TI, KDO VĚŘÍ V PÁNA

TI, KDO VĚŘÍ V PÁNA

'Když se psalo Léta Páně 1598., v pondělí po Provodní neděli, tj. 30. dne měsíce března, vyjel jsem ze zámku Bělá a zamířil jsem do Plzně, kde žily u paní z Chudenic od smrti mé první manželky naše dvě děti. Přenocoval jsem zde, rozloučil se s nimi a ráno odjel do Bystřice, kde jsem se setkal s panem Heřmanem Černínem z Chudenic, který mě měl na mé cestě doprovázet.'

Rozloučení s vlastí oslavili všichni společně - sportem. Jízdou ke kroužku. Pak se vydali na cestu, oba páni s jedním služebníkem, o kterého se dělili. Namířili si to na Innsbruck. Protože jejich koně špatně zmáhali skalnaté úseky, prodali je a koupili si koně poštovské, se kterými byla jízda bezpečnější. V Tridentu si dali vystavit potvrzení jednak o své totožnosti, jednak o tom, že v kraji, odkud jedou, není mor. Úřední šiml ovšem řádil už tenkrát. Vystavil jim potvrzení pouze pro jednu osobu + jednoho sluhu. Na jméno 'Heřman Černín z Chudenic' a ten sluha. Což znamenalo vracet se patnáct mil z Benátek zpátky do Tridentu. Harant měl nápad: poprosil kontrolora Vlacha, aby četl znovu a přitom mu ukazoval, jeden z nich, tenhleten že je 'Heřman Černín,' druhý že je 'z Chudenic,' no třetí že je servitore, tedy sluha. Jeden, dva, to máme dohromady tři. Capisco? Úředník zabral. 'I když u Vlachů není zvykem, aby kdo dvě aneb tři příjmí měl, ještě doplněná jménem panství, úředník se s tím spokojil a uvěřil mi.'

A v Benátkách se čekalo na vhodné lodní spojení. Dva měsíce. Ono se tenkrát moc nespěchalo. Takže bylo aspoň dost času si město pořádně prohlídnout. 'Benátky jsou rozděleny na dvě části kanálem, jehož velikost je vepsána už v jeho jménu - jmenuje se kanál Grande a je široký na kroků. Prochází městem v podobě velkého S. Má jen jediný kamenný most s jedním obloukem, ale tak vysokým, že pod ním může projet loď se stožárem; dvě galéry se mohou pod ním klidně míjet, což by pod Pražským mostem nebylo možné. Z Canale Grande vede třináct menších kanálů do města - lze přejít po malých mostcích. Většina domů stojí na kůlech, menší část na ostrůvcích, a tak se více lidí plaví po vodě, než chodí po zemi.' Na rozdíl od dnešních novinářů si Kryštof Harant zakládal na přesné faktografii: Poznamenal si pečlivě, že město má 62 kostely, 41 klášter, 17 špitálů, 450 menších mostů a 3500 až 4000 gondol. Počet gondol byl přibližný, což je pochopitelné, kdyby je měl počítat jednu po druhé, tak by se nejspíš zbláznil. Všechny vzdálenosti však pečlivě měřil na kroky a dělal si zápisky. 'Na osmdesát kroků od kostela svatého Marka stojí mohutná vysoká věž. Její schody jsou tak pozvolné a mistrovsky provedeném že po nich císař Fridrich vyjel na koni až po střechu.'

Protože v Benátkách bylo draho a naši cestovatelé chtěli využít času, zajeli si i do Padovy (náhodou to bylo ve stejný den, kdy tam přijel arcikníže Ferdinand ze Štýrského Hradce) - tento pán jednou rozhodne o životě Kryštofově a dalších šestadvaceti českých politiků. Po návratu do Benátek si nechali ušít 'poutnické šaty na cestu s sebou do Svaté země: byla to košile ze silného nebíleného plátna, suknice ze šedého sukna, jakou nosí bratří řádu svatého Františka; k tomu jsme přidali šedý klobouk a pás z provazů. Všechno bylo co nejprostší, abychom se nezdáli Turkům moc bohatí. Rychle jsme si dali zhotovit každý truhlici, na níž bychom mohli spávat a do níž bychom uložili zásoby na cestu. Bylo to hlavně chleba zvaný biscot, dvakrát pečený, aby neplesnivěl (vydrží léta a má i léčebný účinek), sýr parmazán, uzené maso, mandle a fíky, a k tomu soudek vína. Poté jsme se ještě po hospodách přeptali, zda by se k nám nechtěl někdo připojit. Hledali jsme spolucestující dost pracně, ale nakonec jsme jich přece pět našli. Jeden z nich byl vlašský rytíř a ostatní měšťané: jeden Francouz, druhý Nizozemec, třetí ze Štrasburku a čtvrtý z městy Hby. Smluvili jsme s patronem lodi podmínky naší přepravy na ostrov Cyprus. Za plavbu a stravu jsme zaplatili každý třicet zlatých a on se zavázal vyjet na moře s lodí hned, jakmile začne vát příznivý vítr.'

