TURISTICKÝ PRŮVODCE PRAHOU RUDOLFINSKOU

TURISTICKÝ PRŮVODCE PRAHOU RUDOLFINSKOU

Existovaly dvě rudolfinské Prahy. Dotýkaly se třecími plochami, avšak nesrostly. Žily vedle sebe. V časech Rudolfových měla Praha možná už šedesát tisíc obyvatel. Byla nejlidnatějším městem habsburského mocnářství, ale rozkládala se stále na ploše, jejíž hranice vymezil kdysi Karel IV. Rudolfinská éra je nikterak nerozšířila. Ostatně uvnitř hradeb Nového Města pořád ještě zůstávaly nezastavěné plochy.

Jaké byly pražské rozměry? Ve všech pražských městech stálo asi tak 3300 domů, mezi nimi 118 šlechtických paláců (nejhonosnější byl ten Rožmberský, Lobkovický a Smiřický). Jenom mimochodem a pro srovnání: v zemích Koruny české žily v té době asi 4 miliony obyvatel. Což nebylo málo. Tehdejší Anglie měla jenom o jedem milion obyvatel víc. Španělsko - o půldruhého milionu. České království bylo v té době lidnatostí středoevropskou velmocí, a to tím spíš, že sousední Polsko mělo mnohem řidší osídlení, Uhry na jihu zdecimovány tureckými nájezdy, Německo rozdrobeno. Z čeho se Praha skládala? (Nikoli z domů, ale z lidí.) Vůbec nejmíň bylo šlechticů. (Ona modrá krev je prostě vzácná.) S pražskou obcí nebo správou města však neměli šlechtici nic společného, i když v Praze žili. Byli na to příliš urození. Feudální páni se do Prahy stěhovali za společenským životem a za kariérou (což se děje i dnes, i když noví přibylci už nejsou žádná aristokracie). Na svých zámcích se totiž cítili příliš izolovaní. Samota je tížila. Zakupovali od měšťanů parcely, na kterých si pak budovali honosné renesanční paláce. Výstavba takového paláce přišla feudála i na 50 000 zlatých, což představovalo hodnotu slušného panství. Šlechta ale nežila s městem. Žila se dvorem. Byla osvobozena od městských dávek a břemen, nepodléhala pravomoci městských soudů ani úřadů. A ve své stavovské ješitnosti měšťany opovrhovala. Jinak zejména mladí šlechtici ze všech koutů Evropy mařili po pražských krčmách svůj čas (a taky peníze, samozřejmě) v naději, že jim císař všechno vynahradí důstojnickými patenty nebo výnosnými úřady a prebendami. Tak to bychom měli horních deset tisíc. Kdepak deset tisíc. Sotva nějakou tu stovku. Pod špičkou této pyramidy vidíme mnohem hutnější zástup. To jsou plnoprávní měšťané. Majitelé nemovitostí a jejich rodinní příslušníci. Někteří si byli rovni, jiní rovnější. Mezi nejbohatšími velkoobchodníky nebo finančníky na straně jedné, a pekaři, krejčíky nebo ševci na straně, byla propast. Muž, který se zabýval zahraničním obchodem, dovozem sukna nebo surovin, se majetkem i svým společenským postavením musel nutně odlišovat od příslušníka cechu, který vyrobil a prodal několik párů bot měsíčně. Přesto představovala vrstva patricijů i vrstva řemeslníků z právního hlediska jednu společenskou skupinu. Byla to dohromady obec. Prostě: plnoprávní měšťané. A teď ten počet: Mohlo jich být v rudolfinské Praze i s rodinami kolem patnácti tisíc - nejvýš tak čtvrtina obyvatelstva. Hodně jich sem dorazilo zvenku - byli to kupci, kteří hledali v císařově okolí nejbohatší a nejrozmařilejší zákazníky (co do počtu mezi nimi byli nápadně zastoupeni klenotníci). 'Nejpočetnější složku pražského obyvatelstva,' (kolem čtyřiceti procent) 'představovali lidé, kteří fakticky měšťany nebyli. Neměli žádný dům, obvykle ani jiný majetek, nevlastnili výrobní prostředky a proto prodávali pouze práci svých rukou.' To znamená: 'námezdní a sezónní dělníci, nádeníci, tovaryši, děvečky, čeledínové, nosiči vody, přidavači na stavbách, sluhové a služky. Zapomněli jsme na komedianty. Byli to kočovní umělci, kteří rozdávali lidem zábavu a potěšení - kejklíři, provazochodci a krasojezdci, ovšem také hudebníci a herci, kteří putovali Evropou od britských ostrovů až po Uhry. Právě v době rudolfinské uspořádala představení v malostranském paláci Jana Rudolfa Trčky nějaká anglická divadelní společnost a určitě to nebyl ojedinělý případ takové produkce Shakespearových současníků před pražským publikem. 'Mohli bychom pokračovat ve výčtu této přepestré společenské kategorie až k pražské spodině, k vagabundům, vojákům bez služby, podvodníkům a zlodějům, loupežníkům a nájemným vrahům, prostitutkám, psancům a žebrákům. Ti lepší z nich žili v kamenných domech u svých zaměstnavatelů; ti střední v nájmu nebo nuzných příbytcích na periférii a na volných prostranstvích; početná vrstva zoufalců přespávala v kupkách hnoje, na haldách odpadků, v zákoutích ulic. I to byla rudolfinská Praha.' Pozorný posluchač postřehl, že tak docela v propadlišti dějin nezmizela.

