vok nařídil, aby jej (tedy když zemřel) svorně donesli k hrobu. Což dotyční učinili, ale - byl to podivný průvod, protože nebožtík řezníkům cestou ke kostelu třikrát spadl z már na zem. Případ se potom vyšetřoval a Petr Vok uložil řezníkům pokání - museli dát vždycky o výroční úmrtní den starého Zikla sloužit za něj zádušní mši. (Třeboňští řezníci to dnes dělat nemusejí, prý je to už promlčeno.) 'Tyto dobové historky jsou jistě z hlediska obecných historických souvislostí bezvýznamné, přibližují nám však alespoň zčásti atmosféru života Třeboně té doby a nepřímo i vzácnou schopnost Petra Voka zachovat si smysl pro spravedlnost i humor, který ho neopouštěl ani v pozdním věku. Poznáváme jej tu jako pána přísného, ale i laskavého, a dodejme, že (což u feudální vrchnosti bylo opravdu, ale opravdu neobvyklé) měl i hluboký smysl pro utrpení a bídu nejbědnějších ze svých poddaných.'

I dříve, na Bechyni a na Krumlově, se totiž staral o chudé a stavěl špitály pro staré a nemocné lidi. Na Třeboni to však dostalo svůj řád a nové rozměry. Každý den v deset hodin dopoledne se ozval na třeboňském zámku zvon, který zval chudinu z města i okolí na zámek. 'Tu jeden každý kus masa, neb kus ryby, chleba řízek' (tj. krajíc chleba) 'a půl pinty piva dostal.' Na zámku se zvonilo i v šest hodin večer a chudina byla svolávána na večeři. Denně takto bylo 'na vyživení' kolem dvou set lidí, a to po celá léta vladařství Petra Voka na Třeboni. Přitom se pro chudinu denně dávalo do zámecké kuchyně na sto kilogramů hovězího masa (s výjimkou pátku a soboty a dalších postních dní, kdy se podávaly ryby). V Třeboni byl kromě toho i špitál, který měl své vlastní hospodářství a kuchařku. 'Špitálníci' měli nejen celé zaopatření, ale dostávali navíc denně každý dva denáry 'na pamlsky.' Což nebylo vůbec běžné. Pověstný špitál hraběte Šporka v Kuksu měl už o sto let dřív své předchůdce, protože nejenom v Třeboni, ale v každém rožmberském městečku byl tehdy špitál a Petr Vok svou závětí zřídil pro ně všechny nadaci.

Zdá se, že se Petr Vok skutečně dokázal vcítit do bolesti druhých. Možná i proto, že i on sám měl nejeden zdravotní problém. 'Od útlého mládí ho sužoval kámen v močovém měchýři; znepříjemňoval mu zvláště jízdu na koni,' to jsme se dozvěděli v práci historiků Václava Bůžka a Josefa Hrdličky Dvory velmožů s erbem Růže. 'Ke zhoršování zdravotního stavu přispěla i jeho záliba v nadměrném popíjení alkoholických nápojů. Trápila ho horečnatá onemocnění doprovázená zimničnými stavy. A protože užívání medikamentů a tradiční pouštění žilou nepřinášelo očekávanou úlevu, odhodlal ve svých osmatřiceti letech k léčebnému pobytu v Dobré Vodě. Lékař mu předepsal nejen pravidelné koupele, ale doporučil mu změnit i dosavadní způsob života. Měl se mírnit v pití piva i vína a dodržovat zásady správné životosprávy při jídle. Ke zlepšení zdravotního stavu byla podle vyjádření lékaře nezbytná i dočasná pohlavní zdrženlivost.' Pan Vok zdrženlivý věru nebyl, ale už na Bechyni nechal zřídit lékárnu. Magistrem v ní byl Němec Jan Pordeius, který dokázal připravovat i masti s kosmetickými účinky, tvrdé bonbony s léčivými přísadami z bylin a prostředky určené k inhalování. Někdy dokonce nabízel povzbuzující drogy - nechyběl mezi nimi ani tabák. Tu lékárnu pak pan Petr Vok přestěhoval na Krumlov a poté do Třeboně. V některých případech nepomohla rožmberskému vladaři od neduhů ani dokonalá péče, kterou mu věnovali jeho vzdělaní lékaři. Natož když si ho vzal do parády barvíř. Počátkem roku 1599 utrpěl pan Vok vážný úraz. 'To se sluší pověděti, že když pán na návštěvu jel, na cestě se saně převrhly a ruku levou mu přitřely, takže od toho ourazu schnouti mu počínala a zdvihnouti ji nahoru nemohl. V Praze pán byv, dal se hojiti Floriánovi barvíři, který pánu nic neprospěl. Potom užívati ráčil léčení od novokřtěnce Eliáše z Mikulova, ten pána několik neděl špikoval a pařil beze vší platnosti. (Dával mu obklady a tu ruku mu napařoval. Efekt to ale nemělo žádný.) Až naposledy dohodili dobří lidé prostého sedláčka Jakuba ze vsi jedné od Klatov, a ten pánovi mast, kterou sám strojil, bílou a kyprou, v dřevěných škatulích nosil, tou ho mazal a kůžkou psí přivazoval, takže se v brzkém času pán zhojiti ráčil (Když páně ruku pomazal, ostatkem sobě boty natíral.).'