Tehdejší mořeplavba se zřejmě ani trochu nepodobala dnešnímu pobytu na komfortních plavidlech se vším vybavením. Kromě našich poutníků a čtyřiceti mužů posádky byl převážel celý praporec vojáků na Krétu (což - mezi námi - nebyli nejpříjemnější pasažíři). Byli to hluční a suroví muži, kteří ve dne v noci tropili povyk - nečistota a zápach cestovatele notně trápily, i když jim lodní písař půjčoval na noc svou komůrku. Pan Harant si získal respekt námořníků, když využil bezvětří. Sotva se mořští vlci začali koupat, skočil i on z velké výšky z paluby do moře, obeplul loď a po laně se vyšplhal zase na loď. Jindy se stalo, že je přepadla bouře a hnala je třicet mil nazpátky - o cestující zápasily mdloby. 'Všechno se obracelo, především náš žaludek. Mořská nemoc postihla kdekoho - a když bouře ustala, byli jsme vpravdě polomrtví.' Velké zvědavosti poutníků se těšili delfíni. Harant o nich věděl, že milují hudbu; vyprávěl ostatním Pliniův příběh, jak delfín vozil na hřbetě do školy dítě a zemřel smutkem, když se dítěte nedočkal. 'Posledního července jsme před svítáním dorazili k ostrovu Kandii. Ten se jmenoval dřív Kréta, jak zní latinský název křídy. Pro velká horka vycházejí lidé většinou až navečer; chce-li někdo zahlédnout ženy, jež jsou zde pověstně krásné, musejí je hledat za soumraku. O zdejší ženách se vypravuje, že jsou nejenom půvabné, ale i velmi smyslné a chlípné a jedovaté jako hadi. Vídal jsem je naříkat při pohřbech a dobře jsem si všiml, že když jdou za rakví, jakoby náhodou si nechají spadnout šat, aby mohly mužům ukázat nahá ňadra a nabízejí se mužům k milování a sňatku. Mnozí muži jich však nedbají a mají náklonnost k mladým chlapcům - říká se, že si chovají pacholata sodomářská. Vůbec koluje o Kréťanech mnoho špatného - že jsou to lháři a podvodníci. Z toho dobrého je tu víno malvaz, které se nejvíc z ostrova vyváží - když je vařené, vydrží déle, i několik let. A taktéž jsem zjistil, že nelže pověst o znamenitém kandijském cukru.'

Aspoň něčím se panu Harantovi Kréta zavděčila. Z Kandie neboli Kréty se vyplulo směrem na Kypr. Vojáci se mezitím vylodili (bez jejich praporu byla loď rázem pohodlná). Cestování však přesto příjemné nebylo. Trable. Zimnice. Heřmana Černína přepadla. A panu Kryštofovi, tomu se zase vyrazily nežity. A Nizozemec ohlásil, že se mu ztratil kabát s penězi. Výslechy se nic nezjistilo, a tak se mělo zato, že si to okradený vymyslel. 'Pak se ukázal na obzoru Kypr, ostrov, kde kdysi ženy láskou s každým příchozím uctívali Venuši, ale zároveň to bylo dějiště dlouhých bojů. Připomněl jsem si krutost Turků, kteří ve Famagustě dali vojevůdce Bragadina zaživa svléci z kůže. Ta událost před osmadvaceti lety způsobila, že křesťanští spojenci vypravili loďstvo, které u Lepanta zničili tureckou námořní sílu a vysvobodilo na dvacet tisíc křesťanů ze zajetí. Patron ukázal cestujícím zpustlý klášter na břehu a vykládal, že tam v okolí bylo mnoho hadů, na něž si mniši chovali kočky; od hadů se však kočky nakazily jedem, přinesly mezi mnichy mor a tak klášter osiřel.' Na ostrově pobyli Češi pouze pár dní, jenom co sehnali loď, mířící do Svaté země. V tom zbývajícím čase chodil Harant ostrovem s otevřenýma očima (to měl ostatně ve zvyku pořád). Navštívil nádrže, kde se dobývala sůl, viděl pole cukrové třtiny a bavlníku, často zahlédl kozy s dlouhou srstí, takové, jaké choval císař Rudolf na Křivoklátě. Pak se nalodili, ale ne úplně. Truhlice nechali v klášteře a vzali s sebou jenom mošny plné potravin a soudek cyperského vína. Lodí byli poněkud nepříjemně překvapeni. Malá, chatrná, nekrytá, a jenom dvě plachty měla. S plavci se nemohli žádnou řečí dohodnout a za lůžko jim musel posloužit náklad bavlněného semene. Sotva se lodice vydala na cestu, přišla v noci bouře, která házela loďkou, jako by ji chtěla roztrhnout. Poutníci leželi na bavlně a čekali smrt. Přes šaty i přes obličeje jim běhaly německé myši, které je děsily jako znamení ztroskotání. V dalších dnech se však počasí uklidnilo a potom uviděl Harant po levé ruce břeh Svaté země. Byl to padesátý první den cesty z Benátek.