Ze dřeva byla Praha, když práh jí po prvé kladla kněžna Libuše, chtíc, město by vzrůstalo výš. Z mramoru potom stála, když v plném nádhery lesku vztyčila nad nebes báň staveb a věží svých hrot. Nyní již z mramoru není ni ze dřeva: stala se zlatou, co ses v ní trvale usídlil, Rudolfe, Ty!

Jako poezie neukazuje báseň tato příliš vznosného ducha - však jsme ji taky pro jistotu převedli do prozaické podoby. To si jenom pustil Petr Capella z Elbinku fantazii na špacír, když blahopřál k sňatku lékaře Jana Koita z Bílé hory s Ludmilou, dcerou doktora Tadeáše Hájka z Hájku, přičemž vzletnými verši vyzvedl i mimořádný význam císařské Prahy. Do dějin české literatury se sice nezapsal, zato získal věčnou slávu jako autor přívlastku 'zlatá,' který Praha od té doby už neztratila. 'Kde se nachází dvůr, tam hřeje i slunko,' tahleta nepatrně závistivá slova napsal vůdce moravské stavovské opozice Karel starší ze Žerotína, a měl pravdu, protože za tím hřejivým sluníčkem se stahovalo víc lidí než se jich kupříkladu dostalo na Moravu (to platí dodneška), přičemž mnoho dočasných návštěvníků přijíždělo do Prahy spíš za oněmi laskajícími paprsky residenčního města než za nějakým konkrétním posláním. Zatímco předtím (to znamená za císařů Ferdinanda a Maxmiliána) si česká šlechta stěžovala na vídeňském dvoře, že svou nepřítomností panovník hlavní město Českého království společensky ochuzuje, nyní musely být její tužby bohatě naplněny. (Ona teď zase ale brblala, že Praha se stala městem přespříliš hlučným, kosmopolitním a v mnoha ohledech dokonce nebezpečným.) Promítlo se to i do ošacení - Pražané nosili oděvy podle módy vlašské, savojské, francouzské, německé, uherské, burgundské, polské, kašubské, vandalské, rusínské a alpské.

Že bychom se teď vydali do Prahy za vlády Rudolfa II.? Proč ne - suplujeme-li turistického průvodce té doby. Tak tedy zkusme jaksi zrychleně prožít jeden den v pražském podhradí. Bude to bezpečné přiměřeně okolnostem a době. Začněme. Kdy? Ráno? S rozbřeskem. To není zbytečně brzy, protože život města vskutku začínal s rozbřeskem. Strážci bran poodmykali těžká vrata v okamžiku, kdy srdce Prahy ještě spalo. Tak brzy proto, že na přístupových cestách k městu již pulsoval oboustranný ruch nikoli nepodobný moderní dopravní špičce. Ven z města se vyhrnuli nádeníci s motykami a rýči, aby až do setmění obdělávali vinice svých pánů, ale i honáci se stády ovcí a koz, protože Praha byla ještě zčásti zemědělským sídlištěm. Na cestách a silnicích před hradební zdí se ještě za tmy seřadila dlouhá šňůra povozů. To si venkované přivstali ve tři, nejpozději ve čtyři, aby si zajistili výhodné místo na některém z tržišť. To vesnice přijela nasytit věčně hladový žaludek metropole. 'Vstupní brány do města neumožňovaly zcela svobodný průjezd. Provoz se podobal nejspíš dnešnímu celnímu odbavení. Šraňk uzavíral vjezd a strážný jej zdvihl teprve poté, co poučil sedláka s obilím nebo babku s košem vajec o povinnosti nabídnout zboží ke koupi výhradně na městském trhu. Při návratu domů se pak venkované museli vykázat kolkem, totiž kovovým kotoučkem, který získali od správce tržiště. Kolek byl důkazem, že se prodej uskutečnil dovoleným způsobem.' A kromě toho - průjezd do města nebyl zadarmo. Branný poplatek. Z každého vozu, z každého dobytčete, z každého soudku, balíku látky. A protože 'všimné' je institucí snad stejně starou jako lidstvo samo, bývalo zvykem, že strážný dostal za 'shovívavost' či 'slušné zacházení' svůj díl: snop obilí, poleno z fůry dříví, nebo aspoň slanečka. A pak že nemáme v korupci hezkou tradici

Ranní nával u pražských bran se rychle přenesl do centra. Teď ožily trhy. Ty trhy byly specializované - Senný, Koňský, Dobytčí, Kutný, Uhelný, Ovocný. Některým dnešním náměstím stará jména zůstala, jiná se zdobí jinými, onačejšími. Staroměstský rynk byl otevřen všem 'čistým' kupeckým živnostem. Vysvětlení: Hlavně to byly stánky s potravinami, ale prodával se tu i další pestrý sortiment od sukna po šperky, sklenice a krejčovské potřeby. A cenová hladina aspoň orientačně (našinec ani neví, jestli má litovat, že žije v dnešní době nebo ne): Dalo se nakoupit levně i draze (což lze dnes taky). 'Loket nejdražšího sukna stál tři a půl kopy grošů' (honem si to spočítáme, ano, 210 grošů), 'zatímco nejlacinějšího pouhých pět grošů.' (To jsou cenové nůžky pěkně rozevřené.) 'Podobně široký cenový vějíř byl charakteristický i pro ostatní sortiment.' Namátkou: 'Libra hovězího masa se dala koupit za 3 groše, větší pecen chleba na dva. Přitom průměrný týdenní plat zednického tovaryše činil 18 grošů.' A kupříkladu nádeník? '2 groše denně.' (Akorát tak na jeden pecen.)